Tajemství Afriky objevená krví
Henry Morton Stanley, jeden z největších cestovatelů všech dob. Zároveň rozporuplná osobnost se životem plným zvratů. Stanleyovy cesty napříč černým kontinentem patří mezi největší suchozemské expedice 19. století. Některými jejich úseky se ale doslova prostřílel. Kromě ohromné slávy si tak za bezpočet mrtvých vysloužil i kritiku civilizovaného světa…
ODCHOVANEC ÚTULKU
Černí průvodci mu říkali Mula Matari – „Ten, co rozrazí skálu“. Svými nevídanými organizačními schopnostmi, buldočí odhodlaností a odvahou docílil neuvěřitelných úspěchů, takže život nakonec završil šlechtickým titulem sir. Na jeho počátku byl jen nemanželským synem devatenáctileté dcery řezníka z Denbighu v jižním Walesu jménem John Rowlands.
Mladé matce s výchovou zpočátku pomáhala její rodina, ale v šesti letech ho odložili do instituce zvané workhouse. V tehdejším pojetí to byl útulek pro sirotky a přebytečné děti, ale také jakási polepšovna pro prostitutky s venerickými nemocemi a muže se sexuálními úchylkami. Útulek nazývaný St. Asaph nazval Stanley ve své autobiografii „živoucím peklem“. Ale naučil se tu hezky psát a kreslit.
V patnácti letech mladý John Rowlands z útulku uprchl. Po dvou letech potloukání, kdy byl střídavě přijímán a vyhazován strýci a tetami z matčiny strany, ho přijali jako uklizeče kabin na parník, plující z Liverpoolu do Ameriky. Jenže kapitán byl neurvalý kruťas, a tak Rowlands v prvním přístavu, New Orleansu, zase utekl. Při shánění práce se na něj poprvé v životě usmálo štěstí: zaměstnal ho bezdětný obchodník s bavlnou Henry Stanley. John se činil tak, že si ho obchodník oblíbil jako syna, a dokonce mu dovolil přijmout své jméno. Ve dvaceti letech však byl znova sám: obchodník zemřel.
Zastižen ve Státech občanskou válkou, vstoupil Stanley zprvu do bojů na straně jižanů, ale byl zraněn, zajat a skoro rok internován poblíž Chicaga. Nakonec se, aby se dostal ze zajetí, přihlásil do řad unionistů, tedy dosavadních protivníků. Do bojů se však nedostal, protože onemocněl a byl propuštěn z armády. Po uzdravení si na lodi odpracoval cestu zpátky přes Atlantik do Walesu, ale tam byl přijat stejně špatně jako kdykoli předtím – matka se totiž mezitím provdala za otce svých dalších dětí.
Znovu se protloukal napřed v Evropě a pak ve Státech. V roce 1864 dostal díky svému krásnému rukopisu místo vojenského písaře na fregatě Minnesota. Na této lodi zažil jednu z posledních bitev občanské války a jeho zpráva o bitvě, publikovaná v provinčním tisku, zaujala. Rozhodla tak o jeho příští kariéře žurnalisty. Různá dobrodružství, za nimiž se vydal na americký západ a při nichž prokázal nevídanou odvahu a novinářské nadání „být při tom“, ho dovedla až do newyorského Heraldu.
NOVINÁŘ S NEOMEZENÝM ÚVĚREM
Jako reportér Heraldu se Stanley dostal v roce 1868 poprvé do Afriky, aby „pokryl“ britsko-etiopskou válku. Po vítězství Britů dokázal být první v egyptském Suezu a telegrafovat odtud reportáže dlouho před konkurenty, zdrženými karanténou při vypuknutí epidemie cholery.
Zdálo se, že o Stanleyově životní dráze je rozhodnuto, stal se novinářskou hvězdou. Paradoxně jej však od této dráhy odvedla zkušenost, při níž svou slávu reportéra, který se nezalekne žádných obtíží a uspěje při jakékoli mission impossible, ještě znásobil. Našel jehlu v kupce sena – ztraceného cestovatele Livingstona v neznámém vnitrozemí černého kontinentu.
Skotský misionář David Livingstone (1813-1873) se stal po tom, co jako první běloch přešel v letech 1853-1856 Afriku od západu na východ, britským národním hrdinou. V roce 1866 se vydal na novou cestu, při níž chtěl najít pramen Nilu. Za ten už tou dobou většina britských geografů pokládala – na základě objevu krajana Spekea z roku 1858 – Viktoriino jezero ve východní Africe. Tomu však Livingstone nevěřil.
Když byl Livingstone skoro pět let nezvěstný, vytušil majitel Heraldu J. G. Benett jr. senzaci a poskytl Stanleyovi neomezený úvěr (!), aby zorganizoval a vedl záchrannou výpravu. A Stanley uměl úvěru využít. Expedice, která vyrazila v březnu 1871, aby Livingstona našla, měla: 2000 mužů, 2 skládací lodi, 40 pušek, 71 beden munice, 20 mílí látek, 200 kg mosazného drátu, milion korálků, a tak dále v dlouhém seznamu (v němž upoutají pozornost takové kuriozity, jako je koupací vana a několik láhví šampaňského), který dohromady představuje celkem 6 tun materiálu.
Výprava měla až nečekaně jednoznačný úspěch, když 10. listopadu 1871, po 286 dnech cesty, našel Stanley Livingstona v arabské obchodní stanici Udžidži na břehu jezera Tanganika živého, nepříliš zdravého a rovněž nijak zvlášť stojícího o to, aby byl někým „zachraňován“. Ve svém spisu „Jak jsem našel Livingstona“ přiznal Stanley, že měl obrovské štěstí, protože kdyby přišel k Tanganice o pár týdnů dříve nebo později, stěží by Skota, který tu jen sbíral síly mezi dvěma pochody, vystopoval.
Shledání bylo nicméně srdečné a první větě, která při něm padla, byla předurčena věčná sláva. Vyslovil ji Stanley, a přestože to byla celkem běžná formální fráze vychovaného džentlmena, proslavila se svou dojemnou absurditou. „Dr. Livingstone, I presume. – Dr. Livingstone, domnívám se,“ řekl Stanley, který předtím Livingstona nikdy neviděl, jenže na místě, kde prostě žádný jiný běloch tou dobou být nemohl.
O tři roky později byl Stanley jedním z těch, kteří nesli na ramenou rakev s Livingstonovými ostatky při pohřbu ve Westminster Abbey. Do deníku si toho dne zapsal: „Po tom, co vyprchal první šok, jsem naplněn rozhodnutím dokončit jeho dílo. Být, jestli si to přeje Bůh, dalším mučedníkem geografické vědy…“
STŘELEC OD OSTROVA BAMBIRI
Dalo se očekávat, že malý velký muž Stanley (neměřil víc než 165 centimetrů), člověk s organizačními schopnostmi, odvahou a odolností, se nespokojí jen se slovy. To, že už za půl roku, 17. listopadu 1874, vyrazí do afrického vnitrozemí pod jeho vedením další gigantická výprava, snad nečekal ani sám. Vidina odhalení posledních velkých tajemství Afriky a Stanleyova pověst však otevřely kapsy i dalšího velkého média, tentokrát z druhého břehu Atlantiku. Kromě newyorského Heraldu byl ochoten významně přispět na financování výpravy i londýnský Daily Telegraph. Peníze byly, zbývala tedy jen organizace, a to byla Stanleyova silná stránka.
Ještě v Londýně přibral tři Brity a na ostrově Zanzibaru pak rekrutoval přes tři sta černých vojáků (jimž se říkalo askari), průvodců a nosičů, které naložil osmi tunami zásob, střeliva a materiálu, k němuž patřila i skládací loď Lady Alice (pojmenovaná podle mladé Stanleyovy snoubenky). Karavana o celkovém počtu 356 duší, nepočítají-li se osli, kozy a psi, se pohybovala v zástupu dlouhém kilometr.
Výprava, při níž Stanley přešel rovníkovou Afriku od východu k západu v jejích zcela neprozkoumaných končinách a při které zmapoval tok nejvodnatější řeky kontinentu Konga, trvala 999 dnů (do 9. 8. 1877). Při cestě, dlouhé 12 000 kilometrů, absolvoval Stanley třiatřicet bitev s nepřátelskými domorodci, přišel o všechny tři bílé a o sto jedenáct černých členů své výpravy – dílem v bitkách, při nichž padly stovky domorodců, ale také jako důsledek malárie a zrádných vírů a peřejí Konga. Byla to evidentně největší suchozemská objevná cesta v novodobých dějinách.
A byla také cestou nejkritizovanější. Na rozdíl od Livingstona se totiž Stanley některými úseky doslova prostřílel, přičemž stál se svými moderně vyzbrojenými vojáky proti domorodcům s luky, šípy a kopími. Vlna kritiky se v Británii zvedla už tenkrát, když ještě výprava nedorazila ani k řece Kongo a zkoumala západní břeh Viktoriina jezera. Samotným Stanleyem psaná zpráva o tom, jak se vyrovnal s nepřátelskými domorodci na ostrově Bambiri, ležícím poblíž dnešního tanzanského města Bukoba, si popravdě o kritiku přímo říkala.
Když Lady Alice poprvé přirazila v dubnu 1875 k hustě obydlenému ostrovu na Lake Victoria, aby tu výprava po jednání s místními pohlaváry doplnila zásoby, měli Stanley a jeho doprovod namále. Domorodci nejprve vypadali, že chtějí jednat, ale pak vytlačili loď na břeh a chystali se zmocnit zboží, které bylo připraveno k výměně za potraviny, násilím. Se štěstím se Stanleyovým mužům podařilo sesunout loď zpátky do vody, a zatímco ji připravovali k plavbě, sám cestovatel dokázal se svou „sloní“ dvouhlavňovkou odrazit útok mužů, kteří se za lodí rozběhli s kopími. Sedm jich to stálo život, a to ještě stačil Stanley ranou mezi oči zastřelit hrocha, který ohrožoval jeho loď z druhé strany.
Potud bylo všechno v pořádku i pro humanitně naladěnou britskou odbornou veřejnost. Jenže o tři a půl měsíce později se Stanleyova výprava objevila u ostrova Bambiri znova – šest kánoí a Lady Alice s posádkou dohromady 250 lidí, ozbrojených puškami. Domorodci z Bambiri stále ještě nebyli dostatečně poučeni o převaze zbraní se střelným prachem a shromáždili se na břehu jako ideální terč. Podle Stanleyova odhadu jich bylo mezi dvěma a třemi tisíci. „Boj“ nebyl ničím jiným než krvavými jatkami. Po hodině na jeho konci leželo na pobřeží 42 mrtvých a více než 100 těžce raněných. „Our Work of Chastisement was complete. – Naše trestná práce byla hotova,“ napsal v další své slavné větě Stanley, kterému stálo za to vrátit se kvůli pomstě mnoho kilometrů. NESMRTELNÝ CESTOVATEL
Později v Anglii se cestovatel bránil kritikům slovy, že vždy šlo o život členů výpravy. I trestná výprava měla podle něj svůj význam, protože zpráva o ní se šířila rychleji, než se pohybovala výprava, takže ta měla už dopředu respekt. Některé kmeny, jejichž územím výprava prošla, byly přesto mimořádně útočné a navíc otevřeně pěstovaly kanibalismus. Popravdě, kdo si přečte Stanleyovo dílo o cestě „Napříč temným kontinentem“, nenajde v něm o nic víc rasismu než v kterémkoli jiném dobovém cestopisu, snad s výjimkou děl Livingstonových. (Ani Brity tolik hýčkaná památka tohoto cestujícího misionáře však není bez poskvrny. Ke své vlastní rodině a především ke své ženě se choval neuvěřitelně bezohledně.)
Přes všechny výhrady by epická cesta po Kongu stačila Stanleyovi na cestovatelskou nesmrtelnost, ale ukázalo se, že jeho energie, stejně jako jeho touha po slávě a publicitě jsou nevyčerpatelné. Jeho snem bylo zabrat povodí Konga pro britskou korunu, ale kupodivu v tom u ní nenašel podporu. Nakonec přijal za svou nesmírně arogantní ideu belgického panovníka Leopolda II. (se kterým podepsal smlouvu) o získání povodí Konga do králova osobního vlastnictví. K tomu také podstatnou měrou přispěl při svém novém pobytu a cestách po Kongu v letech 1879-1884.
K uzavření výčtu Stanleyových středoafrických cest patří ještě pozoruhodná mise v letech 1887-1889, trochu podobná hledání Livingstona. Financovala ji britská a egyptská vláda a šlo v ní o záchranu guvernéra Rovníkové provincie tehdejšího Egypta (dnešní nejjižnější části Súdánu) Emina Paši. Provincie byla od severu odříznuta mahdistickým povstáním. Tentokrát cestovala pod Stanleyovým vedením proti proudu Konga celá armáda (okolo tisícovky mužů), ale ztráty byly ještě větší než při první konžské expedici. Stanley tu musel bojovat nejen s nepřátelským okolím, ale i s klesající morálkou členů své výpravy. Osvědčil znovu svou příslovečnou tvrdost, když se například nerozpakoval popravit na výstrahu jednoho z dezertérů, kteří se hladoví kajícně vrátili k expedici.
Emin Paša, původně německý lékař a přírodovědec, byl nalezen poblíž Albertova jezera a společně se svými lidmi eskortován, paradoxně proti své vůli, na pobřeží dnešní Tanzanie. Stanley při této cestě nejenom znovu překonal střední Afriku od oceánu k oceánu, ale učinil řadu geografických objevů. Jako první běloch pronikl například do pralesa Ituri na jednom z přítoků Konga a dostal se tam do styku s Pygmeji, které později zvěčnil ve svých pionýrských studiích z Ituri náš krajan Pavel Šebesta.
Jakkoli jeho kritiků neubývalo, stal se Stanley po všech těchto dobrodružstvích v Británii celebritou. Psal knihy a cestoval už jenom se svými přednáškami – nejprve znovu do Ameriky a potom i do Austrálie. Na sklonku života, v roce 1899, pak tento odchovanec chudobince v St. Asaphu, kterého nechtěla ani vlastní matka, obdržel šlechtický titul.
Henry Morton Stanley zemřel v květnu 1904. Mimochodem skonal ve stejném měsíci a roce jako náš skladatel Antonín Dvořák a měl s ním i stejný rok narození – 1841. Oba, geniální hudebník i slavný cestovatel, pocházeli z velmi skromných poměrů, dokonce oba z řeznické rodiny, a oběma se dostalo za života světového uznání.
