Text a foto Elen Hábová
Host do domu, bůh do domu. Často jsme toto rčení vídali vyšité na dekorativních dečkách našich prababiček a já si pamatuji, jak mi to v dětské hlavičce vrtalo. Musela jsem odletět hodně daleko, abych pochopila, co znamená. To je země, kde to platí a kde pohostinnost lidí nezná hranic. Takový úvod jsem, plna těch nejlepších dojmů, napsala pro reportáž po návratu z Gruzie. Jenže pár dní na to se to stalo – Gruzie, o které jsem tvrdila, že jsem se v ní cítila nejbezpečněji ze všech navštívených zemí, vstoupila do války. Na pozadí těchto událostí působí úvodní text poněkud trapně. Co teď? Mám ho přepsat? Přepsat, nebo ne? Prohlížím si fotky z Gori, poklidného městečka, které je ještě teď rozbombardované a snažím se srovnat v hlavě, jak je to možné. Listuji si turistickým průvodcem po Gruzii, který má název Království pohostinnosti, a zdráhám se uvěřit, že zatímco my jsme si s lidmi připíjeli na přátelství a mír mezi národy, Gruzie se připravovala na válku. Inu, mentalita národa a politika jsou věci vzdálené. Vzpomínám na slova a zážitky, které mi nyní vystupují z paměti ve zcela jiném světle. Copak jsme neviděli na letišti vystupovat skupinu „nabušených“ amerických vojáků jako z akčního filmu? Copak jsme nepředjížděli stopem konvoj gruzínské armády přesunující se k severu? Neslyšeli jsme každý den střelby z vojenské posádky poblíž Gori? Jestlipak už věděli mladičcí vojáčci, kterými se město jen hemžilo, že se chystají do války? Ano, viděli jsme to, ale unešení vstřícností lidí jsme to všechno nevnímali jako nebezpečí. Kolikrát vtipkovali, že jsme k nim Condoleezzu Riceovou přivezli přímo z Prahy, ale říkali to stejně zvesela, jako že nás Turci vyřadili z fotbalového šampionátu. A stejně často, jako se vyptávali na naše fotbalisty, ptali se na naše názory na „americký radar“ na našem území.
Ne, nic přepisovat nebudu. „To, co jsem jednou našel, nechci již nikdy ztratit. Dal bůh, že jsem našel vás a nechci vás už nikdy, přátelé, ztratit,“ pronesl svůj tost (přípitek) pan učitel nad růžovým vínem. A já jsem jednou našla Gruzii a nechci ji ztratit takovou, jakou jsem ji poznala. Před válkou. KOTE
Kote je muslim a jeho přítel také. Kote říká „Bůh“ a jeho kamarád „Alláh“ a oba vědí, že bůh je jenom jeden. Kote je pravý Gruzín, vyznávající gruzínské tradice, aniž by byly deformovány tím či oním náboženstvím. Vlastně jsme si dlouho mysleli, že je křesťan. „Pocem kamaráde,“ volal na nás zkomolenou češtinou, když se dověděl, odkud jsme přivandrovali. Byl na vojně v Šumperku a chuť českého piva mu doposud uvízla na jazyku. Stali jsme se jeho hosty a nikdo jiný z vesnice neměl na toto privilegium právo.
Jeho dům se stal naším domem a jeho stůl naším stolem. A nebyl to dům ledajaký, ale horský, stavěný před sto lety pouze ze dřeva, bez jediného prefabrikátu. A nebyl to stůl ledajaký, ale prostřený jídly z čistě přírodních surovin, mléka a mouky bez jediného chemického prostředku. Vesnice Lodidziri je v nadmořské výšce přes 2000 metrů a je obývána pouze pět měsíců v roce. V zimě leží všechny domy pod pětimetrovou vrstvou sněhu. Na jaře sem Gruzínci vyženou na horské louky stáda a ve svých dřevěných domech zpracovávají mléko do různých druhů sýrů a másla tak, aby měla rodina zásobu na celou zimu. Celý dům je tomu uzpůsoben, spodní patro obývají krávy, horní patro lidé. Půda je určena senu a sýrům, které potřebují vysychat. Schody do chlévů vedou přímo z obytné části, přípravny mléka. Jejím centrálním zařízením je odstředivka. V kuchyni dominují kamna na dřevo, v nich se peče chléb a na kterých se vaří mléko. Koupelna a záchod na balkoně, voda svedená hadicí přímo z horského pramene.
Všechny domy jsou takto stavěné už po dvě stě let. Každý má místnost pro hosta s odděleným vchodem. To kdyby host přišel v noci, ať nemusí budit hospodáře. Ráno bude připravena snídaně a hospodář s hostem posnídá. Host může zůstat tak dlouho, jak chce. Taková je tradice. Kote žije se svými rodiči a nejstarším synem. Zatímco jeho žena s ostatními dětmi zůstává v nížině v jejich zděném domě a zpracovává ovoce a zeleninu ze zahrady. Každá rodina je soběstačná, nakupuje se pouze sůl, mouka, káva, cukr a cigarety. I kořalku si pálí sami.
Celou vesnici tvoří jeden rodinný klan, všichni se znají, všichni si pomáhají. Všichni hned vědí, že Kote má hosty. A on své hosty pozve večer do hospůdky, jediného společenského centra, aby se všichni mohli podívat, připít a pobratřit se. Rituál přípitku je pro Gruzínce velmi důležitý. Před každým pohárem, jedná se pouze o vodku nebo víno, se pronáší tost – dlouhý, vzletný proslov vyjadřující přání. A nikdo se nesmí napít dříve nebo mimo. Pije se na setkání nás s vámi, na rodinu, na ženu jako matku a udržovatelku života, na ty, kteří nás opustili, na světový mír, a pak na cokoliv dalšího. Tosty jsou dojemné, až vhánějí slzy do očí, prosté i veršované, je možné citovat Puškina, Shakespeara, kohokoliv, vždy záleží na individualitě pronášejícího. Vždy jsou však pronášeny vážně a upřímně. Vždy je vyjadřována nesmírná úcta k hostům. Privilegium sdílet jídlo s hosty náleží pouze mužům, ovšem, je–li hostem žena, účastní se přípitků také. Gruzínská žena může také pronést tost, ale hostiny se neúčastní. Pivo je nápoj sprostý pro pronášení tostů, může se použít jen při negativním tostu. Sklenice se pije do dna, pouze Moraváci mají dovoleno pít víno po doušcích a nechlemtat ho jako vodu. Rituál se musel dodržet i na vrcholku Zamboru, kam nás Kote se svým kamarádem provázel. Stále ve svých černých oblecích a lakýrkách. V ruce igelitku s čerstvým domácím chlebem, sýrem, vodkou a pivem, aby se na vrcholu mohlo připít na přátelství. Na severní straně hory byla sněhová plotna, a tam se tihle čtyřicetiletí chlapi změnili v malé kluky a předváděli sjezdy v polobotkách a koulování v třicetistupňovém vedru. Snadno jsme se nechali strhnout ke sněhové bitce. Za zpěvu gruzínských a moravských písní jsme v opojné náladě sestupovali zpátky do vesnice. Opojeni nikoliv alkoholem, ale pocitem přátelství a radosti, že život běží ve správných kolejích. Od 8. srpna je Kotův mobil nedostupný…
●●● Ačkoliv jsou názory Gruzínců velmi rozdílné, nelze přejít, že mezi prostými lidmi převažuje nálada ne-li přímo proruská, tak tedy aspoň ne proamerická. Avšak v žádném případě ne válečná! Ani masivní kampaň v médiích a na billboardech pro vstup do NATO asi moc nezměnila. Myslím, že o připravovaném útoku proti Jižní Osetii neměli obyčejní lidé ani tušení. Nestala se právě mírumilovnost tomuto národu osudnou? Nebyl postoj k americké vojenské základně natolik liknavý, že bylo třeba „Velkého bratra“ s tichým souhlasem Ameriky podráždit bosou nohou a přesvědčit Gruzínce a celý svět o oprávněnosti americké základny na gruzínském území? Jiný smysl útoku na Jižní Osetii nenacházím. Nemohu uvěřit tomu, že by přijela ministryně zahraničních věcí USA jednat do Gruzie o tak důležitých vojenských záležitostech a pan prezident by se před ní zapomněl zmínit o připravované válce, kterou zahájil pár dní po jejím odjezdu. Bez nejmenší naděje na úspěch. Tomu snad nemůže uvěřit nikdo. Muselo se přece předpokládat, že ruská odveta za porušení příměří bude krutá. Byl to záměr? Bylo záměrem, aby ruská armáda demonstrovala sílu nad svými bývalými satelity tím nejhorším způsobem? U nás jsou přece také odpůrci amerického radaru, ale jejich slabounký hlas zanikl v libém zpěvu paní ministryně a k uchu strýčka Bushe se nedonesl. Takže si politikové udělají zase po svém. Jak nás Gruzínci obdivovali, že jsme se dokázali pokojně rozejít se Slováky! (Ale vzpomínáte si, že by se nás na to někdo tenkrát ptal?) Jaké my to máme vlastně štěstí, my, bodří švejkové, to, co pro nás vyzpívala paní Parkanová svou podlézavou písní, o tom musel být hrdý a divoký kavkazský národ přesvědčen krutou, nesmyslnou válkou a zaplatit krvavými oběťmi. Ostatně, Jižní Osetie historicky Gruzii nepatří, byl to takový Stalinův dáreček rodné zemi, dnes bychom řekli spíš danajský dar. Jaký paradox historie, že právě Stalinovo rodné město Gori za tento jeho dar zaplatilo nejvíce. GORI
Toto město nám bylo sympatické již od prvního večera. Zvláště v noci dýchá zvláštní atmosférou. Gruzíni si potrpí na světelné efekty, a tak je v té chvíli, kdy procházíme ulicemi, pevnost nad městem krásně nasvícená, stejně tak kostely i muzeum J. V. Stalina a jeho rodný domek uprostřed náměstí. Zcela jsme se nechali pohltit línou náladou a dlouho sedíme u svítící fontány v parku, popíjíme pivo a pozorujeme korzující dav, posedávající mládež a klábosící důchodce. A z povzdálí nás sleduje majestátní Stalin. Mnoha lidmi je stále uctívám jako veliký myslitel. „Ne Lenin, ale Stalin, to byl učenec! Přečtěte si jeho knihy, všechno co napsal, všechno se tak stalo,“ pasuje ho téměř na proroka invalidní důchodce, bývalý majitel několika obchodů. Jestlipak Stalin ve svých spisech také předpověděl, že bude jeho rodné město v 21. století bombardováno ruskými vojsky? Gori však má historii mnohem starší, než je narození Stalina. Deset kilometrů od centra je vesnice Uplisciche a za ní skalní město ze 6. století, s muzeem a vykopávkami z antické doby. Fantastické místo. Turisté sem přijíždějí taxíky, ale my dáváme přednost maršrutce, jednak z úsporných důvodů a jednak máme blíž k lidem. Všichni nám radí a nikomu nevadí, že řidič kvůli nám zajede o kousek dál mimo trasu, aby nás mohl vysadit až na rozcestí.
Prohlídkou rozsáhlého komplexu jsme se zdrželi, ale i na zpáteční cestě trváme tvrdošíjně na oblíbené maršrutce, jenže k večeru jich ubývá. Pojede tudy maršruta do Gori? „Pojede,“ odpovídá paní, která stojí na stejném rohu.
Každé auto, opravdu každé, které projíždí, přibrzdí a řidič prohodí s paní pár slov. Lidé si musejí pomáhat, tak nabízí sousedce svezení. Maršrutka se prostě opozdila. Když projíždí sanitka, paní na ni kupodivu mávne, chvíli se baví s řidičem, a pak mává na nás, ať nastoupíme.
„To u vás všechny sanitky sbírají unavené pocestné?“ „To jsou moji kolegové,“ vysvětluje paní s úsměvem, ale jako by tím říkala to, co už jsme tady slyšeli a zažili tolikrát – „lidem se musí pomáhat“.
●●● Jaký vztah mají Gruzínci ke svému nynějšímu mladému prezidentovi? Jak sami s úsměvem říkají: „Padesát procent ho miluje a padesát procent nenávidí.“ A pak pronesou tost na jeho zdraví a zdraví našeho prezidenta a zdraví všech prezidentů na světě, aby „jejich rozum zůstal nezatemněn a pracovali pro blaho svých národů“. Svého prezidenta obdivují především proto, že výrazně snížil kriminalitu. „Všechno si tady nechte, tady se nekrade, tady nejsou zloději, protože náš prezident je všechny zavřel do ťurmy,“ přesvědčovala nás paní přímo na pláži. „Díky Saakašvilimu můžeme svobodně dýchat, volně se pohybovat,“ říkali chlapi z hor, „kdybys tady nechal ležet deset dolarů, tak na ně nikdo nesáhne a za rok je tu zase najdeš.“ Dřív je v horách sužovaly lupičské bandy, schopné pro pár lari i zabít. Dnes jsou prý všichni ve vězení, až cely praskají ve švech. Zamykat si stan? To by je snad urazilo. V Gruzii se nekrade! Zpřísnění trestů a investice do policie se vyplatila. Je klid. Proč nám ale pan spisovatel v Batumi říkal, že vězení jsou plná politických vězňů a že je Gruzie policejní stát?
Nevím, čím to je, ale když potkám policistu v naší republice, ihned mne přepadne trapný pocit, co se stalo, co jsem provedla a za co mne bude plísnit či dokonce pokutovat. Když potkám policistu v Gruzii, mám pocit bezpečí. „Potřebujete pomoc, máte problém?“ tak vás s největší pravděpodobností osloví a ochotně poradí, ukáže, zavede… Jak se asi změnily názory lidí na Saakašviliho a jeho perfektně vybavenou policii poté, co zemi vtáhl do hazardní války… GEORGIJ V Borjomi jsme vystoupili z maršrutky propocení a utrmácení po dvouhodinové cestě. Mělo by to být vyhlášené lázeňské městečko, brána do národního parku, ale my stojíme na špinavém asfaltu a nevíme, kterým směrem vykročit. Ani jedno písmeno v latince nebo azbuce, všechny nápisy pouze v gruzínských nepochopitelných klikyhácích. S tímhle mě ti pyšní Gruzínci fakt štvou: Jediné, co je k přečtení, je šipka POLICIE.
„Můžete nám, prosím, poradit, kde je informační centrum?“ Výměna pohledů mezi policisty a „nasedněte do auta“. Muž v uniformě s vizáží mafiána nás odváží pár metrů k infocentru. Osobně se jde podívat na otvírací dobu a když zjistí, že právě zavřeli, odveze nás zpátky. Tam pak čekáme a čekáme. „Chceme vás zavést na takové místo, kde budete absolutně v bezpečí a nikdo vás nebude rušit,“ vysvětlují, když nás odvážejí ze stanice. Všem se očividně ulevilo, rozhodnutí kohosi důležitého, co s námi, konečně padlo. Odvezl nás přímo na správu národního parku a rozloučil se. Skvělý nápad, stan si můžeme postavit přímo ve dvorku v hlídaném areálu. Klid a pohoda. Po domluvě s hlídačem vyrážíme na večerní procházku, abychom našli ty světoznámé lázně. To se nám asi po dvou kilometrech podařilo, popili jsme sirné vody, poseděli na lavičkách, poklábosili a spokojeně ulehli do stanu. Sotva se nám únavou zavřela víčka, ozval se před stanem hlas. „Promiňte, že vás ruším, tady je Georgij, ten, který vás sem přivezl, a chtěl bych si s vámi vypít skleničku na seznámení.“ To jsme si mysleli, že už nás v Gruzii nic nepřekvapí…! Náš policista stojí před stanem v civilu s obrovským melounem pod paží. A s čerstvým chlebem, domácím vínem, broskvemi, mísou horkého vařeného skopového masa a s úsměvem. Je jedna v noci a o kousek dál stojí jeho kolega a taky se směje a chce se přátelit. Družba. Zase družba.
●●●
Chtěla jsem psát o obyčejích a tradicích, o víně, gruzínské kuchyni, písních a tancích, ale teď zmlkněte, mocnáři světa, já chci říci tost. Připíjím na Gruzii, království pohostinnosti, ať se zbaví navěky všech válečných štváčů a žije svobodně, nechte mírumilovný národ Gruzínců v klidu, nechte jej pít víno a pronášet tosty, zpívat a tančit, družit se a hodovat. Na to piju. A tentokrát opravdu po gruzínsky. Do dna. Gaumardžos!
Gruzie a válka
● CNN, AP 10. 07. 2008 – Americká ministryně zahraničí C. Riceová při své oficiální návštěvě Tbilisi – uskutečnily se rozhovory o umístění USA radaru v Gruzii. Skutečnost, že Tbilisi nekontroluje celé gruzínské území, byla důvodem, proč Berlín a Paříž na dubnovém summitu NATO vetovaly návrh nabídnout už nyní Gruzii přípravný plán členství, o které tato země usiluje.
● AP, Reuters 7. 8. 2008 – Na Kavkazu prudce roste napětí: z oblasti kolem Jižní Osetie, separatistické enklávy v Gruzii, jsou hlášeny přestřelky a boje, do nichž bylo nasazeno i dělostřelectvo.
● ČTK 7. 8. 2008 – Gruzie zahájila překvapivou ofenzivu proti Jižní Osetii, oblasti, která se od ní před lety odtrhla. Rusko, které ji považuje za svého chráněnce, poslalo do oblasti kolony tanků, které se s gruzínskými jednotkami střetly. Údaje o počtu obětí jsou rozporuplné.
● AP 8. 8. 2008 – Gruzínské zdroje informují o tom, že ruská armáda vtrhla na gruzínské území, Rusové informují o etnických čistkách na území gruzínské (ale proruské) provincie Jižní Osetie. Moskva připustila, že vyslala stíhačky do vzdušného prostoru Jižní Osetie. Gruzie přelety kritizovala a odvolala z Moskvy svého velvyslance. Gruzie otevřela koridor z Jižní Osetie, který má umožnit evakuaci žen a dětí z Cchinvali obleženého gruzínskými jednotkami. Výzvu k otevření bezpečného humanitárního pruhu zaslal Gruzii Mezinárodní výbor Červeného kříže. Nikdo neví, kolik je obětí.
● ČTK 11. 8. 2008 – Moskva odmítla Gruzínci nabízené příměří, ruské jednotky se nezastavily na hranicích Jižní Osetie, ale postupovaly dál do gruzínského vnitrozemí. Nešlo už jen o bombardování ze vzduchu a raketami jako v minulých dnech, do bojů se zapojily i pozemní síly. Zprávy o tom, která města obsadili Rusové, se rozcházely.
● ČTK 12. 8. 2008 – LUCIE SUCHÁ – Ruský prezident Dmitrij Medveděv podle svého vyjádření poslal na gruzínskou frontu svým vojákům rozkaz ukončit boje. Navzdory tomu však z Gruzie i včera přicházely zprávy o pokračujících bojích.
● AP, Reuter 13. 8. 2008 – Gruzie přijala podmínky pro příměří, které vyznívají ve prospěch Ruska, bojuje se ale dál. Rusové ale zůstávají dál v některých dobytých pozicích, mluví se i o městě Gori, které měli v obklíčení. Podle některých zpráv naopak míří k hlavnímu městu Tbilisi a vzniká panika, kterou se snaží zmírnit sami představitelé Gruzie.
● ČTK 15. 8. 2008 – Gruzínský prezident M. Saakašvili podepsal dohodu o příměří s Ruskou federací, přivezenou ministryní zahraničních věcí C. Riceovou.
● ČTK 6. 8. 2008 – Ruský prezident D. Medveděv podepsal v Soči dohodu o příměří s Gruzií.
● ČTK 25. 8. 2008 – Ruský parlament odhlasoval rezoluci adresovanou ruskému prezidentovi D. Medveděvovi o uznání nezávislosti separatistických gruzínských provincií Abcházie a Jižní Osetie.
● ITAR-TASS, ČTK 29. 8. 2008 – Moskva i Gruzie přerušily diplomatické styky, země si však zachovají konzulární vztahy. Včera to napsala agentura. Důvodem je podle Tbilisi pokračující přítomnost ruských vojsk na území Gruzie, která je v rozporu s moskevskými sliby i s dohodou o příměří. ● ČTK 3. 9. 2008 – Rusko vyhlásilo, že už nepovažuje Michaila Saakašviliho za gruzínského prezidenta.
