V šeru dávnověku se Germáni objevili nejprve na severu, postupně ale při svých výbojích ovládli zbytek Evropy.
Kmeny krutých válečníků, ostatně např. Vandalové, kteří zpustošili Řím, jsou dodnes symbolem bezuzdného plenění, ale i zruční řemeslníci a obchodníci. Byli to také Germáni, kdo založili první raně feudální stát – franskou říši, která se po svém rozpadu stala základem územních celků Francie a Německa.
V současnosti mluví germánskými jazyky asi 300 milionů lidí. Kromě nejrozšířenější angličtiny k nim náleží němčina, všechny severské jazyky, jako např. švédština, dánština, norština, islandština, ale třeba i afrikaans a jidiš.
Germáni patří také k našim kořenům. Území Čech a Moravy obývali téměř 600 let, od 30. až 20. let před naším letopočtem až do 2. poloviny 6. století. Opustili ho až těsně před příchodem Slovanů.
EXPANZE GERMÁNŮ
Patrně první použil označení Germáni řecký historik a filozof Poseidónios někdy okolo roku 80 před naším letopočtem, který je tak odlišil od Keltů. Bájnou pravlastí Germánů byla jižní Skandinávie, konkrétně jižní Norsko a Švédsko a severní dánské ostrovy. Slovo Germán pak přešlo do římského slovníku také díky Zápiskům o válce galské římského císaře Gaia Iulia Caesara, který porazil vůdce germánského kmene Svébů, Ariovista. Jednalo se o velké množství kmenů indoevropského původu, například o Bastarny, Kimbry, Teutony, Svéby, které nebyly ani nijak jednotné a často mezi sebou válčily.
Nicméně poté co Caesar dobyl levý břeh Rýna, došlo na rozlišení takzvané Germania Magna či Germania Libera (Velká Germánie či Svobodná Germánie) za řekou Rýnem a Germania Romana (Římská Germánie) na levém břehu Rýna. Podle římského historika a etnografa Publia Cornelia Tacita, který ve spise zvaném Germania („O původu, sídle, mravech a národech Germánů“) z roku 98 n. l. podal nejucelenější popis života Germánů, nehostinnost severské přírody byla důvodem, proč se na území původních Germánů nehrnuli žádní další vetřelci. Naopak potřeba uživit stále rostoucí populaci, což na malých políčkách v drsných skandinávských podmínkách nebylo vůbec jednoduché, nutila Germány k neustálým výbojům a postupu na jih a na západ. Zhruba kolem zlomu letopočtu obsazuje germánský kmen Markomanů českou kotlinu a Germáni se na téměř šest set let stávají pány převážné většiny území dnešní České republiky.
Tacitus v 1. stol. n. l. lokalizuje západní a jižní hranici germánského území řekami Rýnem a Dunajem, které tvořily předěl mezi římskými provinciemi Galií, Raetií, Panonií a provincií Norikum, a východní hranicí byla řeka Visla.
V dalším období podnikají Germáni výboje na území římského impéria. Nesčetné půtky na hranici a průniky na římské území naháněly jeho obyvatelům hrůzu. Germánský kmen Gótů se přesouvá z původního teritoria na dolním toku Visly na jihovýchod k Černému moři. Markomani, Langobardi a Obiové v roce 165 n. l. útočí v prostoru mezi Dunajem a Tisou. Poté co Germáni šikovně proklouzli mezi jednotlivými římskými pevnostmi, se jim postupně podařilo probít až do severní Itálie. Dva roky po zahájení bojů přechází Řím do protiútoku, zahání útočníky zpět za hranice římské říše, ale jeden z jeho vrchních velitelů Lucius Verus v roce 169 umírá. Toho barbaři (Římané pokládali za barbary všechny mimo rámec jejich říše) využili a opět se jim daří probojovat až do blízkosti Aquileje v severní Itálii. V roce 170 n. l. utrpěl porážku od Markomanů a Kvádů Marcus Aurelius a trvalo mu až do roku 174 nebo 175, než se mu podařilo obnovit vládu Říma na hranici (limes Romanus).
Ve 3. a 4. století začaly volným spojením germánských kmenů vznikat kmenové svazy, např. ve 3. stol. n. l. v dolním Porýní svaz Franků, které útočily proti římské moci. Nakonec římské impérium postupně ovládnou: po obou stranách Pyrenejí se usazují Vizigóti, severní Itálie se zmocnili Ostrogóti, Vandalové prošli Galií a Pyrenejským poloostrovem do severní Afriky. V jihovýchodní Galii se usazují Burgundové a na severu Frankové, na svém postupu z dolního Polabí se v Podunajské nížině přechodně usídlili Langobardi, kteří pak r. 568 vpadli do Itálie. Posledního římského císaře Romula Augustula sesadil roku 476 nakonec jeden z germánských vůdců Odoaker.
Další germánský kmen, Sasové, původně domovem u Jutského poloostrova, se zpočátku se souhlasem původního keltského obyvatelstva, ponechaného po odchodu římských legií vlastnímu osudu, usazuje v Británii. Postupem času však začíná zabírat stále větší část jižní a jihovýchodní Anglie. Postupu jejich vojsk, vedených kromě jiných historicky doložitelným králem Vortigenem, známým i z keltské legendy o čaroději Merlinovi, se postavil keltský velmož, možná král, legendární Artuš, který je dokázal porazit ve 12 bitvách a minimálně na 50 let zabezpečil samostatnost svého lidu. Převaze Sasů a po nich Anglů a Jutů však Keltové nemohli vydržet čelit věčně. Část jich ze své domoviny Cornwallu emigruje do dnešní Bretaně, kterou nazývají Malou Británií, zbytek je podroben, zčásti vybit, zčásti zotročen.
GERMÁNI U NÁS
V čele hord, které krátce před zlomem letopočtu a v prvních deseti letech po narození Krista obsadily českou kotlinu, stál Marobud, nejvyšší náčelník kmene Markomanů. Pokud uvěříme římským pramenům, jednalo se o výraznou osobnost. Část svého mládí prožil v Římě jako zajatec, resp. záruka za mír sjednaný jeho otcem s Římem. Za dobu strávenou v Římě se hodně naučil. Zvláště pilně do sebe vstřebával římské vojenské umění, což mu později poskytlo značnou výhodu. Podle některých pramenů včetně Václava Hájka z Libočan to bylo právě bývalé sídlo keltského krále Bójů na Závisti u Prahy, které si Marobud vybral za svůj hlavní stan, odkud velel podle jeho římského vrstevníka Veleia Paterculla 70 000 pěšáků a 4000 jezdců. (Z dalších autorů např. alexandrijský astronom a geograf Klaudios Ptolemaios umísťuje na své mapě Velké Germánie Marobudovo sídlo Marobudon někam do západních Čech, snad na Starý Plzenec nebo na Radyni. Jiné zdroje však ukazují na Moravu nebo na Dobřichov-Pičhoru na Kolínsku.) Závist ale nebyla sídelním místem, jen válečným stanem, centrem bojových operací. Na obzoru totiž byla římská trestná výprava: v roce 6 n. l. proti Marobudovi zaútočilo ve dvou proudech z pevnosti Carnuntum u soutoku Moravy a Dunaje a z města Mogontiacum (dnešní Mohuč) 12 římských legií pod vedením pozdějšího císaře Tiberia. Porážka Germánů se zdála být neodvratná. Legie ale dostihla zpráva o protiřímském povstání v Panonii. Marobud toho okamžitě využil a s Tiberiem uzavřel smlouvu, která potvrzovala nezávislost a respektování obou říší a díky níž byl Římem nadále titulován „králem a přítelem Říma“. Tím sice zabezpečil českou kotlinu před římským nebezpečím z jihu a západu, ale pro své germánské soukmenovce se stal kolaborantem. Když se v Římem okupované části Germánie vzbouřil kmen Cherusků, jeho vůdci Arminiovi se podařilo v bažinách Teutoburského lesa vlákat do pasti tři římské legie a krvavě je rozdrtit. Hlavu jejich velitele Publia Q. Vara, který v zoufalství sám spáchal sebevraždu, nechal Arminius poslat spolu se žádostí o spojenectví Marobudovi. Ten však pochybný válečný podnik odmítl a Varovu hlavu poslal s poctami do Říma. To byla pochopitelně pro Arminia a všechny Germány zrada.
Výsledkem konfliktů mezi jednotlivými kmeny uvnitř tzv. Marobudova kmenového svazu byla pak v roce 17 n. l. bitva, ve které se severně od Čech střetli Arminiovi Cheruskové a Markomané z české kotliny. Bitva dopadla nerozhodně, ale už o dva roky později se proti Marobudovi vzbouřil jakýsi mladý náčelník jménem Katvalda. Marobud musel požádat o pomoc Řím. Ten se však do sporů mezi dvěma barbary, navíc někde až za Hercynským lesem, tedy daleko od zájmové sféry Římanů, nechtěl příliš míchat, a tak Marobudovi umožnil pouze útěk do exilu v Ravenně, kde král v roce 37 n. l. zemřel.
Objevy germánského osídlení v Čechách se podařilo nalézt podél řek Otavy, Blatnice, Volyňky a Vltavy. Velmi silné osídlení, mnohonásobně intenzivnější než v jižních Čechách, bylo v Čechách severozápadních a v Podkrušnohoří, kam do prostoru dnešních Podmokel pronikly pravděpodobně úplně první germánské kmeny. Do 1. stol. n. l. lze zhruba datovat příchod Kvádů na Moravu. Po odchodu Kvádů někdy počátkem 5. století se na Moravě usídlily smíšené východogermánské kmeny. Jedním z nich mohli být Herulové. Každopádně v průběhu zhruba 600 let, kdy Germáni obývali Čechy a Moravu, se nepodařilo volným svazkem spojené kmeny sjednotit do pevného státního útvaru. Když už půda nemohla stále vzrůstající počet Germánů uživit, hledali nová místa pro život. Zdejší obyvatelstvo se tak přesunulo na jih a západ a nadvláda Germánů nad Čechami skončila. Dalimilova kronika se v kapitole o příchodu praotce Čecha o lidech zde žijících vůbec nezmiňuje. Prostě proto, že jich tu už moc nebylo, odešli jinam.
GERMÁNI OČIMA SVÝCH SOUČASNÍKŮ
Jak žili, jak se oblékali, v co věřili? Stejně jako Keltové, ani Germáni neměli dlouho vlastní písmo, takže musíme čerpat z písemných záznamů jejich současníků, Římanů. Tacitus nazývá Germány „ušlechtilými divochy“, vyznávajícími kult osobní cti, který se uplatňuje v případě konfliktů nebo na veřejných shromážděních. Symbolem dospělosti muže je podle Tacita u Germánů zbraň, kterou může veřejně nosit ve válečném stavu, ale také při všech důležitých událostech života kmene.
Jinochovi předá místní panovník (náčelník), otec nebo některá jiná významná osobnost štít, krátký oštěp zvaný framea, využitelný v boji zblízka i pro hod na dálku, a mužský oděv. (Meče se podle Tacita v germánském válečnickém prostředí příliš často nevyskytují, stejně jako dlouhá kopí nebo přilby. Naopak běžným byl velký, pro signalizaci barevně odlišený štít.) Teprve v tomto okamžiku se z chlapce stává muž se všemi právy.
V nejstarších obdobích byly svazky složené ze svobodných a rovnoprávných kmenových příslušníků. Později došlo k sociálnímu rozvrstvení společnosti, představitelé nobility – knížata, velmožové a náčelníci v mužném věku – se obklopovali mladými bojovníky, kteří jim v dobách míru dodávali určitý stupeň společenské prestiže a byli vizitkou jejich postavení v kmenové hierarchii, a ve válečné vřavě je chránili. Snahou každého germánského muže bylo vyniknout statečností v boji nad svými soukmenovci. Největší potupou bylo utéct z bojiště a na útěku zahodit štít. Válečníci jsou do bitvy doprovázeni celými svými rodinami, které se utáboří nedaleko bitevního pole, a tvoří tak přímo týlovou součást germánské armády. Byly tak současně blízko kořisti a bohatství, získaných drancováním.
Tacitus upozorňuje i na značně rozporuplnou povahu germánských bojovníků. Zatímco v boji jsou podle něj statečnými bojovníky a nebezpečnými válečníky, mimo něj tráví život lelkováním a veškerou péči o svoje statky a zabezpečení svých životních potřeb přenechávají na bedrech ostatních členů rodiny. Některé družiny bojovníků pak musely být v době míru vydržovány zčásti i kontribucemi svého okolí, lidí své vlastní krve. Je zajímavé, že u nich zajatci neměli těžký život. Měli svého pána a mohli být koupeni či prodáni jako zboží, ale mnohdy měl takový „otrok“ i svoji vlastní domácnost a podřízenost pánovi prokazoval placením pravidelných tributů, což bojujícím germánským válečníkům většinou stačilo.
Mezi nejotřesnější důkazy zvrhlého uctívání germánských kultů patří svědectví řeckého cestovatele a vyslance Strabona: „Kněžky kmene Kimbrů měly šedivé vlasy, nosily bílé tuniky a přes ně pláště z nejjemnějšího plátna a bronzové opasky. Chodily bosy. Tyto ženy vstoupily do tábora svých válečníků s mečem v ruce a kráčely k zajatcům. Vložily jim na hlavy věnce a odvedly je k velkému bronzovému kotli. Jedna z nich se naklonila nad kotel a prořízla nožem krk zajatci, kterého ostatní ženy držely přes okraj kotle. Další ženy pak zajatcovo tělo rozřízly, prohlédly vnitřnosti a z nich pak svým krajanům věštily vítězství.“
Velký vliv germánských kněží, kteří byli náčelníkovou pravou rukou a oporou (někdy však i opozicí), popisuje i Tacitus. Podle Tacita mohl náčelník sám rozhodovat jenom o určitých věcech, o zbytku problémů a jejich řešení se musel radit s celým kmenem nebo alespoň se svojí „vládou“. Tato zasedání se pak konala buďto mimořádně podle situace, nebo pravidelně v době, určené Lunou. Organizací těchto sněmů byly pověřováni kněží, což zvyšovalo jejich vliv na chod kmene. Tady se také rozhodovalo o trestech pro příslušníky kmene. Cizoložným ženám se podle Tacita ostříhávaly vlasy a pak byly vyhnány z domovské chatrče, mužští provinilci byli utopeni v močále. Většinu přestupků však germánský řád umožňoval vykoupit pokutou, nejčastěji formou naturálií (koně nebo dobytek).
V GERMÁNSKÉ VESNICI
Svoje osady zakládali Germáni poblíž vodních toků, maximálně do vzdálenosti 500 metrů. Mnohdy své osady vystavěli přímo na troskách dobytých keltských vesnic nebo oppid. Klasická germánská osada se skládala ze zhruba 10-15 chatek, ve kterých žilo asi 50 lidí. Germánská obydlí byla poměrně jednoduchá, částečně zahloubená v zemi, s typickým šestiúhelníkovým rozmístěním kůlů. Výjimečně se ve vykopávkách dochovaly stopy po srubech s opěrnými kůly v rozích. Obydlí byla orientována vchodem k jihu a jejich obytná plocha kolísala od necelých 6 metrů do skoro 18 metrů čtverečních. Svým vnitřním uspořádáním se jednalo o jednoprostorové objekty se sedlovou střechou a stěnami z proutěného výpletu vymazaného hlínou, někdy pravděpodobně z estetických důvodů barevně odlišnou. Podle Tacita tvořily klasickou germánskou vesnici dvě řady domů, které k sobě přímo nepřiléhají, ale jsou mezi nimi mezery, např. pro malé políčko. V jeho spise Germania je také zmínka o zvláštních podzemních kobkách pod vrstvou hnoje, budovaných jako úkryt před nepřáteli, studeným počasím, nebo jako sýpky.
Tacitus tvrdil, že germánské rodinné právo je sice zákonem zaostalé barbarské společnosti, na druhou stranu si však zachovává určitou mravní čistotu s minimem výstřelků typu cizoložství, které naopak bujelo v Římě. Germáni jako jedni z mála totiž nepěstovali příliš bigamii a muž měl většinou jen jednu ženu. Věno, skládající se z dobytka, koní a zbraní, do svazku nepřinášela žena, ale muž. Zbraně, které od něj jeho nastávající dostala, byla povinna udržovat v dobrém stavu a později je jako svatební dar dostal jejich syn. Tacitus si také všiml, že prakticky nedochází ke sňatkům v raném věku manželů a že děti jsou dlouho kojeny, a to pouze svými matkami, nikoliv kojnými, a je s nimi dlouho zacházeno rovnocenně bez ohledu na jejich společenský původ.
Ve všedním životě podle Tacita Germáni dbají o hygienu, avšak poměrně často se všichni oddávají alkoholu, který pak často vede k rozbrojům a půtkám. Alkohol je pro tyto účely vyráběn hlavně kvašením ječmene nebo jiných obilovin, ale germánské kmeny žijící v údolí Rýna prý znají i víno. Nejčastější potravu Germánů tvoří různé druhy ovoce, z masa hlavně zvěřina pocházející z lovu, a také mléčné výrobky. U Germánů mohl mít každý tolik půdy, kolik stihl obdělat. Tacitus usuzuje na poměrně nízkou úroveň spíše extenzivního zemědělství. Věnovali se chovu skotu, prasat, v menší míře ovcí a koz.
Úroveň zpracování železa, rozvinuté umělecké řemeslo, výroba některých luxusních šperků za použití náročných šperkařských technik – např. klasický filigrán, filigrane a jour, granulace, technika cloisonné atd. – ale jasně dokumentují vysokou úroveň řemesla a umění, zejména v pozdějším období, tj. v 5.-7. století.
Po celou dobu římskou a dobu stěhování národů měli Germáni rozvinutý obchod, s římskými provinciemi nejvíce v 1.-2. století. Jejich putující obchodní karavany dopravovaly na jih zejména suroviny a zpět hotové výrobky. Poměrně velké množství nákladu přepravovali Germáni po moři, a proto významně rozvinuli své mořeplavecké dovednosti – zářným příkladem jsou v pozdější době Normané (Vikingové).
Když už zbyl Germánům čas pro zábavu, věnovali se mj. tanci mezi ostrými meči a hroty kopí nebo hře v kostky. Vrhcáby byly mezi nimi prý tak populární, že Germán často dokázal prohrát všechen svůj majetek, rodinu, a dokonce sám sebe.
ÚŽASNÝ CÉZAVSKÝ OBJEV
Germáni své mrtvé pohřbívali v 1.-3. století převážně žárovým způsobem, ve 4.-6. století je ukládali do hrobu. Hrob vysokého germánského náčelníka se nalezl např. v lokalitě Blučina-Cézavy na jižní Moravě. V hrobu na západním svahu Cézav byly v červenci 1953 objeveny Karlem Tihelkou ostatky asi 35 až 40letého muže s bohatou výbavou zbraní a šperků. Muž měl u sebe výzbroj skládající se z dvoubřitého meče, zvaného spatha s rukojetí pokrytou zlatým plechem a zakončenou stříbrnou hlavicí a stříbrnou pochvou vyzdobenou zlatem a rudým almandinem. Dále kratší jednosečný mečík nazývaný sax, který byl také nalezen v originální pochvě se zlatého plechu s ornamenty a almandiny, pocházejícími pravděpodobně z nalezišť až z daleké Indie, což je důkazem už v té době globálního charakteru mezinárodního obchodu. Insignie vysokého náčelníka doplňoval masivní zlatý náramek o hmotnosti 226,7 gramu, zakončený malými pečetidly. Zbroj doplňovala sada 15 železných šipek šípů uložených původně v toulci, zbytky hunského luku, kování jezdeckého bičíku a stříbrné kování dřevěného sedla. Oděv germánského náčelníka zdobilo mnoho vymožeností, například stříbrná spona s cibulovitými knoflíky, která udržovala náčelníkům slavnostní oděv po římském způsobu na levém rameni. Široký kožený opasek pak doplňovaly pozlacené stříbrné přezky, jimiž byl upevněn řemen k zavěšení meče. K sepnutí oděvu sloužily dvě zlaté přezky, nákončí a další almandiny vyzdobené trojúhelníčky pro parádu. U nohou měl pohřbený uložené skleněné nádoby pocházející z římského Podunají (luxusní předměty římské provenience se k barbarským velmožům dostávaly především jako dary), kostěný hřeben, stříbrné přezky a až z dalekých ruských stepí pocházející chalcedonovou perlu, původně upevněnou snad na krátkém mečíku. „Ačkoliv nevíme přesně, kdo byl v tomto hrobu uložen, lze se domnívat, že se jednalo o barbarského krále, pro něhož bývá v latinských pramenech uváděno označení reguli,“ uvádí se na regionálních internetových stránkách. „Hrob je svým významem srovnatelný například s hrobem gepidského krále pohřbeného v Apahidě v Rumunsku nebo částečně s hrobem franského krále Childericha, jehož hrob byl objeven v Tournai v Belgii.“
Zvláště v pozdější době, s nárůstem kontaktů s římskou říší, se mezi výše postavenými muži germánských kmenů prosadila móda plášťů spojených sponou na rameni nebo tunik, které zdůrazňovaly jejich tělesné proporce. Časté bylo užití zvířecích kůží. Oděv mužský se oproti ženskému výrazně odlišoval. Především muži nosili kalhoty, ženy suknice či šaty atd.
NÁBOŽENSTVÍ
Mytologická soustava starých Germánů je velmi složitá a existují v ní tisíce místních i časových odchylek, které se týkají jmen postav i průběhu dějů. Valná většina dnes známých mýtů a legend pochází zejména ze Skandinávie a Islandu, ze dvou základních literárních zdrojů – Edd. Obě jsou napsány staroseverštinou (staroislandsky), která se používala v Jutsku, Skandinávii, na Islandu a Faerských ostrovech přibližně až do 15. století našeho letopočtu a vznikla z praseverštiny (známých runových nápisů). Z ústního podání je sepsali tehdy už křesťanští potomci Germánů, kteří si přitom také dost přidávali. Starší z obou Edd, která je někdy nazývána básnickou či písňovou, vznikla přibližně mezi 9.-12. stoletím našeho letopočtu a obsahovala třicet mytologických, hrdinských a gnómických písní. Zachovala se v tzv. v Královském kodexu (Codex regius) ze 13. století jako islandský opis staršího textu. Mladší Edda, někdy také nazývána prozaická nebo Snorriho edda, vznikla okolo roku 1220 a jejím autorem je islandský básník, historik a politik Snorri Sturluson. Obsahuje mytické, mytologické i bohatýrské zpěvy severních Germánů.
Podle představ sepsaných v Eddách byl páteří vesmíru mohutný jasan Yggdrasil. Jeho tři kořeny prorůstaly devíti světy a končily v zasněžené zemi mrazivých obrů Jötunheimu, zemi mlh a chladu Nilfheimu a u pevnosti Ásgard, domova Ásů. Právě u tohoto kořenu seděly tři norny, které rozhodovaly o osudu bohů, obrů, lidí i dalších bytostí. Germánská víra v osud byla velmi silná a proti nornám se tedy nikdo včetně bohů nemohl vzouřit. Zbývající světy ve stínu vesmírného jasanu se nazývaly Vanaheim, domov božské větve Vanů, říše světlých elfů Alfheim, země trpaslíků Nídavelli, svět lidí Midgard, země temných elfů Svartalfheim a říše nehrdinsky zemřelých Hel. Aby mohli bohové snadno cestovat mezi zemí lidí Midgardem a svou pevností Ásgardem, kde každý den sněmovali u studně osudu Urdarbrunn, vytvořili si z rudého ohně, zelené vody a modrého vzduchu planoucí duhový most, který tyto dva světy spojil.
Vedle velkého množství bohů, obrů, duchů, démonů i hrdinů různého původu zrodily dávné legendy další bytosti. Mezi významné patřily nestvůry – vlk Fenrir, had Jörmungand, který žil v oceánu obklopujícím zemi lidí Midgard, a vládkyně podsvětí Hel. Všichni tři měli být dětmi boha ohně Lokiho (Lopta), kterého někdy pozdější křesťanská tradice kvůli jeho zlomyslným skutkům ztotožňovala s představou ďábla.
První lidé vznikli podle Edd ze dřeva stromů. Muži z jasanu a ženy z olše. Na této představě není nic zvláštního, protože území severní Evropy obývané Germány pokrývaly husté lesy. Stromy se tak těšily velké přízni a nezřídka se staly, tak jako ve většině dávných kultur před příchodem křesťanství, i objekty uctívání. Známé je kupříkladu zasvěcování hájů určitým božstvům, osídlení stromů démony a duchy či sněmování a důležitá kmenová setkání v jejich stínu (například Sasové sněmovali pod posvátnými duby).
Germánská společnost měla své bohy ve velké vážnosti. Podle mýtů byli mladší ze dvou božských větví Ásové žijící v pevnosti Ásgardu. Germáni je spojovali s představou války a boje. Válčili také se staršími, méně bojovnými bohy spojenými povětšinou s plodností a úrodou, žijícími ve Vanaheimu, kterým se říkalo Vanové. Právě z této božské větvě pocházela bohyně plodnosti Freyja, která je někdy ztotožňována s bohyní Nerthus. Spor Ásů a Vanů skončil podle legend vzájemnou dohodou a výměnou některých příslušníků na důkaz uzavřeného spojenectví – mezi Ásy přišel bůh moří a větru Njördr, jeho syn Frey a dcera Freyja a moudrá bytost vzniklá ze slin, Kvasi. Na oplátku Vanaheim rozšířili Ásové Höni a moudrý Mími. Protože se však Vanové cítili podvedeni nevýhodnou výměnou – Höni byl bez pomoci Mímiho neschopný vlastního rozhodnutí – zbavili Mímiho hlavy. Vyvolali tak další roztržku s Ásy, která skončila postupnou ztrátou síly Vanů. Vanové jako bozi proto ustoupili ve společnosti do pozadí.
Hlavním germánským bohem se zejména v době normanských (vikinských) dobyvačných výprav mezi 8. a 12. stoletím našeho letopočtu stal nejmocnější z Ásů Ódin, u některých germánských kmenů známý pod jmény Woden, Wuotan, Ottin či Wotan. Byl pro Vikingy bohem nanejvýše vhodným – povahou vznětlivý, lstivý a vždy ochotný vyvolat boj, zkrátka prototyp dokonalého muže vikinské válečné společnosti. V čele germánského panteonu vystřídal pravděpodobně svého předchůdce, mírumilovnějšího Tiwaze (také Tiv, Tiw nebo Tý), který byl uctíván zejména pro svou moudrost. Bojovníci Tiwaze prosili i o vítězství v bojích, a jedna z podob Tiwazova jména – Týr – se objevuje ve starých runových textech a na zbraních. Stejně tak jako Tiwaz i mytologický Ódin vynikal moudrostí a vládl kouzly. Pro moudrost prý obětoval i jedno ze svých očí, a je tedy někdy zobrazován jako jednooký šedovousý stařec. Jeho láska k moudrosti zašla dokonce tak daleko, že se sám na devět dní ukřižoval na stromu světa Yggdrasilu a poté se pomocí kouzel přivedl zpět k životu a získal tak vědění větší než všichni ostatní.
Dalším z významných bohů byl syn Ódina a bohyně země Fjörgyn Thor, někdy zvaný Donar. Jako pán blesku a hromu vynikal v legendách svojí čestností, spravedlností a silou. Velmi oblíbeným se stal zejména na Islandu, ale i v dalších zemích, všude tam, kde usedlým obyvatelům – zejména zemědělcům – příliš nevyhovoval krutý a bojemilovný pán bitevních polí Ódin, ctěný Vikingy. Podle legend byl Thor odvěkým nepřítelem mrazivých obrů. Možná byl díky svým schopnostem dokonce i nejmocnějším z germánských bohů. K jeho kouzelné výbavě patřilo kladivo mjöllni, železné rukavice, které mu umožňovaly držení rozžhavené násady kladiva, a opasek síly.
Eddy hovoří o celém zástupu dalších bohů. Je ale těžké rozlišit, jedná-li se o skutečně uctívaná božstva, či pouze o výplody fantazie sepisovatelů Edd a dalších dostupných písemných pramenů, protože se nám v podobě nálezů soch či vyobrazení z prvních století našeho letopočtu nebo dokonce doby před naším letopočtem zachovaly jen velmi skromné památky.
Přesto nám toho z dávných příběhů dodnes zbylo dost. Jména bohů připomínají názvy několika anglických či německých dnů v týdnu (například čtvrtek, tedy anglicky Thursday či německy Donnerstag, je spojený s Thorem, jehož další jméno bylo Donar), skandinávských jmen jako například Thorsten a mnoha dalších slov. Vždyť i anglický výraz pro peklo Hell je odvozen od bohyně podsvětí Hel… Z temných a hrdinských mýtů germánské minulosti částečně čerpali i někteří spisovatelé, jako J. R. R. Tolkien se svými dnes populárními příběhy o hobitech a kouzelných prstenech.
RUNY – LEGENDAMI OPŘEDENÉ PÍSMO
Podle mytologie přinesl runové písmo lidem sám bůh Ódin, vědci nejsou v otázce jeho původu dodnes jednotní. Nejstarší nálezy run (přibližně z 1. stol. n. l.) pocházejí z oblasti Baltského moře a nemají zdánlivě žádné zřetelné předlohy. Dříve se usuzovalo, že písmo bylo odvozeno z latiny, nyní převládá teorie, že runy, které se spíše než na papír ryly do dřeva, kamenů nebo kostí, mají svůj vzor od mladší podoby severoetruské abecedy, která se používala v jižním podhůří Alp mezi 4. stoletím př. n. l. až do 1. stol. n. l. (stejný vzor má mimochodem i latina). Některé znaky můžeme z písma Etrusků přímo odvodit, jiné si vymysleli až sami Germáni. Existovalo několik druhů runového písma, nejpoužívanější je ale bezesporu tzv. futhark, pojmenovaný podle svých prvních slabik. Během svého vývoje se měnil i počet jednotlivých znaků futharku, až se z původních 24 znaků zmenšil na 16, protože některé znaky se používaly s různým významem. Stará forma futharku je charakteristická pro starogermánskou formu jazyka zhruba od 2. do 7. stol. n. l., kdežto novou verzi používali spíše Vikingové a mladší germánské kmeny. Nejmladší nápisy v runách nacházíme, již vedle křesťanských symbolů, na náhrobních kamenech ve Skandinávii ještě v 16. století.
Vedle futharku existují i speciální sady run, např. větvové runy. Jsou málo známým souborem znaků, založeným na principu různého počtu šikmých čar („větví“) napojených na středový „kmen“. Nápisy vyvedené v tomto typu runy, často navíc ještě z fonetických důvodů barevně odlišné, se pravděpodobně používaly pro zaznamenávání tajných zpráv či magických formulí. Princip tohoto písma trochu připomíná staré keltské písmo ogam ze 4. stol. n. l. Některé runové nápisy se navíc nepsaly zleva doprava, ale jako původní etruské (a dnešní arabské) písmo zprava doleva, nebo dokonce hlavou dolů, což samozřejmě znesnadňuje rozšifrování.
Každý, kdo četl J. R. R. Tolkiena, zná jeho „literární“ runy. Nejde o germánské runy ani o podobné druhy písma ze Sibiře a Finska. Autor si je sám vymyslel a za základ mu posloužil anglosaský, švédsko-norský a dánský futhark, který doplnil vlastními znaky.
Jen pro zajímavost, i když to s runami přímo nesouvisí, v současnosti mluví germánskými jazyky, které patří do indoevropské jazykové větve, asi 300 milionů lidí a dělí se na severogermánské (švédština, dánština, norština, islandština a faerština) a západogermánské jazyky (angličtina, němčina, holandština, fríština, jidiš a afrikaans).
VÝZNAMNÁ DATA
l 2500-1000 př. n. l. – v severní Evropě vznikla protogermánština
l od poloviny 8. do poloviny 2. stol. př. n. l. – jastorfská kultura (severní Německo) – nejstarší doložitelná germánská kultura
l okolo r. 80 př. n. l. – Poseidónios z Apameie odlišuje Germány od Keltů
l r. 9 n. l. – porážka římského vojevůdce Publia Quinctilia Vara v Teutoburském lese (Římané ztrácejí zarýnské državy)
l 81-96 n. l. – počátky budování opevněné hranice – germánsko-raetský limes (mezi Rýnem a Dunajem) – římským císařem Domitianem
l zhruba v letech 150-257 n. l. – formování germánských kmenových svazů (Alamani, Burgundi, Durynkové, Frankové, Gepidové, Gótové, Langobardi, Sasové, Vandalové)
l 166-180 n. l. – markomanské války vedené proti Římu
l 260 n. l. – pád hornogermánsko-raetské hranice
l 341 n. l. – Vulfila se stává biskupem Gótů
l okolo r. 370 – počátek stěhování národů – porážka Germánů v jihoruských stepích Huny
l 476 n. l. – germánský vůdce Odoaker sesadil posledního západořímského císaře Romula Augustula
l okolo r. 700 n. l. – obsazení Shetland a Orknejí severogermánskými Normany (Vikingy)
l konec 8. stol. – začínají vojenské výpravy dánských Normanů ke břehům Irska, Anglie i dalších míst evropské pevniny
l 800 n. l. – franský král Karel Veliký se stává v Římě císařem
l okolo r. 874 n. l. – norští Normané vstoupili na Island
l 986 n. l. – obsazení západního pobřeží Grónska norskými Normany
l okolo r. 1000 – norští Normané dopluli ke břehům Severní Ameriky (Vinlandu)
