Barikáda u mostu přes Vltavu. Poblíž sovětského tanku, který sem v doprovodu terénního vozu právě dorazil, se setkali dva muži. Oba měli na sobě zaprášenou generálskou uniformu, a i když jejich stejnokroje byly rozdílné, ti dva se objali a poblahopřáli si k vítězství, na jeho ž počest se v těch chvílích začínalo tančit po celém světě. Jeden z těch dvou generálů o čtyřiadvacet měsíců později napíše: „… Mám za to, že pražská revoluce své poslání splnila na sto procent. Mohla by naše branná a válečná historie postrádat onoho závěrečného aktu barikády ve dnech 5. až 6. května 1945? Ne, nemohla, je to naše chlouba, ozdoba a radost…Jistě, mnohé se mohlo udělat lépe, jak v přípravě, tak v provedení. Ale revoluce, to je především určitý chaos, a tak mnoho věcí, které se zdají s odstupem nepochopitelné, byly v tu dobu zcela logické. Zlí dodateční kritikové měli možnost ukázat, jak se to dělá dokonaleji…Pod článek se podepsal Karel Kutlvašr. Člověk s pestrou škálou životních osudů, na něž lze nahlížet z toho či onoho zorného úhlu. Očima citu i očima faktů. Rodák z Havlíčkobrodska. V první světové válce starodružiník – legionář. Voják zraněný v legendární bitvě u Zborova, kde na pohled od něho padl i jeho bratr. Účastník legionářských bojů s bolševiky při zauralské magistrále. A o bezmála tři desetiletí později, v Květnovém povstání, velitel vojenských jednotek České národní rady, muž, jenž se 9. května 1945, na závěr bojů, setkal u jednoho z pražských mostů s generálem Rybalkem, komandýrem sovětských tankistů.Tři roky poté, v únorových dnech, nabídne divizní generál Kutlvašr prezidentu dr. Edvardu Benešovi, že pokud by toho bylo třeba, je připraven v čele svěřených jednotek zasáhnout ve prospěch hlavy státu a demokratického vývoje v zemi, pokusit se včas a bez krveprolití odzbrojit Lidové milice a vrátit jejich zbraně tam, kam patří. Byl odmítnut, republika svou při o budoucnost na celá desetiletí prohrála a generál Karel Kutlvašr, milovaný, vážený i neodpustitelně nenáviděný, se bude moci těšit ze svobody již jen ani ne tři čtvrtě roku. Protože pouze vznešený a moudrý vítěz se dokáže obejít bez pomsty.Jak to bylo po osvobození, paní Jelizaveto Kutlvašrová? Manžela vyznamenali, vítal v Praze prezidenta Beneše, zúčastnil se přehlídek, ale pak se jednou vrá- til z jednání u ministra národní obrany Svobody velmi smutný: byl s okamžitou platností propuštěn do výslužby. V devětačtyřiceti letech! Trápil se, kouřil sto cigaret denně, nemohl spát. V šestatřicátém roce… prý to zařídil prezident Beneš… ho přece jen vzali znovu do služby a poslali ho do Plzně jako velitele sboru. Odtud přešel do Brna. Jenže to už zase začínaly potíže. Jednou jsem za ním jela do Brna a cestou ze mě tahal rozumy nějaký podplukovník od Reicina, náčelníka kontrarozvědky. Jindy mu snad sám Reicin přímo vlezl do stolu a prohlížel zásuvky. To už se blížil únor 1948? Počátkem té krize manžel několikrát narychlo přiletěl do Prahy a žádal o přijetí u prezidenta republiky, mluvil o nějakých zbraních, které se ilegálně převážejí do komunistických sekretariátů a do továren. Nevím, jestli ho dr. Beneš přijal či spolu jen mluvili telefonem nebo přes nějakého prostředníka. Krátce po sestavení nové vlády jsem odjeli na desetidenní dovolenou do Špindlerova Mlýna. Vydržel tam jen několik hodin. Řekl mi: „Je ve mně nějaké tušení.” Odjel a druhého dne byl zbaven funkcí a přeložen do výslužby. Už natrvalo… A 18. prosince 1948 ho zatkli. Sedm chlapů přijelo. Teprve za čtvrt roku mi povolili první návštěvu na Pankráci. Pak mne pozvali až na čtení rozsudku. To byl strašný den, ten 16. květen 1949. Vše se divně vleklo, několikrát nás vyhnali ze soudní síně – že se prý musí prohlédnout, nejsou-li tam nějaké pumy. Před budovou stále přijížděla a odjížděla osobní auta.Nesnesitelné napětí. Nakonec předseda soudu rozsudek nad třinácti či čtrnácti obžalovanými přečetl. Myslela jsem, že omdlím radostí, když jsem zaslechla, že manžel dostal doživotí. Jen doživotí! Těsně vedle mne vykřikli však hrůzou paní Bacílková a paní Kovaříčková, jimž odsoudili na smrt syny. Umím si jejich pocity představit a dodnes mne ta vzpomínka trýzní. „Co chcete, pane, slyšet? Od manželky, které z nepochopitelných důvodů odvedli na popraviště jediné dítě a ještě se musela trápit vědomím, že to její dítě před smrtí strašlivě trpělo?! Veliký a zlý podvod to byl. Mého syna, studenta práv Borise Kovaříčka, člena vymyšlené odbojov é skupiny, kterou údajně vedl generál Kutlvašr, při vyšetřování tak zbili na chodidlech, že se ani nemohl zúčastnit povinné procházky na dvoře kriminálu. A tak ho tam položili na zem , ostatní vězni chodili kolem něj v kruhu a on jen volal: ´Namláceno, podepsáno!´ Druhý mlad ík z té skupiny, rovněž student – právník Karel Bacílek, měl obličej opuchlý od ran a vyražené zuby. Takhle se připravovala obžaloba. Kladli jim na vinu až nepochopitelné věci, které se nikdy nestaly. Podle toho také vypadal proces. V duchu jsem proklela paní Brožovou, jednu ze soudních přísedících, která se vyslovila v tom smyslu, že všichni obžalovaní by patřili na šibenici. Nakonec to nejkrutěji dopadlo jen na tři. Na ty dva mladé chlapce studenty a na důstojníka Hrušku. Každá máma si umí představit, že jsem se až zalkla, když jsem to z úst předsedy senátu dr. Metličky vyslechla. Trest smrti…!Dodnes nevím jak jsem se ze soudní síně dostala domů. Manžela to úplně zničilo, zhoršila se mu choroba a bylo jasné, že již nebude dlouho žít, což se pak také splnilo. Napsala jsem prosebné dopisy prezidentu Gottwaldovi, jeho ženě Martě, ministrovi Čepičkovi. Nikdo z nich mi neodpověděl. Třiadvacátého května 1949 navečer nám zástupce sdělil, že rozsudek byl v plném rozsahu potvrzen, ujistil nás však, že do výkonu trestu musí uplynout určitá zákonná lhůta, a že podá žádost o milost. Téhož dne přišel však k nám do bytu uniformovaný muž z Pankráce se vzkazem, že smíme použít dobrodiní zákona a jít se rozloučit se synem. Prý bude ráno popraven. V zoufalství jsem na něho křičela, že to snad ani není možné, že i ten lotr Hitler dodržoval zákonnou lhůtu k provedení rozsudku. A tak jsme strávili poslední noc se svým jediným synem v cele smrti. Boris byl klidný, anebo se tak před námi alespoň stavěl. Než ho dozorce okřikl, stačil nám říct, že smrt je pro něho lehčí než mučení, kterému byl vystaven.” (Ella Kovaříková) Pankrác, Mírov, Opava, Ostrava, Leopoldov, Ruzyň. Tam všude jste paní Kutlvašrová, jezdila na občas povolené návštěvy. Až o jedenáct let později vám vrátila muže amnestie…Pustili ho z Ruzyně 10. května 1960. Dělal potom hlídače na výstavách v Jízdárně, nakonec si našel místo nočního strážného v nuselském pivovaru. Druhého září 1961 šel na prohlídku k profesoru Niederlemu do nemocnice v Motole. Profesor ho přivítal a poslal s asistentem napřed. Ve dveřích místnosti, kde ho měli vyšetřit, se manžel zapotácel a padl do rukou asistenta kráčejícího za ním. Než mohli cokoli udělat, zemřel. Infarkt. Už třetí, dva ho postihly ve vězení, ale o tom mi neřekl, abych si ned ělala starosti. A představte si, že – aniž by to tušil – umřel v náručí člověka, jehož táta dělal mému manželovi pobočníku u 1. pluku v ruských legiích. Ten lékař se jmenoval MUDr. Vladimír Endt. A jeho otec František byl svědkem našeho seznámení k Kansku na Sibiři v devatenáctém roce. Kruh se uzavřel. Další kapitola rehabilitace: O co konkrétně jste se pane Hloušku, v návrhu na obnovu trestního řízení opíral? Změřil jsem se mimo jiné na výpovědi svědkyň Uhlířové a Králové, někdejších zaměstnankyň 5. oddělení MNO, které potvrdily, že tamní podplukovník Richard Mysík celou věc společně s Hruškou, placeným agentem – provokátorem, připravil a řídil. Ilegální letáky, které přitěžovaly údajné protistátní skupině PRAVDA VÍTĚZÍ, se koncipovaly a tiskly přímo na jednom z odloučených pracovišť 5. oddělení, z téhož zdroje pocházely vysílačky pro skupinu.Jaký to vše mělo smysl? dohnat na lavici obžalovaných ty, kteří s poúnorovým režimem nesouhlasili, a především halasným procesem a výstražným rozsudkem zastrašit veřejnost, v tom případě zejména vojáky z povolání, zatlačit je do úzkostné pasivity, probudit v nich obavy o život. Kdy se konalo obdobné trestn é řízení? V květnu 1968. To ovšem vyšly najevo také další skutečnosti. Vdova po generálu Karlovi Kutlvašrovi mne upozornila na sestru popraven ého studenta Karla Bacílka a z její výpovědi jsme se dozvěděli, jak vyhl ížely počátky vzniku fingované protistátní skupiny. Podplukovník Josef Hruška se totiž náhodou sezn ámil s otcem onoho studenta, s Karlem Bacílkem starším, a dozvěděl se od něho, že jeho syn byl po únorových událostech vyakčněn z právnické fakulty. Josefa Hrušku asi napadlo, že tady na něho čeká živá půda pro vytvoření ilegální buňky, s níž by si mohl libovolně manipulovat. Na to navazoval výslech paní Uhlířové, která vyprávěla, jak o tom všem informoval Mysíka a nabídl mu, že by se do této věci pustil. Podplukovník Mysík souhlasil. A tak Josefa Hrušku, který až patologicky toužil stát se jednou gener álem, začal splétat smyčku, ve které nakonec uvízl za hrdlo i on sám. Jak se k téhle skupině dostal generál Kutlvašr? Chtěli prostě své akci dodat lesku, dostat do čela známou vojenskou osobnost. A tak přišla asi řeč na generála Kutlvašra, se kterým měla vedoucí komunistická garnitura nevyřízené účty už kvůli jeho postojům v květnu 1945 i v únoru 1948, nezapomněli mu ani jeho účast v protibolševickém vystoupení našich legionářů. Podplukovník Hruška zřejmě v tomhle směru dostal plné požehnání…Hájil se Hruška, že jednal na pokyn 5. oddělení? Myslím, že takhle otevřeně by se to vyslovit neodvážil, na to by krutě doplatil. Ze spisů však vyplývá, že naléhavě žádal o svědectví podplukovníka Richarda Mysíka. S tím souvisí svědectví tehdejšího předsedy Státního soudu plukovníka JUDr. Metličky, který vypověděl, že podplukovník Mysík nevyhověl Hruškově prosbě a nedostavil se k soudu, aby podal svědecké dobrozdání. Místo něho přišel podplukovník Suchomel, oznámil, že Mysík je služebně mimo Prahu a několika dokumenty pak dokazoval Hruškovo nespornou vinu. O něco později Metličku uprostřed jednání povolali do pracovny prezidenta státního soudu dr. Huga Richtera. Tady se Metlička ke svému překvapení sešel s Mysíkem, který kategoricky prohlásil, že Hruškovi nemá soud věřit ani slovo – že je to „dabler”, který sice občas pracoval i pro 5. oddělení, ale současně se ze zištných osobních důvodů dopouštěl rozsáhlé protistátní činnosti a všelijakých dalších zločinů. Jasně z toho vyplynulo, že se požaduje trest smrti. Reicinovi lidé tedy hodily Hrušku přes palubu… Umlčeli ho, protože příliš mnoho věděl a stával se tím nebezpečný. Provokatér splnil další ze svých úkolů a šel na popraviště i se svými oběťmi. Bylo jen souhrou náhod, že čtvrtou šibenici nepřipravili pro generála Kutlvašra a dali mu „jen” doživotí. Mylně si mysleli, že se tím váhy jeho osobnosti navždy zbaví.
Category:
1995 / 04
