Snad všichni máme ještě v živé paměti fotografii psa, který plave ve vodním proudu v zaplavené ulici Uherského Hradiště. Fotografii tehdy v tom neblahém začátku léta pořídil fotograf agentury REUTERS Petr Josek. Snímek obletěl celý svět a v říjnu byl jeho autor oceněn v prestižní soutěži CZECH PRESS PHOTO 97 titulem fotograf roku. . . . . .
 |
Pane Josko, jaký je to pocit být fotografem roku?
Abych byl upřímný, tak je dobrý. Je to velice příjemné. Jenom nejsem zvyklý dávat novinářům interview.
Nezměnilo vás to jako člověka?
Myslím si, že nějaký podstatný vliv to na mě nemá. Práce mám pořád stejně a kromě finanční odměny od CZECH PRESS PHOTO jsem nic jiného neobdržel. Tady v agentuře byli samozřejmě rádi, že jsem cenu získal, ale jinak se nic nezměnilo.
Co to obnáší, pracovat jako fotoreportér pro zpravodajskou agenturu?
Od agentury dostávám assignmenty (čte se esajnment · těžko přeložitelný anglický výraz pro určité zadání, přidělení práce nebo úkolu). Ty jsou kořením a zpestřením každodenního, všedního života. Samozřejmě jdu tam, kam mě pošlou. Třeba do války. Ale nikdo vás nenutí tam jít. To si musí rozhodnout každý sám. Pro mě to však není dilema. S REUTERS jsem už projezdil hezkou řádku zemí.
Nemáte někdy takový obyčejný, lidský strach?
Samozřejmě, že když jde člověk do válečného konfliktu, je to velice nebezpečné. Vždycky je tu určité riziko, ale když je akce, tak není čas o tom přemýšlet. Strach má každý. Všichni máme nějaký ten pud sebezáchovy. Je to přirozené. Ten, kdo říká, že ne, tak lže. Většina toho přemýšlení se však odehrává před tím, než tam člověk jde. Třeba ležím v posteli a přemýšlím o tom, co se může stát. Člověk může těžko předpokládat, jak se za určité vyhraněné situace zachová. Nejdůležitější je mít chladnou hlavu a nezpanikařit.
Jdete především za fotkou bez ohledu na vzniklou situaci?
Mít fotku je fajn, ale jen blázen jí bude chtít mít na úkor vlastního života. Fotka není přede vším.
Nemá to nějaké následky, když odmítnete?
V podstatě ne. Ale v dlouhodobém termínu, když agentura zjistí, že nechcete jezdit, přestanou vám assignmenty dávat. Pokud si však člověk dělá svou práci, tak to jiné následky nemá.
Jaké máte fotografické vzory?
Nemám žádné vyhraněné. Já samozřejmě znám tyhle dobrý fotografy, světový špičky jako je třeba James Nachtwey nebo Christopher Morris. Můžu říct, že jsme kamarádi. Je to hrozně příjemný pocit, když se s nimi člověk potká a pracuje s nimi. Jsem rád, že se můžu řadit mezi ně. Vytváří se mezi námi velice přátelská atmosféra, ale i zdravá soutěživost. Každý prostě chce udělat z určité situace tu nejlepší fotku. Ale to už patří k profesi.
Jaký je váš názor na fotografii. Je to umění, řemeslo nebo něco mezi tím?
Já si v zásadě myslím, že je to řemeslo, u kterého musí člověk hodně přemýšlet, musí mít cit, postřeh, dobré oko, ale především to musí chtít dělat. V určitých situacích se ani nedá moc přemýšlet, protože děj probíhá neuvěřitelně rychle a fotograf jen intuitivně mačká spoušť. Někdy třeba přemýšlím večer, jak by fotka měla vypadat, ale pak přijde konkrétní situace, musí se improvizovat, a nakonec je všechno úplně jinak.
Vaše fotografie nejsou v našem tisku moc vidět. Čím to je?
Jsou publikovány především v zahraničí, protože REUTERS má pobočky v mnoha zemích světa. Na naší domácí scéně mají všechny velké deníky své fotografy, kteří se zúčastňují stejných akcí. Tak si samozřejmě tisknou své fotky.
Jak se díváte na povolání fotoreportéra. Je jako každé jiné? Ne, to v žádném případě. Tohle povolání je super. Je to splněný dětský sen. Život fotoreportéra není úplně běžný, obyčejný život. Na druhé straně se však z toho nemusí dělat nějaké drama.
