Gasherbrum II, 8035 m – nejnižší osmitisícovka; Karakorum, Baltoro Mustagh. Vrcholu poprvé dosahuje rakouská expedice pod vedením Fritze Moravce – 8. 7. 1956 zde stanuli po bivaku ve výši 7700 metrů S. Larch, H. Willenpart a F. Moravec…
Já zde stojím, či spíše sedím 15. 7. 1997 a se svým Hasselbladem 6×6 čekám, až se slunce skloní níže k obzoru. Nějak postrádám pocit vítězství, spíše mě ovládá pocit smutku nad průběhem této expedice…
Na podzim se dozvídám o připravované výpravě do oblasti Baltoro, jejímž cílem je Gasherbrum II, případně, pro ty co si připlatí, i Gasherbrum I alias Hidden Peak. Vidina šance navštívit a “zpracovat” tato jedna z nejvelkolepějších a nejdivočejších míst na této planetě mne dostává “do varu”. Ještě netuším, že akce je inzerována jako “komerční expedice” v katalogu jedné CK. Již na podzim ?96, před odjezdem do Patagonie, potvrzuji svou účast zaplacením nevratné zálohy. Po návratu v březnu se zúčastňuji několika organizačních schůzek. Nejsem tak naivní, abych předpokládal, že tyto záležitosti v “našich poměrech” budou klapat. Skutečnost však opět o něco rozšiřuje “obzory mého pesimismu”… Keců hromada, téměř nic se reálně nevyřeší, mění se vedení, do poslední chvíle nevíme, zda se vůbec akce uskuteční. Díky pozdním platbám nás zastihuje prudký nárůst kurzu dolaru a každý doplácí 22 tis., resp. 30 tis. korun. Je to celé amatérština.
Logicky vás napadne otázka, proč do toho tedy jdu? Není mnoho na výběr. Chci-li do těchto míst proniknout, musím přijmout pragmatickou nutnost – kdo platí, ten jede. Být pánem situace a moci si vybírat lidi, se kterými pojedu, by pro mne znamenalo na podobnou akci investovat hodně přes milion korun.
Nejsem “fotografující horolezec”, snad “občas lezoucí fotograf”. Expedice se pro mne stává profesionální záležitostí – služební cestou. Již jsem smířen s tím, že si (na rozdíl od jiných) náklady na cesty hradím ze svého. Pro kvalitní práci však potřebuji velké množství špičkových filmů, což není nikterak levná záležitost. Nesleví mi ani korunu! S ostatním nezbytným vybavením to vypadá podobně – objednané zboží pod nejapnou záminkou na poslední moment raději zdraží. Tuší, že se bez něj neobejdu a shánět jinde již není čas! Fotografická technika činí dohromady něco přes 30 kg: profi složku tvoří Hasselblad 503 cx, 5 objektivů (50-250 mm + dvojnásobný telekonvertor), 2 kazety, kompendium, hromada filtrů, pevný stativ a spousta dalších doplňků. Na dokument používám vynikající kompakt Leica mini. K tomu asi 100 filmů (byl jich citelný nedostatek). Mnoho věcí a starostí navíc mi v této skupině lidí způsobuje docela slušný handicap. Již dávno jsem si zvykl, že mne považují za blázna (…asi jsem).
Dne 12. 6. konečně sedím v letadle…
Karakorum – Černá suť (v jazyku Balti) – druhé nejvyšší pohoří na světě, zasahuje na území Pákistánu, Indie, Číny a Tibetu, od Himálaje ho odděluje horní tok Šajoku a Indu. Průměrná výška hřebene je větší než v Himálaji. Podnebí je zde poměrně suché – jižnější Himálaj zachycuje monzunové větry. To platí pouze asi do výšky 5000 m – údolní partie Indu mají stepní až pouštní charakter, avšak vysokohorské polohy zachytí i přes 4000 mm srážek za rok, což odpovídá přibližně 42 m čerstvého prachového sněhu. Některé sezony (červen až srpen) “kydá a kydá”, že si tu expedice ani neškrtnou. My jsme měli naprosto nepravděpodobně nádherné počasí – během našeho pobytu zasněžilo dohromady jen tři dny. Nejvyšší a nejvýznamnější oblast – Baltoro Mustagh soustřeďuje na ploše asi 20 km2 všechny karakorumské osmitisícovky: Čhogori – K2 (8611 m), Hidden Peak – Gasherbrum I – G1 (8068 m), Broad Peak (8047 m) a Gasherbrum II – G2 (8035 m). Sem právě míříme. Karakorum je hůře přístupný než Himálaj a oblast Gasherbrumů, kde se rodí jeden z nejmohutnějších ledovců na Zemi – ledovec Baltoro (754 km2, délka splazu 59 km), patří k nejvzdálenějším od civilizace.
Islámábád – Ráwalpindí. Drahý hotel (zde na rozdíl od Nepálu neexistují levné hotely) – toto již má v rukou agentura Fokus, zajišťující nám (bohužel) pouze částečný servis včetně zapůjčení stanů. Jsou profesionálové, z jejich strany to klape, z té naší poněkud méně. Čekáním na povinný briefing ztrácíme několik dní. Fotografuji po městě a “vyrovnávám se” s místní stravou. Momentky trochu komplikovala snaha místních pózovat. Ženu na ulici téměř nepotkáte a jakmile uvidí fotoaparát, tak fofrem mizí – fotografovat je bez jejich souhlasu se oficiálně zakazuje. Dne 18. 6. odjezd klimatizovanými mikrobusy do Skardu s přespáním v Chillasu, bývalém loupežnickém doupěti na “hedvábné cestě”. Urazíme přitom zhruba 800 km, z toho velkou část údolím Indu. Prosadit zastávku na focení činí velký problém, maximálně v rychlosti cvaknout Leikou (“Vy….. se na toho blba, jedem!…”). Dva dny čekání využívám na pořizování snímků ze zdejšího života. Práci trochu komplikují pravidelné odpolední písečné bouře – vzduch skřípe mezi zuby a techniku je nutno důkladně chránit. Ráno 21. jsou naloženy džípy – míříme do Ascoli, výchozího bodu pěšího přesunu (3000 m n. m.). Nosiči – příslušníci kmene Hunza – odvážní, vytrvalí (a podle mých zkušeností i spolehliví a čestní) lidé – již čekají na rozdělení nákladů. Jejich norma činí 25 kg. Příkaz vedení zní: přebalit náklady tak, ať váží alespoň 28 kg – aby platilo o několik nosičů méně. “Malá domu”, přebalujeme – jako “u blbejch”. Trvale mne zaměstnávají často zbytečné organizační problémy a není jednoduché alespoň na čas uniknout ze “sféry hovadna”, pokrývající po většinu času oblasti výskytu naší expedice. Chci skutečně “poznávat”, nikoli pouze “ověřovat si své předpoklady”, jak to činí většina lidí. Přesto získávám pro sebe chvíle, kdy mne ovládne “duch hor”, okamžiky naladění “frekvence prapodstaty” těchto míst, umožňující být v harmonii sám se sebou i s věčností. Tyto momenty mi dovolují pořídit špičkové záběry – transformovat svou vizi a promítnout ji do snímaného objektu.
Ráno zahajujeme s Italy a dvěma španělskými expedicemi desetidenní pochod, krácený ovšem na sedm dní – včetně jednodenní pauzy (šetřit se přece musí, kde to jde!). Společně s asi dvěma sty nosiči vzniká několikakilometrový průvod, zavánějící na exponovaných místech téměř hororem. Zkracování pobytu v horách mně, zvláště coby fotografovi – krajináři, nevyhovuje. Čelím enormnímu tlaku na psychiku i fyzickou kondici. Vláčím osmadvacetikilový batoh, v něm mj. aluminiový kufr s technikou a stativ – prakticky “ateliérové vybavení”, nezřídka však více jak hodinu. Mezi prací musím doslova běžet, abych stíhal. Neustále bojuji s větrem a všudypřítomným prachem. Rozhodně to není žádná pohoda. Co se týče jídla – kapitola sama pro sebe. Máme sice vynikajícího kuchaře (chybí-li některá základní složka potravy, jde ji “vysomrovat” k jiné expedici), ale díky chaosu, nezkušenosti či vychytralosti organizátorů a vedení (včetně jeho “poradců”) je poněkud jednotvárné menu. Brambory s rýží, rýže s bramborami, občas čapátí – placky z mouky a vody, a jednou za celý pochod jedny nechutné sardinky. Sem tam dochází ke “skandálům”, že si někdo vzal o drobet víc, než mu bylo určeno (nemluvím teď o výškových táborech, ale o pochodu do základního tábora, kdy by měl být jídla nadbytek). Syndrom “umělého” nedostatku je však způsoben velkou měrou pouze “z blbosti” – ke konci expedice velké množství jídla včetně masa likvidujeme! Později zjišťuji původ mých občasných zažívacích potíží: téměř polovina potravin, zvláště polévek, má již několik let prošlou exspiraci! Chvílemi zlobí technika: vždy kolabuje na místech zcela nečekaných – svitkový film ve výměnných kazetách (v obou najednou) je shrnutý k jedné straně cívky. Nelze najít logický důvod této poruchy. Opakuji poslední záběry a delší dobu vše funguje, jak má – “trpajzlíci” zmizeli (později se opět objevují, zvláště při neopakovatelných snímcích!).
Procházíme “náměstím” Concordia (4500 m), otvírajícím impozantní výhled na K2. Potkávám zde Reinholda Messnera, vracejícího se z treku (prý konečně vyfotil Yettiho). Je otráven množstvím expedic v těchto místech. Dne 28. 6. “kotvíme” v základním táboře – Base Campu (5100 m). Tři dny sněží. Nepříjemný ledopád procházíme 2. 7. a pod úpatím obou Gasherbrumů stavíme společný Camp 1 (5800 m). Vydatně pomáhá vynášet náš kuchař – obdivuhodný člověk. Ráno ve čtyři vyrazí s dvacetikilovým nákladem, bez jištění projde ledopádem, o půl sedmé ho složí v C1 a na devátou máme v BC přichystaný čaj (bez něj by se možná celá akce rozpadla!). Vycházet je nutno za svítání kvůli zničujícímu horku a měknoucímu sněhu. Ochrana filmů a jiného “choulostivého” materiálu v těchto podmínkách vyžaduje značnou dávku vynalézavosti a schopnosti improvizovat. Pronikavé sluneční záření rozpaluje povrch věcí do té míry, že na nich nelze udržet ruku a uvnitř stanu, i když má oba vchody otevřené, vzniká nesnesitelné dusno. Ve stínu ovšem panuje mráz.
Skupinka jdoucí na oba kopce mění plán a míří nejprve na Gasherbrum I (na G II potom využijí postavené stany, vynesený materiál a nalehko si vyběhnou na vršek!). Spěchají, neboť zbývají necelé tři týdny do odchodu z BC. Desátý den dosahují vrcholu – jeden dostává těžký plicní edém a zápal plic, druhý se několikrát podělá do kalhot a přestává zaostřovat na levé oko (přesto jde později i na G2!). Ale jsou to velcí “machři”. Postupně pendluji: C1 – BC – C1 – C2 (6500 m) – BC a zúčastňuji se budování výškových táborů. Fotografuji (i v noci), co mi dovolí podmínky, čas a omezené zásoby filmů. Zdolání vrcholu je pro mne až druhořadou záležitostí.
Vzdoruji občasným pomluvám, slaboduchým poznámkám a útokům některých jedinců z naší skupiny. Na kopec putuje okolo dvanácti expedic stejnou cestou! Až po vršek je celý zafixován! Výstup si zpestřuji předbíháním Japonců. Tito srandovní “kamikadze” to skutečně “žerou”. Kuřáci tvoří sice menšinu, nicméně vyhrávají a dokáží samolibě otrávit každou chvilku pohody.
Po postavení C3 (7000 m) a C4 (7400 m) – ono vykopat v této výšce plošiny pro stany je snad větší “záhul” než sem vylézt – startuji 15. 7. k vrcholu. Poslední noc spíme ve stanu čtyři. Nechávám je odejít a vyrážím až více jak hodinu po nich. Jdou nalehko, já teprve balím “vrcholovou” techniku – dává to přes 10 kg. Všechny postupně předstihuji a lehce po poledni sedím na vršku. Je relativně teplo, slabý vítr a dokonalé azuro. Více jak čtyři hodiny posedávám a snažím se absorbovat sílu těchto okamžiků – příliš mi to nejde, jsem trochu “rozhozen” okolnostmi. Fotím (expozice i clona jsou téměř na horním dorazu), čekám na to pravé světlo a postupně přicházející spolulezce. Jeden mi půjčuje malou digitální videokameru, kterou pořizuji záběry (česká vlajka na vrcholu GII – použito ve sportovním zpravodajství na Nově i ČT1). Odcházím jako poslední. Vracím se do C4 pozdě večer (někteří mají námitky, že jsem nesestoupil rovnou do C3, sami tam pak kysnou několik dnů!). Vzniká “hustá” atmosféra. Do jediného stanu se snaží nahrnout sedm lidí! Největší “machr” je “nejvychytralejší” – nenese si s sebou vůbec nic (a ten má dělat vedoucího “slavné” expedice Mt. Everest ?98!)…
Sestup probíhá rychle a po fixních lanech relativně bezpečně. Cestou zaznamenávám na několik políček svitkového filmu to, co asi cítil ten, kdo dal kopci jméno: Gasherbrum = Zářivá hora. Tři dny čekáme na opozdilce – čtyři jsou totálně vyřízení a jeden má omrzlé nohy (za ideálního počasí!). Ledopád do BC začíná být téměř neprůchodný, otevřel mnoho skrytých trhlin. Batoh nesu fest narvaný – směr a rychlost pohybu mi občas diktuje on. Vytažení foťáku stojí čím dál více přemáhání. Jsem tak trochu “vygumován”. U ostatních expedic dochází asi k pěti případům pádu do trhliny – včetně třech žen. Sice na laně, avšak s těžkými následky. Putují, stejně jako “náš omrzlej”, dolů helikoptérou. Po dvaceti slunných dnech zasněží a je opět nádherně, v této oblasti něco výjimečného. Dne 23. 7. balíme BC a putujeme přes údolní ledovec k sedlu Gondokoro. Meandrující potoky tekoucí po jeho povrchu vytvářejí spolu se štíty v pozadí úžasné a téměř mysticky působící scenérie. Jsem již dost vyčerpán (nejen však fyzickým výkonem!), a proto přenechávám většinu techniky nosičovi. I když ho někdy na delší dobu ztratím z dohledu, nemám strach – nekrade. Na cestu k sedlu vyrážíme ve dvě v noci – za měsíčního svitu. Okolo séráků je možno projít jen, jsou-li zpevněny nočním mrazem. Zlomu v 5700 m dosahuji před šestou hodinou ráno. Místo skýtá úžasné výhledy na všechny čtyři karakorumské osmitisícovky. “Vychutnám si” nebezpečný sestup – uhýbám letícím kamenům. Pár jich prosviští těsně vedle. Po mnoha týdnech mezi ledem a kamením působí první horské louky jako balzám na duši. V noci vylézám ze stanu, abych se vy? Měsíční světlo modeluje na špičatém obelisku Lila Peaku fantastickou scenérii. Otvírám druhý vchod a do předsíňky stavím stativ – chráněn před větrem exponuji 250milimetrovým teleobjektivem několik políček filmu… Vesnice Gondokoro, Hushe, Scardu, 26 hodin nonstop – Ráwalpindí. Trochu “šachování” s kargem a nadváhou do letadla a 31. 7. odlet.
Co dodat? Formálně velmi úspěšná expedice. Všech 12 členů bylo buď na jednom, nebo druhém vrcholu. Z lidského hlediska však průšvih. Nechci všechny účastníky házet do jednoho pytle – byli mezi nimi samozřejmě i slušní lidé, tvořící možná většinu, rozhodující sílu však ovládli ti, jejichž “charakter” raději nebudu komentovat. Vždyť mnohem důležitější než samotný “cíl” je “cesta”… Mám dojem, že tito lidé jezdí na hory pouze “splnit si svou povinnost”. Vystoupit nahoru co nejrychleji a fofrem sestoupit. Spěchají, aby náhodou neutrpělo jejich veledůležité podnikání. Tato nemoc zachvacuje stále víc a víc lidí. Oni nikdy nepocítí, co je to skutečně žít s horami a absorbovat jejich úžasnou energii. Mají vůbec ještě rádi hory?… Je-li cílem tvá duše, pak jsi “lehký”, tvoje tělo je “lehké” a dokážeš neuvěřitelné věci. Je-li cílem, abys zvěčnil své jméno či získal peníze, pak už jsi “těžký” a mnohem více ohrožen; 12 lidí je příliš mnoho (zas jen peníze – “ředí” se tím výdaje). Tříští se zájmy, jeden táhne a druhý se veze. Stal jsem se obětí mašinerie, které je individualita jedince jen na obtíž. Masa lidí dokázala vyrušit pozitivní energii těchto posvátných míst. Cítím se unaven a je mi z toho mizerně. Příště to již “nemusím”….
GASHERBRUM PODRUHÉ
napsal Zdeněk Hrubý
Červnový den, ranní let do Londýna. S úlevou usrkávám kávu, napolo spící, zabořen do sedadla. Ostatní, celkem dvanáct členů české expedice Gasherbrum 1997, jsou na tom zřejmě podobně. Poslední hektické dny a hodiny příprav a nejistot před odletem jsou za námi. Všichni už jsou myšlenkami v Pákistánu. Tomáš Bradáč, Láďa Drda, Láďa Kamarád, Miloš Palacký, Luboš Pavlík, Pavel Plšek, Josef Rybička a Jirka Šmíd míří na Gasherbrum II, Ďuro Kardhordó, Vláďa Myšík, Standa Šilhán a já chceme na této expedici vystoupit na dvě osmitisícovky, Gasherbrum I a II.
Krátký let, Londýn, další letadlo, jídlo, spánek, Islámábád. Najednou úplně jiný svět. Dny jsou vyplněny expediční rutinou. Vyřizování formalit, povinná návštěva ministerstva, seznámení se styčným důstojníkem, kuchařem Pitu a jeho pomocníkem. Balíme expediční vaky a sudy po 25 kg pro nosiče. Nekonečné seznamy, jejich kontrola, nákupy chybějících věcí a potravin, nové balení, nové seznamy. Ve volných chvílích navštěvujeme největší mešitu na světě, obří moderní stavbu. Zážitkem je návštěva rozsáhlých vykopávek a sbírek Texily, významného náboženského a kulturního místa, centra umění a vzdělanosti mnoha epoch. Po několika dnech nakládáme expediční materiál na bizarně malované a vyřezávané vozidlo, které je praktickým spojením autobusu s náklaďákem.
Na noc zastavujeme v historicky známém Chillasu. Další den obdivujeme osmitisícovku Nángá Parbat, tvořící nejzápadnější výspu Himálaje a tyčící se přímo nad námi. Indus zde pod Nángá Parbatem vytváří nejhlubší údolí na světě, rozdíl nadmořských výšek činí více než 7 km. Dále cesta vede divokou soutěskou, až konečně vyústí ve Skardú, hlavním městě provincie Baltistan. Ještě dva dny nám zaberou poslední vyřizování, nákupy a nakládání džípů. Není-li písečná bouře, vychutnáváme posezení na terase nad Indem a nedočkavě vyhlížíme přes něj do hor.
Všichni jsou poněkud pobledlí, když vystupujeme na posledním džípem dosažitelném místě, vsi Ascole. Domlouvání se sirdarem, šéfem nosičů, rozdělování nákladů, vyrážíme. Původní desetidenní pochod do základního tábora mají obě strany zájem zkrátit na sedm dnů, nečekají nás tedy žádné elegantní procházky. Nosiči dostávají boty a větrovky, okamžitě je ale prodávají nebo schovávají a vyrážejí ve svých osvědčených hábitech a starých škrpálech. Na exponovaných místech předvádějí v tomto vybavení a s třicetikilovými neforemnými náklady akrobatické kousky na kluzkých skalách a úzkých římsách, stovky metrů nad zemí. Nevím, zda se mám dívat, nebo raději ne. Brody ledovcových toků nejsou také žádným vítaným povyražením, překročení řeky nedůvěru budící ruční lanovkou trvá celou noc. Zpočátku máme obavy. Původní záměr kontrolovat karavanu během pochodu se zhroutil hned v prvních hodinách. Karavana nosičů se roztahuje na mnoha kilometrech v nepřehledném terénu a rozdíly mezi prvním a posledním v cíli každé etapy jsou mnohahodinové. Ale vše jde přirozeným řádem a všichni nosiči se svými náklady dorážejí až do základního tábora bez úhony. My, “members”, jsme na tom podobně. Dorážíme ve velkých rozestupech, jak to komu vyhovuje. Jirka například miluje pravidelný spánek na poledním sluníčku.
Až poslední den pochodu do základního tábora sněží a velkolepá scenérie zatahuje oponu. Základní tábor 5100 m. Naším prvním cílem je japonský kuloár na Gasherbrum I. Cestou k táboru II se ze stěny vpravo utrhne obrovská lavina a s řevem se řítí přímo na mne. Ztuhnu hrůzou, utíkat a schovávat se nemá význam. “Piccola!” křičí za mnou Angelo. No dobře – masa se zastavuje deset metrů ode mne, oklepat prašan a jdeme dál. Obrovská tlama kuloáru nevypadá přívětivě, ukusujeme první metry. Následuje zajímavý žlábek a rozbitý pilíř, který vede pod malé sedlo ve výšce 7100 m – místo tábora III, odkud chceme stoupat na vrchol. Je ale ještě brzy. Plahočíme se proto s těžkými batohy hlubokým sněhem dalších 200 výškových metrů, nad hranu prudkého lavinového svahu nad námi. Máme na mysli zkrácení zítřejšího dlouhého výstupu k vrcholu a místo lépe chráněné před větrem a lavinami. Velká iluze, terén se nepokládá a my dlouhé hodiny kopeme exponovanou plošinku pro stany ve strmém svahu pod oblým pilířem. V noci vyrážíme k vrcholu. Nahoře panuje nádherné počasí, dlouho sleduji úžasné panoráma kolem osmitisícovky Gasherbrum II, Broad Peak, K2 na dosah ruky, v dáli Nángá Parbat. Nad ledovcem Siačchen fascinující skalní lichoběžníková stěna vysoké sedmitisícovky, jméno neznám. Klid a mír, velebnost, ale taky smutný pocit. Hodinu od základního tábora se vede nejabsurdnější válka na světě. Ledovec Siačchen ve výši 5500 m představuje bojiště se stovkami mrtvých na obou stranách, indické i pákistánské. Umírají více na výškovou nemoc, v lavinách a v trhlinách, než na zranění. Nejvyšší palposty jsou vidět jako černé jizvy ve výšce 6000 m.
Přichází Vláďa, začínáme sestupovat. Potkáváme Ďura a Standu, vyměníme si pár slov, sejdeme se ve stanech. Začínají houstnout mraky, určitě změna počasí. Všichni se v pořádku vracíme do tábora III, vaříme hlavně tekutiny. V noci přichází peklo. Vichřice, sníh, musíme několikrát ven odhazovat sníh, aby nás přívaly nevytlačily i se stany z plošin. Ještě v noci balíme a s prvním světlem začíná boj o sestup. Není vidět na krok, téměř se nedá udržet na nohách, krystalky bičují tváře do krve. Otázkou přežití je najít sedlo a začít slaňovat. Konečně narazíme na sedlo a začínají nekonečné lanové délky vyžadující maximální soustředění. Na místě tábora II se zdržujeme jen chvíli, počasí nebudí důvěru. Další zoufalé hledání cesty přes neviditelné trhliny ledopádu a nekonečná pláň k táboru I. Standovi je mizerně, s velkou vůlí bojuje ze všech sil, jdeme na doraz. Konečně tábor I, pak základní tábor, Standovi se v péči španělského doktora ulevuje. Zbylí tři se připojují k ostatním působícím na rakouské cestě k vrcholu Gasherbrumu II. Bradáč, Kamarád, Myšík a Plšek staví tábor IV v 7400 m a úspěšně dosahují vrcholu. Sestupují a v nejvyšších táborech čekají ostatní. Večer se mění počasí; mráz, vichřice. S Láďou Drdou bivakujeme ve výšce 7400 m. Nekonečná noc, ráno si myslíme, že už nám nikdy v životě nebude teplo. Pokus Josky, Jirky, Luboše a Miloše končí ve vichřici. Překonat nekrytý vrcholový hřeben nad 7700 m se nedá, vracejí se do tábora IV. Následující den se vítr utišuje a výstup na vrchol se daří. Zároveň vystupujeme na vrchol z tábora III – Drda, Kardhordó a já. Závěrečný nůž vrcholového hřebene korunuje výstup a podruhé v několika dnech obdivuji známé panoráma z výše nad osmi tisíci metry. Na sestupu nastává důvěrně známý stav třídění myšlenek a vnitřních pocitů smíšený se snahou zachovat koncentraci a neudělat chybu z nepozornosti a únavy. Slaňujeme do tábora III a následující den ho vyklízíme. S těžkými bestiemi na zádech slaňujeme dolů, následují nás kamarádi z tábora IV. Rozloučení, přistání v Londýně, jiný svět. Ta tam je strohost a žár Rawalpird. Je vlahý letní večer, lidé v Soho v ulicích, hudba, veselo, pivo. Pak Ruzyně, šampaňské – všichni členové expedice vystoupili na osmitisícovku, tři z nás na dvě osmitisícovky, všichni jsou v pořádku doma. Teď rychle za těmi, po kterých se nám stýskalo. Ale vrátíme se do Karakoramu, učaroval nám. K2 a Broad Peak, které jsme dlouhé dny pozorovali, se nám v myšlenkách vracejí stále častěji.
