Kanárské ostrovy, to nejsou jen známá letoviska masové turistiky na ostrovech Gran Canaria, Tenerife, Lanzarote či Fuerteventura. Jedním z nejméně navštěvovaných míst souostroví je Gomera. V průběhu čtyř let jsme zde natáčeli televizní dokument o pomalé proměně nevelkého ostrova, který místní obyvatelé sami označují „místem, kde se zastavil čas“. Vteřinová ručička pomyslných hodin však v posledních letech začíná nabírat na rychlosti.
KOUSEK SÝRA
Sjíždíme po úzké a klikaté silnici k osamělému stavení obklopenému palmami. Kolem je jen polosuchá tráva a kameny, které jsou generacemi zdejších pastevců skládány tak, aby příkře se svažující pastvinu rozdělily na terasy. Vítr, občasný déšť a především kopyta koz by bez těchto opatření krajinu proměnily ve vyprahlý kus lávového pole. Zdálky malebné kamenné stavení se při pohledu zblízka mění v polorozpadlý dům. Zvuk našeho přijíždějícího vozu vylákal pastevce z té části domu, kde se střešní tašky ještě nepropadly do místnosti. Pozdravili jsme se. Nevzrušeným výrazem nám oznámil, že bude za chvíli dojit kozy, a pokud budeme chtít, můžeme po libosti natáčet. Během dojení nám pan Domingo Mesa vypráví o tom, jak jeho rodiče přišli před mnoha lety na Gomeru z Tenerife.
„Prý je dnes na Tenerife lepší život. Spousta lidí proto také z Gomery odchází hledat štěstí právě tam. Já jsem spokojený. Podle mě to je na Gomeře jednodušší. Samozřejmě, že musíme pracovat. Chovám tady svých 40 koz, vyrábím sýr, udím ho a prodávám. Ale ani nevím, kolik sýra celkem vyrobím. Záleží to na roce, na kozách, na mléce. Těžko říct. Když mám štěstí, tak prodám i 20 kg sýra denně, ale to je opravdová výjimka.“
Netrvalo dlouho a dva kbelíky byly plné kozího mléka. Než je pastevec opatrně odnesl do malé potemnělé místnosti provoněné kouřem, nabídl nám plný hrnek na ochutnání. S představou žaludečních problémů jsme odmítli, ale ochutnávku sýra jsme si ujít nenechali. „Tento je čerstvý, udělal jsem ho včera. A tadyten…“ pastevec položil bílý kotouč sýra a ukázal na vyuzený hnědý bochník asi polovičního rozměru, „…ten je asi tak měsíc starý. A je to opravdu rozdíl!“
Náš údiv mu vyloudil na tváři pobavený úsměv. Muž pomalu vykrojil z bochníku trojúhelníček sýra. Nebylo třeba hlasité pochvaly. Jen pár drobků a okrájená suchá kůrka, na které si pochutnala kočka, byly za pár minut důkazem, jak velkou delikatesou pro nás domácí sýr byl.
NÁMOŘNÍ KŘIŽOVATKA
Gomera má podobu kulatého, rozpukaného ostrova, tyčícího se jako sopečný kužel přímo z Atlantského oceánu. Má průměr pouhých 27 km. Hluboké, divoké soutěsky se zvedají od moře nahoru s mnohasetmetrovým převýšením. Měřeno rozlohou a počtem obyvatel, zaujímá Gomera mezi sedmi Kanárskými ostrovy předposlední místo. Menší je jen ostrůvek Hierro. Do historie vstoupila před pěti sty lety jako poslední zastávka flotily vedené Kryštofem Kolumbem. K odplutí z jihošpanělského pobřeží zavelel Kolumbus před východem slunce 3. srpna 1492.
Z odvážného podniku měli strach i ostřílení mořští vlci, proto byl novopečený admirál nucen najmout i bývalé piráty a trestance. A to nebylo jediné úskalí objevné plavby.
„V pondělí 6. srpna léta Páně čtrnáctistého devadesátého druhého se zlomilo kormidlo karavely Pinty, což bylo dílem pletich a úkladů majitele lodi Kryštofa Quintera, kterému byla cesta velmi proti mysli. Karavelu Pintu, která počala nabírat vodu, se admirál rozhodl nahradit jinou dřevěnou lodí. Flotila proto zakotvila u ostrova Gran Canaria a admirál se sám vydal na Gomeru, aby zde opatřil jinou loď. Kýžené plavidlo však neobjevil, a tak se admirál, pozbyv naděje, rozhodl Pintu opravit, nadehtovat a opatřit novým kormidlem. Na Gomeru připluly všechny lodě odpoledne 1. září, kde se zdržely opatřováním zásob až do 6., kterýžto den je možno počítat jako začátek podniku cesty za oceán. Ke břehům Nového světa pak přes šalebná znamení a posádky reptání připluli 11. října.“
I po staletích je Kolumbův duch v přístavním San Sebastianu všudypřítomný. Mořeplavcovým jménem, stejně jako jménem admirálské lodě, která na útesu u ostrova Haiti nakonec ztroskotala, byly pojmenovány ulice čtyřtisícového střediska ostrova. Svou ulici mají též Pinta a Ni~na.
Dodnes v zátoce u San Sebastianu kotví desítky jachtařů, aby stejně jako legendární lodivod čekali na dobrý vítr pro dalekou plavbu napříč Atlantikem. V loděnici se dáváme do řeči s Derekem Clarkem. Pracoval jako špičkový manažer ve Velké Británii, ale před čtyřmi roky zaměstnání opustil a začal se učit ovládat jachtu. Pak se s manželkou rozhodli vyplout do světa. „Nic dopředu neplánujeme. Peníze máme asi tak na rok. Pokud se najde nějaká příležitostná práce, bude to fajn. Původně jsme ještě chtěli plout do Karibiku, kde mám svoje kořeny, ale uvidíme, možná se brzy vrátíme domů do Anglie, protože nebudeme mít peníze.“
OSTROV VAVŘÍNŮ
Od sedmdesátých let, kdy se Kanárské ostrovy staly hitem cestovních kanceláří, jsou ve všech turistických průvodcích označovány shodně jako „ostrovy věčného jara“. Už starověký Homér o nich tvrdil: „…není tu ani sníh, ani déšť, ani drsný vítr, je to země věčné svěžesti, zrozená z větru, který posílá oceán.“
Samotná Gomera je nazývána „ostrovem vavřínů“. V dané zeměpisné poloze mohl tak unikátní ekosystém vzniknout jenom díky tomu, že se na vrcholu ostrova, kde se porost rozkládá, akumuluje v mracích mimořádné množství srážek. Prales o rozloze necelých 4000 ha byl vyhlášen národním parkem a dostal starobylé jméno Garajonay.
Park vděčí za své jméno gomerské princezně jménem Gara a chlapci jménem Jonay. Mladík Jonay, příslušník jednoho z guančských kmenů, přišel na Gomeru se svými rodiči z ostrova Tenerife a zamiloval se do Gary. Rodiny zamilovaného páru s jejich láskou nesouhlasily. Zoufalí milenci se proto rozhodli společně alespoň zemřít, když už jim nebylo dopřáno společně žít. Vystoupili na nejvyšší horu Gomery, pevně se objali a skočili dolů. V celém údolí pak začaly růst vavříny.
V roce 1986 byl národní park Garajonay zapsán pro svou výjimečnost do seznamu světového dědictví lidstva UNESCO.
NOVÉ LETIŠTĚ
Výstavba zdejšího letiště si vyžádala investice přesahující částku 200 milionů korun. Díky členství Španělska v Evropské unii byl nákladný projekt financován ze společné pokladny. Přistávací dráha je dlouhá 1500 metrů a hodí se pro přistání menších turbovrtulových letadel.
Na ostrově, kde rovina takřka neexistuje, bylo nutné přistávací a startovací dráhu doslova zaříznout do úbočí skály a nasypat tisíce tun horniny. Jen tak bylo dosaženo současné délky ranveje.
Zaměstnanec letiště a místní patriot Pedro Gonzales nebere turistiku jako něco špatného: „Jasně, turistika je vždy dobrá. Zvláště na Kanárských ostrovech, a na Gomeře především. Donedávna to byl jeden z mála ostrovů bez letiště. Letecká doprava zlepší komunikaci mezi ostrovy, ostrov bude lépe a rychleji dostupný.“ Pak se přece jen se na chvíli zamyslel a dodal: „Na druhé straně nárůst cestovního ruchu nemusí být pro ostrov dobrý, ale co se dá dělat. Jednou jsi byl malý kluk, a teď jsi dospělý. Vývoj nemůžeme zastavit, život je takový.“
Kvůli krátké dráze není v současné době možné uvažovat o mezinárodním provozu. Velká proudová letadla zde nemohou přistát. Projekt rozšíření letiště ale není nereálný. Moderní stavební technologie umožňují hluboké ukotvení betonových pilot do mořského dna a prodloužení přistávací dráhy nad mořskou hladinu, tak jako třeba na Madeiře. Budoucnost letiště je tedy jen otázkou dalších investic.
JEN TAK SI PÍSKNOUT
„Představte si, že máte někoho na hony vzdáleného. Jak se s ním domluvíte? Přece pískáním! Pískání je dobře slyšet, má lepší ozvěnu než mluvení a je srozumitelnější. Zvlášť dřív – nebyl telefon, nebyly silnice, pískání bylo jediným možným způsobem komunikace mezi vesnicemi oddělenými hlubokými stržemi. Pískáním si lidé předávali zprávy, takže když někdo umřel v jedné vesnici, pomocí pískání to řekli sousedům, ti pak dalším a tak se to celá Gomera zanedlouho dověděla,“ vysvětluje opálený čtyřicátník Sebastian Merere.
Neobvyklý způsob komunikace přinesli na Gomeru už v 6. století Guančové, potomci berberských kmenů ze severní Afriky. Španělé se s podivuhodným jazykem seznámili jako kolonizátoři Kanárských ostrovů na konci století patnáctého. Než v rámci šíření křesťanské říše Guanče vyvraždili, pískat se naučili sami.
„Pískat samo o sobě je jednoduché. Důležitý je především dobrý sluch. Složitější je porozumět a rozlišit významy, co který hvizd znamená. Já umím pískat, můžu klidně něco vzkázat mému synovi a on mi odpoví.“
Následuje praktická ukázka a slovní překlad. Snad si z nás nedělají legraci…
Pískání bylo dokonce zavedeno do místních škol jako nepovinný předmět. Stará tradice se tak snad nevytratí.QUO VADIS
Má Gomera vůbec ještě nějakou šanci uchovat si svůj charakter místa s líně plynoucím časem? Dlouho stála mimo pozornost manažerů turistického průmyslu. Neměla upravené pláže, neměla letiště, cesta trajektem byla zdlouhavá. Okolní ostrovy nabízely atraktivnější stavební pozemky a rozvinutější systém služeb. Za čtvrt století dosáhl počet hotelových komplexů a přijíždějících turistů hranice únosnosti. Podnikatelé začali hledat nové lokality. Ospalá Gomera byla znovuobjevena a začala se pomalu a tiše měnit. Vyrostly první hotely, místní letiště přijalo první letadlo, v přístavišti byly staré trajekty nahrazeny expresními katamarany nové generace. Staré silnice s rozbitým asfaltem se staly minulostí. Do hýčkaných banánových plantáží na pobřeží se pomalu ale vytrvale zakusují lžíce stavebních strojů a netrpělivě prozrazují, kde tradiční zemědělství zase o krůček ustoupilo průmyslu bez komínů – turistice.
Z listů vavřínů, které po staletí rostou také v srdci Gomery, se vyrábí odjakživa věnce ke korunovaci vítězů. Komu ale bude patřit věnec z vavřínového listí tady, kdo bude na Gomeře vítězem?
Popíjíme kávu v přístavní kavárničce, jen pár metrů od mořských vln. Mladá servírka Tamara Mito y Martín je mile upovídaná. Žije na ostrově od narození a poklidný život jí vyhovuje. „Co si myslím o turistech? Na Gomeře je turistika vítaná, ostrov z ní dnes prakticky žije. Dává práci místním lidem, vznikají nové pracovní příležitosti, takže si myslím, že Gomeře turismus prospívá. Ale nejsem si jistá, jestli nepřijde doba, kdy se nám to příliš líbit nebude.“
