Prašné ulice Gazy jsou plné kontrastů a života. Prodavači se snaží udat vše, od velkých podobizen Jásira Arafata po vázaná vydání koránu. Elegantní oděvy jsou vidět za sklem výkladních skříní, avšak ženy, které spatříte na ulicích, jsou zahaleny od hlavy až k patě. Oslíci převážejí ovoce a zeleninu sem a tam po blátivých tržištích. Je zde draho a uživit velké rodiny není jednoduché. Obnovené boje mezi Palestinci a Izraelci, které propukly v posledních zářijových dnech, měly za následek uzavření hranice mezi oběma územími. Tím rozvíjející se obchod, a tedy i stálý příjem pro mnohé palestinské rodiny, začal zadrhávat, až nakonec ustal úplně. Pro už tak slabou ekonomiku to bude mít zničující důsledky.
Dorazila jsem do Izraele 3. října, asi 5 dnů poté, co Ariel Šaron, 72letý bývalý armádní generál, válečný hrdina a jestřáb ve vedení strany Likud, navštívil posvátnou mešitu Al Axa a zažehl tak nové boje na tomto těžce zkoušeném území.
Vydala jsem se do židovské osady Netzarim v Gaze, kde, jak jsem slyšela, se bojovalo. Nenalezla jsem však to, co jsem očekávala. Mladí chlapci házeli kameny, kuličky a občas nějaký ten Molotovovův koktejl na silně opevněná kasárna. Bylo těžké si představit, že by některý z těchto kamenů pronikl dovnitř, ovšem oni byli vytrvalí a zdálo se, že je tato činnost těší. Provázeno zpěvem, smíchem a vlajícími vlajkami to celé mělo mnoho atributů jakési bizarní sportovní události. V ústraní za opuštěnou budovou prodával nějaký obchodník zmrzlinu a sodovku.
Již nevím, jak dlouho to všechno trvalo, než se z kasáren ozvaly výstřely.
Následoval jekot sirén a zpoza budovy vyrazila sanitka, aby odvezla chlapce, který byl zasažen. Nezjistila jsem, zda to byl gumový, či ostrý náboj, a pokoušela jsem se pochopit, co onoho neviditelného izraelského vojáka za zdmi z betonových panelů vyprovokovalo k tomu, aby na dítě vystřelil. Podivné divadlo pokračovalo až do soumraku, kdy jsem se vrátila do hotelu. Od kolegů jsem se později dověděla, že těsně poté, co jsme odjeli do hotelu, byl nějaký jiný chlapec smrtelně zraněn.
Brzy ráno jsem pozorovala něžné vlnky mořského přílivu. Seděla jsem v opuštěném hotelu Cliff a zažívala falešný pocit klidu a míru. Při troše představivosti by si člověk mohl myslet, že je v rekreačním středisku u moře na nějakém exotickém místě. Slyšet bylo pouze bzučení ledničky a usmívající se majitel Abu Mohamed mi nabízel ještě trochu nescafé. Příjemná atmosféra však byla jakousi surrealistickou předehrou k tomu, co mělo následovat. O to bylo to, čeho jsem se měla stát svědkem, depresivnější.
Byla jsem právě na cestě na pohřeb chlapce zastřeleného za soumraku předchozího dne. Stovky a stovky rozezlených mladých mužů skandovaly “allah akbar” na zaprášených rozbitých ulicích. Tito muži byli na cestě do nemocnice, aby vyzvedli tělo zemřelého a odnesli je rodině. Čekala jsem se ženami zahalenými do černého, sedícími a plačícími v tmavém pokoji. Uběhly celé hodiny, než jsem v dálce uslyšela skandování davu. Hlasy byly stále silnější a silnější, až jsem se vyklonila z okna a uviděla shluk lidí nesoucích rakev, zahalenou v palestinské vlajce. Ozývala se střelba do vzduchu a ženy se krčily za stěnami ze strachu před zbloudilou střelou. Lidí bylo příliš mnoho, než aby mohli projít s rakví úzkým vchodem, takže pokračovali dál, aby odnesli tělo do blízké mešity, kde probíhaly modlitby. Brzy nato, obklopen davem, byl mladík pohřben.
Takové scény se opakovaly téměř každý den.
Kameny, kuličky, projektily, vlajky, pohřby, slzy, přísahání pomsty a vzájemné každodenní obviňování ze strany nesčetných politiků, to vše stále pokračuje. Každý den je zabit někdo další, zrodilo se nejméně 100 mladých mučedníků. Palestinci nejsou vyzbrojeni, aby mohli vést s Izraelem válku, ale budou to zkoušet, protože cítí, že nemohou nic ztratit.
