Seznamte nás s vaším manželem, my mu to s tím feminismem vysvětlíme, říkají někteří pánové, se kterými se setkávám. Jiní se vyjadřují, že by té své “ukázali”, kdyby si s praštěnými feministkami něco začala. Míní tím, že by jí ukázali sílu svých svalů, pádnost svých dlaní a hlavně zvučnost svého hlasu. Ještě jiní pánové jdou na to takříkajíc “od lesa” a propagují jako protiváhu feminismu cosi, čemu říkají “maskulinismus”.
Z čehož plyne, že dost mužů feminismus nesnáší, aniž by hlouběji uvažovali proč vznikl a o čem vlastně je, proč vlastně se ženy cítí podceňovány, zneužívány jako bezplatný servis v domácnosti a špatně placený servis pro nadřazené muže jinde, dost často i jako hromosvod mužských špatných nálad. Nemusí jít ani o muže vlastního. Odpor je tudíž pro muže jedinou skutečně možnou obranou. Kdyby muži, tedy alespoň ti hlubších úvah schopní (což nemíním pejorativně, někdo na to prostě není stavěný), uvažovali tak, jak jsem naznačila, mohli by přijít na to, že ty “hrozné feministky” mají v lecčem, nebo dokonce ve všem pravdu – a to by byla pohroma. Kdepak! Myslet se nebude, založí se maskulinistické hnutí mužů, kteří většinou nemají nejmenší důvod cítit se utlačovaní, proti ženám, které ten důvod mají a – jak drzé, arogantní a opovážlivé ty “hrozné feministky” jsou – mluví o něm nahlas a na veřejnosti. Nebo na taková témata píší knihy.
Přitom existuje snadný, jednoduchý, až snad primitivní postup, jak alespoň manželce zabránit v aktivním feminismu v rámci vlastní rodiny. O což většině mužů koneckonců jde.
Jedna má známá, žena velice zaměstnaná, navíc s malým dítětem, říká: “Copak mohu být feministka, když můj muž je tak hodný? On je pořádný, akurátní, všechno doma uklidí, uvaří a jen se zeptá, jestli chci večeři a kdy. Když mám jednání, vezme si dítě a já o něm vůbec nevím.” Ten muž je zaměstnán na dost namáhavé a exponované bankovní úřednické pozici.
Jiná má známá tvrdí totéž, až na to, že její muž, vyučený zedník, je zaměřený spíš na těžší úklidové práce a opravdu je ovládá lépe než ona. Což lze přiznat mnohým mužům, jenže ne všichni své schopnosti využívají. V takové domácnosti manželka vaří a občas provozuje domácí účetnictví. Také s feministickými idejemi nesouhlasí, neboť ve vlastní rodině k tomu nevidí důvod, a jiné rodiny ji vcelku logicky nezajímají.
“Vsaď se,” říkávám, “že v hospodě či na pracovišti o tvém muži právě proto, že odvede i doma svůj díl práce, kamarádi či známí říkají, že je ‘ten starej blbec'”. Feminismus je zaměřený i na obranu takových mužů. Vůbec to nejsou blbci. Chovají se tak, jak se správně chovat mají.
Někteří pánové, a z těch mívám tak trochu strach, dokážou působit dojmem, že feminismus zavlekla do Čech Hauserová či Biedermannová z ryzího a osobního nepřátelství vůči nim, ba co dím, že feminismus byl vymyšlen pouze proto, aby ublížil jim osobně, neboť oni například nikdy ženu nezpolíčkovali. Což, jak se obávám, tak trochu zavání stihomamem. Ostatně, někteří vůdci jiných politických či ideových hnutí působí dojmem dosti podobným.
Tyto typy mají tendenci stavět se do čela maskulinistického hnutí.
Maskulinismus. Krásné slovo, ale jako masově se šířící hnutí asi nemá šanci, neboť (alespoň pokud jsem si všimla) muži, kteří se ho pokoušejí zúčastnit jako řadoví členové (a s těmi každé hnutí stojí a padá) většinou naříkají nad krutým mužským osudem spočívajícím v nošení tužších límečků a kravat – prý škrtících (kecají, košile a kravaty občas nosím také a škrcením netrpím). Čas od času (zejména v hospodách) takzvaní “maskulinisté” snovají plány na násilný postup proti feminismu nebo se snaží o jeho úřední zákaz či společenské zavržení. Stížnosti na škrtící límečky jsou však hodně směšným důvodem ke vzpouře, zejména proti feminismu, ale i proti čemukoli jinému.
Co tedy má naději na úspěch? Myslím, že jsem to už vlastně řekla, avšak pro muže méně chápavé to raději zopakuji v polopatické verzi: Ideologická diverze, spočívající ve vzorném provádění větší části domácích prací milujícím mužíčkem, dokáže určitě leckterou manželku, nahlodanou feminismem, dost úspěšně odhlodat. Časem velice pravděpodobně taková žena zapomene, že kdy s feminismem koketovala, nebo ho zcela zavrhne. A když se ještě přihodí, že nebude mít “falokratického” nebo jen mocichtivého šéfa, bude pro feminismus ztracena. Ostatně, proti takové verzi plíživého maskulinismu bych neměla sebemenší námitky.
