Gorée, nenápadný ostrůvek v Atlantském oceánu nedaleko Dakaru, je dnes jednou z nejvíce navštěvovaných oblastí Senegalu. Když se totiž začal rozvíjet obchod s černými otroky, stalo se pobřeží Senegalu – nejzápadněji ležícího státu subsaharské Afriky a tudíž nejkratší spojnice mezi Afrikou a Amerikou – strategicky významnou oblastí. Právě Gorée bylo jedním z důležitých deportačních středisek. Historikové odhadují, že od l6. století z Gorée, ze Saint Louis a dalších středisek Guinejského zálivu opustilo Afriku až do roku l865, kdy bylo otroctví konečně zrušeno, na l0 milionů otroků. Znamenalo to současně jednu z největších migrací obyvatelstva v dějinách.
Pro většinu černochů ze zámoří je tak Gorée symbolem poroby jejich předků, místem, které předznamenalo změnu jejich života. Černošské rodiny z druhé strany Atlantiku se tu pokoušejí najít svoje kořeny, některé si chtějí jen prohlédnout memento, jež tu zůstalo po vládě kolonistů – Dům otroků.
Dům otroků, postavený na konci 18. století, sloužil několik desítek let jako shromaždiště otroků před jejich plavbou přes Atlantik. V přízemí jsou cely podobné temným kobkám, byly určené pro otroky, kteří se rozdělovali podle pohlaví, věku, váhy. V prvním patře byly ubytovací prostory pro dozorce a jídelna, což umocňuje celou zvrhlost tohoto dramatu. Naproti vstupní bráně vede temná dlouhá chodba ústící do moře. Ta sloužila k odklízení mrtvých těl.
Předpokládá se totiž, že na každého otroka dopraveného přes oceán připadá nejméně jeden další – mrtvý. Buď spáchal sebevraždu, aby unikl odvezení, nebo zemřel během plavby. Hodně černochů zahynulo také při vzájemných mezikmenových otrokářských válkách.
Dům otroků byl restaurován v roce 1990 pod patronací UNESCO. A tak zatímco ostatní důležitá otrokářská střediska v Guinejském zálivu už podlehla zubu času, ostrov Gorée a Dům otroků existují jako pietní místo zasvěcené obětem jednoho z největších zločinů proti lidskosti v dějinách.
Ostrov Gorée dnes tvoří starobylé městečko s portugalskou a francouzskou koloniální architekturou. V přístavu na vás čeká mnoho malebných restaurací, kde připravují evropskou i senegalskou kuchyni. Národní senegalskou specialitou je tieboudienne, jejíž základ tvoří rýže, ryba a několik druhů zeleniny (batáty, lilek, pálivá paprika, brambor). Vpravo od přístavu stojí stará bašta, před ní si můžete odpočinout na malé čisté pláži. Odpoledne se začne ostrov vylidňovat a vy si konečně v klidu vychutnáte procházku jeho úzkými uličkami. Na ostrově stále ještě žije přibližně 1000 obyvatel. Někde potkáte skotačící děti, jinde zas nečinně sedící domorodce před svými domky. Vše je ponořeno do komorního ticha, jen slunce stále nemilosrdně pálí. Starý katolický kostel vám připomene, že obyvatelé ostrova byli převážně křesťané, na rozdíl od muslimské většiny senegalského obyvatelstva. Před kostelem na opuštěném náměstí se pase skupinka ovcí, místní mladík vás pozve na čaj, který se pije z malých šálků a je nesrovnatelně silnější, než na jaký jsme zvyklí doma.
