Za pouhých jedenáct let dokončil James Cook průzkum Pacifiku, který díky němu neskrýval od konce 18. století téměř žádné větší tajemství. Možná to byla škoda, byť anglického námořního kapitána vedly zřejmě dobré úmysly; koneckonců snad poprvé v historii lidských objevů se na scéně ukázal spíš objevitel, než dobyvatel, jehož cesty přinesly poznatky převážně vědecké. Je však tradičním dilematem mnoha zeměpisných objevů, nechá-li jejich autor za sebou dokořán otevřená vrátka… A přitom byl Cook možná dokonce jeden z prvních, kdo už tehdy nepochyboval o osudných následcích evropské civilizace všude, kde se zastavil. I Havajci je dnes napravují, přestože stojí na horké půdě. Doslova, i v přeneseném smyslu slova…
RIZIKA ROZMANITOSTI I ROZVOJE…
Havajské souostroví je hned z několika pohledů jedinečné a zároveň ohrožené. Leží téměř uprostřed Tichého oceánu, na srpkovité ose dlouhé skoro šest set kilometrů. Z jeho osmi největších ostrovů jsou to k nejbližšímu kontinentu dobré čtyři tisíce kilometrů. Mořské vlny dobíhající k Havaji mají dost místa a času, aby nabraly hodně energie. Proto se pobřeží tohoto padesátého státu USA stalo populárním rájem surfařů. Vždyť na tak vyhlášených plážích, jako je třeba Na Pali na ostrově Kauai, dosahují zimní vlny úctyhodných desetimetrových výšek! A to už se surfuje…
Šťastní američtí konzumenti volného času to mají do hotelů na havajských březích pár hodin letu. Ti ovšem sotva vytáhnou paty z vln a barů. Zemědělství, průmyslový rozvoj a překotné tempo turistiky však už dávno ničí zejména tu divočejší část ostrovních nížin, zatímco tam, kam turisté většinou nedosáhnou, stranou od pláží a golfových greenů, vysoko v horách a osamělých údolích, zůstávají poslední útočiště unikátního přírodního dědictví Havaje v jiném druhu obklíčení. Tyhle kouty ráje jsou ohroženy především nepůvodními, zavlečenými rostlinnými a živočišnými druhy.
Jak říká Ed Misaki, šéf přírodní rezervace na jednom ze sedmi obydlených, ale nejméně rozvinutých havajských ostrovů Molokai: “Všechno je o izolaci. Havajské ostrovy jsou skutečně považovány za nejizolovanější ostrovní skupinu na světě. Začalo to samozřejmě sopečnými vrcholy bez života, protože celé souostroví vzniklo právě sopečnou aktivitou. Pak ale přišel život: hmyz zanesený větrem, semena přinesená ptáky nebo připlavená oceánskými proudy… To všechno se na Havaji rozvíjelo jen pod minimálním vlivem vnějšího světa.”
Zvířata a rostliny se přizpůsobily zdejším podmínkám, a tak vznikly četné endemické druhy, vyskytující se jenom tady. Z pohledu biologa jsou Havajské ostrovy nejpozoruhodnějším místem na světě především schopností zdejších rostlin vytvářet nesčíslné mutace. Podle názoru mnoha odborníků předčí počtem a různorodostí druhů rozvinutých ze společného předka třeba i proslulé Galapágy. Kupříkladu jedna lobelie se na Havaji dokázala proměnit ve více než sto druhů různých keříků a stromků s růžovými, purpurovými, zelenými či bílými květy stejného tvaru. Pěnkavovitý, výrazně zbarvený pták se rozmnožil do padesáti druhů drobných honeycreeperů – šoupálků, sajících nektar exotických květin. Proto je Havaj také rájem pro biology zkoumající působení evoluce. Či spíše, byla by jím, nebýt onoho strašlivého úbytku a zanikání. Dnes už na Havaji zbývá sotva jedenadvacet druhů šoupálků a toho šarlatového z Molokai najde člověk snad jen vycpaného v Bishopově muzeu v Honolulu…
ŽIVOT POD SOPKAMI
Ostrovy jsou z geologického hlediska velmi mladé – stáří zdejších sopek se odhaduje na nějakých 1400 let. Nejmladší a největší ostrov Hawaii, podle něhož je celé souostroví pojmenováno, jich má pět a z toho dvě – Mauna Loa a Kilauea – jsou nejaktivnější na světě. Posledně jmenovaná je zároveň zřejmě nejstudovanějším a nejhlídanějším vulkánem světa. Před pár lety tu kupříkladu seismologové spočítali pohyb podzemního magmatu tak přesně, že pak snadno našli optimální místo k pozorování lávy vyvřelé na povrch.
Ostatně, po vzrušujícím pohledu na žhavou lávu prahne i zvídavější turista. Její teplota dosahuje ve chvíli vyvření někdy až 1000 °C a vypadá na první pohled stejně nevinně, jako třešňový sirup. Je čistá, je elegantní. Ale nebezpečná. Část lávy se pokaždé po vyvření zformuje v přirozených lávových kanálech. Člověk se v nich může probořit i po zchladnutí lávy, nedbá-li míst se zrádně tenkým povrchem. Jeden z takových kanálů na ostrově Hawaii lze sledovat téměř celých pět kilometrů až k pobřeží, kde se láva vlila do moře. Vulkanologové to místo pojmenovali “hrdlo požární hadice”.
Láva je zde skoro všude, v rozhlehlých tmavých, někdy lesklých plochách: kousky lávy spletené do fantaskních ornamentů, láva zmrazená do masivních bloků, láva výbuchem rozdrcená na prach, mořem uhlazené lávové polštáře, láva vytvářející útesy, vrstva na vrstvě. Láva je zkrátka určujícím rysem této krajiny.
Část Mauna Loy vystupující nad hladinu moře je impozantní už sama o sobě – avšak její největší část se skrývá pod hladinou moře, které je tu zhruba 5,5 kilometru hluboké. Měřeno tedy od základu pod mořem k vrcholu, je Mauna Loa nejvyšší horou a zároveň sopkou na světě, přibližně deset tisíc metrů vysokou. Vedle ní zdánlivě malá Kilauea – o tři tisíce metrů nižší – má pořád ještě v celkovém měřítku nějakých šest tisíc sedm set metrů… Právě hrozivé výbuchy této dvojice určovaly zatím poslední kapitolu geologické historie ostrova Hawaii. V minulých letech se podařilo vyvinout zdokonalené přístroje a nové metody sloužící k práci vulkanologů, k jejich sledování geologického vývoje, sopečné aktivity i k pochopení tvaru krajiny.
Někdy v roce 1960 zkoumal Dr. James Moore, vedoucí Havajské vulkanologické laboratoře, mapu mořského dna poblíž ostrova Molokai metodou založenou na principu tehdy ještě poměrně primitivního sonaru. Podle vracejících se ozvěn místo vykazovalo neobyčejnou členitost. Moore tehdy usoudil, že dno je ve sledovaném prostoru poseto obrovskými geologickými bloky, které kdysi byly součástí sopečného ostrova, ale sklouzly do moře. O pár let později pak dokonalejší přístroje jeho teorii do písmene potvrdily…
HAVAJ V POHYBU
Nicméně vulkanologa ohromil rozsah podobných sesuvů kolem všech havajských ostrovů. “Obsahují celé přívaly geologického odpadu, táhnoucí se místy až do vzdálenosti dvou set kilometrů,” tvrdí Moore. “Některé z těch bloků dosahují rozlohy newyorského Manhattanu a jeden takový kolaps před sto tisíci lety musel způsobit, jak jsme spočítali, vlnu tsunami vysokou třicet metrů…”
Dokonce i pro neškolené oko je ostrov Hawaii mladíkem. Z celého souostroví se aktivní sopky vyskytují právě jen tady a eroze vzduchem či vodou tu byla při formování krajiny druhořadá.
Ale čím dál se pohybujeme na severozápad, tím jsou sopky starší a eroze více dominující. Ještě nedávno neexistovalo uspokojivé vysvětlení pro ono narůstající stáří havajských vulkánů směrem na severozápad. Teprve v posledních letech se zrodila teorie o tektonice a pohybujících se tektonických deskách. Podle ní krusta – zemský povrch – nebyla nikdy pevně ukotvena na jednom místě. Naopak, skládá se z více velkých desek (některých i o velikosti kontinentu), jež se pomalu pohybují na hlubším a pružnějším zemském plášti. Většina sopečné aktivity na Zemi se ovšem vyskytuje v místech, kde se tektonické desky setkávají. Havajské ostrovy v centru pacifické desky jsou výjimkou…
Klíč k historii Havaje leží zřejmě právě pod Kilaueou a Mauna Loou, kde se předpokládá existence “horkého bodu” (hot spot) v zemském plášti. Je to cesta, kterou magma pravděpodobně periodicky vystupuje na povrch a tímto způsobem vytvořilo i Havajské souostroví. Zdá se, že zatímco “horký bod” zůstával v geologickém čase na relativně pevném místě, tektonická deska se posouvá rok co rok o šest až deset centimetrů na severozápad. Tento pohyb určuje průběh aktivity i budoucnost každé vznikající sopky, která se přemísťuje z místa svého zrodu. Při postupném odpojení vulkánu od zdroje aktivity sice ještě výbuchy pokračují, ale skutečně mohutných erupcí postupně ubývá. Každá sopka nakonec vyprázdní své zásoby lávy, vyhasne a spí. Dlouho před ukončením sopečné aktivity se hlavním výtvarníkem krajiny stává eroze. Na plochém kuželu sopky vzniknou malá údolí měnící se zvolna v hluboké kaňony. Přitom se vulkán začíná snižovat, jednak erozí, jednak obrovským tlakem hory na tektonickou desku. Tyto dva vlivy nakonec mohou sopku “zatlačit” až pod hladinu moře a v některých případech na jejím zbytku vyroste korálový ostrov. Osud, který potkal a potkává starší havajské vulkány, čeká zřejmě i Kilaueu a Mauna Lou. Zatím jsou však obě v plné síle mládí. Během zaznamenané historie (kapitán Cook objevil Havaj v roce 1779) pokryla láva z výbuchů Mauna Loy plochu 64 tisíc hektarů a z Kilauey 15 tisíc hektarů…
Havajská láva má dvě jedinečné vlastnosti přímo určující tvar zdejších sopek. Je velmi řídká a patří k nejteplejším na světě. Právě její nízká hustota je zodpovědná za plochý, krunýřovitý tvar vulkánů. Krunýř je asymetrický, protože aktivní centrum sopky se posouvá a narušuje symetrii. Na vrcholu sopek vzniknou obrovská pokleslá území – skoro jako krátery. Pevné schéma průběhu sopečných výbuchů na Havaji neexistuje. Ale často lze při jejich začátku pozorovat fontány a “ohnivé stěny”, kdy z otvorů a vznikajících trhlin prýští láva. Zchlazené malé kousky lávy z fontán se rozprostřou po okolí, někdy ve vlasovité struktuře, jindy ve tvaru kapek. Havajci je nazývají “vlasy Pele” a “slzy Pele” podle bohyně sopek z havajského náboženství.
Rozlišují také dva druhy lávových proudů. Lávě s hladkým povrchem říkají pahoehoe, kdežto lávě s hrubým, škvárovým povrchem se říká a’a. Tok lávy do moře je procesem vznikání a zanikání. Voda se přelévá přes lávu dřív, než vychladne, a opět začíná pozvolná eroze. Svou práci vykoná i vznikající pára. Při kontaktu s tekutou tuhnoucí lávou ji drtí do malých kousků, a tak vznikají černé, “instantní pláže”. Ve chvíli, kdy se přírůstek lávy pro sopku stává příliš těžký a vysoký, nastává obvykle sesuv. Kilauea stále produkuje lávu, a ostrov Hawaii se tím rozrůstá – zhruba o 319 akrů za posledních šest let.
CENTRUM OHROŽENÝCH DRUHŮ
S trochou štěstí může zvídavější turista na Havaji potkat botaniky a zoology – dokonce při vyloženě riskantních horolezeckých výkonech. Zachraňují ohrožené havajské rostliny před definitivním vyhynutím. Posledním útočištěm původní flóry přitom často zůstávají už jen nedostupné útesy a příkré skály – a právě tam se pohybují přírodovědci na lanech. Havajské ostrovy nejsou totiž jen rájem. V přírodovědeckém světě získaly i smutné přízvisko “centrum ohrožených druhů Ameriky”.
Elizabeth Royte popisuje atmosféru svého setkání s ochránci přírody Havaje: “Celé týdny mě provázeli zamlženým deštným pralesem a ukazovali přírodní divy. Žasla jsem nad rostlinou s listy velkými jako plážové slunečníky, nad kapradím připomínajícím jetelový čtyřlístek. Viděla jsem květiny připomínající tvarem dlouhý, zahnutý ptačí zobák. Vyprávěli mi o dravých housenkách napadajících hmyz a o odolných štěnicích wekiu žijících na ledových vrcholcích a cizopasících na drobounkém hmyzu, který sem zanesly větry… V té litanii nad zázraky bylo cosi slavnostního a zároveň smutného hořkostí ze ztrát. Ačkoli Havajské ostrovy představují pouhé dvě desetiny procenta celkové rozlohy USA, celé tři čtvrtiny vymizelých rostlin a ptáků Spojených států kdysi žily právě jen na Havaji. Víc než třetina z 526 rostlin a 88 ptáků figurujících v knize ohrožených druhů Ameriky pochází právě odtud…”
Příčiny tohoto dramatického úpadku jsou četné a složité, ale pokud chcete na přírodovědcích, aby uvedli tu nejvýznamnější, vesměs se bez váhání shodnou na divokém praseti. Po podrobnějším nahlédnutí do havajské přírody člověk pochopí proč. Při pátrání po červech a housenkách prasata poškozují kořenový systém pralesních křovin a květin. Rozrývají půdu rypáky, trusem rozsévají semena cizích rostlin. Ta pak vyrostou v hustou spleť lián či v malé stromky, které dusí původní vegetaci. Navzdory snahám lovců žijí v havajském národním parku přes čtyři tisíce divočáků. A víc než sto tisíc se jich toulá po všech ostrovech! Přitom trvá konflikt mezi lovci a ochránci přírody. Lovci by rádi zachovali určité množství prasat kvůli potravě i sportovnímu lovu, ochránci by zase rádi viděli některé oblasti Havaje úplně zbavené tohoto nepřítele.
Odborníci zdůrazňují, že ztráta byť jen jediného dalšího rostlinného či živočišného druhu může nakonec přivodit rozpad celých ekosystémů. Argumentují i tím, že původní havajská flóra obsahuje genetické informace, které mohou být příslibem nových potravin a léků. Proto dnes může člověk na Havaji vidět kromě folklorního tance hula, tradičního květinového vítání cizinců a “rajského” surfování také místní ochránce, kteří regulují stavy divočáků, stavějí ploty, jež mají za úkol udržet stranou od křehkých rostlin různé kopytnatce, chovají v zajetí ptáky, ničí nepůvodní flóru, či dokonce vlastníma rukama opylují exotické květy.
Je skličující vědět, že přinejmenším na tisíc živočichů, kteří kdysi oživovali krajinu Havaje, zmizelo od chvíle, kdy se nohy prvních Polynésanů před zhruba patnácti sty lety dotkly zdejších břehů. Můžeme si představovat, jaké to bylo, když u ostrovů přistály první kánoe polynéských osadníků… Vydali se na průzkum pralesa, lovili ptáky kvůli jídlu a snad i kvůli pestrobarevnému peří, sbírali exotické rostliny kvůli medicíně. Ani tito prapůvodní osadníci nebyli vůči Havaji tak laskaví, jak se dříve myslelo. Káceli nížinné lesy, aby mohli začít pěstovat rostliny, které si přivezli z původního domova – chlebovníky, banánovníky, cukrovou třtinu. Přivezli si dokonce malé vepříky. A už jen sama jejich přítomnost vedla postupně k vymizení přinejmenším 35 druhů ptáků…
Kapitán Cook pak po svém přistání v roce 1779 dovedl věc ještě dál. Slovo o jeho objevu Havaje se rozšířilo západním světem a brzy nato začaly na Havaji přistávat další a další lodi. Během následujících desetiletí dovezli Evropané na ostrovy dobytek, kozy, ovce a velká evropská prasata. Spousta těchto zvířat časem opustila ohrady, rozprchla se po lesích a zdivočela. Tak Evropané změnili Havaj za pouhá dvě století víc, než Polynésané za skoro jedno a půl tisíciletí. Sopečná podstata propůjčuje v těchto souvislostech Havajskému souostroví i jeho budoucnosti zvláštní symboliku. Na každém kroku se tu setkáváte s destrukcí, ale zároveň s úsilím přírody i člověka o vznik nového života.
