Text Dagmar Cestrová, foto archiv redakce Pobýt v cizí zemi, a nevyzkoušet místní speciality je jako vidět ji pouze z okna vlaku, který projel bez zastávky. Vynikajících chuťový zážitek pak ale vůbec nemusí být to nejdůležitější, proč se na takovou ochutnávku ještě dlouho vzpomíná. Každá zem má svá zvláštní jídla. Některá vypadají nevinně, jiná by někteří lidé nevzali do úst, i kdyby jim platili. Ne nadarmo se říká, že se nejí jen ústy, ale i očima… Na druhou stranu zvědavost je zvědavost, a tak někteří překonají vžité představy o tom, co se jíst dá a nedá, a zkusí to. Jeden čtenář nám popsal svůj zážitek z ochutnávání pečených chrobáků či co to bylo v Thajsku. „Připadaly mi hodně tučné,“ konstatoval. „Někteří kolem se ošklíbali, jiní raději poodešli, aby nezvraceli… Chtěl jsem se vytáhnout, a tak jsem jich snědl hned několik,“ řekl. Že byly příliš tučné, pak prý musel chtě nechtě konstatovat i druhý den ráno a až do večeře držel nucenou dietu. „Brouci mu vadit nemuseli, potíže mohl mít klidně z toho, že nebyla dodržena některá hygienická pravidla při zpracování a prodeji,“ míní ale lékař Jaroslav Dvořák z Prahy. Větší hrozbou než zažívací potíže je při takovýchto experimentech podle něj žloutenka nebo jiné nemoci, proti kterým může být na rozdíl od cizince místní populace odolná.
●●● Opatrnost platí v případě nabídky místních kvašených nápojů. Dělají se po celém světě, a protože jsou často mírně alkoholické, který Čech nebo Moravák by odolal pokušení je ochutnat? Obsahují někdy skutečně podivné ingredience (někde obsahují i sliny) a často jsou podávány v bůhví jak dlouho nemytých nádobách. Některé ani nemusejí být závadné, jen na ně není zažívací trakt cestovatele navyklý. Například v Turkmenistánu je to lehce pikantní a lehce alkoholický čal. Když jím zapijete zdejší kurtuk – maso dušené s cibulí – můžete mít na několik dní postaráno minimálně o podivný pocit. O mongolském kumysu se ani není třeba zmiňovat.
Značně rozmanité mohou být chuťové dojmy z podobných nápojů v Africe, co kraj, to poněkud jiné suroviny, a na způsob výroby je lepší se ani neptat. V Čadu si tak můžete dát třeba bilbil, nápoj z čiroku, do kterého se přidávají plody takzvaného salámovníku, tedy kigélie zpeřené. Odborníci na stravování by v každém tomto případě poradili ochutnávkám se vyhnout a případně sehnat nějaké pivo ověřené značky v originální sklenici nebo víno. Případně zvolit všudypřítomnou coca-colu, která navíc není žádným neviňátkem, a tak ji někteří cestovatelé dokonce považují za částečně dezinfekční prostředek. Jenže pokud necestujete s kanceláří, ale poznáváte zemi a lidi a přijímáte pozvání k nim do domácnosti, jak pak vysvětlit hostiteli, že něco nechcete jíst nebo pít? Možná by pomohla výmluva Miloslava Stingla, kterou v delikátních situacích použil – že mu to nedovolují jeho bohové.
●●● Záludností se ovšem mohou stát i některé atrakce, které nabízejí restaurace s vysokým standardem. Hlavně jde o různé úpravy, které si zákazník může udělat sám, jako maso a ryby pečené na lávovém kameni (jako třeba na Azorech) nebo na speciálních stolech s vařiči (například na Taiwanu). Běda, jak se zákazníkovi nepodaří maso dostatečně propéct… No a pak je tu koření. O něm se už napsala spousta knih. Středoevropan může mít potíže hlavně s pálivostí v některých asijských zemích. Vypadá to tak, že tam čili a různé pálivé směsi házejí do jídla po hrstech – třeba v Indonésii, Indii, Thajsku. Chce to už předem v restauraci nebo hostitele upozornit, že jídlo nutně potřebujete nepálivé… Tam, kde vám porozumí ono „no spicy“, je to v pohodě, v ostatních případech se asi nenajíte. Na vině jsou hlavně speciální druhy papriky, pepř a další koření. Je zvláštní, jak se lidé předhánějí, aby vypěstovali stále pálivější a pálivější. Poslední vědecké studie přisuzují prvenství indické paprice Bhut Jolokia, která obsahuje přes jeden milion Scovilleho jednotek pálivosti. Pro srovnání – pověstné maďarské feferonky jich mají „jen“ 4000. Třeba je to i tím, že kapsaicin, který za pálivost odpovídá, navozuje totiž libé pocity, a pálivé papričky se tak považují za afrodiziakum.
●●● V jednotlivých zemích ale nemusejí návštěvníkovi dělat problémy jen některá jídla. Potíže může mít i s místní pohostinností, tedy přesněji řečeno s tím, kolik dobrot mu tady všichni nabízejí. Ochutnat pak z každé jen trochu může dohromady znamenat pěkný kopec jídla. A tak pokud je třeba člověk zvyklý jíst méně a lehká jídla a dostane se například do Portugalska, hrozí mu po různém ochutnávání národních specialit, třeba klobásek, minimálně týdenní „léčba“, než se zažívací soustava vzpamatuje ze šoku. Podobně může dopadnout na Kypru, kde se jí při všech možných i nemožných příležitostech. Největší záludností jsou tu takzvané meze, tedy menu složené až z devíti chodů servírovaných na malých talířcích. Složení je tajemstvím hostitele, obsahuje různé druhy masa, sýra, zeleniny, může být i čistě rybí. Od stolu se pak host už jen doslova odvalí. Nebo takové fritule v Chorvatsku. Jsou to kuličky z kynutého těsta veliké asi jako švestky a smaží se v oleji. Dovnitř se dává likér. Nikdo z místních jich nejí plný talíř, cizinci ale mohou v daném okamžiku pochoutce propadnout a je to. Likér, olej a kynuté těsto umějí pěkně zatížit žaludek.
●●●
Ostatně i v Česku máme připraveny pro návštěvníky z dalších zemí chuťové pasti a pastičky. Od svíčkové a knedla vepřa zela až po syrečky a pivní sýr. Na ten se nechala nalákat v jedné pražské restauraci významná americká návštěva. Hosté hýčkaní pětihvězdičkovými hotely a restauracemi a komfortem chtěli nějakou superspecialitu. Pivní sýr rozdělaný pěkně v pivě a s čerstvým chlebem několika mužům a jedné dámě sice nevoněl, ale když nakonec padly zábrany, všem výborně chutnal. Druhý den se pak jeden z hostů přiznal, že ráno po probuzení volal pokojskou a chtěl reklamovat pokoj, neboť mu v něm přes noc něco začalo hrozně smrdět. Teprve pak si uvědomil, co, respektive kdo, je příčinou… Přes všechny potíže ale určitě platí: Pobýt v cizí zemi, a nevyzkoušet místní speciality je jako…
