NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL LUBOMÍR SVĚTNIČKA NATOAKTUAL.CZ
Přes padesát kilometrů pěšky divokou zimní horskou krajinou s veškerou výbavou na zádech, zdolávání skalních stěn i roklin, nebezpečí zranění a nevyzpytatelné počasí.
To je extrémní závod Winter Survival, který zhruba za měsíc odstartuje v Jeseníkách. Unikátní závod pořádá každoročně česká armáda a organizátoři o něm tvrdí, že je natolik fyzicky a psychicky vyčerpávající, že nemá na světě obdoby. Přesto se jeho účastníci sjedou letos do Jeseníků po čtrnácté. Vždy ty nejlepší tříčlenné armádní týmy z tuzemska i ze zahraničí, aby v změřily síly v dovednostech a umění přežít v nepříznivých zimních podmínkách uprostřed přírody. Jeseníky, coby naše nejdivočejší hory, jsou k tomu ideální. Rozlehlé území zatím netrpí masovými nájezdy turistů jako třeba Krkonoše. Proto právě tady ve skrytu neprostupných údolí, lesů a skalnatých úbočí každoročně svádějí vojáci svou čtyřdenní bitvu o vítězství v oficiálním Mistrovství české armády v zimním víceboji. „V závodě zvítězí každý, kdo ho jen dojede až do konce,“ říká náčelník generálního štábu české armády Pavel Štefka, pod jehož záštitou závod už několik let probíhá. Akce trvá čtyři dny a je rozdělena do tří etap, ve kterých družstva soutěží v lyžování, navigaci v zimní krajině, orientačním běhu, horolezectví, transportu raněného, střelbách ze zbraní a v samotném přežití ve volné přírodě.
HLAVNĚ SPECIÁLNÍ JEDNOTKY
Jaký tedy byl ten loňský závod? První soutěžní etapa je pro závodníky tradičně jen jakýmsi zahřívacím kolem, ale v Jeseníkách už druhý den zuřila sněhová bouře a na hřebenech vítr dosahoval rychlosti až sto dvaceti kilometrů v hodině. V celé oblasti platil třetí stupeň lavinového nebezpečí. „Čím extrémnější počasí, tím pochopitelně tvrdší závod. Survival probíhá za každého počasí,“ konstatuje Pavel Pazdera z Univerzity obrany, která soutěž pořádá. Bylo něco po sedmé ráno, když družstva vyrazila na několikakilometrovou trasu. Na lyžích vystoupala po sjezdovce na vrchol Pradědu. Odtud sjela na rozcestí k horské chatě Švýcárna, kde je čekal sestup na sněžnicích a zpáteční výstup Divokým dolem. V prudké kotlině, kde se člověk zadýchá i v létě, vichřice vytvořila hluboké sněhové závěje a navíc kvůli hustému sněžení nebylo vidět na krok. A to závod jen několik dní předtím ohrožoval nedostatek sněhu. Kvůli loňské mírné zimě museli organizátoři dokonce první etapu změnit. Obvykle závodníci na lyžích vystoupají a na čas sjedou všechny sjezdovky v okolí Pradědu, kde každoročně leží přes metr sněhu až do května. Mírná zima však nadělila na vrcholky Jeseníků jen zhruba čtyřicet centimetrů a ochranáři provoz na většině sjezdovek nepovolili. Na start extrémního závodu se loni nicméně postavila dvacítka týmů – šestnáct domácích z nejrůznějších jednotek české armády a čtyři zahraniční – z Belgie, Německa, Rakouska a Slovenska. Závod stejně jako každý rok předtím přilákal hned několik speciálních jednotek. Na startu se objevil i tým z výcvikového střediska Para-Commandos z belgického Marche-les-Dames nebo družstvo z elitního slovenského 5. pluku speciálního určení ze Žiliny. Pravidelně se závodu účastní i průzkumníci nebo elitní vojáci 601. skupiny speciálních sil z Prostějova, kteří lovili teroristy v Afghánistánu. Mezi závodníky pak vloni nechyběli třeba ani piloti z Náměšti nad Oslavou. Zahřívací první den se nejvíce dařilo týmu ze základny munice v Týništi nad Orlicí. Nejlépe zvládli ranní soutěž na lyžích i odpolední závod na sněžnicích, při kterém jsou členové družstev přivázaní navzájem lanem a musí co nejrychleji zdolat asi tříkilometrové strmé stoupání. Všichni ale vědí, že pravý extrém teprve přijde.
ZRANĚNÍ A VYČERPÁNÍ
Jestliže si Winter Survival vydobyl nálepku extrémní, pak to dvojnásobně platí pro hlavní dvoudenní etapu. Závodníci musejí urazit podle mapy a buzoly přes padesát kilometrů nehostinnou horskou krajinou s veškerou výbavou na zádech a splnit řadu neobvyklých a náročných úkolů. Loni mezi nejatraktivnější úkoly prvního dne dvoudenní etapy patřila disciplína nazvaná příznačně jump of death (skok smrti). Trojice závodníků se nejprve vydrápala na vrcholek čtyřicetimetrové skály, dva sjeli po šikmém laně do lesa v údolí, třetí, nejodvážnější, pak z vrcholu skočil do natažené sítě hluboko pod ním. „Byl to neuvěřitelný adrenalin, při odrazu nahoře na skále to hodně klouzalo,“ popsal bezprostřední dojmy Zdeněk Tvarůžek z výcvikového střediska v Přerově. Lezecké úkoly ostatně patří v závodě mezi nejobtížnější. Soutěžící musí improvizovat s minimem vybavení a řešit záludnosti, kterým by se normálně na skalách raději vyhnuli. „Do závodu se ale může přihlásit jen ten, kdo detailně ví, co to znamená přežít ve volné přírodě,“ tvrdí Pavel Pazdera. Organizátoři závodníkům navíc kladou překážky na hranici fair play. Často je na trati dvojí číslování kontrol, falešné indicie, které nevedou ke správnému směru další cesty. Právě špatná orientace se vymstila belgickým výsadkářům. Krajinu už dávno zalila tma a trojice závodníků podle hlášení z vysílačky marně bloudila v lesích. „V noci ztratíte orientaci velice rychle. Špatně odhadujete vzdálenost i čas. Myslíte si, že jdete už hodinu a urazili jste třeba pět kilometrů, ve skutečnosti jste šli dvacet minut a stojíte jen o pět set metrů dál,“ popisoval záludnosti ředitel závodu Miroslav Štípek. Každý tým měl pro případ, že by zabloudil, u sebe zapečetěný mobilní telefon na organizátory. Jakmile ho ale kdokoliv z družstva použije, závod pro celý tým nadobro končí. Když do cíle první etapy dorazila první družstva, měla v ideálním případě, tedy pokud nebloudila, v nohách zhruba pětadvacet kilometrů přes kopce a údolí, střelby z různých zbraní, přepravu šedesátikilového špalku po lanovém mostě přes řeku a další úkoly. Unavení a vysílení si ve sněhu budovali přístřešky pro přenocování. Snažili se usušit promáčené oblečení a rychle do sebe vpravit nějaké jídlo. Během putování měli totiž čas tak akorát na energetické tyčinky, čokoládu a pravidelný přísun tekutin. Ráno je přitom čekalo dalších pětadvacet kilometrů. Na otázky, zda jim to vůbec stojí za to, vesměs všichni nevrle odsekli, že je jim vlastně dobře a nic tak hrozného tenhle závod není. Za dalších dvacet minut už ale ve sněhových záhrabech oddychovali zaslouženým spánkem. Náročnost extrémního Winter Survivalu se potvrdila ještě večer. Kvůli zraněním a vyčerpání odstoupilo hned pět družstev. V soutěži tak skončilo kvůli vymknutému kotníku družstvo z Týniště nad Orlicí, které po první etapě vedlo. V závodě už nepokračovali ani Belgičané, které bloudění v horách nakonec stálo příliš mnoho sil. Ráno se na start postavila jen patnáctka týmů.
KAŽDÝ, KDO DOKONČÍ
Přenocování ve sněhu nebylo vloni až tak extrémní jako jindy. Teplota kolem nuly byla jen slabým odvarem i dvacetistupňových mrazů z předchozích dvou ročníků závodu. Organizátoři proto závodníkům nepovolili ani stany. Na start další části dvoudenní etapy vyrazila družstva velmi brzy ráno. V závodě zatím k velkému překvapení pokračoval i čistě dívčí tým z brněnské Univerzity obrany, kterému se podařilo do dříve čistě mužského klání probojovat po dvouletém snažení. „Na armádní mistrovství jsme se dlouho připravovaly a doufáme, že závod absolvujeme celý,“ říká odhodlaně Simona Bulanderová. Se svými kolegyněmi z týmu chce za každou cenu co nejlépe obstát v silné konkurenci mužů a dokázat, že na to prostě má. Druhá část, maraton napříč divokými jesenickými horami, některým družstvům trval až třináct hodin. Další kilometry navátými závějemi do strmých kopců, další záludné úkoly jako vytahování jednoho z týmu na vysokou skálu. Když tým úkol úspěšně zvládl v časovém limitu, závodníci neskrývali svou radost. Na jejich tvářích však nikdo nepřehlédl vyčerpání, které paradoxně zvětšovala slabá sněhová pokrývka. „Pro zimní přesun na mnohakilometrové trase je lepší pohyb na skialpových lyžích, na nich si přece jen při sjezdech můžete na okamžik odpočinout. Přesuny za deště a v blátě jsou daleko obtížnější,“ vysvětlil Pavel Pazdera. Do cíle druhé etapy ale nakonec zrána dorazilo všech patnáct týmů. O konečném pořadí proto rozhodovala až třetí etapa. Štafetový běh na lyžích v okolí Kurzovní chaty pod Pradědem prověřil poslední zbytky sil, které závodníci měli. Na pětikilometrové perfektně upravené trati se vystřídali všichni. Právě poslední den a poslední kilometry extrémního závodu rozhodovaly a díky excelentnímu výkonu štafetový běh bezkonkurenčně vyhrál rakouský tým ze školy horských vůdců a záchranářů ze Saalfedenu. Zajistili si tím i vítězství absolutní. Stříbro v celém extrémním závodě vybojovalo družstvo pražského velitelství Vojenské policie, které získalo titul přeborníka české armády pro rok 2007. Třetí příčku obsadili budoucí armádní piloti z Univerzity obrany v Brně.
KRALUJÍ RAKOUŠTÍ HORALÉ
Zkušeným rakouským horalům ze Saalfeldenu se v posledním závodě podařilo zvítězit už počtvrté. „Mám dobrý pocit. Od začátku jsme doufali, že vítězství obhájíme,“ tvrdí sedmačtyřicetiletý Robert Trixl. V týmu je nejstarší a patří mezi horské vůdce, kteří v armádní škole v Saalfeldenu připravují vojáky Bundesheeru na horské podmínky. Armádní horští vůdci často sbírají zkušenosti i při expedicích do Himálají, na Kavkaz, do Jižní Ameriky nebo do Pamíru, které jim částečně hradí rakouská armáda. V Rakousku se pravidelně účastní dvoudenního závodu Edelweiss Raid, při kterém osmičlenné skupiny soutěží mezi sebou vysoko v horách, bivakují na skalách a plní taktické úkoly od bojových akcí až po přepady. I když rakouský tým vyhrál poslední čtyři ročníky, závod podle Trixla v žádném případě není jednoduchý. U některých disciplín nezískali ani bod. „Například při orientačním běhu jeden člen selhal,“ říká Trixl. Závod Winter Survival je podle něj jedinečnou specialitou české armády a pokaždé se objevují nové, nápadité disciplíny. Nic obdobného a tak náročného zatím podle svých slov nepoznal. „Rakušané jsou vždy ozdobou závodu. Máme se od nich co učit, ať už jde o jejich výstrojové vybavení, techniku přesunů i plnění náročných disciplín,“ konstatuje sportovní ředitel závodu Miroslav Štípek. Podle něj ale každý, kdo závod absolvuje a dorazí do cíle, je dokonale připraven na přežití v zimních podmínkách.
