Francouz Paul Lucas cestoval po turecké Anatólii z pověření krále. Když ale zakreslil do své knihy, která vyšla v Paříži v roce 1712, podivuhodné město pyramid a skalních hřibů, kde se domy podobaly cukrovým homolím, tak se Ludvík XIV. rozzlobil a odmítl mu poskytnout další prostředky.
Zprávě, kterou její pisatel obohatil o sfingy, obří mnichy, muže, kterým schází spodní polovina těla, pochodujícího nebožtíka a všemožné jiné divy, král Slunce neuvěřil. O to větší bylo monarchovo překvapení, když francouzský vyslanec u Vysoké porty potvrdil, že Turci odhadují počet těchto skalních pyramid zvaných minares na víc než dvě stě tisíc.
Ano, ty věže, homole a homolky, špičky, díry, jehlany, kužele a pyramidy si Paul Lucas nevymyslel. Ani by to snad nešlo. Tolik roztodivných tvarů, barev a orgií odstínů, to se vymyká lidské představivosti. Kam se hrabou chodící mrtvoly na tuto krajinu vytvořenou fantazií přírody.
OHROMNÝ KUŽEL
Nad rozpálenou zemí se chvěje vzduch. Je tu ticho. Kraj dračích zubů působí v letním dni pustě a nepřátelsky. Kontury rozplývající a tetelící se v poledním žáru zvyšují dojem, že jde o přelud a mámení smyslů. Káně nad vylidněnou vesnicí složilo křídla pod sebe a klouzalo bez hlesu dolů. Ani auto stojící u prvních skal nemůže zahnat pocit opuštěnosti. A přitom podle statistik je právě zde hustota obyvatel větší než jinde v Anatólii. Před vedrem se vše živé schovalo do chladivého stínu jeskynních domů. Horu s bílou zasněženou špičkou, vysokou 3916 metrů, je za jasného dne vidět široko daleko. Turecky se jmenuje Erciyes Daǧi. Má tvar pravidelného kužele s ohromnou základnou širokou více než třicet kilometrů. Právě tato sopka vyvrhla kdysi obrovské množství popela a lávy. Z té doby pocházejí až pět set metrů silné vulkanické usazeniny tufu, které pokrývají plochu asi tří set kilometrů čtverečních.
Od doby, kdy se povrch zeměkoule vařil ve výparech sopek jako krupičná kaše, uplynuly miliony let. Ze sopečného popela se postupem času vytvořila měkká, ale kompaktní hornina – tuf. Dešťová voda pronikla rozsedlinami a puklinami v tvrdém lávovém příkrovu, vyplavovala měkký tuf a za desítky a stovky tisíc let vznikly dnešní hluboké rokle a skalní věže. Déšť, slunce, vítr a sníh opracovaly skaliska do drsných ploch, místy svítících oslnivou bělobou, jinde zase smetanovou žlutí a o kus dál okrem. Najdeme tu bílou pemzu i tmavé kusy lávy, krystaly živce i destičky slídy. Zvětráváním pak z tufu vznikla úrodná zemědělská půda, bohatá na minerální živiny.
Místo stromů se zdvihají podél silnice vysoké skalní kužely. Z dálky vypadají jako shromáždění Ku-klux-klanu, ale zblízka je to vysloveně výtvarná záležitost. Všechno je uspořádáno tak rafinovaně, že omámený návštěvník tápe tímto rozsáhlým bludištěm a prohání fotoaparátem jeden film za druhým, neschopen odolat pokušení zachytit co nejvíce z té nádhery.
KOSTELY NA CELÝ ROK
Bílou roušku přes obličej a široké nabírané kalhoty měla žena kráčející proti nám se svým oslíkem. Ta postava, jakoby vystřižená z Pohádek tisíce a jedné noci, byla první známkou toho, že se polední vedro již mírní. Za chvíli se objevili i další obyvatelé a rozvážným krokem kráčeli ke svým políčkům. Ta svými rozměry připomínají spíše záhonky. Na zdejších draselných půdách se daří obilí i bramborám, v úzkých a stinných stržích rostou ořechy a moruše. Tam, kde je voda, byly založeny plantáže pomerančovníků, na suchých svazích zase roste víno.
V okolí vesnice Göreme si v měkkém tufu vyhrabávali své jeskyně už lovci mladší doby kamenné. Zanechali tu po sobě stopy Chetité, Asyřané, Frýgové a Lýdové, v roce 255 př. n. l. v těchto místech vzniklo království Kappadocké.
Dodnes není zcela jasné, kdy se zde objevila první křesťanská společenstva a jaký byl přesný chod dějin v tomto kouzelném koutu světa. Bylo to však mnohem dříve, než císař Konstantin učinil roku 330 z Byzance nový Řím. Po staletí zde křesťanství kvetlo a mniši tu vybudovali množství skalních klášterů, které byly po staletí vyhledávanými poutními místy. Bohabojní lidé se sem chodili modlit, byzantští velmožové se tu často uchylovali do klášterní samoty. Když se v 15. století z Konstantinopole stal Istanbul, hlavní město osmanské říše, i ty nejmladší chrámy v Göreme byly staré už tři sta let.
Turistické prospekty tvrdí, že tu můžete spatřit tři sta šedesát pět skalních chrámů a kaplí, spojených navzájem systémem chodeb s podzemními úkryty a pohřebišti – přesně tolik kostelů, jako je dnů v roce. A to vše v jediném údolí. Sedm z nich, datujících se do 10. až 13. století, je obzvláště ceněno pro své nástěnné malby.
BYDLENÍ V TERMITIŠTI
Ale nejen chrámy a kláštery se schovaly do skal. Za mnichy přicházeli rolníci a budovali si jeskynní obydlí. Stovky a tisíce skalních termitišť provrtaných skrz naskrz jsou všude v okolí Göreme. Každý kužel představoval jakýsi samostatný obytný celek. Dole chlívek, sklady, v patře obytné místnosti. Když přitáhl nepřítel, obyvatelé zalezli jako šnek do ulity. Vchod se zavalil kamením a ze skalního domu se stala téměř nedobytná pevnost. Kromě toho tu vzniklo asi dvacet podzemních měst, která měla pod povrchem až osm pater. Malé vstupní otvory a úzké chodby dovolovaly průchod pouze jedné osobě – jakýkoli nájezd tady byl nemožný. A tak jediné nebezpečí, které obyvatelům těchto měst hrozilo, bylo vyhladovění během dlouhého obléhání.
Dnes už je většina jeskynních obydlí prázdná. Z proděravělých tufových jehel se staly Peribacalarí – Věže víl. Všude se uhnízdili holubi a sovy. Jedno z posledních obydlených jeskynních sídlišť, vesnici Zelve, dala vyklidit vláda na počátku padesátých let, když se tam zřítila skála a při sesuvu zahynuli dva lidé. Poslední řecké obce, které na tomto území odolávaly tlaku muslimů, byly opuštěny v roce 1924 v rámci výměny obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem. Po Řecích tu zůstaly opuštěné křesťanské chrámy a vinohrady. Ale ani noví osadníci to tu nemají lehké.
Už před lety se zjistilo, že v některých obcích Kappadokie se nápadně často umírá na ojedinělou formu plicní rakoviny. Po čtyřech letech výzkumů se podařilo odhalit pravděpodobnou příčinu – zeolit, vulkanický silikát v podobě 0,2 mikrometru tenkých jehliček. Ty se našly v místních horninách i v plících obyvatel. Vláda tedy rozhodla o vyklizení vesnic Tuzköy a Karainu. Nic se ale neděje, lidé nechtějí domovy opustit, protože nemají prostředky, aby mohli začít nový život jinde.
MUZEUM
Od doby, kdy do Anatólie zavítal Paul Lucas, navštívili Göreme mnozí další cestovatelé, kteří zkorigovali poněkud strašidelný obraz tohoto kraje, a Kappadokie se stala cílem turistických kanceláří. Mnohé se změnilo, jedno však zůstalo stejné: národní park Göreme je jedním z nejpozoruhodnějších míst na Zemi.
Muzeum pod širým nebem v Göreme je otevřeno od půl deváté ráno do pěti odpoledne. Za těch osm a půl hodiny denně dokázal turistický ruch napáchat větší škody než zub času: zpustošené a počmárané byzantské malby, odlámané fresky, vyryté iniciály. Přidá-li se akutní nebezpečí eroze a možných sesuvů způsobených seizmickou činností, je jasné, proč komise UNESCO zahrnula skalní chrámy v Göreme mezi chráněné kulturní výtvory a podnítila tak jejich aktivní ochranu. Lidé, kteří je vytvořili, jsou dávno zapomenuti. Avšak jejich víra a umělecké schopnosti vytvořily něco tak unikátního, že novodobí návštěvníci se stále nechávají okouzlovat tímto světem tichých zázraků.
