Světlá místnost je zaplněna lidmi až k prasknutí. Chybí židle a tak ti, co přišli později stojí kolem zdí, aby nebránili v pohledu šťastnějším sedícím. Téměř všichni se navzájem znají. Velkým bílým ubrusem pokrytý stůl je obsazen stohy detektivních knížeček. Na ulici je nesnesitelné vedro, ostré sluneční paprsky bodají do očí, triumf slaví orosené sklenice piva a prostorem bílé místnosti exploduje potlesk. Je určen nejlepším detektivkářům České republiky a sousední ulicí právě spěchá policejní auto se zapnutou houkačkou.
Již třetím rokem se daří napínat české čtenáře knihám z edice Na horké stopě. Útlé časopisy formátu A5, jež vycházejí jednou za měsíc, jsou trochu zvláštním projektem, který se zrodil v hlavě novináře Romana Cílka – jak sám říká – už hodně dávno. Co je tedy vlastně na těch “obyčejných detektivkách ke čtení do vlaku” neobvyklého?
Všechny povídky vycházející “Na horké stopě” spojuje jedna postava a tou je novinář Jakub Kramář (podle autora projektu reportér magazínu Koktejl). Samozřejmě, že všechny krimi povídky nepíše sám pan Cílek a právě to je pozoruhodné. Tým tvoří čtyři autoři: Roman Cílek, Antonín Jirotka, Jana Moravcová a Jan J. Vaněk. Čtyři autoři, čtyři odlišné bytosti, čtyři různé pohledy na svět a jedna ústřední postava pro všechny jejich příběhy. “Ono mít společnou postavu má své výhody i nevýhody. Má dány dopředu hlavní vlastnosti, které musíme akceptovat. Máme tedy jasno v tom, kdo je Jakub Kramář. Na straně druhé v těch prvních příbězích se obalovala dalším a dalším masem, kdy jsme přidávali drobnější vlastnosti a obklopovali ji vedlejšími postavami,” vysvětluje Jan J. Vaněk a dodává: “Já jsem začal psát detektivní povídky vlastně z nudy a z žertu. Původně jsem povoláním kulturní redaktor. Pak někoho napadlo začít psát a tisknout soudničky. Nikdo se k tomu neměl, ale já jsem řekl – pcha, napsat soudničku to mám za půl hodiny. A pak jsem je psal osm let. Dnes jsou to už povídky.”
“Já a Honza Vaněk pracujeme v časopise Policie, takže máme vcelku témat dostatek. Dostáváme se ke skutečným případům docela často,” pronáší barokně vyhlížející Antonín Jirotka. “Víte, my bychom všichni velmi rádi napsali nějaký velký detektivní román, ale není vydavatel, který by ho vydal,” krčí rameny spisovatel.
Nad sklenicí piva sedí proti mně jediná žena v Horké stopě – spisovatelka Jana Moravcová, kterou, jak sama tvrdí, vždy zajímaly záhady. “Mé prózy měly k detektivce vždy blízko a detektivky k povídkám se záhadou. Já se vám přiznám, já totiž vůbec nemám ráda vraždy. Mně je bližší tajemství, neznámo a někdy i nepochopitelno,” usmívá se paní Moravcová. “Ale víte, co je mi líto? Že je kolem nás tolik námětů ke kriminálním povídkám. To mě dost děsí.”
Novinář, hlavní postava všech detektivních povídek. Proč právě Jakub Kramář? “Novinář, to je člověk, který může téměř vše. Riskuje přitom, že mu někdo může rozbít ústa nebo že bude mít průšvih. Je to pátrací, charakterní a férová postava, je to prostě chlap Jakub Kramář. Pravda, jde trochu po senzaci, ale je také velmi citlivý. Není to žádný ranař,” líčí svou ideu Roman Cílek a rukou si pečlivě přidržuje na kufříku postaveného Havrana. Před pár minutami ho získal coby autor nejlepší detektivní povídky roku 1996. Všude kolem nás proplouvají lidé, cvakají spouště fotoaparátů a někde v místnosti se také potulují další tři havrani – “stříbrný”, “bronzový” a “památeční”.
Postava Jakuba Kramáře a jeho příběhy zaujaly i Českou televizi, a tak se možná dočkáme původního detektivního seriálu. “My, co píšeme Horkou stopu, se všichni navzájem už dlouho známe. Jsme kamarádi a to hodně pomáhá. Nemáme mezi sebou žádnou rivalitu,” krčí rameny pan Cílek a doplňuje: “Já bych byl rád, kdyby se o našich knížkách dalo říci něco podobného, jako se říká třeba o Chandlerovi. A totiž, že Chandlerovy knihy řeknou o Americe víc, než deset sociologických studií.” Havrani jsou rozdáni, detektivní knížky rozebrány a pivo dopito. Opadá hluk a místnost začíná být osamocená. Po schodech nahoru, projít pasáží a přivřít oči proti panovačnému slunci. Někdo mávne nad sešitky s kriminálními povídkami znechuceně rukou, jiný si je koupí do vlaku, aby lépe uběhla cesta a někdo další právě vytáčí číslo 158.
