Velmi jsem se těšil na setkání s žijící legendou Bergmanových filmů. Jako prosťáček jsem očekával filozofujícího herce, který mě jistě obohatí o nějaký další rozměr v otázce hledání smyslu lidské existence. Člověk tíhme k tomu, aby něco z charakteru hraných postav přisuzoval i herci. Skutečnost mě však víc než zaskočila. Necelou hodinu jsem si povídal se spokojeným můžem úctyhodného věku (mám chuť říct s milým a pohledným dědečkem), který měl stále po boku svou novou přítelkyni, Francouzku Catherin Brelletovou. Během rozhovoru se mi téměř s rozpačitým úsměvem omlouval, že nestudoval filozofii a vypadalo to, jako by nejraději naše povídání měl za sebou, protože je pro něho mnohem důležitější dobrá večeře a procházka Prahou, než přítomnost zvědavého novináře. Cítil jsem se až provinile, když jsem mu kladl připravené otázky, a tak jsem se raději nepokoušel víc ptát třeba na Ingmara Bergmana, filmového filozofa, který se ve své knížce LATERNA MAGIKA o herci, s nímž spolupracoval dvě desetiletí, k všeobecnému překvapení vůbec nezmínil. Švéd je u nás zafixován jako člověk, který ze všech lidí na celé planetě nejvíce tíhne k sebevraždám. “Sebevražda” byla Maxe von Sydowa za takového člověka, byť v malém procentu, považovat.
 Max von Sydow |
Pane Sydowe, nedávno uváděli v televizi film MŮJ OTEC, kde hrajete starce, který má za sebou minulost důstojníka SS. Co vás na té roli přitahovalo?
Zaujal mě scénář, protože šlo o velice zajímavý konflikt: o muže, který se snažil pohřbít svou minulost, která ho nakonec stejně dohnala. Zajímala mě jeho rodina: odmítala, že by jejich otec mohl provést něco takového, jako je vyvraždění rodiny s úsměvem na tváři. Zajímala mě, jak takzvaná přátelská společnost reaguje, jak se jejich vztah k němu postupně mění.
Bylo vám toho člověka chvílemi líto? Byl to dědeček, kterého do té doby milovala celá rodina.
Ano, určitě. Je to tragédie, dnes už si nepamatuju podrobnosti, ale vím, že mě velice zaujalo, jak si někdo, kdo prošel tak dramatickou situací, při níž byl vystaven velkému stresu, odmítal připustit, že se něco takového stalo. Vlastně říká: “to jsem nebyl já”, a téměř tomu sám věří.
Rozumněl jste mu?
Myslím, že ano.
Musíte pokaždé rozumět své postavě?
Ano.
Spoléháte na pokyny režiséra nebo se řídíte intuicí?
Samozřejmě záleží na mém vztahu k režisérovi, ale v podstatě se spoléhám na obojí. V ideálním případě by mělo jít o oboustranný pozitivní vztah, kdy oba dávají i přijímají, nemělo by jít o vztah dvou lidí, kdy jeden dává příkaz a druhý ho vyplňuje.
Často jste hrál postavy, které hledaly odpověď na otázky po smyslu lidské existence. Jsou vám tyto otázky vlastní osobně?
O tom jsem ještě neuvažoval. Můžete mi dát příklad?
Například vaší první role v réžii Ingemara Bergmana SEDMÁ PEČEŤ. Ale vy jste takových rolí měl přece hodně…?
Máte určitě pravdu, hrál jsem takových postav více, ale nicméně to pro mě není důležité, pro mě je podstatný příběh. A pokud jde o to, jestli sám prožívám podobné otázky, mohu jen konstatovat, že pokud člověk žije dost dlouho, ať chce nebo nechce, tak se k těmto otázkám dostane. Někdy často, někdy zřídka.
Jste patrně vystaven velkému tlaku, který vám navozují vaše záporné a kladné role. Možná jste musel často uvažovat o tom, kde je hranice mezi dobrem a zlem.
Určitém v kontextu ano. Setkal jsem se s tím v řadě filmů, ve kterých jsem hrál; v každém dramatu je tento konflikt do určité míry přítomen. Pamatuji si na jeden z nejtypičtějších příkladů — film VYMÍTAČ ĎÁBLA. Koneckonců na konflikt mezi hranici dobra i zla člověk nepotřebuje vyloženě dramatické situace, stačí, když každý den otevřete noviny a musíte uvažovat mezi zdravým lidským rozumem a nedostatkem lidské soudnosti.
Někdy se hercům stává, že přestávají vnímat rozdíl mezi realitou a tím, co právě hrají. Znáte ten pocit?
Myslím, že ne… Mohu vás na něco zeptat?… Vy jste herec?
Ne, ale vystudoval jsem filmovou školu — scénáristiku.
Ptal jsem se proto, že hovořit o herectví, je velmi těžké. Na to neexistují slova, alespoň v mém rodném jazyce. Řada herců mluvící o svém povolání, používá odlišných termínů, ale pokud to pak analyzujete, zjistíte, že mluví o stejné věci, protože dělají stejné věci. Velice často jsou termíny, které používají, nejasné, obskurní, zmatené. Sám když hraju, zosobňovanou osobu nepovažuji za součást skutečnosti, beru jí i s jejími emocemi, s citovým životem za součást imaginace, představivosti. Ale dělám to tak, aby to vypadalo realisticky. Myslím si, že herci velice oceňují, když divák nebo kritik řekne: “Když jsem vás viděl na jevišti, tak vůbec nebylo poznat, že jste hrál. To jste byl vy.” (smích) Ale myslím si, že je důležité, aby si herec uvědomoval, že to co hraje, je pravda.
Ale stává se, že herci své postavě načas podlehnou…
Ano. Herci pracují s představivosti a ta je dokáže někdy odvést jinam, než chtějí.
Je to svým způsobem nebezpečné povolání?
Obyčejný divák se často ptá, jak mohu po dokončení filmu svou roli opustit, jak mohu dokončit jeden film v pátek a ve středu začít točit nový, kde hraju někoho jiného. Ale součástí profese je, neustále si uvědomovat rozdíl mezi sebou samým a postavou, kterou jenom hraje. Mně už se tak často nestává, že bych dokončil jednu roli a hned hrál druhou. V mládí jsem třeba od devíti do jedenácti zkoušel hru v rozhlase, od jedenácti do čtyř v divadle a od pěti do šesti znovu v rozhlase a večer jsem měl představení. Myslím si, že v klasických divadlech, kde herci pracují na stálo, je normální, že přes den něco zkouší, filmují a večer mají představení. A kdyby se měli ztotožňovat se všemi postavami, tak by z nich byli schizofrenici. (smích)
Trochu mě překvapuje, že mi na moje otázky předkládáte tak pragmatické odpovědi. Čekal jsem filozofičtější úvahy. Stává se vám často, že jsou novináři, kteří vás znají z vašich rolí, překvapeni?
Samozřejmě, stává se mi to. Stává se to řadě herců. Diváci, ať chtějí nebo nechtějí, mají pocit, že ten člověk na plátně říká to, co si myslí, jako ten , kdo ho hraje, ale ono to tak není: herec nemusí mít zkušenost se všemi pocity a myšlenkami, které ztělesňuje.
Před chvíli jsem se vás ptal, jestli těm postavám rozumíte, a vy jste řekl, že ano…
To jsem říkal, ale šlo spíše o snahu jim rozumět. Pokud možno na sto procent. Herec se nemusí do postavy, kterou má hrát, zamilovat, ale musí mít o postavu zájem. Důležité je, aby herec, který roli přijme, svou postavu nesoudil, nestavěl se k ní moralisticky. Musí se jí snažit pochopit jako lidskou bytost. Když vezmete postavu otce z filmu MŮJ OTEC, nesměl jsem se k němu postavit jako k válečnému zločinci, musel jsem ho vzít jako člověka, který v minulosti něco provedl — ať už to bylo dobré nebo špatné –, musel jsem se snažit pochopit, proč to udělal a proč se posléze choval tak, jak se choval.
Zlo filmaře často přitahuje, fascinuje… Čím myslíte, že to je?
Vy tomu říkáte zlo, já tomu říkám konflikt. A bez konfliktu nemůže existovat žádné drama.
Já mluvím o tom, že zlo je často pro filmaře svým způsobem svůdné, krásné a dobro nudné…
To je pravda, v tom s vámi souhlasím.
V předešlých rozhovorech jste tvrdil, že jste byl nesmírně plachý mladík, pro něhož bylo těžké navazovat kontakt s lidmi. Divadlo vás tohoto handycapu zbavilo. Mohu to chápat, že divadlo je dobrá terapie pro nesmělé lidi?
V mém případě to tak určitě bylo. A myslím si, že nejsem jediný, komu se to přihodilo. Pokud je člověk vychován takovým způsobem, že je odmalička naučen, aby kontroloval veškeré emoce, aby je nedával najevo, tak divadlo je velice dobrý způsob, jak se je naučit uvolnit. Z tohoto hlediska je to velmi dobrá terapie.
Mohl byste mi říci, jaké lidské vlastnosti se v takovém švédském divadelním souboru nejvíce projevují. Simuluje velkou rodinu?
Já nevím, nedokážu na to přesně odpovědět, ale myslím si, že švédský divadelní soubor se v tomto ohledu nebude lišit třeba od českého. Je pravda, že při natáčení filmu, které trvá dva až tři měsíce, vznikne atmosféra, která se rodinné atmosféře podobá a dá se říct, že na tu krátkou omezenou dobu, tato skupina lidí rodinu nahrazuje. Koneckonců herci se zabývají emocemi, oni se samozřejmě dotýkají i emocí lidí ve štábu, a z tohoto hlediska jsou vztahy mezi herci odlišné, než vztahy lidí na jiných pracovištích.
V čem jsou takové vztahy choulostivé, na co jsou nejvíc háklivé?
(chvíle ticha) Já jsem celý svůj život byl herec, nemám zkušenost s žádnou jinou profesí — mohl jsem je sledovat jen z venčí –, ale práce herce je zvláštní v tom, že to, co máme vyprodukovat, ten malý kousek umění, se liší od jiných umělců: není to něco hmatatelného jako časopis nebo kniha, je to vždycky část nás samotných. Proto jsou herci tak hodně citliví na kritiku. Není kritizovaná jejich práce, která už je mimo ně, ale jsou kritizovaní oni samotní: to jak vypadají, jak mluví, jak se pohybují. Právě proto jsou tak citliví a proto to mezi nimi vyvolává jistou žárlivost.
Kdysi jste řekl, že pro herce není těžké hrát hypochondra. Chcete tím říct, že každý herec je svým způsobem hypochondr?
Herci jsou velice často hypochondři. Myslím, že totéž platí třeba o operních pěvcích, zpěvácích a tanečnících. Je to asi tím, že naše práce je závislá na našem zdravotním stavu. Herec těžko může říct: “Já dneska nepřijdu do práce, necítím se dost dobře,” protože na jeho práci závislých mnoho lidí a nikdo ho nemůže nahradit. Herec musí mít opravdu zlomenou nohu, aby nemohl přijít. Asi proto se tolik hlídáme a sledujeme.
Myslíte si, že herectví charakter utužuje nebo spíše deformuje?
Obávám se, že se snadno může stát obojí. U některých herců se může stát, že prostřednictvím herectví začnou víc uvažovat o vlastní identitě a vlastně posílí své vlastnosti, zatímco jiní mohou být snadno svedeni třeba úspěchem hrané postavy, a mohou snažit chovat tak, aby dostáli většího úspěchu.
Co myslíte, jsou ženy v herectví vůči deformaci své osobnosti odolnější nebo náchylnější?
To opravdu nevím. Vím, že jeden dánský filmový teoretik tvrdil, že herectví je spíše ženská profese nežli mužská, ale já si myslím, že se plete. Podle mne je to nebezpečí deformace pro obě pohlaví stejné.
Četl jsem Laternu magiku od Ingemara Bergmana a překvapuje mě, jak byl vlastně citově vyprahlý. Teprve až ke stáru poznal, co je to mít rád. Vnímal jste ho podobně?
Musím během deseti minut odejít a tohle je na delší povídání. Vlastně nevím, jestli to mám nějak komentovat.
Bergman se zvláštní hořkostí vzpomíná na dětství. Je to u vás podobné?
Ne, nemyslím si, že bychom to měli společné. Vím, že veškerá Bergmanova díla vypadají, jako by byla inspirovaná tím, čím prošel dětstvím, ale mé dětství bylo zcela jiné. Vyrostl jsem ve velmi harmonické rodině, nikdy jsem rodiče neslyšel, že by se hádali. Byli staromódní: oba byli vychováni ve fundamentalistické lutheránské víře, řídili se jejími základními normami, ale nebyli tak ortodoxní jako třeba Bergmanův otec.
V souvislosti s vaším zesnulým českým přítelem Paulem, který byl svého času vaším americkým agentem, jste mluvil o osudovosti. Věříte v osud.
Přiznám se, že si nepamatuji, co jsem tenkrát řekl, ale v osud příliš nevěřím.
A čemu by měl podle vás člověk věřit?
(chvíle ticha()
Je to složitá otázka?
Je složitá… Měli bychom věřit v možnost v mírové nekonfliktní koexistence mezi jednotlivci a národy. A měli bychom se o to snažit. Tahle víra, nám v podstatě umožňuje, abychom i nadále existovali.
Herec po určité době začne nenávidět diváky. Znáte ten problém? Pokud ano, musíte svou nenávist vůči nim často potlačovat?
Myslím si, že to není pravda. V některých situacích, kdy má divadelní herec pocit, že diváci nereagují, že mu nerozumějí, se může naštvat, může být agresivní, ale nedá se obecně konstatovat, že se v něm vytvoří nenávist vůči divákovi.Rád bych vám vysvětlil, proč vám takové otázky pokládám. Ze světových statistik, je všeobecně známo, že ve Švédsku je v průměru nejvyšší počet sebevražd, ale vy mě uvádíte do rozpaků: působíte překvapivě pozitivně, vesele až bezstarostně…To je starý mýtus, který vynalezl generál Eisenhower. Použil ho v jednom politickém projevu, aby ukázal, že socialismus je špatný. Ale možná máte pravdu, já neznám statistiky.
Vy jste se s touto otázkou asi nikdy nepotýkal?
Ne. (smích)
Co herce zastaví, aby přestal hrát? Může to být pouze zdraví?Deprese, sebevražda. (smích) My v naší profesi máme štěstí, že pokud nás to baví, pokud ještě vidíme, máme dostatečnou paměť na text a můžeme se pohybovat, tak nemusíme přestat pracovat. Film oproti jiným oborům potřebujou i starší postavy. Září 1996
