Předjarní počasí roku 1749 změnilo Londýn na nepřitažlivé, studené město. Dva muži v rozlehlé přijímací síni královského paláce reprezentovali sice téměř veškerou moc britského impéria, ale ani to jim nezaručovalo dostatek tolik žádaného tepla. Jiří II., již dvě desetiletí král anglický, se konečně odvrátil od okna: „Říkal jste, že se tam opevňují…“
Ministerský předseda Jindřich Pelham rychle odpověděl: „Právě tak, Sire. Postoupili jsme Francouzům Louisbourg a oni tam teď budují pevnost, odkud by mohli vážně ohrozit zájmy Vašeho Veličenstva. Vláda navrhuje založit na břehu Nového Skotska na ochranu britských zájmů nový pevnostní přístav.“ Dohodnuto. „Snad tam není tak mizerné počasí jako tady,” napadlo ještě Jiřího. Ale to by se tam asi Francouzi tak nehnali, pomyslel si ještě…
Dnes samozřejmě nemůžeme s jistotou tvrdit, že „základní kámen“ přístavu a města Halifax byl položen právě takto. Historickou skutečností však zůstává, že lord Edward Cornwallis byl na jaře toho roku jmenován guvernérem Nového Skotska. V čele výpravy třinácti plavidel vyplul k břehům Nového světa 14. května léta Páně 1749. Již samotné přípravy a průběh plavby svědčí o Cornwallisově organizačních schopnostech. Kromě svobodných mladých mužů vezl s sebou také velký počet rodin s několika stovkami dětí a služebníků. Měl dobrou zásobu potravin, lodní prostory byly řádně větrané a nikdo během plavby nezemřel.
Když v červnu 1749 doplul Cornwallis do zátoky Chebucto na jižním pobřeží Nového Skotska, po staletí oblíbeného loviště indiánů kmene Mi’kmaq, rozhodl se založit město právě tady. Zřejmě byl informován o neúspěšném pokusu Francouzů usadit se zde. Cornwallisova výprava tu našla ještě jejich pozůstatky, mnohé z mrtvol svíraly v rukou zrezivělé muškety, tak málo platné v souboji s nelítostnými podmínkami života na březích Severní Ameriky.
ZALOŽENÍ HALIFAXU
V době, kdy se guvernér Cornwallis vylodil v zátoce Chebucto, bylo demografické složení obyvatel Nového Skotska pro anglické zájmy značně nepříznivé. Z třinácti tisíc osídlenců tu žilo pouze dva tisíce lidí hovořících anglicky, zbytek přistěhovalců hovořilo hlavně francouzsky. Původní obyvatelé, indiáni Mi’kmaq, byli navíc považováni spíše za spojence Francouzů.
Prvním počinem nové vlády bylo oficiální prohlášení, ve kterém se stanovilo jméno budoucího města a přístavu na Halifax, na počest Jiřího Montagu Dunka, hraběte z Halifaxu, který v tehdejší londýnské vládě zastával funkci předsedy obchodní komory.
Výstavba přístavu pokračovala poměrně rychle, přesto se začal Cornwallis potýkat s potížemi. Záhy zjistil, že mu nejméně tisíc lidí, které přivezl, uteklo do přívětivějších končin Nové Anglie. Jak vyplývá z dopisů, které psal londýnské obchodní komoře, mnozí z jeho lidí se nakazili pohlavními nemocemi. Zpráva v londýnských novinách v prosinci 1749 přesto informuje, že již bylo postaveno šest set domů, z toho většina opevněných.
O tvrdých podmínkách svědčí i to, že během zimy zemřelo v rozestavěném Halifaxu dvě stě čtyřicet lidí. Situace se poněkud zlepšila až poté, kdy byla v březnu následujícího roku otevřena veřejná nemocnice. Jenže nakonec to nebyla zima a nemoci, které decimovaly město. Vzrůstal alkoholismus a Halifax byl sužován brutálními nájezdy indiánů. Guvernér Cornwallis se sice pokoušel uzavřít s nimi diplomatickou dohodu, ale nikdy se mu to nepodařilo. Je dost pravděpodobné, že indiáni prostě nerozuměli, co jim Angličan říká. V Londýně začal převládat názor, že držet Halifax dál je příliš drahé a výnosy nikdy nebudou tak významné, aby ztrátu vykryly.
ZACHRÁNCI – CIZÍ PROTESTANTI
Brzy se proto stal noční můrou Cornwallise pokračující úbytek pracovních sil. V létě 1750 měl Halifax 3200 stálých obyvatel, z nichž mnozí trpěli nemocemi a průměrně dvaačtyřicet lidí měsíčně umíralo. Ve chvíli, kdy už to vypadalo, že za vším udělala tečku epidemie tyfu, přišla neočekávaná pomoc z neanglické Evropy. Intenzivní náborová akce v protestantských zemích přivedla do Halifaxu první desítky Němců a Švýcarů, ze kterých se záhy „vyklubali“ schopní kolonizátoři nevyhýbající se tvrdé práci. Podíl těchto foreign protestants – cizích protestantů v Halifaxu postupně rostl. V roce 1752 už mělo město 5250 obyvatel, z toho dva tisíce vojáků. V pobřežních vodách se rozvíjel intenzivní rybolov, který přinášel některým jedincům netušené bohatství.
Halifax byl v podstatě barbarské místo. V roce 1752 tu sice začaly vycházet noviny Halifax Gazette (uznávané v současnosti za vůbec první noviny na území dnešní Kanady), přibylo hotelů, škol a fungovala tu jedna z nejlepších nemocnic na území celé Severní Ameriky, ale na druhé straně tu také kvetl obchod s otroky a za indiánský skalp se vyplácelo třicet liber. V ulicích se mezi horami odpadků váleli opilci a nad městem se neustále vznášel zápach z ryb a lidských výkalů. V poněkud lepších poměrech žila jen vojenská posádka, ale kasárna obklopovaly četné chatrče prostitutek a jejich pasáků. Obdobný provoz nejstaršího řemesla se nabízel také v rostoucím námořním přístavu. Je proto pravděpodobné, že když Cornwallis dostal pozvání zpět do Anglie, byl potěšen. Novým guvernérem se stal Peregrine Thomas Hopson.
AMERICKá REVOLUCE SPÁSOU
Anglická správa města byla sice s cizími protestanty navýsost spokojena, ale naopak to neplatilo. Nespokojenost Němců a Švýcarů nakonec přiměla nového guvernéra, aby jim nabídl odjezd do nově zakládaného Lunenburg západně od Halifaxu. Většina jich nabídku využila, a Halifax přišel o řadu schopných lidí. Neustaly ani nájezdy indiánů. Třicet let po založení tak město a přístav nevypadaly jako bezpečné místo pro spokojený život.
Obrat způsobila až válka za nezávislost. Do Halifaxu začali přicházet noví lidé, se kterými přitékal i kapitál. Britští royalisté prchající před americkou revolucí s sebou přiváželi i černé služebnictvo a někdejší otroci a jejich potomci pak zakládali v okolí města černošské komunity. V Novém Skotsku vzrostl počet obyvatel ze sedmnácti tisíc lidí na třicet pět.
Z NĚKDEJŠÍ PEVNOSTI PAMÁTKA
Vrcholek kopce nad přístavem byl do samého založení Halifaxu sídlem vojenské posádky a mocenským centrem vlády Nového Skotska. Na Citadele postupně stály čtyři rozdílné pevnosti, od původního dřevěného opevnění až po mohutné kamenné hradby a valy, které se zachovaly dodnes. Současnou podobu získala Citadela v roce 1856 po výstavbě trvající dvacet osm let. Anglická posádka zde setrvala až do roku 1906, kdy místo převzala kanadská armáda.
V době obou světových válek sloužila Citadela jako shromaždiště vojáků odplouvajících na evropské bojiště. V roce 1951 její vojenská role skončila a byla vhlášena za Národní historickou památku.
Dnes je z hvězdicovitých hradeb nejkrásnější výhled na město, a to nejen na jeho stavby, ale i na vnitřní část opevnění. Vidět se tu dají poněkud teatrální nástupy vojáků s mušketami v dobových krojích, ale i mnohem působivější vystoupení skotských dudáků. Uvnitř hradeb zní zvuk dud jako ozvěna zaniklého času.
Na odvrácené straně opevnění soutěží s touto produkcí ampliony stadionu pod rozestavěnými věžáky. Dolů k městu se schází po schodišti podél věže, na které jsou umístěny proslulé hodiny, jeden ze symbolů Halifaxu. Jejich původ sahá až do doby napoleonských válek, kdy zdejší vojenské posádce velel princ Edward, vévoda z Kentu, otec královny Viktorie. Princ byl puntičkář a pedant k pohledání. Od podřízených vyžadoval přesnost, a protože nesnášel výmluvy, že nevědí, kolik je hodin, objednal v Anglii věžní hodiny.
Nikdo nemůže říci, že viděl Halifax, pokud nenavštíví zdejší zrestaurovaný pivovar Alexandra Keitha. Připlul do Nového Skotska ve svých dvaadvaceti letech jako vyučený sládek. Krátce poté otevřel v roce 1820 v Halifaxu vlastní pivovar a měl okamžitý úspěch. Jeho pivo se vaří dodnes. Dvakrát se také stal starostou a rovněž vykonával funkci předsedy zákonodárného sboru a předsedy správní rady banky Nového Skotska. Památku „Otce skvělého piva“ oslavují obyvatelé Halifaxu každého 5. října, v den jeho narozenin. OBŘÍ EXPLOZE
Halifaxský přístav byl od prvopočátku nedílnou a vlastně nejdůležitější částí města. Odtud vyplouvaly válečné lodě, stejně jako konvoje s dodávkami válečného materiálu za druhé světové války. Dnešní přístavní čtvrť nabízí mumraj turistů, místních rybářů, pouličních umělců a žebráků. Mezi hospůdkami a restauracemi vystavují své zboží nejrůznější prodavači. Záplavy květin navozují mírumilovnou atmosféru, ve které se rozplývají vzpomínky na utrpení a těžké chvíle minulých dob.
Protože byla zátoka vždy plná lodí, nikdy tu nebyla nouze o různé srážky i nešťastné události. Nejčernějším dnem byl ale bezesporu pátý prosinec 1917. Zrána opouštěl přístav belgický parník Imo, který nešťastnou náhodou vrazil do zásobovací lodě Mont Blanc. Náraz byl silný a nečekaný. Příď Ima vnikla tři metry hluboko do nákladního prostoru Mont Blancu. Ten ale vezl dvě stě tun TNT, dva tisíce tři sta tun zápalného trinitrofenolu a třicet pět tun benzolu. Téměř okamžitě vzplál požár a krátce po deváté hodině přišel mohutný výbuch. Následky byly ohromující. O život přišly téměř dva tisíce lidí, devět tisíc bylo raněných a osud mnoha pohřešovaných je dodnes neznámý. Dvacet pět tisíc lidí zůstalo bez střechy nad hlavou a byly zcela zničeny domy šesti tisíc obyvatel. Okenní tabule popraskaly i v místech vzdálených až dvě stě kilometrů, jako například v Charlottetownu na ostrově prince Eduarda. Vše dovršila příroda. Další den klesla teplota, padal sníh a mrznoucí déšť. Pomoc pak přicházela z celé Kanady.
Už dvě stě padesát let slouží zdejší přístav jako předmostí na západní straně oceánské spojnice mezi Evropou a Amerikou. Úloha kanadské brány Atlantiku mu ale zůstává dodnes, stejně jako Halifaxu dál zůstala role hlavního města kanadské provincie Nové Skotsko.
