Na Havajských ostrovech nyní operují tři letecké společnosti, jejichž hlavní starostí je takzvaný island hopping, to jest „přeskakování“ z ostrova na ostrov. Nejdelší let měří 500 kilometrů, což je vzdálenost ostrova Kauai od největšího ostrova Hawaii. Ale „skáče“ se i na menší vzdálenosti, protože mezi jmenovanými ostrovy leží další čtyři, na nichž žijí lidé a na které létají turisté. Těch na Havaj rok co rok přicestuje okolo devíti milionů. Letecké společnosti Aloha, Hawaiian Airlines nebo Pacific Wings je na palubě ještě před angličtinou vítají havajštinou, jedním ze dvou oficiálních jazyků státu Hawaii.
POLYNÉSIE NA SEVERNÍ POLOKOULI
V poměru k Havajcům jsme vlastně protinožci, po obvodu zeměkoule nás od nich dělí přesně 180 délkových stupňů, takže když u nás odbíjí poledne, mají na Kauai, Oahu, Maui či Big Islandu Hawaii půlnoc. Kdyby tyto ostrovy ležely na jižní polokouli, bylo by „protinožectví“ ještě o něco dokonalejší, ale skutečnost je taková, že leží v docela slušné vzdálenosti na sever od rovníku. Na Aljašku to mají Havajané stejně daleko jako na Tahiti a sníh tu díky dvěma vysokým sopkám na Big Islandu není neznámým pojmem.
V rámci Polynésie sice Havajské ostrovy představují nejsevernější výspu, ale nikoliv takovou, aby tu staří Polynésané museli vinou klimatu radikálně měnit způsob života, přijatý na ostrovech v jižních mořích. Souostroví je v subtropickém až tropickém pásmu, na němž i nejchladnější měsíc leden má průměrnou teplotu 21 ̌C.
A proč zrovna v jižních mořích? Historicky první doložení obyvatelé Havaje připluli totiž od jihu z polynéského souostroví Markézy. Na Havaj, do vzdálenosti takřka pěti tisíc kilometrů od svého tehdejšího domova, dorazili na svých oplachtěných kánoích někdy mezi 6. a 8. stoletím našeho letopočtu. Pravděpodobně našli ostrovy zcela bez lidí, ale úplně jisté to není.
V každém případě pak tito ex-Markézané žili na Havajských ostrovech půl tisíciletí v klidu a izolaci. Potom však idyla brutálně skončila. Z Tahiti, ještě o něco vzdálenějšího ostrova jižního Pacifiku než Markézy, se někdy mezi letopočty 1100 a 1300 připlavili noví osadníci, vojensky zdatnější než jejich předchůdci. Poradili si s ex-Markézany tak, že dnes po nich zbývají jen archeologické nálezy různých artefaktů, skýtající materiál k přesnému datování i k dohadům, jakým způsobem vlastně byli Tahiťany zlikvidováni.
Potomci Tahiťanů a možná i asimilovaných Markézanů žijí dnes na Havajských ostrovech v menšině. Oficiálně se udává dvacet procent z celkové populace, podle ústavy se za Havajce ale může pokládat člověk s jakýmkoli, byť nepatrným podílem domorodé krve. Dříve se tento status (důležitý z hlediska nároků na půdu) přiznával jen těm, kdo prokázali nejméně padesátiprocentní podíl havajských předků, což by statisticky redukovalo Havajce na menšinu takřka zanedbatelnou.
Jako správné Polynésanky byly totiž havajské ženy vždy nejen přitažlivé, ale i vstřícné k cizincům. „Jestli ne nejlepší, tedy jistě nejsladší výtvor Pánaboha,“ napsal o nich znalec Robert Louis Stevenson, autor slavného Pokladu na ostrově. Díky té sladkosti je skoro nemožné najít dnes Havajce s nepomíchanou krví na frekventovaných ostrovech, jako jsou Oahu či Maui. Baštou havajské čistoty zůstává naopak nejmenší obydlený ostrov Niihau, jehož 200 obyvatel žije z vůle majitelů v izolaci bez pravidelného spojení.
Zbývajících osmdesát procent populace ostrovů bez domorodé krve (z celkových 1,2 milionu obyvatel) je tak pestrých, že žádná skupina nebo etnikum nemá velkou převahu nad ostatními. Historické proměny, které se o to zasloužily, byly odstartovány objevením Havaje bělochy v roce 1778, pokračovaly v následujících dvou stoletích migrací z Ameriky, Japonska, Filipín, Číny i odjinud, a byly do jisté míry završeny v roce 1959, kdy se Havajské ostrovy staly pod jednotícím jménem Hawaii padesátým státem Unie – tedy Spojených států amerických.
VE ZNAMENÍ HOKULE’A
Jedna z hvězd na praporu Stars and Stripes patří tedy Havaji. Každý vzdělanější Havajec by vám řekl, že tou „jeho“ je jasný Arcturus, nejdůležitější hvězda polynéských mořeplavců při plavbách na sever od rovníku. Její havajské jméno je Hokule’a (pozn. autora: apostrofy vyjadřují v psané havajštině jazykový ráz – krátké přerušení uprostřed slova, a tím oddělení následující slabiky; některá slova a jména se poangličtila a nechává se na uživateli, napíše-li apostrof, či ne: v našem textu jde např. o Hawai’i, O’ahu, Kaua’i nebo Waihe’e).
Loď téhož jména se sedmnáctičlennou posádkou na otevřené palubě odrazila od břehů havajského ostrova Maui 1. května 1976. Byla to osmnáctimetrová kánoe o dvojím trupu, dvou stožárech a dvou nahoře vykousnutých plachtách, připomínajících klepeta kraba – přesně taková, jaké dokumentovaly kresby účastníků prvních evropských výprav na Havaj. Na palubě nebyl žádný navigační přístroj ani mapa a zásoby potravin se skládaly výhradně z toho, co jedli staří Polynésané: z kokosů, sladkých brambor, hlíz taro, plodů chlebovníku a sušených ryb. Většina členů posádky měla havajskou krev, ale lodivodem byl Mikronésan Mau Piailug ze vzdálených Karolínských ostrovů. Dále spolucestovali jeden vepř, jeden polynéský neštěkající býložravý pes a několik slepic s kohoutem. Jejich posláním nebylo sloužit jako potrava, nýbrž dokázat, že převoz domácích zvířat na velké vzdálenosti byl za starých Polynésanů možný.
Je jedním z četných paradoxů provázejících národní sebeuvědomění Havajců, že plavba byla konána (bezpochyby kvůli finanční podpoře) v rámci oslav dvousetletého trvání Spojených států – tedy země, jejíž vojáci svrhli v roce 1893 havajskou královnu Lili’uokalani a okupovali do té doby formálně svobodnou zemi.
Polynéští plavci prý zkoumali hvězdnou oblohu za pomoci mnemotechnických pomůcek vtělených do jejich zpěvů. Mau Piailug tyto zpěvy neznal, ale přesto byl vyhlášeným ppalu – plavcem schopným orientovat se podle hvězd a dmutí moře. Na Karolínách a Marianách, mezi nimiž se plavil od dětství, překonával na oplachtěné kánoi s vahadlem bez jakéhokoli moderního přístroje vzdálenosti až 800 kilometrů.
Jenže vzdálenost z Havaje na Tahiti je více než pětinásobná, poloha hvězd se při ní jeví jinak a také větry a proudy směřují jinam. Přesto však Piailug za asistence amerického profesionálního cestovatele Davida Lewise a tahitského kapitána Rodo Williamse prokázal neuvěřitelné navigační umění, při němž, jak se dodatečně ukázalo, se uchýlil od vytyčené trasy maximálně o několik desítek kilometrů. V každém případě 4. června 1976, po pouhých 35 dnech plavby, přistála Hokule’a na Tahiti, kde ji uvítal nadšený patnáctitisícový dav potomků dávných plavců na stejné trase.
Plavba lodi Hokule’a inspirovala celou řadu podobných cest i v opačném směru. Dnes je loď vystavena v Havajském námořním centru v hlavním městě Honolulu. Její pouť nebyla tak dobrodružná jako plavba Heyerdahlovy Kon Tiki ani neměla takovou publicitu, ale mnozí ji považují za významnější. Podala konkrétní důkaz o něčem, co se kdysi skutečně odehrálo a co se její zásluhou stalo nezpochybnitelným. Mezi Havajci i Tahiťany vyvolala novou vlnu hrdosti, protože po ní muselo být každému jasné, že jsou potomky nejlepších a nejodvážnějších mořeplavců a navigátorů, jací kdy brázdili vlny Pacifiku.
HAVAJSKÁ RENESANCE
Normální turista zpravidla nemá čas zabývat se interními problémy navštívené země. V případě Havaje navíc nejsou tak nápadné. Přesto jsou citlivé: jde o vlastnictví havajské půdy a také výklad dějin po příchodu haole (bílých Evropanů a Američanů). V rámci těchto moderních dějin se pak diskutuje zejména o protikrálovském puči provedeném sto šedesáti americkými vojenskými námořníky v roce 1893. Až po pětiletém váhání, během něhož si bohatí havajští Američané, iniciátoři puče, hráli na samostatnou republiku, zareagoval kongres ve Washingtonu nikoliv navrácením suverenity Havajcům, nýbrž tím, že učinil z Havaje americké teritorium.
„Havajská renesance“ se v posledních třech dekádách stala pojmem, který musí brát na vědomí i místa nejvyšší. Už prezident Reagan zasáhl do rozhodování o územních nárocích těch, kteří se pokládají za domorodce, a při výročí v roce 1993 se prezident Clinton v oficiálním proslovu Havajcům omluvil za puč před sto lety. O nějakém odškodnění na úrovni toho, co dosáhli američtí indiáni a Eskymáci, však nebyla řeč: Havaj je příliš malá na nějaké územní kompenzace.
Tehdejší havajský guvernér John Waihee (shodou okolností dodnes jediný z volených guvernérů, který měl polynéské předky, neboť před ním byl guvernérem amerického státu Hawaii etnický Japonec, po něm etnický Filipínec a současnou guvernérkou je bílá Američanka židovského vyznání, rodačka z Missouri) vyhlásil ke stoletému výročí zničení havajské samostatnosti Američany bez souhlasu Washingtonu v Honolulu čtyřdenní oficiální smutek. Bývalý královský palác byl pokryt černým suknem a před ním vlála vlajka státu Hawaii, zatímco vedlejší stožár, kde se za normálních okolností vztyčuje vlajka USA, byl prázdný. Na Královské třídě v Honolulu ověsili Havajci sochu Kamehamehy I., zakladatele havajského království, mnohametrovými květinovými přehozy lei, což se jinak dělá jenom k výročí jeho narození 11. června.
Kamehameha I. (1758-1819), uctívaný havajský panovník, byl obratný vojevůdce i diplomat. Jako mladý muž byl možná účastníkem šarvátky, při níž byl v únoru 1779 zabit na břehu Velkého ostrova Hawaii evropský objevitel havajského souostroví James Cook. Deset let nato se stal králem Velkého ostrova a do roku 1795 postupně dobyl všechny ostatní ostrovy s výjimkou Kauai a Niihau, které pak získal v roce 1810 diplomatickou dohodou s tamním vládcem.
V přestávkách mezi svými vojenskými výboji byl Kamehameha I. i zákonodárcem se smyslem pro poezii. Dnešní havajská ústava převzala jeho Zákon rozštípnutého pádla (Kanawai Mamalahoe), ochraňující bezbranné bytosti – ženy, děti a staré lidi. Název vznikl při jedné epizodě z Kamehamehova života, kdy šel osobně ztrestat rybáře lovící na zakázaném území. Uvázl při tom nohou v puklině balvanu na pobřeží, a jak byl na chvíli bezbranný, napadl ho rybář a o hlavu mu rozštípl své pádlo.
SOUKROMÁ PŮDA
Na Havaji, zabírající pouhé dvě promile plochy Spojených států, skutečně není místa na rozdávání. Tím více mě na Velkém ostrově překvapila cedule: „Největší soukromý ranč v USA“. Big Island Hawaii je skoro dvakrát větší než všechny ostatní ostrovy dohromady a tvoří ho čtyři sopky, jejichž trávou porostlá plochá úpatí jsou přirozenými pastvinami pro dobytek, dovážený na Havaj už od prvních bělošských plaveb. Pod severním úpatím nejvyšší sopky Mauna Kea má tento ranč dokonce svoje muzeum. Dozvěděl jsem se tam, že předek majitelů ranče jménem John Palmer Parker dostal půdu od krále Kalakauy (bratra později svržené královny Lili’uokalani) odměnou za to, že se zavázal pochytat a postřílet volně se pasoucí dobytek, který se přemnožil a dělal škodu. Parker pojal svůj úkol velkoryse a na jeho konci byl majitelem nikoliv původně slíbených dvou akrů (necelého hektaru), nýbrž 840 čtverečních kilometrů.
Na opačném konci souostroví jsem se ze západního břehu ostrova Kauai díval na nedaleký ostrov Niihau, jehož historie stojí rovněž za zmínku. V rámci svého „island hoppingu“ bych se na něj nedostal, ani kdybych po tom toužil, neboť rodina Robinsonů, jež ho vlastní, tam nikoho nepouští. Král Kamehameha V. prodal celý ostrov i s 300 Havajci v roce 1864 za deset tisíc dolarů jejich praprababičce, vdově po námořním důstojníkovi Elisabeth Sinclairové. Status Havajců na Niihau nebyl nikdy otrocký (mohou odjet), ale jinak jsou zcela závislí na ranči. Ve 21. století nemají jejich domy elektřinu ani kanalizaci a nejmodernějším jejich dopravním prostředkem je jízdní kolo. Přes průliv se dívají na nejdeštivější místo na světě, úbočí vyhaslé sopky Waialeale na Kauai, ale sami mají nouzi o vodu, neboť dešťová mračna se vylévají na Kauai nebo Oahu, ale jejich nevysoký ostrov míjejí.
V příbězích o obsazování havajské půdy by se dalo pokračovat, ale zmiňme už jen jejich výsledek. V dnešní době existuje na čtyřicet soukromých velkých vlastníků havajské půdy a skoro všichni jsou potomci protestantských misionářů. Patří jim zhruba polovina ostrovů Oahu, Kauai, Maui, Molokai a Big Island. Zbytek plochy je rozdělen mezi vlády federálních USA a státu Hawaii. Snad jen o tomto posledním vlastníkovi lze říci, že za ním stojí i Havajci.
Do úplnosti výčtu zbývají ještě dva malé ostrovy z osmi tzv. „velkých“ (které se tímto označením odlišují od pásma neobydlených miniaturních ostrůvků a atolů západně od Niihau).
Za obydlený Lanai zaplatil v roce 1922 bostonský podnikatel Dole potomkovi misionářů milion dolarů a přeměnil pak jeho úrodnější část v největší ananasovou plantáž na světě. Dříve slavná Dole Pineapple Company však už patnáct let na Lanai neexistuje, zato však přibyly nové luxusní hotely posledního amerického vlastníka Murdocka, který nechal plantáž o neuvěřitelné rozloze 52 km2 zredukovat na desetinu.
Neobydlený Kahoolawe jižně od Maui byl po padesát let střelnicí amerického námořnictva. Staří Havajci až po dynastii Kamehamehů tam měli posvátná místa a současně něco jako školu plaveckého umění. Poté co prezident Bush senior a kongres vyslyšeli v roce 1990 protesty proti střelnici, střelba umlkla a nadšenci, dojíždějící z Maui, se pokoušejí slávu staré školy obnovit. NEJKRÁSNĚJŠÍ FLOTILA
Niihau a Big Island jsou krajními body vulkanického řetězu, kde si jednotlivé články předávají štafetu. Severozápadní ostrovy (Niihau a Kauai) vznikly před několika miliony let, prostřední (Oahu, Molokai, Lanai, Kahoolawe a Maui) postupně před statisíci až stovkami let a východní Big Island vzniká dodnes. Potenciálně činnou sopkou je tam obrovská Mauna Loa (4169 m n. m.), ale tou skutečně soptící je menší Kilauea (1246 m n. m.) na jihovýchodě. Ta je světovou rekordmankou v nepřetržité aktivitě, která trvá už od roku 1983. Tím, že vylévá lávu směrem k moři, mění pobřežní linii a celkovou plochu ostrova. Havaj je tak jediným státem USA, který se zvětšuje.
Normálně platí, že čím je reliéf horstva geologicky mladší, tím je divočejší, ale u Havajských ostrovů je tomu přesně naopak. Lávy havajských sopek jsou toho typu, že během stékání nejsou schopny ztuhnout v příliš příkrém úhlu. Mauna Loa i Mauna Kea (4205 m n. m.), dvě obří sopky Big Islandu, jsou placaté bochníky s rozlehlými základnami, zabírajícími velkou část ostrova. Eroze je „ujídá“ teprve krátkou dobu. A tak na skutečně nádherné partie horského a pobřežního reliéfu jsou daleko bohatší nejstarší ostrovy Kauai a Oahu, kde hluboká eroze vytvořila v partiích bohatých na srážky srázy, údolí, kaňony a pobřežní útesy, proslavené z mnoha fotografií a filmů. Při pohledu na tyto snímky se snadno vžijete do nadšení klasika Marka Twaina, který označil Havaj po pobytu v roce 1866 za „nejkrásnější flotilu ostrovů, jaká kdy zakotvila v oceánu“.
Co z této flotily vlastně chtějí vrátit havajští radikálové z Ka Lahui Hawaii (strana „Havajský národ“), pokud jsou realisté a nemyslí si, že po sto deseti letech jim Spojené státy vrátí suverenitu? Komu by ji vraceli, když čistí Havajci mizí stejným tempem jako více než dvě stovky druhů havajských rostlin a ptáků figurujících na seznamu nejohroženějších živých organismů naší planety? Ostatně byli to staří Polynésané, kdo spustili tento proces tím, že dovezli na Havaj prasata, psy, slepice, banány, třtinu a chlebovník a vypálili stovky hektarů původního lesa. Zvláštní endemický svět na ostrovech byl prostě odsouzen k přeměně v okamžiku, kdy na ně vstoupil první člověk.
Při vší skepsi se člověk cítí svátečně, když se alespoň dotkne něčeho Made in Old Hawaii, to jest čehokoli zaručeně vyrobeného havajskou přírodou a případně jejími prvními lidskými nájemníky. Na pobřeží Kona na Velkém ostrově, odkud pocházel Kamehameha I., se na jedné z černých pláží z vulkanického štěrku zachovalo pu’uhonua, posvátné místo, kam se mohli uchýlit pronásledovaní hříšníci, kteří porušili nějaké tabu. Tím, že sochy bůžků jsou pod širým nebem, tu nemáte dojem muzea, kterým popravdě toto místo je. Umění je však přijít sem v okamžiku, když se zrovna vedle každé z dřevěných soch nezubí japonský turista, který by se bez obrázku „já s havajským idolem“ prostě nemohl vrátit domů.
Jedním z lepších zážitků z rodu návratů k původní čistotě proto bylo, když jsme na svahu Haleakaly, nejvyšší hory ostrova Maui, objevili erbovní rostlinu této sopky, super-endemický „stříbrný meč“ (Argyroxiphium sandwichense), a nedaleko od něj nijak přehnaně plachou husičku nene neboli bernešku havajskou (Branta sandvicensis), národního ptáka státu Hawaii.
(Na rozdíl od havajského národního stromu kukui neboli původem východoasijského ořechu Aleurites moluccana a havajské národní květiny pua aloalo neboli původem východoasijského žlutého ibišku Hibiscus brackenridgei je berneška skutečnou originální Havajankou, stejně jako národní ryba Rhinecanthus rectangulus, která má fantastické havajské jméno Humuhumunukuapua’a, což znamená „ryba s prasečím rypákem“.)
K dovršení domorodého blaha byla řidička minibusu, který se s námi šplhal po krkolomných serpentinách k vrcholu Haleakaly, evidentní Havajanka. Na svých nejméně sto kilo byla pozoruhodně čiperná a taky sebevědomá: v polynéském estetickém cítění se krása a tloušťka vůbec nevylučují. Na vrcholu sopky, z něhož bychom, nebýt mraků, viděli pět ostrovů a tím pádem většinu její vlasti, jsem se jí odvážil zeptat, jestli je „čistá“. Otázka ji rozesmála. „Moc do toho neschází,“ odpověděla mi. „Kdyby v předcích nebyl jeden Číňan a jeden Ir. Ale oba si vzali Havajanky.“
