HARLEM: VYMÍRÁNÍ POKRAČUJE

Tmavý, špinavý, špatně osvětlený Harlem je depresivní jako málokteré místo na světě. Zčernalé rozpadající se domy se zatlučenými okny, čpící spáleni ště, louže vody z prasklých vodovodních řadů na silnici i chodnících, které snad nikdo neopravuje, rozsekaný asfalt, díry, odpadky, smrad, trosky lidských existencí zničené crackem a nemocí AIDS všude kolem,” psal jsem o téhle šílené čtvrti v říjnu 1989. Tehdy jsme sem přijeli s jihokorejským novinářem Hee-Sangem z hotelu na Manhattanu, který nám platil Světový tiskový institut v Minnesotě.
Zažili jsme s policisty z třicátého druhého okrsku noční hlídku, která nás vyděsila jako králíčky v hnízdě kobry. Dnes v tomto okrsku s českým novinářem Josefem Formánkem víc než týden bydlíme. Časy se mění. A co se za ty tři roky, kdy Československo prošlo tolika převratnými událostmi, změnilo v Harlemu? Jak lépe to zjistit než jet na stejný policejní okrsek, na stejnou noční hlídku jako před třemi lety? Policejní strážnice je stále přesně taková, jak si ji pamatuji z října roku 1989. Za tu dobu se tu snad ani nemalovalo. Desítky většinou černých policistů stále pobíhají z jedné místnosti do druhé. Provoz se tu asi ještě zrychlili. Okradení, přepadení, napadení čekají na l a v i c í c h , m l a d é černošky většinou se slzami v očích, muži s apatickými tvářemi . Skupina policistů v civilu a pár mužů v bundách s nápisy ,narkotické oddělení´ přivádí v poutech skupinu černých pásků, kteří zřejmě prodávali crack. Zatčení mizí vzadu v policejních celách. Tentokrát mi pro noční hlídku nepřidělili dvojici černých policistů, ale dva potomky italských přistěhovalců, se kterými už včera absolvoval stejnou jízdu Josef Formánek. „Zase novinář z Československa? “, žasnou. „Máte snad v Americe nějaké manévry nebo co?” „Vidíte?” A přesto má většina Čechů o Americe strašlivé iluze. Že tu opravdu celá léta existuje něco jako Harlem vlastně skoro ani nechtějí uvěřit.” Policisté čekají, až si obleču neprůstřelnou vestu, kterou mi tu přidělili, a můžeme vyjet.
Službu začínáme velmi prozaicky. Zabočili jsme na hlavní třídu a kdykoliv Mario vidí automobil zaparkovaný na vozovce vedle souvislé řady parkujících aut, vítězně zahaleká. Zastavujeme, za stěrač špatně zaparkovaného auta zasunujeme pokutu. „Není to jako lov ryb, aby sis nemyslel,” říká Luigi. „Ale když jsme pár dní líní dávat pokuty, tak to musíme na konci měsíce dohnat.” „Kolik pokut máte podle předpisů měsíčně udělit?” „Asi tak pětadvacet.” „Přepadení. Dva muži se samopalem! ” hlásí vysílačka policejn ího vozu. Zapínáme sirénu a vyrážíme. „Stejně to bude bullshit,” říká Mario. Bullshit, jeden z nejoblíbenějších amerických termínů, dámy prominou, znamená býčí hovno. „Jak to?” ptám se. „Každej nahlásí bůhvíjakej arzenál, kterým byl přepadenej, abysme jako tím dřív přijeli. Na místě se ukáže, že si to vymyslel, že jde třeba o obyčejnou manželskou hádku a žena chce, abysme sebrali jejího starýho.” Celá ta zběsilá jízda trvá asi dvacet pět vteřin. Jsme na místě. nejen my, ale také hned další tři policejní auta. Na velké případy jsou dvoučlenné hlídky okamžitě zesilovány. Snažím se zatáhnout hlavu mezi ramena, zbytek těla je chráněn neprůstřelnou vestou.
Co kdyby se najednou ozvala dávka ze samopalu. Ale na chodníku bezstarostně stojí ušpiněná rozcuchaná černá cuchtička. „Utekli támhletím směrem,” ukazuje. „A samopal?” ptá se policista. „Vzali ho s sebou.” „Kdo jí to má věřit…,” řekne Luigi. Každopádně právě tady nejsou potřeba tři policejní vozy. „Seržantka to s vámi sepíše,” prohlásí Mario. Překrásná černá policistka, která vystoupila z třetího auta, potřese hlavou. Naše auto může odjet. „Jak se podařilo hned třem policejním vozům být na místě přepadení do pětadvaceti vteřin od hlášení? Kolik hlídek jezdí ve vašem okrsku?” ptám se. „Osm.” To vysvětluje všechno. Osm aut neustále v pohybu ve čtverci čtyřikrát deset ulic. Zahýbáme do jedné z temných uliček. Na schodišti tam posedává parta výrostků kolem čtyřicetilet ého černocha s šíleným výrazem a šedivými vousy. „Vidíš, to je marihuanový král téhle čtvrti. Jeden z nejbohatších občanů Harlemu, kterej ale nem ůže svý bohatství přiznat,” říká Mario. „Je už z toho chudák trochu vyšinutej a ještě k tomu je hermafrodit. Zajímavej osud.” Auto zastaví, Mario se vykloní z okýnka: „Tak co Andy. Jak se vede?” „Děkuju, fajn…” vrčí marihuanový král. „Jak jdou kšefty? – Doufám, že dobře…, křičí Mario. „Jo, jo neměj strach…,” říká marihuanový král. „Tak držíme palce,” usmívá se Mario. „Jeď,” řekne Luigimu. „Ještě ti ukážem pár překupníků cracku, když už jsme v tom,” otáčí se na mě.
Prodavači cracku sedí většinou na rozích před špinavými obchůdky s potravinami, aby místní obyvatelé mohli uspokojit všechny své potřeby na jednom místě. Mario na ně přátelsky volá, oslovuje je křestními jmény, přeje jim dobré pohody. „Je dobře se s nimi bavit,” vysvětluje mi. „Jejich lidi si pak myslí, že se z těch kápů staly krysy – bonzáci. Vnáší to zmatek do jejich řad…!” „Volání z bytu o pomoc na sto třicáté druhé ulici…,” chrčí vysílačka. Naše auto znovu prudce zrychlí. Rozeřve se siréna, bezútěšné fasády harlemských domů osvětlují odlesky červených a modrých signálních světel na střeše našeho policejního vozu. Zastavujeme, vyskáčeme z auta, běžíme do domu. Patří mezi ty slušnější. Policisté z hlášení znají i v kterém patře je byt, v němž kdosi žádal o pomoc. Hrnou se do výtahu. Ještě v jeho kabině vytahují kolty. Sotva se dveře výtahu otevřou, vyskakují Mario a Luigi každý na jednu stranu dveří bytu. Scéna jako z amerického filmu. Mohlo by se tady něco semlít, napadá mě, když stojím náhle docela sám proti dveřím bytu. Policisté zvoní. „Otevřete, policie! – Slyšíte? Otevřete!” Hluboké ticho. „Zase bullshit,” konstatuje Luigi. „Někdo si dělal srandu. – Tak dlouho s náma budou ty paznechti laškovat, až nás budou jednou opravdu potřebovat a my budem zrovna na druhý straně čtvrti kvůli falešnýmu poplachu. ” „Slyšíte, otevřete!”, křičí ještě jednou Mario. Pak se po mně ohlédne, přimhouří jedno oko a začne volat proti zavřeným dveřím lámanou češtinou: „Ty zkurvysynu! Krkající hovno! Jdi do prdel!” Nasmazatelná stopa, kterou zanechal v černém Harlemu Josef Formánek. To on, jak se dozv ídám naučil včera Maria A Luigiho několika základním českým výrazům. „Máš hlad?”, obrací se na mě Luigi, když skončíme znovu v autě. Přikyvuji. Jsem zvědav, co udělají. „Zastavujeme před čínsk ým obchodem s hotovými jídly přes ulici.
Dostanete tu všechny poklady čínské kuchyně od vepřového ve sladkokyselé omáčce až po krevety. Nejlevnější jídlo za tři dolary. Tedy za míň než je zákonem určená minimální hodinová mzda. V Harlemu je samozřejmě levněji než na Manhattanu, jinak by se tu obchodníci neudrželi. Ale stejně Čech jenom zírá v němém obdivu, že ceny potravin ani restaurac í se od roku 1989 prakticky nezvýšily. Co by s Američany asi udělaly změny cen jako v Československu? „To je náš kamarád, dej mu pořádnou dávku,” říká Mario čínskému prodavači, který se na nás usmívá už od dveří. Policista tu má patřičný respekt kamkoliv přijde. Objednáváme si jídlo, vracíme se do auta. Objíždíme dva bloky, než nám kuchař jídlo připraví. Když znovu vstoupíme do krámku, máme už na pultě termoizolační krabičky se vším, co jsme si objednali. Zajíždíme s autem do temné uličky, zastavujeme u opuštěného asfaltového hřiště a tam tu božskou hostinu za pár dolarů rozbalujeme. Kuchař nám do krabic zabalil opravdu všechno co potřebujeme. Plastikové vidličky, talíř, mističky s omáčkami, koření, rýži. A přece tu je jeden problém, který mi brání pořádně vychutnat tu symfonii vůní a chutí. Neprůstřelná vesta. Dosahuje příliš vysoko pod bradu a její neohebn ý horní okraj brání sedícímu člověku pořádně sklopit hlavu a podívat se do talíře. „Líbí se ti černošky?. ptá se Mario, když se otírá po jídle ústa do ubrousku. „Některý, samozřejmě. – Třeba ta vaše černá kolegyně. Od tý bych se dal s chutí zatknout.” „Tak to jí řeknu,” směje se Mario. „Jo? A bude to sexual harassment, ” mrká na něj Luigi. Sexual harassment – sexuální obtěžování, hit Ameriky posledních let, kdy si kdejaká sekretářka vzpomněla, jak ji kdekterý šéf obtěžoval slovy nebo posunky, a sestřelila ho tím z jeho postu. Takovýhle nevinný vtip by tedy stačil?
Amerika je nevyzpytatelná země. Víc než dosud zákon umožňující trestně stíhat muže nebo ženu za manželskou nevěru. Provinilci hrozí jeden a tři roky vězení. Orální sex je nezákonný v řadě států. Když policisté při prohlídce, jestli v domě nejsou drogy, překvapí manželský pár při francouzském milování, mohou je zatknout alespoň za to. Sex do osmnácti let je protizákonný snad v celé Americe. Konzumace alkoholu do jednadvaceti let. V Minnesotě je člověku do jedenadvaceti let zakázáno kouřit tabák na ulici. Když jakýsi voyerský soused natočil na své amatérské video oknem do ložnice manželský pár při pohlavní styku a udal je, byli odsouzeni na tři roky do vězení za ohrožování veřejné morálky. Když si jiní rodiče fotili nahé děti ve své zahradě u svého bazénu, soused na ně zavolal mravnostní komando. Fotografie byly nalezeny, rodiče zavřeni za sexuální zneužívání dětí, děti dány do ústavu. Dětem byly dva, čtyři a šest let. Tohle všechno je Amerika, a pak jsou Amerika také čtvrti jako Harlem, Bronx, Queens…
„Tak co, zajdem si pár černošek prohlídnout?” říká Mario. „Určitě,” přikyvuji. „Mrknem se do jižního Bronxu, tam je to na holky nejlepší.” Zabočujeme opět na hlavní třídu. Sotva zastavíme na červenou, dojíždí nás zprava limuzína k pronajmutí. Jakási vychrtlá černo ška se zběsilýma očima, s desítkami kraťounkých copánků spletených na hlavě, sedící na zadním sedadle limuzíny, stahuje okénko a zuřivě na nás mává. „Hej! Hej!” křičí. Mario se vykloní z okénka. „Urazil mě, prase jedno!” ukazuje černoška na řidiče. Blikla zelená. „Nerozjíždějte se,” přikazuje Mario řidiči, který už také stáhl okénko. „Řekl mi, abych mu vykouřila péro! Zatkněte ho!” křičí černoška. Řidič stočí pohled k nebi, pak se úpěnlivě podívá na Maria a začne vrtět hlavou. „Nic jsem neříkal. Opravdu!” „Chtěl mě znásilnit, prcíř zaprcanej! ” „Vážená paní, k ničemu nedo šlo, je to tak? Jestli chcete, zapi šte si číslo auta. Můžete si stěžovat u jeho zaměstnavatele. Nebo jestli chcete, můžete podat žalobu.” „Sviňák jeden! Nebudu se s ním mazat s hajzlem!” Černoška otevře dveře vozu, vystoupí, práskne jimi za sebou a odkráčí středem. Řidič limuzíny k pronajmutí se nezmůže na jediný pohyb. „Oukej?,” prohlásí Mario s pohledem na řidiče. Řidič s sebou škubne. „Děkuju vám,” řekne nakonec Mariovi a rozjede se. „Chtěla se prostě svést zadarmo,” vysvětluje mi Mario co se vlastně stalo. „Možná, že od řidiče chtěla navíc nějaký prachy na crack a když jí je nedal, rozhodla se, že mu zatopí.” „Anebo se možná sama nabídla, že se s ním vyspí nebo že mu dokonce vykouří, a když řidič odmítl, práskla ho, že to chtěl on” přidává Luigi. Můj ty světe.
Jižní Bronx je od hranice třicátého druhého okrsku co by kamenem dohodil. Projíždíme kolem slavného baseballového stadiónu, kam se dnes skoro každý bílý Američan bojí jít. Odbočujem do jakési skladištní ulice, která vypadá jako by tu havarovalo několik kamiónů se sběrnými surovinami, kolem temného parku, kam se po setmění může odvážit pouze sebevrah. A pak se v kulisách jak z válečného filmu mezi poloopuštěnými polorozpadlými domy v oblacích páry z kanálů začnou objevovat siluety kurev. Některé ještě opravdu krásné, jiné zubožené, pohublé, vrásčité, staré, odporné s odhalenými povislými stehny. „Prokristapána, jak si tyhle čarodějnice ještě můžou vydělat nejstarším řemeslem na světě na chleba?” ptám se. „Na chleba? – Na drogy!”, říká Mario. „Tyhle hrůzy už jdou prostě za tolik, kolik dáš,” vysvětluje Luigi. „Za dva, tři, pět dolarů.” „Ale to by přece musel naopak někdo dát mně a sakra víc než pět d o l a r ů , aby se takovéhle obludy dotknul aspoň klacíčkem,” říkám. „Když seš švorcovej, zdrogovanej, bez perspektivy že se někdy dostaneš z týhle čtvrti, asi začneš mít jiný nároky,” směje se Mario. „Devadesát procent těchle kurev přece musí mít AIDS,” nechápu. „To určitě. Ale tady už s chlapem pudou jenom s prezervativem. Dokonce i když chce jen vykouřit. – Tyhle baby viděly už umřít na AIDS tolik svejch kamarádek, že sex bez prezervativu neriskne žádná z nich. A dneska už to vlastně neriskne ani žádnej jejich zákazník.” Vracíme se do Harlemu. Právě včas. Z vysílačky se ozve: „Volání o pomoc z bytu na stotřicáté sedmé ulici…”
Zapínáme sirénu. „Dělej, policie, pohni s tím autem z cesty,” říká do mikrofonu Mario. Megafon na střeše policejního auta to náležitě zesílí. Černoch řídící před námi podez řele klikatě luxusního buicka okamžitě zahne k chodníku. Prořítíme se kolem něj do sto třicáté sedmé ulice. Jsme tu druzí. Luigi prudce zabrzdí, vyskakujem, řítíme se do domu. Běžíme po strmých, úzkých, špinavých, dřevěných schodech. Všude na zdech jsou klikyháky a srdečné vzkazy typu FUCK YOU. Z hořejšího patra slyšíme hádku. „Cos to udělal ty zmetku,” křičí policista na obtloustlého mladého černocha. „A co udělala ona?!”, odpovídá černý výrostek. Míjíme ty dva na odpočívadle a vpadáme otevřenými dveřmi do bytu. Prokristapána. Ovane nás puch nikdy nevětraného záchodu, koupelny, kuchyně, moči, špíny, zkažených potravin, zapařeného prádla. Běžíme úzkou chodbičkou, ve které se dva lidé nevyhnou a do obličejů nás plesk á zažloutlé prádlo pověšené na šňůře. Zdvihá se mi žaludek když probíháme kolem koupelny se záchodem, v jejímž okolí se puch ještě stupňuje. A to ještě netuším, co nás čeká v kuchyni. Vpadáme do místnosti a rázem stojíme v krvi. Je všude kolem. Její mdlý sladký zápach přehlušuje puch předsíně a koupelny. Šikmo, takřka přes celou místnost leží obrovská tlustá černoška s ručníkem na hlavě. Z pod ručníku crčí krev. Nad černou zkrvavenou obryní stojí bezradně tenounký maličký černoch, zřejmě j e j í manžel. Místnost je vymalovaná naposled před desítkami let. Na zašlé špinavé olejové barvě jsou cákance krve. Povlečení na kuchyňském gauči jako by se nikdy neměnilo. Spojovací skleněné dveře do pokoje, dá-li se tak říkat místnosti plné matrací ležících na zemi, špinavých peřin a dalších členů rodin, zřejmě sestry a jejího manžela, jsou rozbité. Střepy nám chrupou pod nohama. Aspoň tolik nevnímáme odporný zvuk když odlepujeme od linolea se zasychající krví podrážky bot.
Konečně jsou tu lékaři se skládacími nosítky. Když vidí tu spoušť okolo, okamžitě si začnou natahovat gumové rukavice, Strašidlo AIDS obchází Harlem. „Co se jí stalo?” ptají se střízlíka. „Praštil ji lahví.” „Kdo?” „Syn.” „Proč proboha?” „Pohádali se, dala mu facku.” To už se lékaři sklání nad černou obryní. Sundavají jí ručník z hlavy. „Nebojte se. Musíme zjistit, jak hluboké je to zranění. Bude to v pořádku…” Rozhrnují jí vlasy. Krev se valí z obrovské tržné rány. „Dobře – lebka není porušená. Zavážeme to,” říká lékař. „To je rodinná idyla, co?”, přitočí se ke mně Mario. „Nejdřív se společně ožerou a pak se navzájem pozabíjejí. Zvířata.” Z domovní chodby sem stále zaznívá rozhovor policisty s obtloustlým mladým černochem. „Cos to udělal, slyšíš?” „Dávám domů peníze! Můžu si tu dělat co chci!” Lékaři posadili černou obryni s obvázanou hlavou na nosítka. Nedá se nic dělat, jít sama ze schod ů nemůže. Vracíme se do domovní chodby. „Cos to udělal vlastní mámě?”, říká obtloustlému mladému černochovi Luigi. „Chtěls ji zabít?” „Neměla si začínat. Bouchla mě první – tady mi to krvácí.” Mladík si ukazuje na čelo, po kterém stéká kapka krve. „Dobře, vezmem tě do nemocnice, aby tě taky prohlídli. Jsi zatčen.” Mario chytne černocha za paži, vede ho ze schodů. Na ulici ho nakládá do druhé sanitky, která právě přijela . Nastupuje za n í m , a b y n a n ě j dozíral. Naše auto pojede za sanitkou do nemocnice. Sanitky s matkou a synem těsně za sebou se řítí Harlemem. Zastavují před dveřmi nemocničního příjmu. Matka na nosítkách má přednost. Syna vyvádějí za ní. Uvnitř to vypadá jako na poln ím obvazišti uprostřed války. Na vozíku v rohu leží polonahý mladý černoch s průstřelem hrudníku. Na obličeji má kyslíkovou masku, vedle vozíku stojí stojan na kapačku. Na dalším vozíku leží těhotná mladá žena. Je přikrytá prostěradlem. Těžko odhadnout, co jí je. V rohu na lehátku spí vychrtlý stařec s jizvami od injekčních jehel na rukou. Narkoman.
Policista hlídá vstup do chodby k operačnímu sálu. Když se občas otevřou dveře sálu jak někdo z personálu vbíhá dovnitř, návštěvník zahlédne jednotlivé členy týmu s rouškami přes obličej, odraz prudkého světla nad opera čním stolem, sestřičky přinášející nástroje… Do dveří nemocnice teď vstoupili dva šestnáctiletí černoši. Jeden kulhá, opírá se o druhého. „Tady ho máte,” prohlásí druhý a zmizí ve dveřích, kterými sem ti dva vešli . „Co je vám?”, ptá se policista střežící vstup do chodby. „Někdo mě postřelil.” „Cože?” „Šel jsem po ulici, najednou rána a tady mě to štíplo…” Černoch stáhne džíny, po stehně mu stéká krev z rány po kulce. „Sestro,” volá policista do chodby. Sestra vybíhá z operačního sálu. „Opřete se o mě, pojďte,” vede postřeleného kamsi za dveře. Se zlověstným vytím sirén přijíždějí další tři sanitky. Co se to tady proboha děje? Z první sanitky vykládají zřízenci na nosítka krásnou černošku docela zkrvavenou. U druhé sanitky je situace mnohem horší. „Exitus,” křičí doktor, když přendávají na lehátko tlustého černošského starce. Vyskočí na vozík a začne s masáží srdce. Zřízenci táhnou vozík dovnitř. Lékař pokračuje za jízdy v masáži. „Pozor!”, křičí zřízenci v chodbě a řítí se s vozíkem okamžitě na operační sál. Z třetí sanitky zatím vyvrávorala opilá černoška. Něco huláká. Co se mezi těmi zraněnými asi stalo? Co se to tady proboha děje? To, co v Harlemu zuří, už je přece skoro válka. Ale kdo stojí proti komu? Jako by se vojáci jediné armády pobíjeli navzájem. A krásní kultivovaní lékaři a sestřičky, z nichž řada je také černých, ale jako by šlo o docela jiné lidi, než je tu vidět na vozících, se snaží zachránit život té sběři. A když se jim to povede, sběř se znovu vrátí do džungle a přijde sem zas zítra, pozítří? Věčný koloběh. Marnost nad marnost. Nebe a peklo. Dva světy, které se už nikdy nepropojí. Odcházíme z nemocnice.
Tlustý mladý černoch, který v opilosti udeřil lahví vlastní matku je ošetřen a předán další policejní hlídce, která ho odveze do vězeňské cely na strážnici. Nasedáme do auta. „Tak co, jak se ti líbí v Harlemu? “, ptá se mě Luigi. „Hrůza,” vzdychnu. „Takhle se totiž teprve něco dozvíš o téhle čtvrti. Ne když chodíš po ulicích Harlemu, ale když se dostaneš do jeho bytů. V každém druhém můžeš zažít stejnou scénu jakou jsi viděl s námi. – A za to všechno může systém sociální péče. Každej druhej tu dostává podporu, kterou prochlastá nebo prodroguje!” „Ale jaké jiné řešení vidíte pro Harlem?”, ptám se. „Žádné jiné řešení neexistuje. Jedině vymazat celou čtvrť z mapy světa. Zvířata. Co s nimi? To jak žijou a chovají se nevyřeší žádné peníze. Není jiné řešení než aby Harlem docela zmizel z povrchu zeměkoule. A AIDS se o to postará. Ta nemoc to tady definitivně vyčistí.” A jsem obloukem zase tam, kde před třemi lety. Tehdy mi černý policista na konci noční hlídky na otázku, jak to s Harlemem dopadne, odpověděl: „Bledě. Harlem je jedna velká smradlavá žumpa napakovaná drogami a zbraněmi. Ten problém je neřešitelný. Celá čtvrť je na odepsání.” „A lidi?, ptal jsem se tehdy zděšeně. „Vymřou,” říkal černý policista s mdlým úsměvem. „Na drogy, na AIDS. Zbytek se vyvraždí navzájem. – Jenom v našem okrsku máme šedesát, sedmdesát vražd ročně.” Co se do té doby před třemi lety změnilo? Nic. Vymírání pokračuje. „