Je zvláštní, že existují situace, kdy se v západoafrické Guineji domluvíte česky. Protože je tato země jednou z nejchudších na světě, mnoho studentů vítá jakoukoli možnost získat vzdělání v zahraničí. V rámci pomoci africkým zemím přišlo v 80. letech minulého století mnoho guinejských studentů také do tehdejšího Československa. Stali se z nich doktoři, právníci, odborníci v nejrůznějších profesích, kteří se po návratu dobře uplatnili. Česká škola tak má v Guineji velmi dobré jméno a je skvělým doporučením.
Jedním z bývalých studentů je primář dětského oddělení jediné velké nemocnice v osmisettisícovém hlavním městě Konakry. Ještě po dvaceti letech mluví česky. Studoval v Praze, má za sebou praxi na dětské pediatrii v Karlových Varech. Umožnil nám nahlédnout do prostě vybavených pokojů, kde odpočívaly hospitalizované děti i s matkami. Na oddělení je momentálně asi dvacet dětských pacientů.
Jednoho z nich přinesli rodiče do nemocnice s malarickým záchvatem. Má čtyřicetistupňovou horečku a je v bezvědomí. Dostává čípky, chinin a umělou výživu. V dalším pokoji leží holčička s těžkou infekcí.
„V Guineji je na prvním místě nemocí malárie, a nebýt jí, neměli bychom tolik práce,“ říká primář. Velkým problémem Guiney je ale kromě malárie také podvýživa, kterou trpí děti nejen kvůli nedostatku potravy, ale také kvůli hygieně a infekčním průjmům vyvolaným nesprávnou úpravou jídel. Epidemie přicházejí s každým obdobím dešťů a vyžádají si pravidelně mnoho obětí.
Nemocnice se proto snaží mezi chudými a negramotnými šířit osvětu. Pan Dia se chlubí malým domečkem, který zde pro tyto účely vybudovali. „Matky se sem přijdou učit, jak připravovat jídla a jak se starat o nemocné děti. Vše bude zadarmo.“
Dalším bývalým studentem je i absolvent vysoké školy strojní, projektant Prosper Lua. Firmy se zahraničním kapitálem se v Guineji dají spočítat na prstech jedné ruky, ale on měl štěstí a pracuje pro italskou společnost. Jeho čeština již není stoprocentní, ale přesto se snaží. Stěžuje si na nedostatek elektřiny. Ve večerních hodinách nastane ve městě tma, bují kriminalita a Konakry je čím dál nebezpečnější. Prosper má doma ledničku i televizor, ale bez elektřiny jsou pro něj zbytečné.
MALÁ PAŘÍŽ
Guinea je ale jednou z mála zemí západní Afriky, kde se daří udržovat relativní klid. V sousední Libérii skončila válka nedávno, Sierra Leone zažila jednu z nejbrutálnějších válek na přelomu století a Pobřeží slonoviny také není zrovna bezpečným místem. V Konakry žije Fayamu Musa, jeden z mnoha utečenců z Freetownu, hlavního města Sierry Leone. Kromě toho, že ztratil rodiče i sestru, přišel také o možnost normálně si vydělávat na živobytí. Sám přežil snad pouze zázrakem s přeříznutou šlachou na noze, kulhá. Na mou otázku, zda by se vrátil domů, hned odpoví ne, chce spíše zapomenout.
Samo Konakry je krásné, nezapře francouzskou koloniální minulost. Francouzi sice nezacházeli s obyvateli kolonií v rukavičkách, ale musí se uznat, že zakládali malé Paříže. Phnompenh je krásný, Ho Či Minovo Město, Abidžan jsou stejně tak okouzlující jako Konakry. Město leží na poloostrově Kalum a je obklopeno mořem. Je až s podivem, jak přesně je vystavěno. Velké avenue se táhnou od západu k východu, nic není křivolaké nebo náhodné. Na bulvárech jsou vysázeny mangovníky, které nabízejí dostatek stínu. Předměstí volně přecházejí do vesniček s tradičními guinejskými obydlími s kulatou základnou z pálených cihel a s doškovou střechou.
HLAVNĚ POVOLENÍ
Když jsem se druhý den ráno po příletu vypravil na úřad, který vyřizuje novinářské povolení pro natáčení a focení na celém území Guiney, dozvěděl jsem se, že se mám dostavit za týden. Odjel jsem tedy bez něj a doufal, že mi to projde. Bylo to špatné rozhodnutí.
Cílem mé cesty na východ byly deštné pralesy okolo městečka Nzérékoré, kde ještě dnes ve volné přírodě žijí šimpanzi. Původně jsem chtěl jet vlakem, věděl jsem, že první vlakové spojení mezi Konakry a Kindií vybudovali Francouzi už v roce 1904, jenže dnes už tady jezdí pouze nákladní vlaky. Nakonec jsem se musel spokojit se zdlouhavou cestou autem.
Přišel jsem tak o zážitek z jedné z atrakcí země – guinejské železnice. Trať je úzkokolejná a ve své době stála celkem 67 milionů franků. Je celá kovová, včetně pražců a telegrafních tyčí. Dřevěné součástky by v tomto prostředí totiž dlouho nevydržely, termiti by je rozhlodali během několika málo dní. Důležitější součásti tratě, jako například mosty, byly vyráběny přímo ve Francii a v džungli se jen montovaly. Vyřešil se tak nedostatek kvalifikovaných dělníků v Guineji. Je s podivem, že bez velkých oprav vydržela železnice až do dnešních dnů.
Jakmile jsem po příjezdu do vesničky Macenta u liberijských hranic vytáhl kameru, byl jsem zatčen a zabavili mi veškerý do té doby natočený materiál. Druhý den ráno jsem byl propuštěn, ale měl jsem si zajet nazpátek do Konakry pro povolení. Později jsem se dozvěděl, že v době mé cesty do pohraničních oblastí Guiney utíkali rebelové z Libérie a guinejská vláda jim dodávala zbraně a nechávala je ošetřovat v nemocnicích. Guinejská vládní místa to nechtěla oficiálně přiznat a také se nechtěla dostat do otevřeného konfliktu s vládou v Libérii, a tak v příhraničních oblastech bylo tvrdě vyžadováno povolení k pořizování jakékoliv dokumentace. Dnešní situace je už jiná. Válka skončila.
ŽENY PRACUJÍ, MUŽI BUBNUJÍ
Na guinejském venkově až překvapí, jak živé jsou tu dávné zvyky, tance a tradiční rituály. Ženy a děti pracují, zatímco muži udávají tempo. Vyrábějí si k tomu charakteristické bubny djembe, na které se samozřejmě hraje také při nejrůznějších příležitostech. Věří, že bubny odhánějí zlé síly.
Život těchto lidí závisí především na zemědělství a sběru plodů, jako jsou banány, mango, káva, ananasy a citrusy. Základem většiny pokrmů je palmový olej, který se získává ze sytě červených plodů palmy olejnaté (Elaeis guineensis) a sbírá se pomocí speciálního nástroje zvaného ban-džulu. Bylo fantastické pozorovat domorodce, jak ve dvacetimetrové výšce zručně sekají plody a házejí je dolů na zem. Vyžaduje to opravdu značnou dávku mrštnosti a praxe. Ne vždy má sběrač na vrcholku palmy štěstí – na chutné plody mají zálusk také opice a papoušci. Olej domorodci připravují ve velkých nádobách přímo v džungli. Z květů palmy pak vesničané vyrábějí sladké aromatické víno.
Guinejci jsou ostatně velmi šikovní a dokáží si poradit v každé situaci a využít každý materiál. Na tržištích ve východní části země se prodávají nejen nejrůznější druhy ovoce a plody, některé u nás i neznámé jako nete nebo bojle, ale i rýže, ryby, většinou zaprášený chleba, samozřejmě také Coca Cola, sušenky, konzervy a cigarety. Vedle toho tu ale také dostanete bylinky na hemoroidy a přípravky na posílení la force, tedy mužné síly.
Překvapí nádherný nábytek, každý kus je originálem. Dalším tradičním řemeslem je v Guineji odlévání hrnců. Hliník se lije do předem připravené hliněné formy.
Typickým symbolem venkovské „architektury“ jsou lávky z lián a tradiční hliněné domky s kruhovou základnou a doškovou střechou. Zdejší lidé žijí v poklidu a v absolutním souladu s přírodou. Většina z nich jsou animisté, tedy mají svoji specifickou víru, podle které má duši třeba i palma. Zajímavé je, že i proto se tu nekrade dříví – rozhněvaný bůh by okamžitě viníka zabil.
V korunách a na kmenech stromů se sluní velké ještěrky agamy s modrozeleným tělem a nápadnou oranžovou hlavou. V případě blížícího se nebezpečí začnou významně kývat hlavou. V džungli křepčí kočkodani, v řekách se líně převalují krokodýli a prakticky na každém kroku narazíte na ohromná, přes pět metrů vysoká termitiště. Jsou slepená z červené lateritové země a nejbizarnějších tvarů. Většina velké zvěře se však odtud kvůli suchu v posledních dvou letech přesunula k řekám v sousedním Senegalu. V Guineji se už prakticky nenajdou antilopy, a tudíž ani lvi. I skupinu šimpanzů, kvůli kterým jsem přijel, jsem objevil až nedaleko městečka Lola u liberijských hranic, pokud by ale neexistoval projekt na jejich záchranu financovaný z Japonska, neměli by šanci přežít ani oni.
HYGIENA A MALÁRIE
Zato živočichem, který se o sebe postaral dokonale, je sup druhu Necrosyrtes monachus. Přírodní „čistič“ se ve městech ochotně ujal funkce metařů. Hygiena totiž nepatří k věcem, kterými by se Guinea mohla chlubit: ulice připomínají smetiště a kvůli nedostatku kvalitní pitné vody má země velké problémy s infekčními chorobami. Jako u nás chřipka je tady běžná malárie. V minulosti byl jediným lékem proti ní chinin. A uvádí se, že to, jak Evropané hrubě zacházeli s domorodci, měl na svědomí právě on. Lidé, kteří ho užívají dlouhodobě, bývají nervózní, dostávají závrať, někdy dokonce trpí přechodnou slepotou.
Částečně se zatím podařilo alespoň potlačit parazitární onemocnění způsobené takzvaným guinejským červem (Filaria medinensis), který se zavrtává pod kůži a vyvolává bolesti a horečku. Dá se pod kůží i nahmatat. Pokud se nenasadí včasná léčba, pronikne po čase kůží ven, aby nakladl vajíčka. V té chvíli se dá sice i vytáhnout, ale pokud se přetrhne, místo se bolestivě zanítí. JEDINÁ STANICE
Když v roce 1958 získala západoafrická Guinea nezávislost na Francii, všichni místní čekali prosperitu. Dnes, po letech vlády generála Contého, tu infrastruktura prakticky neexistuje, elektřina funguje jen v době dešťů, silnice jsou v katastrofálním stavu a vlakové spojení vybudované Francouzi se pomalu rozpadá.
Současná Guinea je klasickým totalitním státem. Diktátor, generál a prezident v jedné osobě Lansana Conté není mezi lidmi oblíben, ale ti se o tom bojí mluvit. Conté ovlává také RADIO TELEVISION Guiney, jedinou stanici v zemi. Jejím programovým ředitelem je také bývalý český student – El Umar Camara. Studoval na FAMU.
„Já chci říct, že český lidi byli na nás velmi hodny, a proto říkám děkuji a všem českým lidem,“ neodpustí si až dojemně.
Díky němu se dozvídáme, jak to v televizi chodí. Během dne se ve studiu střídají hlasatelky různých národnostních kmenů a zprávy se čtou každý den v jazycích fula, kissi, susu, dialonke, malinke, toma a bambara a nakonec ještě v oficiální francouzštině. Pokud však nebude v zemi dost elektřiny, nebude k ničemu dokonce ani televize.
