Byl pozdní večer, první máj…” Prvního května jsem překročila hranice Skotska. Jaro není obvyklou dobou k návštěvě této země, ale cestování sivě zelenou krajinou, osvěžovanou občasnými deštíky, má v tuto roční dobu své nostalgické kouzlo.
Poeticky založený cestovatel je při cestování jarním Skotskem, plným středověkých zřícenin, kopců zahalených do mlžného oparu a temných jezer, provázen duchem Karla Hynka Máchy na každém kroku. Táhlé kopce skotských Highlands, porostlé májovou květenou, lákají k romantickým procházkám spolu s Máchovým skotským protějškem Robertem Burnsem. Tento předchůdce našeho Karla Hynka (žil ve druhé polovině 18. století), vlastenecký “selský” básník a bard skotského lidu, je stejně jako Mácha jedním ze zakladat elů národní poezie své země.
Karel Hynek Mácha, který se nám každé jaro připomíná májovou baladou tragické lásky, hledal inspiraci při toulkách kolem hradů české pahorkatiny a vázal verše v objevené kráse malebně osvícenské češtiny. Robert Burns strávil celý život prací na svém statku v jihozápadní části Skotska, jehož krajina i řeč se odráží v jeho milostných i národoveckých básních stejně jako v tklivé písni opěvující staré dobré časy ve Skotsku, Auld Lang Syne, u nás zdomácnělé jako Píseň loučení. Oba poetové, které kromě um ěleckých kvalit poezie romantismu a lásky národa spojuje také osud krátkého a bouřlivého života, jako by se zde, daleko od Čech v romantické krajině Skotska, spolu setkávali.
Poezie slova i obrazu citlivé duši návštěvníka Skotska neunikne. Tato krajina by měla být vyhlášena hájemstvím básníků a fotografů. V drsné kráse této země, kde lidé hovoří melodicky nesrozumitelným skotským nářečím, jako by hranice mezi těmito zdánlivě tak odlišnými oblastmi umění splývaly. Pod hradní zříceninou u poklidné indigové hladiny jezera Loch Ness, ukrytého v zalesněných kopcích Skotské vysočiny, se český básník neoddává představám bájné dlouhokrké příšery, ale vytanou mu na mysli verše z Máje: “Jezero hladké v křovích stinných… zvučelo temně tajný bol… břeh je objímal kol a kol…”
Skotská krajina je také rájem fotografů. Nic nevystavuje na odiv, je cudně krásná ve své prostotě. Táhlá úbočí hor, dotýkajících se nízko letících mraků, a zamžené útesy při pobřeží se přímo nabízejí k poetickému zobrazení. Putovali jsme touto částí Británie před začátkem léta, ale přesto nás většinou provázel pocit nostalgického bezčasí. Hrady na vyvýšeninách kopců, tmavé hlubiny jezer, hluboká vřesoviště a větrem bičované mořské břehy, to vše vyvolává pocit jakési majestátní odvěkosti. Nejúchvatně jší je tato scenerie při západním pobřeží Skotska na souostroví zvaném Hebrides s ostrovy Skye, Harris a Lewis.
Poloostrov Skye odděluje od pojmenování ostrovem jediný most spojující jej s pevninou. Působivá krajina je zde jako stvořená pro zachycení na černobílou fotografii. Je to kraj hor, zvedajících se nad mořem, útesů, olizovaných chladným příbojem, mlžných oparů v hlubokých údolích vnitrozemí a šedavých letmých stínů, vrhaných na zem z cárů bílých mraků na neklidné obloze.
Ostrov Lewis tvoří mírně zvlněné pahorky, v jejichž středu se nachází jedna ze skotských obdob Stonehenge: před tisíci lety založené posvátné místo, kruh vztyčených kamenů, kterých se můžete dotýkat a, jak mnozí věří, načerpat do sebe dlaněmi jejich magickou energii. Ostrov Harris je menší, spojený s Lewisem úzkou šíjí. Přesto je však jeho krajina docela jiná. Obrovská síla dávných věků stlačila žulové plochy na ostrově do fantastických tvarů, prolákliny mezi skalními masivy vyplnila azurově modrá j ezírka. Krásná měsíční krajina je protkána sítí vlnících se silniček.
Návrat zpět na pevninu přes Cuillin Hills na ostrově Skye nás náhodnou odbočkou zavedl na opuštěný hřbitov na mořském pobřeží. Nebyli na něm však pohřbeni žádní lidé. Jednalo se o rekvizitu z natáčení nedávno dokončeného filmu Prolomit vlny (Breaking the Waves), kterou zde zanechali filmaři snad proto, že hřbitov vypadá, jako by na toto teskné místo na okraji útesu nad mořem od věků patřil. Byl chladný květnový podvečer, mezi dřevěnými kříži a kamennými náhrobky se proháněl vítr, těsně za kácejícím se hřbitovním plůtkem spadal útes do ohlušujícího příboje za křiku racků. Na poslední výspě pevniny mezi hranicí hřbitova a propastí vln zela otevřená rána vykopaného hrobu. Do něj měla být ve filmu pohřbena hlavní hrdinka, která tragickou obětí své lásky vykoupila život svého milého… Vítr vrhal do tváří drobné kapičky slané vody, jako by moře ronilo slzy nad všemi nešťastnými láskami a zmařenými lidskými osudy. Byl máj ve Skotsku… a na okamžik jako by se na temném útesu vynořila postava v širák u a ve vlajícím černém plášti, hledící za tmavnoucí mořský obzor: “Byl pozdní večer, první máj…”
