„Musel jsem před osmnácti měsíci opustit svůj dům,“ vypráví Muhamad Yasin, starosta favely, chudinské čtvrti ve městě Narere, asi 20 kilometrů od fidžijského hlavního města Suva. Muhamad Yasin je původem Ind. Fidži bylo v nedávné minulosti pokládáno za třetí nejbohatší stát Austrálie a Oceánie, hned po samotné Austrálii a Novém Zélandu. Začátkem 21. století se však o tomto souostroví začalo mluvit jako o zemi na pokraji občanské války. Indové v tomto sporu nedobrovolně hrají hlavní roli.
VULANGI – NÁVŠTĚVNÍCI VE VLASTNÍ ZEMI
Muhamad Yasin, obklopen svojí manželkou, dětmi a vnoučaty, nyní žije v malé chatrči, vybudované ze všech rodinných úspor. Deset lidí v několika místnostech. Ale domek má stěny a střechu, dokonce je napojen na státní elektrickou síť. Na poměry rozvojových zemí v Africe, Latinské Americe a jihovýchodní Asii jsou favely v okolí Suvy relativně spořádané. Hrubý domácí produkt na osobu a rok je na Fidži také srovnatelný s Polskem, nikoliv s nejchudšími zeměmi světa. „Od vlády dostáváme jen vodu a některé základní léky v nemocnici. A do školy nemůžeme poslat všechny děti, protože i za základní školní docházku chce teď ministerstvo vzdělání 80 dolarů (zhruba 40 USD) každé tři měsíce. Nemůžeme si to dovolit,“ říká rozhořčeně.
Muhamad Yasin je jako většina Indů na Fidži potomkem těch, kteří sem byli přeplaveni britskou korunou. Mezi lety 1879 a 1906 to bylo více než 60 tisíc Indů. Britská koloniální správa v Indii jim tehdy slíbila na Fidži skvělé platy a výjimečné životní podmínky. Negramotní, chudí Indové ale museli podepsat tzv. girmit, dohodu, jež je zavazovala k pětileté službě. Ve skutečnosti to bylo něco mezi robotou a otroctvím.
Po pěti letech neměli ti, kteří přežili, peníze ani sílu na dlouhou plavbu domů. Zůstali na Fidži. Jen hrstka indických obchodníků se mnohem později přistěhovala z vlastní vůle, a to převážně z Ahmadábádu, největšího města severozápadního státu Gudžarát.
Pro současné indické obyvatelstvo, které tvoří asi 45 procent populace země, je Fidži jediný domov, který kdy poznali. Pořád se jim ale říká vulangi – „návštěvníci“.
Kolem 90 procent půdy v tomto dosud převážně zemědělském státě patří podle zákona původním etnickým Fidžijcům (Melanésanům). V polovině dvacátého století byla fidžijským Indům propůjčena půda na 50 let. Pěstovali na ní cukrovou třtinu, rýži, tabák a bavlnu. Teď kontrakty vypršely a ve vypjaté politické situaci je původní Fidžijci nechtějí obnovit.
„Pronajímal jsem si půdu od původních obyvatel jako téměř všichni Indové. Teď nemám nic a nemohu ani najít práci,“ pokračuje Yasin. „Skončil jsem v chudinské čtvrti úplně na dně. Když ztratí práci Fidžijec, může se s rodinou vrátit do své vesnice, kde najde spoustu půdy. V tom je rozdíl,“ dodává.
V chudinské favele v Narere nyní žije kolem 400 rodin, tedy několik tisíc obyvatel. Každý den sem přichází alespoň jedna nová indická rodina.
TZV. INDICKÁ INVAZE
Mimořádně pracovití Indové obsadili v druhé polovině 20. století, kdy tvořili národnostní většinu, klíčové pozice ve fidžijském soukromém i státním sektoru. I ty nejchudší rodiny často dokázaly ušetřit dost peněz na to, aby mohly své děti poslat do škol v Suvě nebo v cizině. Indická intelektuální elita pracovala v nemocnicích a přednášela na středních a vysokých školách, kontrolovala zahraniční obchod země, psala knihy a snažila se v zákonodárství a ústavě prosadit změny, jež by zajistily rovnoprávnost všech národností a ras žijících na ostrovech, tj. včetně početné čínské menšiny.
V roce 1970 si Fidži po 96 letech vydobylo nezávislost na Velké Británii. Indofidžijci se zapojili do procesu budování mladého státu a prvních patnáct let bylo souostroví fungující multirasovou společností.
Mnozí původní obyvatelé Fidži však začali varovat před „indickou invazí“ a prosazovat názor, že všichni Indofidžijci by měli být deportováni zpět do Indie. Tisk začal vytvářet stereotypy a obviňovat občany indického původu z chamtivosti a z prosazování vlastních zájmů.
Teď je indický taxikář, který mě večer veze zpět do Suvy, tak rozzuřený, že skoro nemůže mluvit. Když se ho zeptám na život Indů, zastaví u krajnice, vyjde z auta a zapálí si cigaretu: „Pokud bych o tom mluvil za jízdy, určitě bychom havarovali,“ vysvětluje. „Takže chcete, abych to shrnul? Na půdu nemáme nárok, přestože tu žijeme několik generací. Ukradli nám všechno, co jsme měli. Za poslední léta vydrancovali snad všechny indické obchody a restaurace. Po druhém převratu znásilnili stovky našich žen. Párkrát mě napadli přímo v taxíku. Tady už jen čekáme, kdy na nás opět zaútočí. Neptáme se ‘zda’, nýbrž ‘kdy’?“
DVA VOJENSKÉ PŘEVRATY
V roce 1987 zvítězila ve volbách koalice FLP (Fiji Labour Party) a NFP (National Federation Party) pod vedením doktora Timoci Bavadry. Přestože vláda byla vytvořena většinou z původních obyvatel země, nacionalisté ji hned obvinili, že je kontrolována Indofidžijci. V květnu 1987 došlo k vojenskému převratu (tzv. „prvnímu převratu“), kterému velel plukovník Sitiveni Rabuka. Přišla doba nejistot a krizí. V roce 1990 byla prosazena ústava, jež otevřeně diskriminovala občany indického původu. Tato diskriminace byla poněkud zmírněna až pod mezinárodním tlakem v roce 1997.
V květnu 1999 Rabuka prohrál volby a vůdce levicové FLP Mahendra Chaudhry se stal v zemi prvním ministerským předsedou indického původu. Přesně o rok později, 19. května 2000, došlo k „druhému převratu“ pod vedením George Speighta, neúspěšného podnikatele a nacionalisty. Zajal celou vládu, jmenoval novou a požadoval revizi ústavy z roku 1997 s cílem vyloučit obyvatele indického původu z politického života.
V listopadu roku 2000 Nejvyšší soud prohlásil převrat za nelegální, znovu legalizoval ústavu z roku 1997 a vyhlásil volby na rok 2001, tentokrát pod dohledem pozorovatelů z OSN. Volby ale byly poznamenány násilím a podplacením voličů, na ulicích ležely letáčky s nápisy: Volit FLP znamená otevřít cestu ke krveprolití. Zvítězil vůdce SLD (Lidové strany Fidži) Laisenia Qarase, který v rozporu s ústavou nepřijal ani jednoho Indofidžijce do své vlády. George Speight byl obviněn z velezrady a odsouzen k trestu smrti, rozsudek byl ale rychle změněn na doživotí.
Teprve koncem srpna letošního roku, po dlouhých měsících debat a tlaků ze zahraničí, tentokrát včetně Spojených států, jmenoval ministerský předseda Laisenia Qarase čtrnáct občanů indického původu do své vlády. Napjatá situace v zemi však trvá dál.
CHUDOBA A NÁSILÍ
Situace posledních pěti let Fidži od základu změnila. Měla devastující vliv na ekonomiku i bezpečnost země. Obří letouny fidžijských aerolinek, jež kdysi přivážely návštěvníky z celého světa, teď na svých křídlech odnášejí do exilu muže a ženy, kteří ztratili naději. Do ciziny, hlavně do Austrálie a na Nový Zéland a do Spojených států, emigrovaly tisíce schopných profesionálů, a to nejen indického původu, zemi začali opouštět i vzdělaní etničtí Fidžijci. Turistika ze zahraničí, jeden z hlavních příjmů země, se zastavila. Politická nejistota a možnost občanské války zmrazily i příliv zahraničních investic. Proti Fidži byly uvaleny mezinárodní sankce. Země ztratila desítky tisíc pracovních příležitostí a chudoba a kriminalita nyní rostou závratnou rychlostí. Z privilegií, jež si prosadili původní Fidžijci na úkor Indů, teď těží jen malá hrstka těch nejbohatších. Korupce dosahuje v zemi najednou dosud neznámých rozměrů. Suva, hlavní město a kdysi oáza klidu a pohody, je nyní tak nebezpečná, že se tu po západu slunce nedoporučuje vycházet na ulici.
Majitel malého krámku s posledními hollywoodskými hity na DVD a VCD discích jen krčí rameny: „Toto je jediný indický krám v okolí, který nebyl za poslední léta vydrancován. A to jen proto, že je padesát metrů od policejní stanice.“ Za tmy vyráží do ulic fidžijské gangy a přepadávají a znásilňují indické ženy.
Sharon Bhagwan-Rolls je ředitelkou nevládní organizace s názvem „Femlink Pacific“, jež má za cíl pomáhat ženám v oblasti jižního Tichomoří, především však na Fidži. „Přestože ženy vždycky hrály v této společnosti důležitou roli,“ vysvětluje Sharon, „během posledních let se staly terčem otřesného násilí. S výjimkou vojenských oblastí není násilí na ženách tak rozšířené jako tady. Nikdo z nás nemá přesná čísla o počtu znásilnění; většina žen má strach jít na policejní stanici. Na Fidži existují dva druhy spravedlnosti: státní a tradiční. Tradiční systém, jenž má kořeny v původní kultuře, je často nad státními zákony. Znamená to, že pro osoby indického původu často neexistuje spravedlnost. Například když je žena znásilněna a oznámí to na policejní stanici, rodina zločince může zahájit tzv. ‘proces usmíření’ a domluvit se na odškodnění mimo soudní systém. Často je odškodněním pouze omluva hlavě rodiny – otci či manželovi. Indické rodiny jsou pod tlakem tento systém přijmout. Výsledkem je, že zločinec téměř nikdy neskončí ve vězení. Znásilnění indických žen na Fidži je tak skoro beztrestné.“ V ZÁJMU ELITY
Sedím v malé indické restauraci. Během oběda tu u stolků sedí desítky původních Fidžijců i Indů. Muž, co si s přítelkyní přisedá k mému stolku, se láduje křupavým roti a zeleninovým kari. Po chvíli se dá do řeči: „Žijeme tu spolu již přes sto let, zvykli jsme si na sebe a hodně se jedni od druhých naučili. Já jsem původem Fidžijec a pracuji v bance. Polovina mých přátel jsou Indové. Chutná mi jejich jídlo, občas jdu dokonce na jejich filmy, i když jim nerozumím, protože většinou nemají titulky. Ale líbí se mi, jak tam zpívají a tančí. Vůbec bych nechtěl vidět Fidži bez Indů. To by byl nesmysl, oni sem patří stejně tak jako já. Většina Fidžijců má stejný názor, jenom ti nahoře, naše elita má z Indů strach. Nechce se totiž dělit o moc. Bojí se, že přijde o spoustu příležitostí ke korupci. Proto jsem volil Stranu práce, i když je převážně indická. Jde jim o sociální spravedlnost pro všechny naše občany. Mám opravdu obavy, co se s mojí zemí stane. Musíme se nějak rychle domluvit a žít společně, bez nenávisti a strachu.“
Večer se ptám slavného televizního novináře, který je jakousi místní „hvězdou“ indického původu, Riyaze Sayed-Khaiyuma na totéž. Jen rozhodil rukama: „Pro mě je Fidži tou nejkrásnější zemí na světě. A nemám na mysli jen přírodní krásu, nýbrž i krásu lidí. Máme tu původní melanéskou kulturu, indickou kulturu, čínskou kulturu a západní kulturu. Tradice jsou moc hezké. Země je historicky bohatá, i když vždycky měla mizerné vlády. Naše úroveň vzdělání nebyla o nic horší než v Austrálii či na Novém Zélandě. A co jsi dnes slyšel, je pravda a ani já bych to nedokázal vysvětlit lépe. Zatímco se lidé mají rádi, hrstka, jež má moc, se snaží, a to velmi úspěšně, nás rozdělit. Používají k tomu těch nejlevnějších populistických triků. A spousta lidí, hlavně ti, co začínají mít hlad a cítí nejistotu a strach z budoucnosti, jim zbožně naslouchá.“
Podle slov Jone Dakuvuly z nevládní organizace CCF (Citizens Constitutional Forum) během převratu v roce 2000 ztratilo střechu nad hlavou kolem 12 tisíc osob. Během jediného dne převratu byl zničen majetek indických obchodníků v hodnotě 30 milionů dolarů. Většina z jejich obchodů se již nikdy neotevřela. „Násilí a nespravedlnost vždy vedou k ekonomickému úpadku a úpadek živí opět násilí. Je to začarovaný kruh. Fidži se dosud může vyhnout násilí, ale po pravdě řečeno mám obavy, že se řítíme do katastrofy,“ říká Jone.
V bývalém hlavním městě země Levuka na ostrově Ovalau jdou děti do školy. Sestupují z kopců, před sebou klidné azurové moře, pod jeho hladinou barevní koráli. Levuka dosud neví nic o tom, co se děje v Suvě a Nadi, na ostrově Viti Levu, kde žije většina obyvatel. Levuka je miniaturní replikou Fidži před dvaceti lety, zemským rájem, kde se neznámí lidé zdraví na ulici, kde se po večerech zpívá a ráno modlí.
Také dvě stě kilometrů na západ na neuvěřitelně krásných ostrovech Yasawa místní kapela dosud vítá návštěvníky, již přistávají u jejich vzdálených břehů. Muži stojí po kolena ve vodě, kolem krku květiny. Zbytek země se každým okamžikem může změnit v bitevní pole, v ekonomický a sociální odpadkový koš, ve smutnou scénu etnických čistek.
