Svah je velmi prudký. Tak prudký, že se na něm diváci bez lyží těžko udrží. “Vylepšen” je o spoustu pravidelných boulí. Ovšem ti lyžaři, kteří stojí nahoře, boule milují. A zpestřují si jízdu dvěma malými skokanskými můstky. Až za chvíli odstartují, ve velké rychlosti prosviští boulovatým svahem, na chvíli vyletí do vzduchu, aby se tam několikrát otočili kolem své osy, vyrovnali hrozící pády a elegantními obloučky doletěli do cíle EVROPSKÉHO POHÁRU VE FREESTYLOVÉM LYŽOVÁNÍ ve Špindlerově Mlýně.
AKROBATICKÉ LYŽOVÁNÍ
neboli “freestyl skiing” není sportem ani tak novým, jako spíš poměrně neznámým. Stejně jako alpské lyžování má své tři disciplíny. Jsou to jízda v boulích, balet na lyžích a akrobatické skoky. Spojuje je snad jenom to, že jsou velmi těžké, pro normálního smrtelníka nezvládnutelné a na pohled velmi atraktivní?
Všechny disciplíny se vyvíjely společně. Historie freestylového lyžování začala v padesátých letech v severní Americe. “Vysloužilí” lyžaři – bývalí závodníci, kteří si s lyžemi rozuměli více než dobře – začali zkoušet, co všechno s prkýnkama ještě jde. A zjistili, že lze skákat, jezdit v obtížných či nesjízdných terénech, dělat salta, doslova se stavět na hlavu. Se svojí “šou” objížděli různé závody a zimní střediska. Rodil se freestyl.
A také se rozděloval. Někdo uměl lépe skákat, jiný si zakládal na rychlém sjezdu boulovatým terénem. Vytvářela se pravidla, a už celkem uspořádaný zasáhl nový sport koncem 60. let Evropu. Zároveň byl freestyl zařazen pod FIS – mezinárodní lyžařskou federaci. Dnes se jezdí světový pohár a některé disciplíny jsou od devadesátých let dokonce zařazeny do programu olympijských her. Nejprve “olympijští” akceptovali jízdu v boulích, potom skoky. Popelkou trochu zůstává balet na lyžích, který neuvidíme ani na příští olympiádě.
Bývalé Československo, izolované od dění na západ od hranic, objevilo freestyl až v první polovině osmdesátých let. Paradoxně velkou zásluhu na tom měla technika – spolu s prvními videopřehrávači se objevily i kazety s nahrávkami různých lyžařských stylů, tedy i akrobatického lyžování. Stejně jako ve světě, i u nás můžeme za existenci freestylu poděkovat několika málo nadšencům, kteří si překládali pravidla a pořádali neoficiální závody a žebříčky. I když od roku 1988 je akrobatické lyžování ve Svaz u lyžování, masový sport to rozhodně není. U nás je registrováno zhruba 350 akrobatických lyžařů a vzhledem k náročnosti disciplíny jich do budoucna patrně o moc více nebude.
Přesto se v naší zemi blýská ve freestylu na slavné časy. Aleš Valenta je v současné době na 5. místě žebříčku světového poháru v disciplíně akrobatické skoky. Tento závodník skáče dva nejobtížnější skoky na světě – trojné salto se třemi vruty a trojné salto se čtyřmi vruty – a je jedním z mála na světě. Protože je “příliš dobrý”, neexistuje v České republice terén, kde by mohl trénovat. Částečně z vlastní kapsy se tedy připravuje v zahraničí. Odborníci shodně prohlašují, že se můžeme těšit na další ho olympijského medailistu – freestylaře Aleše Valentu.
RYCHLOST, SKOKY, OBLOUKY
– to jsou hodnocené části akrobatického sjezdu. Stejně jako dnes ve Špindlerově Mlýně, při všech závodech v akrobatickém sjezdu odvážní muži a ženy sjíždí po spádnici (tedy: lyžař musí jet rovně dolů), přičemž na každé bouli musí předvést minimálně jeden oblouk.
Lyžař se odrazí od startovní čáry a jeho pohyb směrem dolů vnucuje představu, že se boulím zcela poddává. Horní polovina těla zůstává v klidu, zatímco od pasu níž závodník připomíná gumovou loutku, která má co chvíli kolena u brady. Kyčle, kolena a kotníky jsou pevnou vůlí lyžařovou a dlouholetým tréninkem pevně spojené, dokud nenajede k prvnímu můstku. Na něm se odrazí a v letu předvádí různé otočky a vruty – s lyžemi na dolních končetinách a s hůlkami v rukou připomíná industriálního ptáka, kterého už nebaví normálně létat, tak si vymýšlí. Po šťastném přistání znovu předvádí koncert kolen a rychlosti. V cíli je pak šťastný, unavený nebo zklamaný.
Za způsob provedení oblouků může závodník získat nejvíce bodů. Na celkovém výsledku se pak rovným dílem podílí ještě body za rychlost a za skoky.
U skoků se hodnotí výška a délka, dopad a návaznost do směru jízdy. Nejdůležitější ovšem je, jaký skok si závodník vybere. Na trati musí předvést dva různé skoky. Existuje zhruba sedm základních: twist, daffy, kozak, škrabka, roznožka, mule kick a helikoptéra, což je obrat o 360°. Závodník je kombinuje mezi sebou a lepší závodníci na světové úrovni skáčou trojité manévry. Při závodě se nemusí dopředu nahlašovat, co bude závodník skákat, takže ten se může ještě v poslední vteřině rozhodnout. Tedy každý, kdo se chce freestylu věnovat, musí mít ještě k dobrému lyžařskému umění a gymnastickým předpokladům schopnost rychlého rozhodování a výborné orientace v terénu. O dobrém zhodnocení vlastních schopností nemluvě.
JEDEN Z NICH
Náš reprezentant, dvacetiletý Radek Herot, se akrobatickému lyžování věnuje 5 let. Mezi našimi mladými nadějemi je výjimkou, neboť “zběhl” od klasického alpského lyžování – všichni ostatní jsou dnes již trénováni přímo pro tento sport. Své dovednosti získal na svazích Jeseníků, kam s rodiči každý víkend z Olomouce dojížděl. Závodně plaval a jezdil obří slalom.
Proč sis tedy zvolil akrobatické lyžování?
Boule jsem začal dělat, protože mi připadalo, že jízda v obřím slalomu je jednoduchá, že je to “vození se” mezi bránama. Chtěl jsem překonat sám sebe a dokázat si, že umím něco víc, než jenom svézt se z kopce dolů.
Myslíš si tedy, že obří slalom je lehčí?
Tady musím nejen umět lyžovat, ale mít i trochu gymnastické průpravy na skoky. Hodnotí se také celkový pohled, vizáž závodu…
Je to rozhodně těžší než alpské lyžování, protože se člověk musí nesmírně soustředit, každá chyba se projeví.
Co je nejobtížnější?
Nejtěžší pro mne jsou skoky. Já jsem uměl lyžovat, ale skoky, ty jsem se musel naučit. Nebo spíš se je učím. U skoku je důležitý celý průběh. Nesmím prošvihnout odraz a to je záležitost jedné sekundy, při letu musím zacvičit rychlým, dynamickým pohybem a třetí fáze je dopad, a to znamená srovnat se zpátky do boulí.
Jak se připravuješ?
Příprava začíná v létě. Jsou to jednak skoky do vody ze speciálních můstků s umělou hmotou, přizpůsobených na naše skoky, na boulaře. Padáme do vody a při letu cvičíme manévry, které pak předvádíme na sněhu. Novinkou je pak speciální trampolína, na které se dá skákat i s lyžemi.
Je freestyl nebezpečný?
Nebezpečné je to hlavně ze začátku, než se člověk naučí boulím uhýbat. Také když vyletíš špatně z můstku, musíš se dokázat zkorigovat a zpevnit natolik, aby se ti při dopadu nic nestalo. Úrazy se stávají nejvíce zpočátku, pak už jenom proto, že závodník udělal nějakou chybu, a nebo prostě shodou náhod.
Míváš strach?
Jsem člověk jako každý jiný a strach mám vždycky. U závodů je to vlastně tréma. Myslím, že z každého, kdo dojede dolů, to pak spadne.
Jak vypadá tvůj život vrcholového sportovce?
Začínám od května suchým tréninkem. To jsou běhy, horské kolo, gymnastika, skoky do vody, skoky na trampolíně, hodně dynamické tréninky. Někdy od prvního září se začne jezdit na sníh. Týden jsem v Rakousku na ledovci a týden doma dojíždím suchý trénink. Od půlky prosince, kdy začíná i světový pohár, jezdíme po závodech. Doma vůbec nejsem, jenom na vánoční svátky. Rodiče si mě neužijou.
O čem jsou tvé lyžařské sny? Je toho spousta, ale nejbližší cíl je dostat se na olympiádu. Do budoucna jsou tu i vyšší cíle, než se té olympiády jenom zúčastnit…
