Představte si, že v jahodách jíte geny arktické ryby, to aby ovoce v chladu nepřemrzlo. A že je dnes vepřové nějak obzvláště křehoučké? Má v sobě totiž gen ze špenátu, aby maso bylo libovější. Science-fiction? Možná v Česku. Ne tak v Americe…
Světové zemědělství prodělává genetickou revoluci a vstupuje do zcela nové éry. Plodiny, které rostou na polích a mění se pak v krmivo pro zvířata, a pokusně i zvířata, pocházejí z laboratoře. Tam do nich vědci na objednávku vkládají nové geny, které mění jejich vlastnosti podle potřeby.
Tak vznikla třeba i sója, jíž nevadí postřiky proti plevelům, anebo kukuřice, která zabíjí housenky, jež se do ní zakousnou. Genově upravené zemědělské plodiny se líbí farmářům v Severní i Jižní Americe nebo v Asii. Evropa jim zatím pootevírá dveře jen velmi obezřetně, ale není jasné, jak dlouho to vydrží. Hrozí jí, že neuspěje ve světové konkurenci.
A lidé, kteří jídlo z těchto polí dostávají na talíř? Některým je to jedno, jiní se děsí. Kdo má pravdu?
GENETICKÁ HISTORIE
„Geny jsou atomy biologie,“ napsal ve své knize Genom jeden z nejlepších světových popularizátorů vědy Brit Matt Ridley. Sice se jedná o nadsázku, ale nutno přiznat, že velmi trefnou. Právě geny jsou tím, co asi nejvíce hýbe současným biologickým výzkumem.
Leč pojďme ke genetickým prvopočátkům. Tam stojí náš rodák Johann Gregor Mendel. Dnes jej biologicky vzdělaná veřejnost nazývá otcem genetiky. Ze svých experimentů v augustiniánském opatství v Brně – šlo o křížení hrachů a dalších rostlin – vyvodil zákony o přenosu znaků z rodičů na potomky v první a druhé generaci. Základní kámen genetiky byl tedy položen, i když si toho tenkrát nikdo nevšiml.
Mendelovy pokusy v klášterních zahradách trvaly osm let a během nich vysadil přes 30 000 různých rostlin. Britský biolog Jonathan Slack, autor knihy O vejcích a vědcích, v ní o Mendelovi a jeho objevech píše: „Mendelova práce byla sice zveřejněna už roku 1866, ale její ohlas byl až do konce 19. století nepatrný, protože vyšla ve sborníku brněnského přírodozpytného spolku Verhandlunges des Naturforschenden Vereines in Brünn, dosti obskurním časopisu, který sice chodil do některých knihoven západních zemí, ale málokdo jej četl.“
Termín gen zavedl dánský botanik Wilhelm Johannsen až roku 1909.
Pro pochopení dalších souvislostí je třeba si uvědomit rozdíl mezi šlechtěním a genetickou manipulací. Zatímco šlechtitelé, mezi které patřil i Johann Mendel, v rámci křížení rostlin „promíchávali“ celou genetickou výbavu, tak genové inženýrství vybere jeden konkrétní gen, který je zodpovědný za požadovanou vlastnost, a snaží se jej vložit na předem vybrané místo do genetické výbavy (genomu) organismu.
Počátek můžeme datovat zcela přesně publikací článku s názvem „Konstrukce biologicky funkčních bakteriálních plazmidů in vitro“, který vzešel z laboratoře Herberta Boyera na Kalifornské univerzitě v San Francisku v roce 1973. Právě tady je onen bod, kdy se šlechtitelství – tedy víceméně přirozený přesun genů – mění na cílenou genetickou manipulaci, ke které by ve volné přírodě nikdy nedošlo.
TRANSFeR GENŮ
Na první pohled to vypadá, že genetická výbava každého organismu je jiná. Například myš je zcela odlišná od člověka. Jenže to je opravdu jen na povrchu. Myš má stejně jako člověk dvoukomorové srdce, dýchá plícemi, má játra i ledviny. Vlastní čtyři končetiny, každou s pěti prsty. Má stejně jako člověk 30 000 genů. V celém genomu máme my lidé od myší odlišných jen 300 genů, tedy pouhé jedno procento genetické výbavy.
Přitom věda umí dnes už víceméně rutinně přenést gen z jednoho organismu do druhého. Jak se to dělá? Geny jsou uloženy v kyselině deoxyribonukleové (DNA), tvoří konkrétní části jejího řetězce, který má tvar dvojité šroubovice, podobný nejspíš točitému schodišti. DNA je molekulou, která je přítomná v jádru každé buňky organismu. Víme-li, který úsek DNA, tedy který gen, má na svědomí nějakou vlastnost, dá se této znalosti využít. Z dárcovské DNA se pomocí enzymů „vyštípne“ požadovaný gen a ten se pomocí dalších enzymů začlení do DNA příjemce. Tak se povedlo vytvořit množství genově upravených neboli transgenních rostlin i zvířat.
A proč se to dělá? Cílová rostlina, dejme tomu sója, se upraví vložením genu běžné půdní bakterie tak, že bude odolná proti herbicidním postřikům. Po ošetření pole herbicidem plevel odumře, a cílová – geneticky modifikovaná – rostlina zůstane nepoškozená.
Podobné je to s modifikací zaměřenou na „škůdce“ z říše zvířat. Tady existuje varianta mít insekticid (jed působící na hmyz) přímo v pletivech rostliny. Znamená to, že toxické postřiky proti hmyzu nejsou nutné. Tato genetická modifikace dostala zkratku Bt, od níž se odvozují názvy jako Bt-sója, Bt-bavlna a další. Zkratka pochází z názvu půdní bakterie Bacillus thuringiensis, jejíž protein tvoří v buňce krystal speciální, pro hmyz toxické bílkoviny.
Občanské sdružení Biotrin, což je nezisková organizace vytvořená vědeckými pracovníky pro šíření informací o moderní biotechnologii, na svých internetových stránkách podává bližší vysvětlení, jak vlastně toxin funguje. „Když je Cry-protein pozřen určitým hmyzem, krystal (odtud Cry-protein) se za vhodných okolností rozpustí. Tyto okolnosti jsou dány především různou kyselostí trávicích šťáv, jež je nutná pro rozpuštění krystalů různých Cry-proteinů. Naváže-li se Cry-protein, naruší buněčnou membránu a buňka hyne. To pak vede k uhynutí hmyzu.“ Dalším živočichům včetně člověka toxin neškodí.
MOŽNÉ VÝCHODISKO
Vědecká obec je v otázce bezpečnosti, potřebnosti a zdravotní nezávadnosti GMO (čili geneticky modifikovaných organismů) nejednotná. Zatímco Evropa se staví k volnému pěstování spíše restriktivně, v USA je pěstování GMO naprosto běžnou praxí.
Zastánci biotechnologií tvrdí, že pěstování GMO plodin je k přírodě šetrné, protože není potřeba používat takové množství chemických přípravků k ochraně rostlin. Zvýší se výnosy, mimo jiné i díky nižším ztrátám, které by způsobili škůdci. Například v Evropě běžný zavíječ kukuřičný napadá kukuřičné stvoly, proniká do nich a vyžírá je. To způsobuje polehnutí rostliny a logicky snížení výnosů. Navíc poškození rostliny je vstupní branou pro napadení houbami (plísněmi), které jsou pro hospodářská zvířata toxické a snižují kvalitu krmiv. Insekt rezistentní Bt odrůdy kukuřice právě zavíječe hubí. Vědci na 7. entomologickém kongresu loni v říjnu v řecké Soluni konstatovali, že právě výhody zvyšují udržitelnost zemědělské produkce.
Dalším z argumentů je boj proti světovému hladu. Díky vyšším výnosům transgenních plodin mnozí z vědců předpokládají, že bude možné celosvětově tento problém řešit. Asie, kde je hlad a chudoba denním problémem, se otázkou produkce GM plodin vážně zabývá. Čína, nejlidnatější země světa, plánuje, že do roku 2005 zvětší své investice do genových modifikací o 400 procent.
Také Indie rozšiřuje plochy transgenního bavlníku i sóji. Celosvětově se rozloha ploch s genově upravenými rostlinami zvětšuje. Od 1,7 milionu hektarů v roce 1996 až k 58,7 milionu hektarů v roce 2002.
Zavedení nové transgenní odrůdy není krátkodobá, jednoduchá či levná záležitost. Schvalovací procedury trvají léta, stejně jako polní zkoušky a roky předcházejících výzkumů. Právě během těchto let zkoušení se vychytávají možné negativní důsledky. Biotechnologické firmy zaznamenaly případy, kdy byly v průběhu pokusů zjištěny alergenní účinky a od vývoje odrůdy se upustilo. Jiné z odrůd byly vyřazeny právě proto, že nevyhovovaly přísným zdravotním, potravinářským, hygienickým či některým z dalších norem.
Argumentem pro bezpečnost potravin z GM rostlin je i kontrola nezávadnosti z nich připravených potravin. Ta je podstatně větší a přísnější, než v případě běžných potravinových výrobků. Američané tyto potraviny konzumují od roku 1996 a nezdá se, že by se to na jejich zdravotním stavu jakkoli odrazilo.
CESTA DO PEKLA?
Historie mnoha objevů ukazuje, že se negativní důsledky mohou projevit mnohem později. Takovým učebnicovým příkladem jsou freony. Byly testovány na nehořlavost, chemickou stálost a další vlastnosti, jejich destruktivní vliv na ozonovou vrstvu ale nikdo nepředpokládal.
V potravinách, kde se vyskytují manipulované plodiny, se zatím zdá být vše v naprostém pořádku. Na polích při jejich pěstování panují podstatně větší pochybnosti.
Ochránci životního prostředí se obávají, že se nové vlastnosti mohou přenést na jiné rostliny v přírodě. „Nelze zabránit přenosu pylu některých plodin z pole, na němž se pěstují GMO, na pole jiná. Dochází tak ke genetickému znečištění a nelze již zaručit, že plodiny na ostatních polích jsou bez uměle přidaných genů,“ popisuje Ing. Radomil Hradil ze Svazu ekologických zemědělců. Ekologičtí zemědělci záměrně nepoužívají na svých polích průmyslová hnojiva a chemické postřiky a jako nepřirozené odmítají i transgenní plodiny. Na produkci přírodních biopotravin je založen jejich byznys. V Kanadě ale už dnes nemohou pěstovat například řepku, u níž by měli jistotu, že se jim nezkříží s GM plodinami z okolí.
Další velké riziko, které připouštějí i zastánci geneticky upravených rostlin, je vznik rezistence (odolnosti) škůdců a plevelů. Bude-li na pole s transgeny použit speciální postřik proti plevelům, zasáhne pravděpodobně i okraje sousedního pole, remízku nebo louky. Zdaleka už nepůjde o „plný zásah“, tedy koncentrace postřiku nemusí být pro plevely už smrtelná. Plevel si na postřik začne pomalu zvykat a později se může stát jakýmsi „superplevelem“, proti postřiku odolným.
„Také neregulované pěstování Bt kukuřičných kultivarů může dříve nebo později vést k selekci rezistentních populací zavíječe,“ říká entomolog Ivan Hrdý. „Přírodě blízká alternativa ochrany polí před zavíječem kukuřičným je spíš v použití přirozených parazitů zavíječe. Těmi jsou vosičky rodu Trichogramma,“ dodává.
Vědcům se podařilo zanést do ryb (lososa, kapra, pstruha) gen pro tvorbu růstového hormonu. Tyto geny způsobují, že ryby rostou několikanásobně rychleji. Ryby se ochotně páří a pro svou velikost jsou atraktivními partnery. Nové geny zvyšují úspěšnost při páření, ale zároveň snižují životaschopnost potomstva. Při úniku do přírodního ekosystému může podle Greenpeace i malé množství modifikovaných ryb zcela zlikvidovat divoce žijící populace.
BYZNYS
„Firmy, které transgenní rostliny vyvinuly, se dopustily hrubé marketingové chyby. S cílem získat co nejrychlejší obchodní úspěch zaměřily jak typy vyvíjených plodin, tak propagaci a vysvětlování na bezprostředního odběratele – na pěstitele. Jaksi samozřejmě předpokládaly, že spotřebitel bez reptání sní, co zemědělec vypěstuje. Spotřebitel na těchto plodinách neshledával žádné výhody a jíst je odmítal.“ Tak vidí začátek odporu proti GM plodinám profesor Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy Jaroslav Drobník.
Jako vědec a spoluautor učebnice o rostlinných genetických manipulacích je velkým zastáncem biotechnologického výzkumu. Jasně ale naznačil, oč firmám jde. Získat co nejrychlejší obchodní, tedy finanční úspěch. Potřebují jej už proto, že jejich náklady na výzkum genových manipulací jsou astronomické.
Skutečným obrem na scéně, kde se odehrává vývoj a obchod s GM plodinami, je firma Monsanto. Její pobočky jsou na celém světě, Českou republiku nevyjímaje. Miluše Kusendová, mluvčí této firmy, popisuje, že v americkém výzkumném centru Monsanta pracuje 1200 vědců. A podle výroční zprávy za rok 2001 byl čistý zisk firmy po odečtení všech nákladů 295 milionů dolarů. Tedy i po odečtení částky 560 milionů dolarů, která byla v témže roce investována do výzkumu.
Zisky plynou Monsantu z prodeje transgenního osiva, které navíc obsahuje geny rušící klíčivost semen. To znamená, že pěstitel ho nemůže schovat na další rok, nevzešlo by.
Při každoročním nákupu musí zaplatit nejen osivo, ale i licenci, protože Monsanto si své produkty samozřejmě chrání patenty. Konečně musí farmář u Monsanta nakoupit i herbicid Roundap, který firma vyvinula jako jediný použitelný prostředek na ochranu těchto transgenních rostlin.
NOVÁ GENERACE: ZLATÁ RÝŽE
Zlomem ve vývoji by se měly stát transgenní plodiny takzvané druhé generace. Zatímco současná, první generace má přinášet prospěch zemědělcům, kterým ulehčuje práci a zvyšuje výnosy, v budoucnu by měli mít užitek z genových modifikací už spotřebitelé.
První vlaštovkou je zlatá rýže. Její obilky mají zlatavý nádech, protože díky genetické modifikaci obsahují více beta-karotenu, z něhož lidský organismus vytváří vitamin A. Projekt „zlaté rýže“ profesora Ingo Potrykuse (z Federálního technologického institutu ve Švýcarsku) a Petera Bayera (z freiburské univerzity v Německu) vznikl na začátku devadesátých let. V roce 1999 byla k dispozici vyšlechtěná linie rýže produkující 1,6 mikrogramu beta-karotenu v jednom gramu endospermu, tedy v té části rýžové obilky, kterou lidé konzumují.
Ve stravě nemajetných obyvatel třetího světa má chybějící vitamin A za následek zásadní zhoršení zraku, které vede až ke slepotě. Tímto postižením trpí v Asii a Africe až sto milionů lidí. Potud fakta.
Zlatá rýže ale může být hezkým příkladem toho, jaký arzenál demagogie používají příznivci i odpůrci genových modifikací ke zmatení veřejnosti, která nemá k dispozici všechny informace. Údajů o množství beta-karotenu v gramu obilky se chytila ekologická organizace Greenpeace a spočítala: „Žena by tak musela zkonzumovat 3,75 kg GM rýže denně, což je přibližně 9 kg uvařené rýže, nebo 6,375 kg suché hmotnosti denně, pokud kojí, aby obdržela postačující množství vitaminu A. Dvouleté dítě by muselo denně sníst 3 kg GM rýže, což je okolo 7 kg uvařené rýže.“
Stejný údaj, jen jinak formulovaný, používá sdružení Biotrin, které se snaží objasňovat informace v oblasti transgenozí: „1,6 mikrogramu beta-karotenu v 1 gramu endospermu je množství, u kterého již lze předpokládat pozitivní efekt na odstranění deficience vitaminu A.“
Je však třeba dodat, že k efektivní přeměně beta-karotenu na vitamin A jsou zapotřebí tuky, ve kterých se vitamin rozpouští. A těch se v potravě chudých v zemích třetího světa nedostává. Takže těžko říct, zda pouhým zavedením zlaté rýže dojde k záchraně „1 až 2 milionů umírajících a další stovky tisíc osleplých“, které dle Biotrinu má na svědomí nedostatek vitaminu A.
„NENÁSILNÉ“ SKLÍZENÍ POLÍ
Vnikne-li někdo na cizí pozemek a sklidí či poškodí úrodu, je to na první pohled jasný trestný čin. Soud, je-li viník dopaden, by měl být krátký a jednoznačný. Případy, které vešly ve známost pod nálepkou „ekoterorismus“, se udály ve světě i u nás. Pojďme si přiblížit dva, britský a český, které mají v podtextu GMO a lze u nich snadno najít společné znaky.
Dne 18. května 1999 uveřejnila rozhlasová a televizní stanice BBC materiál „GM jídlo: Tváří v tvář“, kde si zástupci Greenpeace a biotechnologické firmy AgroEvo vyměňovali názory na danou problematiku. Šlo o diskusi, do jaké míry jsou GMO potřebné a zdravé, či naopak nebezpečné. Názory byly, jak jinak, diametrálně odlišné.
Zhruba o dva měsíce později, 26. července, přistoupila Greenpeace k činu. Aktivisté vstoupili na pozemek, kde AgroEvo pěstovala GM kukuřici, část úrody sklidili a odvezli. Důvodem byla „bezprostřední hrozba, že kukuřice vykvete a dojde k rozptýlení pylu“. Policie zadržela 28 aktivistů Greenpeace. Vzhledem k tomu, že Greenpeace sklidila jen část rostlin, k vykvetení a rozptýlení stejně došlo.
Obhajoba byla založena na takzvaném „řádném ospravedlnění“ – totiž na předpokladu, že měli právo na své jednání, protože věřili, že životnímu prostředí hrozí akutní nebezpečí. Královský soud v Norwichi argumenty uznal a všechny obžalované propustil.
Česká kauza proběhla v jihomoravských Branišovicích, kde je povolená studijní plocha šlechtitelské stanice firmy Monsanto. V příslušné souvislosti není bez zajímavosti, že pokusy s GMO rostlinami u nás povoluje ministerstvo životního prostředí, přičemž v této ministerské komisi zasedají i vědci, již současně spolupracují s Monsantem, například Jaroslav Drobník. Potvrdila to mluvčí Monsanta Miluše Kusendová: „Platíme ho za konzultace. Když je nějaký nový objev v systému Scientific Outreach, shromažďujeme vědecké argumenty a občas potřebujeme poradit.“
Ráno 2. července 2002 aktivisté Greenpeace „nenásilně“ vstoupili na soukromý pozemek a začali na rozkvétající odrůdu Bt-kukuřice, u níž entomologové zjišťovali dopad na cílové organismy (tedy na zavíječe kukuřičného) a další necílové druhy, navlékat plastové sáčky, aby zabránili úniku pylu. Jejich akci překazila policie, která je odvedla z místa, kam mohou pouze výzkumníci Monsanta. Potud jsou motivace i účastníci zřejmí.
Pole v den akce nebyla označena jako pokusná plocha s transgenními rostlinami. Miluše Kusendová, která za Monsanto komunikuje s novináři, tvrdí, že cedule s označením byly odstraněny těsně před akcí. Dne 9. července někdo kukuřici na pokusné ploše zničil tím, že klasy ořezal. Organizace Greenpeace se od tohoto aktu distancovala a není důvod jí nevěřit. Obecně je známo, že své akce netají, ale zve k nim novináře.
„Většinou se neoficiálními cestami dozvíme, pokud někdo udělá něco podobného. Tentokrát nic. My jsme to nebyli a viníka neznáme,“ říká Václav Vašků z Greenpeace.
Odpůrci genových úprav rostlin upozorňují na možné negativní dopady pěstování GM plodin na ostatní hmyz žijící v polích. Právě tímto směrem byl pokus zaměřen. Kromě obrovského kusu vědecké práce a materiálních škod byla zničena i možná odpověď, jak je tomu doopravdy.
POLITICKY HORKÉ BRAMBORY
Jak se zdá, v pozadí sporu mezi příznivci a odpůrci GMO je politika a peníze. Obecně se ví, že ta část Evropy, která je sdružena v Evropské unii, vyrábí nadbytek potravin. Tedy víc, než může spotřebovat, a proto je musí někam vyvézt. Mimo jiné i o tom jsou nejrůznější dotační programy zemědělcům.
„Trh zemědělských produktů je v podstatě státní záležitostí – na obou březích Atlantiku je štědře státem dotován. Jelikož transgenní plodiny do něj významně zasahují, neboť svou ekonomičností tlačí ceny dolů, dostávají se do mlýna státních ekonomických zájmů a politiky vůbec. Ohrožena se cítí zejména Evropa, neboť zemědělství nepovažuje jen za továrnu na potravu, ale chce, aby kultivovalo krajinu, upevňovalo sociální strukturu venkova a mnohdy i posilovalo národní identitu. S takovým pojetím nemůže evropský rolník dosáhnout efektivnosti čistě produkčně pojatého zemědělství, a proto Evropa nejen nebojovala proti iracionální fobii svých občanů proti GMO, ale tiše ji i podporovala jako účinnou a právně nenapadnutelnou bariéru proti levnému zámořskému dovozu, zejména z amerického kontinentu. Tam totiž nevidí důvod transgenní produkty oddělovat od tradičních, takže zaoceánské dodávky plodin vždy obsahují kolísající podíl transgenních produktů. Vinou této situace se případ GMO stal v Evropě kauzou především ekonomickou, pak politickou, a teprve daleko potom přijde ke slovu biologie.“ Tak vysvětluje odpor proti GMO profesor Jaroslav Drobník.
Mezititulek mluví o bramborách. GM brambory se mimo jiné dostaly i na české pokusné pole, kde jejich změněná genetická výbava měla zaručit, že při přemrznutí nezesládnou. Zatím jsou ve stadiu vývoje nové odrůdy. Jak vidno, nejsme mimo evropské dění.
ZÁLUDNOSTI STATISTIKY
Laciný bonmot praví, že statistika je přesné počítání nepřesných čísel. V roce 2002 se GM plodiny vyskytovaly celosvětově na 58,7 milionu ha. USA z nich obhospodařovaly 39 milionů ha a Argentina dalších 13,5 milionu ha. Tyto dvě země mají 89% podíl na celosvětové výměře lánů transgenních plodin. Je ale třeba říct, že celosvětová statistika ukazuje růst ploch s transgenními plodinami. Zúžíme-li pohled na Evropu, dostaneme se k jiným závěrům. V Evropě je polních testů GMO čím dál méně. Francie, která obecně v polních testech vedla, jich měla v roce 1997 ohlášených 72. V roce 2001 pouhých 17. V EU byl rok 1997 na polní testy nejbohatší. Ohlášeno bylo 264 testů. Rok 2001? Jen 88.
Smršť čísel ukazujících, jak si kdo s pěstováním GM plodin vede, lze uzavřít krátkým souhrnem. Absolutně největším producentem a pěstitelem transgenních rostlin jsou USA. Právě tam jsou nejbohatší firmy tlačící na rozšíření trhu s GM plodinami. Transgenní sója jakožto typický představitel už zabírá více než polovinu veškeré plochy, která je sójou osetá. Státy jako Brazílie, jež chtěly postavit svůj vývoj na netransgenech, musely svůj postup přehodnotit. Asi by tím získaly část evropského trhu, protože většina Evropanů je vůči GMO nepřátelsky naladěná. Ale vzhledem k tomu, že se GM plodiny do země pašují, tak Brazílie už není schopná vyhovět evropským normám.
Evropská unie má zatím přísné předpisy omezující dovoz GMO. Pět let zde platí moratorium na povolování nových GMO, ale od podzimu chce evropská komise pro zemědělství přece nějaké povolit a nadto rozhodování o GMO přenést na národní státy. Zatímco Italové, Francouzi, Řekové, Dánové, Rakušané a Lucemburčané jsou kategoricky proti jakémukoli ústupku v této oblasti, Španělé už oznámili, že povolí pět druhů geneticky upravené kukuřice.
JAK K TOMU PŘIJDE SPOTŘEBITEL?
Na našem trhu není možnost si vybrat, zda chci potraviny z GM rostlin. Přestože zákon značení genetických modifikací ukládá, stačí podrobnější pohled do kteréhokoli supermarketu, aby bylo jasné, že zákon je zatím pouhou nerespektovanou papírovou formalitou.
„Jelikož státy jako USA, Argentina a Čína GM potraviny neoznačují, je prakticky nemožné v dovozech sóji a sojových produktů přítomnost geneticky modifikovaných příměsí vyloučit,“ uvádí Zuzana Doubková, tajemnice České komise pro nakládání s GMO a produkty z Ministerstva životního prostředí ČR. Navíc šroty ze GM sóji jsou u nás běžně zkrmovány hospodářskými zvířaty.
V tomto bodě mají odpůrci pravdu. Spotřebitel se u nás zatím nedozví, zdali potravina obsahuje GMO. Na základě reakcí v různých internetových diskusích je jasné, že výrobci s označováním spěchat nebudou. Bude-li totiž potravina nést označení, že obsahuje geneticky modifikované plodiny, stává se méně atraktivní a prodejcům i výrobcům budou klesat zisky. Podle reakcí zákazníků se zdá, že chtějí potraviny obsahující GM plodiny označovat, ale budou se zdráhat je kupovat. Takže ten, kdo neoznačuje, sice porušuje zákon, ale má konkurenční výhodu.
