říká jeden z nejlepších neurochirurgů u nás
a vášnivý sběratel střevlíků prof. MUDr. Vladimír Beneš, DrSc.
Nechal byste si pojistit ruce jako někteří virtuosové?
No to je přece pitomost, která se hodí snad do showbyznysu, ne do seriózní činnosti. Pokud to někdo dělá, tak proto, aby se dostal do bulvárních plátků a upozornil na sebe. Myslím si, že mé ruce jsou pro mne důležité stejně jako pro houslového virtuosa, ale také jako pro automechanika. Neznám řemeslníky, kteří by si ruce pojišťovali.
Jak se člověk dostane jako pacient k profesoru Benešovi?
Najde si číslo do střešovické nemocnice, zavolá mé sekretářce a ta mu řekne, kdy má přijít. Ale … musí mít radiologickou dokumentaci a musí počítat s tím, že se mu nebudu věnovat extra dlouho. Rád věci dělám rychle, a když člověk mluví jednoduše, srozumitelně a nedělá z medicíny nějakou mystickou záležitost, tak ten pacient to obvykle během tří až čtyř minut velmi dobře pochopí, dokáže si to přebrat v hlavě.
A je-li nemoc z našeho oboru, tak se nemocného ujmeme.
Jak dlouho trvala vaše nejdelší operace?
Dvacet tři hodin a bylo to zaviněno mladickou nerozvážností. Když mi dnes trvá něco déle než tři hodiny, tak to není dobré. V poslední době jsem operoval pět hodin, šlo o míšní nádor – od prvního po poslední krční obratel. Rychlost však není rozhodující, naopak. Každý chirurg má určitý rytmus, ten pak určuje délku operace. A rozhodující je výsledek.
Říká se, že člověk využívá jen část mozku. Co se děje se zbytkem?
Zřejmě využíváme pouze asi deset procent mozku. Respektive víme, kde jsou které funkce lokalizované. Mám na mysli pohyb, citlivost, řeč, zrak. Kupříkladu cizí jazyky – na funkční magnetické rezonanci se rozsvítí neuvěřitelně malý okrsek, který je celou angličtinou. Určitě by se tam snadno vešly všechny známé jazyky. U komplexnějších funkcí, vědomí, psychika, intelekt a tak dále, již lokalizovat neumíme. Ale víme, jak ohromné části mozku lze chirurgicky odstranit, aniž bychom u operovaného pozorovali nějaké změny. Co tyto oblasti dělají, to si nejsme jisti. Lze jen doufat, že je někdy v budoucnu dokážeme využít, zatím jakoby „spí“.
Proč se ženy vyhýbají oboru neurochirurgie?
Rozhodující fakt, proč ženy nejsou zastoupeny v chirurgických disciplínách, a v té naší zejména, je to, že žena uvažuje jinak než muž. Žena se k určitým druhům činnosti hodí více a k některým méně. To platí i opačně, pro muže. Pokud odečtete časovou náročnost všech chirurgických disciplín, která vyhovuje více mužům, tak zbývá další faktor. Ať chcete či ne, žena dokáže ztratit nervy a zpanikařit daleko snáz než muž. Ten dokáže lépe improvizovat, vyřešit nenadálou událost, zachovat klid. Žena je naopak pečlivější a šetrnější. Proto jsou ženy v chirurgii výborné při rutinních, stále se opakujících a bezpečných operacích. Těch je v neurochirurgii málo. Feminismus v chirurgii, ale konečně vůbec, je dost nesmyslný a v našem kulturním prostředí spíše směšný. Stejně málo je kupříkladu mužů krejčích a mužská část populace se nad tím nijak nepohoršuje.
Naučil jste se vyrovnávat se smrtí?
V nemocnici vás smrt ani nezaskočí, ani nepřekvapí. Nikdy však nejde o banální situaci. Jsou choroby, kdy ten člověk nemá šanci přežít, to je sice smutné, ale nevyhnutelné. Horší je, když člověk přežije s tak těžkým neurologickým deficitem, že mu to natrvalo zničí kvalitu zbývajícího života. Není důležitá mortalita – úmrtnost, ta je nevyhnutelná a daná povahou nemocí, které řešíme. Více nás zajímá morbidita – následky, se kterými musí nemocný žít. Když provozoval neurochirurgii můj otec, hlavním parametrem bylo přežití, mne již zajímá kvalita přežití z pohledu neurologických funkcí – hybnosti, řeči, zraku a podobně. A mého syna, který letos promoval, budou již zajímat nejvíce neuropsychologické následky, které nejvíce ovlivňují kvalitu života nemocného v rodině, zaměstnání, společnosti. Toto a přesun oboru od destrukční k rekonstrukční filozofii snad nejlépe dokumentuje vývoj neurochirurgie. A přitom úmrtnost na některá onemocnění (úrazy, určité typy nádorů) se nám dosud pořádně ovlivnit nepodařilo.
Asi se nedá srovnat finanční ohodnocení u nás a ve světě?
To, co můj americký kolega vydělá za rok, bych já nevydělal za několik životů. Za jednu operaci aneuryzmatu nebo nádoru má Američan na mé úrovni kolem šesti tisíc dolarů.
A nenapadlo vás, že byste se sebral a šel dělat medicínu jinam?
Za komunistů mě to napadalo často. Ale tady jsem doma, mám tu rodinu, humor, spolužáky, přátele, divadla – kulturu a prostředí, kterému rozumím a mám ho rád. Peníze jsou prostředkem a i naše současná medicína lékaře zaplatí tak, aby si své potřeby nějak dokázal naplnit. Opravdu bohatý však nikdy nebude. Ale bydlet stejně můžete jen v jednom domě, na dovolenou můžete jen jednou za rok, víc než jedno auto řídit nemůžete. Pokud nemusím lyžovat na Aljašce, ale stačí mi Francie, tak si na to vydělám. Tím nechci říct, že bych nebral těch šest tisíc dolarů za operaci, ale jsme chudá země a Evropa je socialistická.
Vaším koníčkem jsou brouci, konkrétně střevlíci, proč?
Vždycky jsem měl rád zvířata. Je to asi i zaměřením vzdělání – přírodní vědy. Dědeček z Plzně byl chodec a vláčel nás jako děti do lesů na procházky. Já jednou jako dítě sebral brouka a od té doby je sbírám pořád. Je to pro mě relaxace, když najdu v mém programu chvíli na střevlíky, bavím se tím. Jsou pro mne zábavou. Jednou za rok se seberu a jedu na brouky, to je nejzajímavější.
Takže vaši zálibu berete pěkně od podlahy…
Víte, taková dovolená na Kanárských ostrovech mne děsí. Musí to být strašná nuda. A tu znám z letišť, když občas musím čekat na spoj. A pak přemýšlíte, cože na té klinice asi dělají, a tak. Tohle mi jako dovolená nepřipadá. Ovšem když odletím do Číny a v Pekingu vylezu z letadla, musím myslet na úplně jiné věci – dokonale tam na vše zapomenu. Tam jsou jiné zákonitosti, starosti. To je vlastně jediná doba, kdy na medicínu na čtyři pět týdnů zapomenu.
Kam konkrétně jezdíte?
V posledních letech jsem byl v Kazachstánu, Číně – Sichuan, Gansu, Shanxi, Xinjiang, pak na Sulawesi, a jednou jsme si po světovém kongresu projeli východní Austrálii.
Jezdíte sám?
Párkrát jsem byl sám, párkrát se synem nebo kamarádem, v Austrálii s manželkou. Jezdím rád na vlastní pěst s batohem na zádech. Místa, kde se střevlíci nacházejí, si musí člověk sám najít. Probíhá to tak, že dojedete do hlavního města provincie, koupíte lístek na autobus, s ním se proplétáte davy domorodců a desítkami autobusů, až vás domorodci do nějakého autobusu posadí a vy jen doufáte, že cílové místo je to vaše a dvanáctihodinová cesta nebyla zbytečná. Dorozumívám se rukama nohama, protože oni nerozumí anglicky. Tohle neplatí jen pro Čínu, to je celá Asie. Letos jsme byli v čínském Tian Shanu, tam už byla většina Ujgurů a Kazachů, krásné hory a k moři s plážemi tak 4000 km na všechny strany. Jel jsem s Oldou Kaiserem a oba jsme živelně toužili vypadnout z civilizace do hor. Takže rovnou z letiště v Urumči jsme jeli na pas ve výšce 4000 m, 150 km od nejbližší vesnice, Olda postavil stan a rozdělal oheň, já omrkl okolí, a protože byla zima, Olda navrhl čaj. Výtečný nápad, ale realizovatelný nebyl. Zapomněli jsme nejen čaj, ale i ešus a jídlo. Tři dny jsme ohřívali vodu v nalezené konvici a jedli polévku z Podravky. Ale nevadilo nám to.
Ještě ke střevlíkům. Jeden druh jste sám objevil a pojmenoval…?
Nových bylo více. Takže objevil ano, ale nepojmenoval. To nechávám kamarádům, kteří umějí brouka vědecky popsat. A tak se jeden druh jmenuje benesi a druhý kaiseri.
prof. MUDr. Vladimír Beneš, DrSc.
nar. 30. 7. 1953 v Praze
– neurochirurg
– po studiích medicíny na UK začal lékařskou dráhu v Ústí nad Labem, kde se stal primářem
– v letech 1988-89 byl na studijním pobytu v Barrow Neurological Institute v arizonském Phoenixu v USA
– od roku 1997 je přednostou neurochirurgické kliniky 1. lékařské fakulty UK a ÚVN ve Střešovicích a vedoucím subkatedry neurochirurgie IPVZ
– krátkodobě působil na řadě významných specializovaných pracovišť v Evropě a USA
– je členem mnoha neurochirurgických společností, v současné době mj. předsedou České neurochirurgické společnosti JEP
– autor 150 publikací, pronesl přes 200 přednášek na mezinárodních kongresech
– podílel se na pěti významných mezinárodních studiích věnovaných ischemii mozku, mozkovým aneuryzmatům, mozkovému krvácení, glioblastomům a poraněním mozku
– řešitel 12 grantových úkolů IGA MZ ČR, GAČR, GA AČR
