TEXT A FOTO: Jan Svatoš

Jako střípek africké pouště vypadá z výšky Dune du Pyla. Právě ve francouzské Akvitánii narazíte zcela nečekaně na nejvyšší písečnou dunu v Evropě. Zatímco cestovatelům skýtá možnost pořídit unikátní snímky, vědcům dělá vrásky, jak její expanzi do vnitrozemí zastavit.

Dune du Pyla se nachází na pobřeží francouzského Atlantiku poblíž zálivu Arcachon, zhruba 60 km jižně od vinařské metropole Bordeaux v srdci d´Artagnanova Gaskoňska (re¬gion Akvitánie). Kromě červeného vína, které miloval i čtvrtý ze tří mušketýrů, je tento kraj proslulý také mezi geology. Na ploše desítek kilometrů čtverečních se nachází neuvěřitelné množství písečných dun – podle poslední statistiky Francouzského geografického institutu (FGI) to je 47 dun, které dosahují výšky 70–100 metrů, 350 dun o výšce 50 až 70 metrů a 710 relativně malých dun o maximální výšce 50 metrů. Celkem je v regionu neuvěřitelný počet 1500 dun!

Královnou písečných krásek je však bez pochyb Dune du Pyla. Ta mimochodem figuruje zcela zaslouženě i v evropské variantě seznamu „7 Natural Wonders of the World“, do něhož byly zahrnuty nejcennější a nejunikátnější přírodní útvary starého kontinentu. Je široká neuvěřitelných 2700 metrů a se svou výškou 107 metrů by zcela bez problémů „polkla“ téměř dvě petřínské rozhledny. Vlastní písečnou dunu tvoří převážně zrnka křemičitého písku o průměrné velikosti zhruba 0,35 mm, podle posledních výpočtů má písečný útvar dohromady objem přes 60 mi¬lionů metrů krychlových eolického (navátého) písku – což je přibližně deset Máchových jezer. Gaskoňský kraj unikátnímu přírodnímu výtvoru daroval i jméno: Slovo pyla pochází z gaskoňského pilhar, které znamená hromada či kupa – nepříliš nápadité, za to ale zcela vystihující ráz zdejší krajiny. Gaskoňskou „Saharu“ geologové rozdělují na dvě různorodé části. Velké vnitrozemské pláně Les Landes de Gascogne tvoří písečná vřesoviště a slatiny. Nejčastěji se tu vyskytují parabolické duny a písečné hřbety. Druhou část představuje oblast pobřežních písečných dun, která zasahuje až 8 km do vnitrozemí atlantického pobřeží a rozprostírá se od ústí Gironde až po Biarritz, což je 230 km.

Rekordní unikáty

Výstup na klasické pouštní duny není z hlediska rozmanitosti výhledu příliš motivující – většinou totiž nabízí jen další duny a nekonečné moře písku. Hrdý Evropan však může s klidným srdcem prohlašovat, že vyhlídkou z Dune du Pyla by zcela určitě nepohrdl ani ošlehaný beduín odchovaný pouští. K výstupu na vrchol můžete zvolit buď turistické schody, nebo se vydat zdolat dunu na vlastní pěst po nezpevněném a pěkně strmém písečném svahu. Zatímco v prvním případě tu musíte být brzy ráno, abyste se vyhnuli záplavám turistů, druhou variantu můžete praktikovat po celý den, avšak s vědomím, že kvůli neustálému propadání vám cesta zabere třikrát tolik času, a že po jejím zdolání budete mít písek skutečně všude, včetně objektivu fotoaparátu. Na vrcholku však rychle zapomenete na všechna příkoří, která Dune du Pyla přichystala svým vyzývatelům. Ať se rozhlédnete napravo nebo nalevo, spatříte jen moře a moře – zatímco na západě to opravdové azurově modré, tak na východě tmavozelené, táhnoucí se až k horizontu. V těsné blízkosti duny se totiž nachází další přírodní rekordní unikát – největší borový les v Evropě. Ten tu však nebyl odjakživa, v 19. století ho začali uměle vysazovat místní lidé, kteří bojovali proti expanzi písečného masivu. Různorodost výhledů tak trochu prozrazuje, že duna je na jednu stranu vítanou a chráněnou přírodní pozoruhodností a turistickou atrakcí, na straně druhé časovanou bombou, kterou by většina místních obyvatel viděla ráda zakonzervovanou v již neměnném stavu. Minulost však opakovaně prokázala, že písečný obr není v žádném případě v zimním spánku ani v netečné letargii, ale neustále se přemisťuje a rozrůstá směrem k obydlenému vnitrozemí.

Nenasytné písky

Dune du Pyla patří mezi eolické písečné útvary, kterýmžto termínem geologové označují objekty vytvarované a vzniklé působením větru. Tvar dun i umístění vůči světovým stranám může pozornému divákovi prozradit, jaké větry v dané lokalitě převládají, a jaké síly je utvářejí. Písečných dun (česky přesypů) existuje celá řada – některé jsou charakteristické i tím, že je může pokrývat souvislá vegetace, která je pomáhá udržovat ve stálejší formě. Dune du Pyla však spadá do kategorie dynamicky se rozvíjejících dun, které osázet stromy nejde. Proto byl borový les vysázen především tam, kam duna zatím ještě nedosáhla. Problémem však zůstává skutečnost, že ani vzrostlé borovice nejsou v horizontu roků pro dunu žádnou překážkou – ta totiž každoročně pohltí sousto 8000 metrů čtverečních lesa. V roce 1987 písečný sesuv dokonce pohřbil i silnici. Duna pozřela také již 20 soukromých pozemků a nemá problém nechat zmizet i lidská obydlí – Francouzi mají stále na paměti rok 1936, kdy tekutý písek zcela spolkl luxusní vilu, kterou si zde vystavěla podnikatelská smetánka z Bordeaux. Podle prognózy do roku 2040 zmizí pod pískem další asfaltky a také kemp. Vědci se zatím marně snaží přijít na způsob, jak postup duny zastavit: Staví se palisády a každoročně se ručně vysazují alespoň traviny druhu kamýš písečný (Ammophila arenaria), která díky rychlému růstu dokáže jako jedna z mála dunu zpevnit. Zda to bude sisyfovská práce, ukáže teprve čas. Podle geologických čítanek tento typ dun bude totiž existovat tak dlouho, dokud ji bude čím a jak krmit. A protože je v moři dost písku a západní větry svůj směr jen tak nezmění, nevypadá z tohoto hlediska situace příliš růžově.

Mladá zástupkyně

Odpovědi na budoucí problémy se odjakživa vyplácí nalézat v podobných situacích, které se odehrály v minulosti. Stejnou strategii má i Francouzský geografický institut (FGI), který celou oblast zkoumá více než sto let. Za vznikem Dune du Pyla stojí extrémní písečná sedimentace a následující eroze, způsobená západními větry. Z leteckých snímků je patrné, jak se v moři před dunou vytváří písečný práh. Když dojde k odlivu a začne foukat vítr, písek je okamžitě transportován na návětrnou stranu duny. Tímto procesem se pobřežní linie celé oblasti neustále posouvá směrem do vnitrozemí rychlostí 8 m za rok. Od roku 1863 do roku 1981 podle vědeckých měření postoupila o celý jeden kilometr. Většinu návštěvníků překvapí, že akvitánská „první dáma“ mezi dunami je poměrně mladou zástupkyní svého druhu. Zrodila se teprve mezi 18. a 19. stoletím. Dalším překvapením zůstává skutečnost, že Dune du Pyla není čistě přírodního původu – tedy budeme-li slovem „přírodní“ chápat „bez zásahu člověka“. Existence duny a její extrémní velikost se totiž váže na výstavbu kanálu Arcachon Bay South Channel jižně od zálivu Arcachon, který nejenže uvolnil velká úložiště písku, ale ještě je transportoval do područí budoucí duny. Kumulující se zásoby písku se pak působením příboje, který je na atlantickém pobřeží pověstný svou intenzitou, přesunuly do těsného sousedství pobřeží. Změna v zaběhnutém režimu na sebe nenechala dlouho čekat – erozivní činnost nejdříve „rozebrala“ předchůdkyni současné duny Dune de la Grave (vysokou zhruba 80 m). Ta byla na počátku 19. století osázena borovicemi, a sice hned z několika důvodů, jednak zpevňovaly okolní půdu a bránily její erozi, borové dřevo se pak využilo k prodeji a ze stromů se získávala pryskyřice. Jenže kupící se písek zlikvidoval borový les včetně mladých semenáčů na závětrné straně, a nezpevněné podloží pak umožnilo jeho spanilou pouť na východ. V letech 1826–1922 rodící se Dune du Pyla směrem do vnitrozemí takto ¬zerodovala území o délce půl kilometru!

Adrenalin i geologie

Dune du Pyla je každopádně vzrušující podívanou, kterou byste si v tomto regionu neměli nechat ujít. Málokde na světě se nabízí možnost okusit chůzi v písečné duně a už za hodinu uhasit žízeň lahodným červeným vínem v některém z vinných sklepů v Bordeaux. Dune du Pyla je suverénně jednou z nejnavštěvovanějších atrakcí kraje a láká jak sportovce, tak i milovníky přírody. Výlety za paraglidingem nebo lyžováním na písku se tu těší stejné oblibě, jako výlety do geologické minulosti. Výzkum totiž nedávno odhalil zajímavá fakta o původu celé akvitánské „Sahary“ – z obnažených půdních horizontů vědci zjistili, že k „vítězství“ písku nad krajinou došlo už v době 3500 let před Kristem. Do té doby pokrýval pobřeží vlhký les. Dodnes jsou na západní návětrné straně vidět zbytky starých půdních horizontů (tzv. paleosolů). Jedná se o černé ztvrdlé pásy hornin, které kdysi tvořily vrcholky předešlých písečných útvarů. Že je celý útvar nejen nestálý, ale i zranitelný, se ukázalo v lednu roku 2009, kdy na dunu udeřil cyklon silou větru o rychlosti 175 km/h a vážně ji poničil. Nyní je ale opět v plné své kráse a láká všechny ke zdolání.