Alexandr Kundrát působí nesmělým dojmem… Ne, špatně: Alexandr Kundrát na vás nijak nepůsobí. Nejspíš poslední, co by chtěl, je na vás zapůsobit. Za Alexandra Kundráta však působí jeho fotografie.
Začal “trochu fotit” na vysoké elektrotechnice s kamarády. Ale potom školy nechal a začal cestovat. Dnes má ženu a dvě malé děti. Své černobílé snímky vyvolává doma v koupelně.
Jak snáší jeho manželka, když jí zabere koupelnu?
“Copak ženuška, ale děti skotačí a dovádějí, když se tam zavřu.” Černobílá fotografie se mu jeví spíš jako koníček, i když posledně přinesl do Koktejlu moc hezkou barevnou reportáž o pouštění žilou.
Dnes je černobílá fotografie dražší než barevná. Počítá při tom peníze?
“Rád bych počítal, kdyby nějaké byly…,” odpovídá s úsměvem, ale dodává, že žije stále v minulých časech, kdy se při černobílém fotografování nebral ohled na spotřebu materiálu, a nedělá to dodnes.
“Pro mě je to jako dovolená, vyjet na tři měsíce do Indie, tam si v klidu fotit, bez rodiny.”
Na otázku, které noviny ho zaměstnávají, říká, že není nikde.
“…fotografií se neživím, a těžko bych mohl.” Na další dotírání, čím se živí, odpovídá jako v Indii: “Někdy něčím,” ale dodává: “Momentálně přežívám s rodinou na překladech z angličtiny.”
A myslí si, že by mohl pro některý deník dělat fotografa?
“Moc rád, ale zatím se ta možnost nenaskytla. Na teplé místo v redakci se stojí fronta, člověk musí napřed tak dva roky běhat jako externista po ulici a žít ze vzduchu, aby se mohl prosadit.”
Jak tedy vidí sám sebe do budoucna coby fotografa?
“Fotka mě baví a rád bych se jí věnoval víc. Když to nevyjde, nedá se nic dělat. Mohu ji mít jako koníčka dalších deset, dvacet let…”
Čím vás přitahuje Indie?
“Těžko si představit zemi, kde byste mohl tak dlouho a tak levně žít, tolik toho zažít, a ještě se tam tak levně dopravit. Na Indii je nejdražší čas, a toho jsem měl donedávna hodně. Kdo má v cestovním pase razítko Attari Road, ví, o čem mluvím.”
Na mnoha fotografiích používá postavy v popředí jen jako kulisu. Ostrost a soustředění snímku leží často až ve “druhé linii”.
“Asi vím, co chcete říct. Tahle věc rozhodně není můj patent, právě naopak. Připadá mi to jako jeden z charakteristických rysů černobílé novinářské fotografie. Je to hra s kompozicí, která, když je dobře provedená, působí, jako by snímek vznikl za pochodu, ledabylým stisknutím spouště, kdy se tam náhodou někdo připletl. (Podívejte se na práce Francesca Zizoly, třeba na jeho vítěznou fotografii z World Press Photo 98 a další a další!) Náhoda to určitě není. Víte sám, že jedna šťastná náhoda je vykoupena desítkou, někdy stovkou stejně vzácných, ale promarněných příležitostí.”
Ale v tomhle výběru jsou vidět i jiné, možná klasičtější jednoduché kompozice a motivy?
“To jsou většinou snímky ze staršího období. Řekl bych z naivního období, kdy se člověk snažil udělat záběr na plné políčko filmu. Dneska už si leckdy vypomáhám výřezy a nestydím se za to. Snaha o objektivitu dokumentu je nesplnitelný cíl. Vždyť fotograf ovlivňuje výsledek už jenom tím, jaký zvolí objektiv či úhel záběru. Nikdo nefotí, co vidí, ale co chce vidět, a hlavně jak to chce vidět.
Navíc v Indii jsou motivy tak zajímavé, že dohánět záběr složitou kompozicí člověk často ani nemusí. Vlastně vůbec nic hledat nemusí, spíš je potíž nenechat se zahltit. Všechno útočí na vaše smysly, a proto je spíš důležité dojmy odfiltrovat a zjednodušit.”
 Peking, Čína 1993 Dávno tomu bylo… Připomínka pohádkové doby, kdy ještě existovala bílá místa na mapě a kdy se nevyplatilo cestovat na míň než půl roku. Tehdy se do Hongkongu jezdilo železnicí za pouhých 50 USD. (Snímek pořízen stařičkou A-1, plný rámeček, bez nadržování pod zvětšovákem – přesně v duchu puritánského hesla “veškerá práce fotografa končí stisknutím spouště fotoaparátu”.) |
 Protesty proti MMF, Praha 2000 Jedna z fotografií ze série “Jiná zpráva o odpůrcích globalizace”. Když jsem tuhle fotku zvětšoval, do “fotokomorokoupelny” se mi neustále dobýval Jonáš. Babička ho nemohla odehnat. Jana v tu dobu ležela v porodnici, kde se nám den předtím narodil Šimon. Další den byla uzávěrka soutěže Czech Press Photo. Nakonec se vždycky všechno stihne… |
 Nádraží v Dillí, Indie 1997 Cestující se snaží obsadit volná místa při přistavení Púrva expresu do Kalkaty. Kdo nemiluje boj na život a na smrt, může si za malý bakšiš najmout svého ostrého hocha – nádražního portýra, který za něj odvede veškerou hrubou práci. O “rozmazané” obrázky není velký zájem, určitě ale mají něco do sebe, a proto se je čas od času pokouším “propašovat” do tisku. |
 Udajpur, Indie 1997 Starší indická generace dodnes dojatě vzpomíná na československé motocykly značky Jawa, které obstály i v konkurenci japonských strojů. |
ALEXANDR KUNDRÁT
 Foto: archiv Alexandra Kundráta |
Narozen 17. listopadu 1968 v Praze
1991-1992 – po třetím ročníku ČVUT se vydává na cesty po Velké Británii a Spojených státech
1993-1994 – po čtyřech měsících civilní služby v nemocnici další cesta, tentokrát po souši přes Rusko a Čínu do Hongkongu
1994 – první kratší pobyt v Indii a na Šrí Lance
1995 – druhá cesta do Indie, tentokrát po zemi
1997 – spolupráce s grafickým studiem Magic Seven a současně výkon civilní služby v Informačním centru nadací, který byl přerušen třetí návštěvou Indie
1998 – dokončení civilní služby v nadaci Nová škola
1999 – další pobyt v Indii, tentokrát “diapozitivní”
OCENĚNÍ:
1. cena CZECH PRESS PHOTO 2000, Reportáž/série
1. cena CZECH PRESS PHOTO 1997, Každodenní život/série
1. cena CZECH PRESS PHOTO 1996, Reportáž/série
2. cena CZECH PRESS PHOTO 1999, Věda a technika/série
2. cena CZECH PRESS PHOTO 1997, Reportáž
3. cena CZECH PRESS PHOTO 1997, Každodenní život
Cena firmy Minolta 1996 “za zachycení opravdové kvality”
Fotografické práce otištěny v časopisech Koktejl, Lidé a země, Týdeník MF DNES.
Hlavním sponzorem zahraničních cest je “HARLEQUIN – knížky lásky a touhy”.
 Předměstí Bombaje, Indie 1995 (Práce oceněná cenou firmy Minolta, Czech Press Photo 1996) Všichni známe ty opakující se obrazy lidského neštěstí – starostlivá máma utěšuje hladové a plačící dítě. Vsadil bych se, že většina dětí z těch záběrů naříká jenom proto, že má strach z neznámého vetřelce, který na ně míří svou fotografickou zbraní. Jednoduchá kompozice a měkoučké, nevýrazné světlo – tuhle kombinaci nemají fotografové rádi. Mně nevadí – tvář mi připadá nejsdělnější, a proto téměř všechny moje černobílé fotky jsou portréty. |
