Julien Pauwels je gentský zvoník, belleman, a průvodce turistů po gentských pivnicích a hospodách. Jen samotné jádro Gentu má podle oficiálního katalogu 265 hospod a šenků. A těžko odhadnout, kolik jich ještě leží mimo centrum. Každý obyvatel Gentu ví, kde točí to jeho. Ale kde točí to, které bude chutnat nám, to ví jen belleman. Vloni tak absolvoval na 200 pivních expedic. Jeho diář je kompletně popsaný.
„Ahoj, bellemane! Jak se máš? Vyfoť se s námi. Pamatuješ se na nás?“ neustále nás někdo vyrušuje. Julien je dobrý průvodce. V každé hospodě si dá světlou dvanáctku a přitom uznale pokyvuje hlavou: „Jó, Němci a Slované, ti umějí pít, ti ocení dobré pivo.“ A kdy dělá zvoníka? V každé hospodě – první zvonění jeho zvonce říká: „Vyčurat a zaplatit,“ druhé velí: „Jdeme dál.“
ŠENKY A PIVNICE
Jako pro každou svou skupinu, i nám Julien ušil túru na tělo. Gentská hospodská nej.
Dohodli jsme se na pětce. Tedy pět hospod a pět piv. Slabé pivo plzeňského typu nemám ráda. Když pivo, tak husté kvasnicové, pořádný tekutý chléb. Vybírat bylo z čeho, v Belgii se vaří na 600 druhů piv. Snad vydržím. V menu je i 24stupňové pivo, naštěstí se dává po třetinkách.
Belleman mě otipoval správně. První tři hospody stály za záznam, poslední dvě byly jen na to, abych se přesvědčila, že i dlouho po 23. hodině je v gentských putykách živo. Ovšem jen v těch, které městu zaplatí speciální taxu za každou otvírací hodinu navíc.
Začali jsme v nejmenší ze všech, Galgen Huisje, přilepené k boku středověkých masných krámů. Lákalo mě ochutnat značku Delirium tremens, ale protože noc teprve začínala, dala jsem přednost pivu Kaizer Karel vyrobenému k miléniu.
Každý druh piva má v Belgii svou typickou sklenici a Karlův tříuchý džbánek navíc zajímavou historii. Když se obyvatelé dověděli o příjezdu císaře, uvařili na jeho počest pivo. Pak začali řešit, jak od nich císař převezme půllitr. „Za jedno ucho ho budeme držet my. Musíme tedy udělat dvě. Ale aby nám džbánek nevyklouzl, budeme ho raději držet oběma rukama a pro císaře přiděláme ucho třetí.“ Není nad to, vyprávět v pravou chvíli tu pravou story.
V hospodě Dulle Griet na náměstí Vrijdaktmarkt (Páteční trh) mají obří sklenice připomínající přesýpací hodiny. Prý je to bota. Belleman vytahuje další příběh: „Studenti byli i ve středověku národ bujný a rozbíjeli sklenice. Gentští hostinští jim dali dvě možnosti: buďto dáte do zástavy botu, nebo pivo nalejeme do ní.“ Dnes je z toho turistická atrakce. Kdo si dá velkou sklenici (1,2 litru), dá botu do koše, který hostinský vytahuje ke stropu. Dokud nedopije, bota zůstane v koši. Koš a nabídka 250 druhů piv zaručují lokálu stoprocentní návštěvnost.
GENTSKÁ HISTORIE
Zlatý starý Julien. O půlnoci nás vede temnou uličkou k nádherné pozdně gotické zdi radnice, jejíž speciální rozptýlené osvětlení město uvedlo do provozu před pár měsíci. Zdálo se, jako by zeď pokryly jemné flanderské krajky.
A nedaleko, na špičce zvonice, ve výšce 91 metrů rozpínal svá pozlacená třímetrová křídla drak chránící město. Je už třetí, zbytky prvního a trosky druhého jsou dnes k vidění v muzeu ve věži. Na rozdíl od Brugg je výstup na věž snazší, až nahoru jede výtah. Věž totiž dostala svou definitivní podobu v roce 1913.
Tehdy byla poprvé a naposledy v Gentu světová výstava, kterou město vzalo jako opravdu prestižní záležitost. Hrad Gravensteen, založený roku 1180, podstoupil kompletní rekonstrukci a jeho hradby se znovu „zazubily“. Zvonice i další kostely dostaly nové vysoké věže a byl postaven z hlediska turistiky nejdůležitější most sv. Michala, z něhož je krásný výhled na historické jádro a všechny jeho dominanty.
Ze středověké věže, která je dominantou náměstí Páteční trh, se kdysi četla jména těch, kteří nepoctivě obchodovali, a na ochoz se věšelo jejich nekvalitní sukno. Druhá dominanta byla postavena mnohem později a nese vzletný název „Palác socialismu“. V době svého vzniku měla pomáhat dělníkům a jejich rodinám ve vzdělávání, levnějším nakupování apod.
Díky světové výstavě si tak Gent zachránil řadu cenných památek, ale po pravdě řečeno, poté na sebe začal zase „kašlat“. Ještě v 60. letech minulého století, kdy sousední Bruggy spolehlivě bohatly z přílivu turistů, Gent řešil hlavně své sociální problémy. To už byl mnohem větší než Bruggy a zasypával kanály, aby získal parkovací plochy. Přidělal si tím pěkné problémy, protože hned vedle bývalého kanálu vyrostla budova Belcomu (telekomunikací). Dnes chce město nedaleko centra vybudovat jachetní přístaviště a nákladně obnovuje zasypaný kanál. Začalo tím, že překládalo tisíce a tisíce telefonních kabelů.
Tady jsme se rozloučili s Julienem. Teď konečně zazvonil na svůj pověstný zvonec. Nám jeho zvon říkal dobrou noc. GENTSKÉ DNY A NOCI
Město žije svým životem a turistům se nepodřizuje. Je dost silné na to, aby se turisté podřídili jemu. Třeba i v tom, že musejí uskakovat před tramvajemi stejně jako obyvatelé Gentu. Tramvaje mají stoprocentní přednost.
Stejně jako v Bruggách i tady jezdí po kanálech výletní lodě. Ale zdejší kanály jsou širší, radnice benevolentnější, propojení s mořem bezproblémové (Gent je proto druhým největším přístavem Belgie, leží na řece Leie a u řeky Šeldy). Na gentskou vodu může každý, kdo má loď.
I v Gentu se dá na prohlídku města půjčit kolo. Město cyklistiku podporuje, nejen turistickou a nejen na papíře. Dokonce jde příkladem a svým zaměstnancům dává zdarma do užívání kola. I servis pro ně je bezplatný. V Gentu není třeba mít obrovské auto, abyste dokazovali své solidní postavení. Kroužíme jádrem města a stále objevujeme nové štíty. Ty nejluxusnější jsou na nábřeží Graslei u mostu sv. Michala a nábřeží je oblíbeným místem na posezení. Turisté sedí u piva v zahrádkách, mladí na kamenném nábřeží s jointem a plechovkou piva nebo koly.
Na nábřeží Korenlei, naproti cechovním domům z 15.-16. století dostala jistá americká firma povolení na rekonstrukci a vnitřní přestavbu více než deseti domů. Pro zamýšlený čtyřhvězdičkový hotel dokonale atraktivní místo. Výrazně žlutým lešením podepřela čelní štíty, zbytek nečekaně a nenávratně zbourala a odvezla neznámo kam. Člověk by řekl, že si takové věci troufnou investoři jen v postkomunistické Evropě. Město zaplakalo a zastavilo společnosti další činnost. Zbytek musí rozhodnout soud. „Alespoň kdyby to lešení nebylo tak žluté,“ vzdychala naše průvodkyně.
Počkali jsme si, kdy se večer rozsvěcují lucerny pouličního osvětlení, a znovu se touláme známou turistickou trasou kolem katedrály sv. Bavo, světce ze 7. století, kam ve dne proudí davy turistů obdivovat vrchol vlámského malířství, Gentský oltář Klanění beránku bratrů Eycků z roku 1432. Míjíme zvon Ronald, který zvonil od roku 1666 až do roku 1914, kdy praskl. Sundali ho a nechali odlít nový. Městu to ale nedalo a nedávno byla jeho rána zacelena. Na věž se už ale nevrátí, odpočívá nedaleko katedrály a slouží jako pozadí fotografujícím se Japoncům.
Dokonale opravená špička zvonice Belfry zlatě září v reflektorech. Její zvonkohra je podstatně tišší než v sousedních Bruggách a od roku 1555 se na ní vystřídala celá řada zvoníků, jejichž 22 jmen uvádí pamětní deska ve věži. Poslední věží je chrám svatého Mikuláše (na rozdíl od svého pražského jmenovce je gotický). Na mostě svatého Michala zůstáváme stát. Vychutnáváme si noční krásu města na vodě, ale přeci jen něco chybí. Dnes jsme bez Juliena, takže žádná historka.
