FURT VE STŘEHU

PTAL SE JIŘÍ MARGOLIUSJe poetický jarní večer. Slunce se ještě opodál zhlíží v zrcadle Vltavy, za chvíli padne za petřínský kopec jako podťaté. Kousek od nábřeží, ve Viole, už lístek nedostanete. Za dvě hodiny začne představení „Pořád se něco děje“ – One Man Show herce, který si rozhodně v poslední době nemůže stěžovat na nedostatek krásných příležitostí, o popularitě ani nemluvě. Je čas k rozhovoru s mužem, kterému před několika dny dali diváci přednost před takovými esy jako Jane Birkinová či Roy Scheider. Právě začínáme, člen činohry Národního divadla MIROSLAV DONUTIL přichází na scénu…Televizní diváci se hlasováním překvapivě rozhodli pro českou veselohru „Hotýlek v srdci Evropy“ na úkor amerického kriminálního snímku Poslední objetí a anglického thrilleru Červená liška. Máte z toho radost? Samozřejmě. Je to dobré znamení. Lidi už mají dost záplavy filmů s hromadou mrtvol a potoky krve, i když ty dva filmy, o kterých mluvíte, patří spíš k tomu lepšímu, čím je nasycován náš trh. Je to u nás pomalu jako dřív, jenže v bledě modrém. Dřív jsme dostávali pochybné zásilky z Východu, teď zase ze Západu. Balení je jiné, ale hodnota v podstatě stejná, jen trochu drastičtější. Ale taky prakticky nulová. Roztříštěné hlavy a neprůstřelní hrdinové už lidi přestávají bavit. Přesto málokdo čekal, že „Hotýlek“ převálcuje konkurenci s převahou mnoha tisíc diváckých hlasů. Tahle čísla vlastně dokazují jedno: pořád je tady hlad po českých filmech. Teď jde jen o to, aby ty divácké hlasy vyslyšeli scénáristé, ten hlad pomohli zasytit kvalitními scénáři a my, herci, kvalitními výkony. Takže: teď záleží na tom, jestli povolání uvěří hladovím a začnou servírovat českou kuchyni.Díval jste se na televizi a vychutnal pocit „vítězství“? Shodou okolností jsem měl volno, takže jsem se díval. Uvědomil jsem si s odstupem času, že – i když jde o příběh Čechoameričana, který se krátce po roce 1989 vrací domů, aby se ujal zchátralého rodinného hotelu – jsme mnohokrát ťali takřka do živého. Nemluvím o tom, jestli má ten film vysokou hodnotu a uměleckou úroveň, to musí posoudit jiní, protože člověk, který v tom hraje hlavní roli, nemůže vynést objektivní soud, ale myslím, že k té krátké době, kterou jsme od listopadu prožili, říká opravdu pár hlasitých slov.Posezení ve Viole, pražském centru poezie, logicky navozuje otázku právě o stavu poezie na českých tocích. Před pár dny básník Miroslav Holub s notnou dávkou sarkasmu pravil, že se zájmem o poezii to není tak špatné: sám viděl plný obrovský sál, na pódiu básníci četli své verše, herci je přednášeli… Ano, ale bylo to ve Vancouveru…Taky jsem to slyšel vyprávět.Myslíte, že je od nás do Vancouveru příliš daleko? Vzdálenosti se podle mého mínění zkracují. Sám jsem toho živým dokladem, protože se zrovna chystám do Ameriky, mimochodem už počtvrté, a to je něco, o čem jsem si nikdy netroufl přemýšlet. Spíš jsem si myslel, že se tam nepodívám ani jednou. Vzdálenosti přestávají hrát roli. A to je dobře, protože vliv všeho, co jiné kultury přinášejí, je nepochybně nutný pro každou kulturu, která v dobrém ovlivněna být chce. Pro nás, při přechodu k jinému systému, je to tím důležitější. Ale neznamená to upnout se na jedno místo, na jeden bod. Chce to široké spektrum zájmů. Jeden bod nepohne zeměkoulí, natož lidským myšlením.Máte rád poezii? Mám rád poezii, samozřejmě. Ale vždycky jsem zastával názor, že by si ji měl člověk dávkovat sám. Vybrat si chvilku, kdy má na ni chuť a čas. A hlavně mu poezii nenutit! Proto jsem svého času v Divadle Na provázku protestoval proti inscenaci Skácelovy sbírky „ Na dávném prosu“.Ale Skácelovy verše musí uchvátit každého posluchače… Já si myslel, že by si lidé měli sami určit, kdy to chtějí a jak to chtějí. Že jim nebudeme předhazovat, jak si to představujeme my. Ale nakonec tu při vyhrála Eva Tálská tím, že inscenaci udělala tak skvěle, že dokonce i pan Skácel na ní vydržel až do  konce, což byla výjimka, protože byl znám tím, že z každého přednesu svých veršů odcházel se slovy: „Recitaci nesnáším. Mé verše se musí vyprávět!“Máte rád malé divadelní formy? A třeba One Man Show? Mé představení ve Viole vzniklo čirou náhodou. Její ředitelka paní Viklická si přála, abych tady hrál. Oslovila mě a nabídla, abych si zavzpomínal na Brno. Původně jsem si zvolil knížku Pavla Řezníčka „hvězdy kvelbu“, ale pak jsem ji opustil a zadoufal, že moje vlastní zážitky snad celý večer unesou. Takže vzpomínám na Brno nejen ve Viole, ale jezdím s tím pořadem i po republice. Shodou okolností mám teď dlouhou šňůru, předznamenávající vydání tohoto pořadu na dvojkazetě, z nichž jedna se jmenuje Pořád se něco děje a druhá Furt ve střehu.Dá se říct, že Praze objevujete Brno? Jestli pro Prahu objevuju Brno, to se nedá říct. Mám pocit, že Brno se v Praze objevit nedá. Brno musíte objevit tam, kde je, to znamená v Brně. Ale každopádně tady objevuju lidi z Brna. To stačí samo o sobě. žije tady nejen hodně Brňáků, ale i Moraváků. Mám pocit, že Morava produkuje hodně kvalitních lidí, kteří skončí v Praze, aby obohatili ať už kulturní, vědecký nebo politický život téhle země. To, myslím, svědčí o tom, že Morava je věčnou zásobárnou.Můžete s klidem pravit, že vaši Pražané vám rozumějí? To bych mohl říct jako Vídeňák, kdybych se trochu cítil být Mozartem. Ale nemohu si stěžovat. Nechci to zakřiknout, ale za tu dobu, co jsem v Praze od 1. ledna 1990, mi, doufám, mí Pražané rozumějí. Viděl jsem televizní zkrácenou adaptaci hry Ferdinanda Peroutky Oblak a valčík, tentokrát pod názvem Valčík na uvítanou. Vůbec vám nechci lichotit, ale byl jsem vaším výkonem v postavě koncentráčníka Krause přímo fascinován. Ten člověk je vykřičník, zlé svědomí mnohých, kteří se ve válce přinejlepším přikrčili a jen se dívali…Také vás ten příběh o vině a svědomí tak bere? V televizi to byl jen určitý výsek inscenace, kterou hrajeme ve Stavovském divadle. Není to zkrácené přejaté představení, ale inscenace zcela nová, nekonkurující divadelnímu nastudování. Jak na jevišti, tak při tvorbě téhle inscenace jsem měl vzrušující pocit, dojem, že je to něco, co naléhavě naše lidi oslovuje. Musím ale přiznat, že při zkouškách, tenkrát před dvěma lety v Národním divadle, jsem měl trochu obavy, jak bude hra přijímána.Mám dojem, že jste se bál zbytečně… Ohlas skutečně předčil očekávání. Říkal jsem si, že postava, kterou ztvárňujete, je ve své neživosti až příliš živá. Člověk, který zahynul v peci krematoria, oslovuje po válce nejen své souputníky, ale hlavně ty, kteří přežili. Mám stejný pocit. Mnohým, kteří to viděli a hlavně zažili, musela jistě na zádech naskakovat husí kůže. Kdo chce, může to chápat i jako aktuální reakci na revoluční, byť sametové jizvy.Kevin Costner je neodmyslitelně v českém podání spojen s vaším hlasem, stejně jako Luis de Funes s Filipovským a Girardotová s Věrou Galatíkovou. „Váš“ Costner v „Tanci s vlky“ nebo ve filmech „JFK“, „Dokonalý svět“ a „Osobní strážce“ je opravdu zážitek. Hledáte k postavě, které dáváte hlas, nějaký vztah? Hlavně mám vztah k odpovědnému a kvalitními dabingu, který se dnes dělá velmi různě a někdy i hrůzně. V Brně jsem v dabingu byli vychováni k důslednosti a pečlivosti, tamější dabing měl svou úroveň, i když také své neduhy, třeba občas brněnský akcent. Dabing jsem měl vždycky rád, ale teď, protože se při té přemíře dovážených filmů seká jako na běžícím pásu, a většinou jde o nekvalitní filmy, se přiznám, že mě to nezajímá. Roli v dabingu jsem ochoten přijmout jen potud, pokud je zajímavá, hraje ji herec, kterého mám rád, protože je dobrý. To je případ Kevina Costnera. Nebo Gérarda Depardieua, kterého jsem daboval ve filmu Danton. To jsou filmy, které mě berou, stejně jako výkony špičkových herců. Mohu se při tom i lecos přiučit a pochytit. Kromě toho je práce v dabingu jednou z mála příležitostí, kdy mohu vidět film, na který se z časových důvodů do kina nedostanu.Slýchám vás dvakrát týdně dabovat nekonečný seriál… Ano, „Báječná léta“, která mají ohromnou sledovanost. Vím také proč – ten seriál je prostě dobrý. Jeden z mála kvalitních, které k nám z Ameriky dorazily. Když jsem nadaboval čtyřiadvacet dílů, řekl jsem si, tak, to byl nejdelší seriál, jaký jsem kdy dělal! Načež jsem se dozvěděl, že televize koupila dalších sto dílů! Takže každou volnou chvilku teď trávím na Kavčích horách. Dnes jsem dokončil pětaosmdesátý díl! A víte, co je na tom zajímavé? Oni mají stále o čem hrát. Třikrát v Americe, teď se chystáte počtvrté.Chtěl byste hrát ve Spojených státech divadlo? Myslím v tom systému, kdy je herec najímán a na jednu inscenaci a po derniéře se musí poohlížet po novém angažmá. Zdá se to být kruté, ale zřejmě to plodí kvalitu… Rozhodně netvrdím, že bych nechtěl hrát v Americe. Jistě by to byla zkušenost k nezaplacení. A ohledně toho systému: i u nás se už začíná rozbíhat. Věčně nebude možné, aby herci byli zaměstnáváni v divadle za malý plat a zároveň se honili po dabingu, rádiu, televizi, filmových ateliérech…Jak se vám líbí v Americe? Byl jsem jen v New Yorku. Ten mě fascinoval. Teď už mi připadá jako důvěrně známý a pokaždé se těším na další návštěvu. Ale New York není Amerika… Tahle návštěva bude ovšem mimořádně důležitá… Je to první historický zájezd činohry Národního divadla do Spojených států. Jedeme s Goldoniho Sluhou dvou pánů. Budeme ho hrát v clevelandském Playhouse Theatre, kde za války Voskovec s Werichem dávali Těžkou Barboru. Před mnoha lety jsem ve Stavovském divadle viděl Sluhu dvou pánů s Janem Pivcem v titulní roli. Byl to velký zážitek, při němž celé hlediště doslova řvalo smíchy. Měl jsem možnost se přesvědčit, že historie se opakuje.Máte rád osvícenské komedie, konkrétně právě Goldoniho? Mám. Je to nádherná příležitost, která vás potká jednou dvakrát za život. Myslím, že se povedl malý zázrak, proto že divadlo je plné až po strop a lidé bouří nadšením. Víc si herec přát nemůže, zejména v Národním divadle, kde jsem měl dojem, že v historické budově pomalu už k něčemu takovému nemůže dojít. A vidíte, dochází! Vyvrací to teze těch kritiků s malým „k“, kteří pořád něco hlásají o krizi v činohře Národního divadla a nedají pokoj. A přitom se neobtěžují zhlédnout vynikající inscenace jako je Ženitba nebo Rok na vsi, nebo zrovna Sluha dvou pánů. Zjistili by, že nemají pravdu. Ale spíš to ani zjistit nechtějí. Pak je to ovšem jejich problém. A ať s ním nezatěžují ostatní.Děláte si z kritiky těžkou hlavu? Těžkou hlavu rozhodně ne, ale samozřejmě mě mrzí, když práci, do které tvůrci investují úplně všechno a mnohdy ještě snad i něco navíc, někdo z jakýchsi neomylných výšin shodí třemi řádky, aniž by se inscenací seriózně zaobíral, přemýšlel a lámal si hlavu tím, proč se kus hraje zrovna takhle a ne jinak. Hrajete hlavní role v divadle, vidíme a slyšíme vás v televizi, dabingu, rozhlase.Jste dnes jedním z nejpopulárnějších herců. Mnoho lidí vám určitě závidí. Jak se s tím vyrovnáváte? Se závistí se sice setkáváte, ale nepřímo. Vždycky vám ji někdo zprostředkuje, vypráví o ní, dostane se vám o ní svědectví z druhé ruky. Tak už to u nás bývá, je to národní sport: nikdo vám neřekne přímo do očí, že mu ležíte v žaludku. Závist prostě existuje a někde za zády se jí velice dobře daří. Já ji moc nevnímám a zatím si opakuji jednu věc: dokud je člověk zaujat prací a má čím se zabývat, dokud se nezastaví, nemá čas o závisti přemýšlet. Snad je o tom, že je to normální lidská vlastnost. Lépe řečeno – nenormální lidská vlastnost, která byla časem povýšena na normální.Mnoho herců sní o vlastním divadle. Nechtěl byste být sám sobě principálem? Nevím. Jednou po tom možná zatoužím, ale zatím nemám čas se takovou myšlenkou zaobírat. Všechno se odvíjí od toho, jak moc je člověk ponořen do práce. Musím to zaťukat, zatím jsem v tom až po krk. Ale vlastnit divadlo neznamená mít míň práce, dnes to není žádná výhoda, spíš obrovská starost. Vím to od Bolka Polívky, který má své divadlo v Brně. To není jen být panem ředitelem, přidělovat si role a hrát si, co chci. Jistě to lze, ale je to taky obrovská starost o to, aby divadlo přežilo, sehnalo peníze a vědělo, že zítra nestáhne oponu, protože nezaplatí nájem.Nechtěl byste vychovávat novou hereckou generaci?Miroslav Donutil jako pedagog, to by neznělošpatně. Uhodil jste řebíček na hlavičku: tohle je taky otázka času. Já už něco takového zkusil, půl roku jsem učil na Konzervatoři Jaroslava Ježka, ale z časových důvodů to nešlo. Něco takového se musí dělat poctivě, věnovat se studentům se vším všudy. Dobře si pamatuju, jak se nám na JAMU někteří pedagogové věnovali málo, protože hodně hráli nebo byli vytíženi jinými úkoly. Když nemohu dělat něco naplno, nedělám to vůbec. Ale kdyby mě někdo oslovil a nabídl mi pedagogickou práci, asi to budu velmi vážně zvažovat.Na gymnáziu jste v Brně hrával ve studentském divadle, které se jmenovalo nepříliš povzbudivě: Debakl. Vzpomínáte na ten čas her a malin nezralých? Vždycky a rád. Byla to moje první konfrontace s divadlem. Pomáhal jsem ho zakládat a bylo nám s ním moc dobře, protože jsme užili i spoustu legrace. Během studia by si mladí lidé měli nacházet podobné zájmy, protože si posílí sebevědomí a zároveň se naplní určitými hodnotami. Upevní si imunitu proti nástrahám, které se je snaží v období dospívání polapit. Mám na mysli třeba drogy. Je nesmysl utápět se jen v diskotékách, bloumání a popíjení. Pro mladý život je to velmi málo. A navíc je to začátek konce.Vzpomínáte na něco nerad? Takový druh ohlížení nemám rád. Raději vzpomínám na to dobré, co mě potkalo. Negativní vzpomínky se časem stejně vymazávají a zbývá jen to příjemné a veselé. Nehledám v minulosti křivdy a podrazy, snažím se vycházet z toho, co bude a co mě čeká.Co nerad vidíte kolem sebe právě teď, v této době? To, co nás obklopuje, co vidím v televizi, o čem čtu v novinách. Spousta podvodů, machinací, mnoho nevyřešených svinstev, vražd a surovostí. Pokud navíc nějaká aféra není vyřešena a viníci zůstanou nepotrestáni, pak je to větší tragédie, než aféra sama. Lidé, kteří jsou za řešení odpovědni, by měli být za neplnění povinností trestáni. To se bohužel v mnoha případech neděje, jsme toho každodenními svědky a mám dojem, že začíná být povinností umění to ukazovat. Měly by se rodit scénáře, které tyhle věci alespoň na umělecké platformě řešit budou! Je to nutné, abychom se neutápěli ve skepsi, ale aby ji převálcovala naděje.Jste spokojený člověk? Relativně spokojený. Právě ze slova relativní byste mohl vyčíst určitou nespokojenost. Kdyby byl totiž člověk spokojen, byl by to začátek konce. Musí se hlídat, být „furt ve střehu“, jak říkával brněnský silák Franta Kocourek.Kdybyste měl tu moc, vydal byste nějaký zákon o kultuře? Žádný zákon o kultuře neprospěje tak, jako to, když lidi sami budou chtít být kulturními. Budou se chtít dozvídat, číst, vzdělávat, trvat na tom, aby kultura nezanikla, aby úředníci, kteří se kultuře věnují, byli za své počínání zodpovědni, aby postupem času úplně vymizeli, protože úředník není v kultuře tím nejdůležitějším. Důležití jsou ti, kteří kulturu tvoří – umělci. A ti by měli mít od státu větši podporu než v současné době. Na kulturu nesmíme zapomenout, je to naše svatá povinnost. Národ bez kultury je špatný národ. Jaká bude jeho kultura, takoví budeme i my.