PTAL SE JIŘÍ MARGOLIUS
Jaké byly vaše pocity, když jste se dozvěděl, že cílem vaší diplomatické mise bude naše země? Radostné. Prahu jsem znal, dvakrát jsem zde byl jako turista. Poprvé v roce 1959, ještě jako mladý druhý tajemník izraelské ambasády v Bukurešti. Jel jsem na dovolenou do Vídně. Nás velvyslanec v Bukurešti byl dřív charge d´affaires v Praze. Řekl mi – když pojedeš do Vídně, musíš se zastavit v Praze. Uvidíš skutečně krásné město. V té době jsme mohli jet za železnou oponu jedenkrát ročně. Poslechl jsem a strávil v Praze čtyři dny. Od rána do noci jsem chodil ulicemi nádherného města a byl jsem okouzlen. Podruhé jsem se k vám dostal až po sametové revoluci, kdy ještě mezi vaší zemí a Izraelem neexistovali diplomatické styky. Na konci roku 1990, kdy jsem končil jako velvyslanec ve Švédsku, řekl jsem své ženě – Československo se už otevřelo světu. Ty jsi se mnou nebyla, když jsem byl v Praze poprvé. Víš co? Až se budeme vracet ze Stockholmu domů, zastavíme se tam! Strávili jsme v Praze v září 1990 osm nádherných dní. O dva a půl roku později jsem se v Jeruzalémě dozvěděl, že mým příštím působištěm bude Praha. Byli jsme se ženou šťastni. Věděli jsme, kam jedeme.
Která ze dvou jmen na vás působí naléhavěji: Franz Kafka nebo Terezín? Nutně nevidím spojení mezi těmito slovy. Ale vlastně… něco na tom asi bude. Když se řekne Terezín, mám pocit jako každý civilizovaný člověk. Symbolizuje pro mne vraždění židovského národa. Jeden z nejodpornějších příkladů brutality a sadismu. Takový masakr Židů v Evropě lidstvo nikdy předtím nezažilo. A doufám, že se nic podobného na světě nikdy nebude opakovat. Evropa se tehdy mohla snažit udělat něco víc proti tomuto masakrování. Neudělala. Terezín je pro mne symbolem největší tragédie v dějinách. A přitom lze někdy pochybovat o tom, zda si lidstvo z této tragédie vzalo ponaučení. Nic se nedá srovnat s holocaustem, nic, ale už fakt, že čas od času dochází ve světě, možná i teď , když tady sedíme, k něčemu podobnému, byť v menším měřítku, je smutným znamením, že lidstvo má krátkou paměť. V některých místech ve světě, většinou v Evropě, se různé hlasy snaží holocaust zlehčovat, ba popřít.
Jsou slyšet i protesty, proč Židé neustále tyto věci připomínají? Myslím, že by bylo strašlivou chybou mlčet byť jen jeden jediný den. Z historického, výchovného i morálního hlediska. Kdo nechce, aby se o holocaustu mluvilo, má zřejmě špatné svědomí. Ať už vědomě nebo bezděky. Stále by všichni měli mít na paměti – bylo to největší trauma v životě lidstva. Kafka je něco jiného. Bezesporu jeden z největších spisovatelů 20. století. Všechna jeho díla jsem četl v hebrejském překladu. Způsob, kterým ovlivnil spisovatele naší generace, je dobře znám, není třeba nic dodávat. Všechno řekli už tisíckrát větší experti, než jsem já. Kafka byl zcela ojedinělý jev. Nevím přesně, jak ho definovat. Narodil se sice v Čechách, ale byl snad český autor? O tom bych pochyboval. V žádném případě nebyl německý spisovatel. Nezabýval se ve svých dílech ani židovskými tématy. Byl to prostě jev jménem Kafka. Myslím, že bychom ho neměli strkat do žádných přihrádek.
Věříte na legendy a pověsti? Co vás napadá, když stojíte u náhrobku rabbiho Loewa? Velmi rád čtu staré pověsti a legendy, snažím se pochopit jejich původ, příčinu vzniku. V různých zemích byly jedním z mých koníčků překlady tamějších pověstí a legend, které jsem zpracoval pro dětského čtenáře. Vydal jsem pět knih a doufám, že šestá vyjde brzy. Pokud jde o rabbiho Loewa, legenda o něm a o Golemovi se začala – jestli se nemýlím – šířit až sto let po jeho smrti. Byl jedním z největších židovských učenců 16. století, dokonce bych řekl, že všech staletí. Mám podezření, že kdyby tušil, že mu bude připsána taková pověst, asi by s tím nesouhlasil. Ale legendy jsou krásné, a doufám, že budou stále znovu a znovu vyprávěny. Pověst o Golemovi má historické pozadí v pronásledování Židů a jejich postavení jako bezbranné menšiny. Protože menšina nemívá dost sil, aby se ubránila vládnoucí většině, touží uniknout před skutečností a utíká se k pověstem. Doufá v zázrak, touží po něm jako po záchraně. Tato touha bývá často vždy v podtextu pověstí. A komu tehdy mohli připsat schopnost zázraku – největšímu žijícímu souvěrci! Samotný fakt, stvoření umělé bytosti z hlíny, je znám i v legendách jiných zemí dávno před rabbi Loewem. Ale z nějakého důvodu se snad už od 18. století Golem připisuje právě jemu. Většina lidí si myslí, že Golem je výhradně pražská specialita.
Jaký šém byste vtiskl Golemovi do čela? Jakými schopnostmi byste ho obdařil? Poprosil bych ho, aby za mne přečetl všechny noviny, faxoval a pomáhal mi s mnoha dalšími věcmi, abych měl čas na jiné úkoly. Možná bych ho místo sebe poslal i na nějaké jednání.
Kde jste se narodil? Jak jste prožil své dětství? Rodiče pocházejí ze Lvova. Vzali se v roce 1929 a byli přesvědčeni, že všichni Židé mají jít do země zaslíbené. Povolení k vystěhování do tehdejší Palestiny ale nedostali, nevešli se do roční kvóty. Nechtěli zůstat v Polsku a jen díky tomu, že v roce 1929 přece jen odešli, byli jediní z rodiny, kdo přežili. Jeli na čas do Argentiny, v Buenos Aires jsme měli pár příbuzných. Narodil jsem se dva roky po jejich odjezdu. V roce 1935 dostali rodiče konečně povolení vycestovat do Palestiny. Bylo mi čtyři a půl roku. Mým mateřským jazykem byla hebrejština. Veškeré vzdělání, počínaje mateřskou školou, jsem nabyl už v této zemi. Žili jsme v malé vsi nedaleko Haify, otec byl učitel. Měl jsem krásné dětství a mám na ně mimořádně hezké vzpomínky. Kdykoli mám volno a jedu do Izraele, vracím se do své malé vesnice a setkávám se se spolužáky z mateřské školy a prvních školních let. Dnes už jsme všichni dědečky a babičkami. Jsme rádi spolu, vzpomínáme na dětství, prohlížíme staré fotografie. Bylo to šťastné období mého života.
Proč jste se rozhodl pro diplomatickou dráhu? Tahle otázka je past. Pokládá se i čerstvým absolventům diplomatické školy. Z odpovědi lze vystopovat určité rysy charakteru. Vím, že když jsem v roce 1956 tuto otázku dostal, ovlivnila moje odpověď přijetí do diplomatických služeb. Ale z nějakého divného důvodu mám v paměti okno. Už nevím, co jsem řekl. Pamatuji si jen, že jsem měl velmi romantické představy o práci diplomata. Bral jsem tu šanci jako hozenou rukavici. Výzvu. Kdysi jsem myslel, že zůstanu v armádě jako důstojník. Pak převládla touha studovat na univerzitě. Když jsem absolvoval, už jsem věděl, že se do armády nevrátím. Uvědomil jsem si, že dalším místem, kde mohu sloužit své zemi, jsou diplomatické služby. Byl jsem přesvědčen, že úsilí po upevnění politické stability mé země je velmi důležité. Zřejmě to byla kombinace všech těchto důvodů, proč jsem se rozhodl stát se diplomatem. Když se teď pomalu blížím ke konci profesionální dráhy a ohlédnu se po osmatřiceti letech aktivní služby – než půjdu na odpočinek, nějaká léta ještě přibudou – mám pocit, že jsem se svou volbou spokojen. Když jsem kráčel v Jeruzalémě po Via Dolorosa, kudy šel Ježíš, nebo stál u Zdi nářků, měl jsem pocit pokory a úcty. Každé slovo bylo zbytečné.
Je u nás nějaké místo, kde se vás zmocňují stejné pocity? Je zajímavé, že se na to ptáte. Ano. Je tady místo, kde mám velmi podobný pocit. Staronová synagoga. Sedm set let stará stavba. Pokaždé, když vejdu, mám pocit té obrovské pokory, o které hovoříte. Je to zcela neobyčejné místo se zvláštní atmosférou. Pocit, že já, obyčejný a skromný člověk, sedím v místech, kde sedával rabbi Loew a ostatní velcí židovští učenci z celé Evropy, je obrovský, povznášející. Říkám všem přátelům, kteří přijíždějí do Prahy – vyberte si chvíli, kdy kolem nekrouží stovky turistů, sedněte si, dívejte se do stropu, přemýšlejte. Budete mít stejný pocit. Podél cesty v Tel Avivu do Jeruzaléma stále leží zrezivělé pozůstatky války mezi Izraelem a Araby v roce 1948.
Kdy bude v této oblasti definitivně mír? Je to velmi složité. Myslím, že proces, který začal asi před dvěma lety, je nezvratný. Čeká nás ale velmi dlouhá a komplikovaná cesta. Jsme svědky velkých výkyvů ve vývoji situace, častých krizí – mnohé jistě ještě nastanou – ale důležité je, že věci se nějakým způsobem daly do pohybu. Nikdo nemůže předvídat, jak dlouhá je cesta k úplnému míru. Bylo by chybou dělat si iluze. Bude to složitý proces. Nikdo neví, jak dlouho potrvá. Jak na vás zapůsobil Spielbergův film Schindlerův seznam? Byl jsem na české premiéře ve Svitavách, kde se Schindler narodil. Je to film, který by měl každý vidět. Vím o kritických poznámkách na jeho adresu, ale důležité je poselství, které nese. Můžete kritizovat některé scény, záběry, ale to není důležité. Spielbergovi se podařilo zobrazit to nejpodstatnější – holocaust, vraždění, to, co se stalo celému národu, vždyť pro to nemáme ani výrazy. Toto jsou jen banální slova, ale film ukázal, co se skutečně dělo. Předvedl teror, jemu byli bezmocní Židé vystaveni.
Mnohokrát se lidé ptají – proč šli na smrt, aniž by se pokusili bránit? Není to pravda. Docházelo k různým vzpourám, ale vraždění a vyhlazování bylo součástí tak rozsáhlého spiknutí, že kdyby se jeho obětí čirou náhodou měl stát jiný národ, dopadlo by to stejně. Nebylo úniku, nebylo cesty ven. Židé se ocitli v pasti a dokonce je nechtěly přijmout jako uprchlíky ani některé mimoevropské i evropské demokratické země. Byli odsouzeni k smrti. A najednou se zjevil nějaký člověk. Němec se špatnou pověstí, říkalo se, že pije, má slabost pro ženy a tak dále, ale v okamžiku morální zkoušky, ve chvíli,kdy mu mohlo jít o život, se ukázalo, že je skutečně lidskou bytostí. V Evropě i ve světě bylo mnoho velikánů. Ale nikdo nedokázal to, co on, Z tohoto hlediska se na to musíme dívat. Ten, kdo chtěl na válce vytřískat peníze, se postupně vyvíjel v člověka, usilujícího o záchranu „svých” lidí. V kterýkoli okamžik mohl zaplatit životem. Kdyby na to jeho němečtí soukmenovci přišli, a byly chvíle, kdy ho podezřívali, mohl být konec.
Proč to všechno dělal? Proč to nedělali ostatní? Pravda, existovalo i pár tisíc dalších lidí, kteří se snažili pomáhat. Dlouhá léta se pracovníci památníku holocaustu Yad Vashem v Jeruzalému snaží vypátrat všechny osoby nežidovského původu, které pomáhaly Židům v zemích okupované Evropy a nasazovaly vlastní životy. Víme, že mnozí lidé o život kvůli této činnosti přišli. Nevíme, kolik jich bylo, jistě ne víc než pár tisíc, Z těch, co přežili, známe asi osm tisíc jmen. Tito lidé nebo jejich rodiny jsou v Izraeli ctěni a dostalo se jim nejvyšších uznání. Schindler byl jedním z nich. Je v naší zemi pohřben. Pochovali ho „jeho” lidé, které zachránil.
Jsou chvíle, kdy byste chtěl být někým jiným než diplomatem? Jako chlapec jsem chtěl být šoférem. Taky jsem moc hezky zpíval, být zpěvákem by bylo jistě příjemné. Rodiče chtěli ze mne mít houslistu. Hrál jsem šest let, ale zjistil jsem, že ze mne virtuos nebude. V životě byly chvíle, kdy mne napadlo, že bych mohl učit. Byl jsem učitelem na střední škole, určitý čas jsem přednášel na univerzitě. Ale kdybych se dnes měl znovu rozhodnout pro životní dráhu, zase bych si vybral diplomacii.
Co vám u nás chutná? Co se vám líbí? Máte hodně přátel? Praha je přátelské město s přátelskými lidmi. Nejen město, celá země. Kamkoli přijdeme, zahrnou nás lidé projevy sympatií. Dostávám různá pozvání, často cestuji na různé akce. Vaše země je jedna z nejpříjemnějších, jaké jsem poznal. Mám rád vaši vysokou kulturní úroveň, zejména v hudební oblasti. Často chodím na koncerty, na operu, víc než dřív. Mám dojem, že to dokonce přeháním, chodím na koncerty někdy i několikrát týdně. Když ale otevřu noviny a zjistím, co se v hudebním životě děje, stejně mi rve srdce, že nemohu všechno stihnout. Praha je příjemné a hezké místo k životu. Mám ovšem kritické výhrady k české kuchyni: je tučná, obsahuje moc cholesterolu. Mladší lidé si nemusí dělat takové starosti, ale já ve svém věku bych se měl těmito problémy obírat. Přiznám se: občas spáchám hřích a dám si něco typicky českého. Dělám to sice s těžkým srdcem, ale rád.
Do jaké míry vás znepokojují příznaky rasismu a antisemitismu? Chci zopakovat to, co jsem už řekl – lidstvo má krátkou paměť. Je důležité, že existuje izraelský stát, který se cítí být ochráncem všech bezbranných Židů na celém světě. Pokud se někde stanou nechtěnými nebo ohrožovanými, jsou vždy v Izraeli vítáni. Stát je rád přijme. Velkým problémem jsou novodobé projevy nacismu a fašismu. Stávají se především nebezpečím pro zemi, kde k nim dochází. Pokud se s nimi příslušná země nedovede vypořádat, ohrožuje především sebe, svůj politický život. Je porušením demokracie, když v rámci svobody slova mohou nepřátelé svobody a demokracie hlásat a šířit své názory. Měla by existovat přesná hranice mezi svobodou slova, myšlení a politického sdružování na jedné straně – a na straně druhé chaotickou svobodou, poskytovanou těmto živlům, které jsou vlastně nepřáteli demokratických principů. Velkým úkolem pro politiky, sdělovací prostředky, filozofy a všechny slušné lidi je zarazit podobné projevy už při jejich zrodu. Nebrat je nikdy na lehkou váhu. Nejmarkantnějším příkladem je Hitler. Léta si z něj dělali legraci. Byl považován za šaška. Nikdo si neuměl představit, že jeden z nejcivilizovanějších národů Evropy, národ Goetha, Bacha a Beethovena, by takového klauna mohl brát vážně. Dnes o tom víme své. Jakýkoli projev rasové nenávisti nebo antisemitismu nesmíme podcenit. Mohli bychom se jednoho dne probudit a zjistit, že je opět příliš pozdě.
Vaše Excelence, poslední dotaz – jak se v diplomatickém jazyce řekne: Musíme již končit, čeká mne ještě hodně práce? Zklamu vás. Rozhovor s vámi je součástí mé práce. Bylo mi potěšením.
