Hibakusa – ten, kdo přežil

Právě jsme ve městě s ostatními studenty budovali protipožární linie, když jsem zaslechla letadlo. Zvedla jsem hlavu a spatřila bílou stopu za bombardérem. Akorát když jsem se na něj dívala, tak shodil bombu. Zahlédla jsem jenom pronikavou záři, okamžitě jsem si lehla na zem a vtom zahřměla ohlušující rána. Myslela jsem, že to ten letoun namířil přímo na mě. Než jsem se probrala, jasný slunečný den se změnil v černou noc….“ svědectví Akiko Uedové KAMARÁD Z HOR Během mého života v Japonsku byla Hirošima dlouhou dobu vysoko na seznamu „nutno vidět“, ale z nejrůznějších důvodů jsem její návštěvu stále odkládal. Skutečný podnět k cestě do města smutné slávy nakonec přišel docela nečekaně; několik dní vězněn nepřízní počasí v horské boudě během zdolávání hory Riširi na severu Hokkaida jsem ubíjel čas s ostatními pěti „zajatci“. Mezi nimi Azuma Furukawa z Hirošimy, zdatný padesátník, jak jsem se tehdy domníval, s pažemi barového vyhazovače a neodeznívajícím úsměvem. Slovo dalo slovo a jednoho slunečného podzimního rána vystupuji z šinkanzenu na hirošimském nádraží. Azuma mě už vyhlíží – se svou rozesmátou tváří a sežmoulanou čepicí je v japonském davu nepřehlédnutelný – a zve mě na kávu. Před naším setkáním jsme si s Azumou několikrát volali a vyměnili si pár dopisů, ale řeč se nikdy nestočila k jeho osudu. Teprve u rozhovoru nad horkým šálkem v nádražní kavárně se postupně dozvídám, že Azumovi je už poctivě přes sedmdesát let, narodil se v Hirošimě a prožil tu s krátkými přestávkami celý život. Následující otázka ze mě vypadává zcela bezděčně: „A kde jsi byl, když to bouchlo?“ „Zrovna tady, na nádraží.“ „Ale vždyť to je kousek od místa výbuchu,“ nechápu. „Jo, to je,“ zašeptá a nechává mě topit v mém údivu. Do auta nasedám nejenom s Azumou, kamarádem z hor, ale i s hibakušou, člověkem, který přežil atomový výbuch nad Hirošimou. DŮM HRŮZY Naše první cesta nutně vede do muzea atomové bomby, přezdívaného „Dům hrůzy“. V průvodcích jeho návštěvu nedoporučují na lačný žaludek. Za cenu méně než symbolickou se přesvědčuji o opodstatněnosti varování. Jako děsivé memento je zde v životní velikosti vystavena maketa „Chlapečka“, jak zní jízlivá přezdívka atomové bomby svržené na Hirošimu, a desítky dalších exponátů dokládajících sílu jeho zuřivé exploze, s níž zruinoval město a desetitisíce životů. Obzvláště emotivně působí voskové figuríny studentů, kterým „kape“ kůže z rukou, ohořelé zbytky dětských školních uniforem, torzo maličké tříkolky, na níž si v době výbuchu hrál tříletý Šiniči, formaldehydová výstavka keloidů – nezahojených jizev po spáleninách, nesčetné fotografie dokumentující ohořelá těla, zničené budovy, zlomené výrazy těch, co přežili. „Víš, ono je dobré si to občas všechno připomenout. Ne, necítím žádnou hořkost nebo nenávist k Američanům, nepřemýšlím nad tím, jestli to bylo nezbytné, nebo ne. Moje dcera studuje v Chicagu, dvakrát do roka tam letím, mám tam hodně přátel,“ komentuje Azuma svoje pocity v muzeu. Před ostrým poledním sluncem se ukrýváme v lokálku na rohu ulice a dopřáváme si hirošimskou specialitu – okonomiyaki. Dodávám si odvahy a ptám se Azumy, jaké to tehdy bylo na „vlastní kůži“. „Co bych ti vyprávěl, všude si o tom můžeš přečíst.“ Po chvíli se přeci jenom rozpovídá: „Bylo to krásné letní ráno, obloha jak vymetená. Pronikavý záblesk bílého světla a hromová rána, japonsky tomu říkáme pika-donn… Zrovna jsem byl před nádražím na cestě do práce … a potom spalující žár a vítr, spíš větrná smršť … odfouklo mě to dobrých deset patnáct metrů, letěl jsem jako kus papíru … když jsem se probral, byl jsem uprostřed pekla, horkého ohnivého pekla…“ Čas smazal nejhlubší jizvy vzpomínek, ale Azumův úsměv se při vyprávění poněkud rozplývá. „Po chvíli začalo pršet. Z černého mraku nad městem. Tady pršelo jen slabě, ale na severu za městem to bylo horší. Kapky černého inkoustu. Nikoho nenapadlo se před tím schovávat, nikdo nevěděl, že je to plné radioaktivity.“ V době výbuchu byl Azuma necelé dva kilometry od hypocentra, tedy ve vzdálenosti, kde teoreticky neměl šanci přežít, alespoň ne bez následků. Enormní tepelná a tlaková vlna a značná radioaktivita na něm jako zázrakem nezanechaly žádné fyzické stopy; většina ze sto tisíc dalších přeživších, kteří v současné Hirošimě bydlí, takové štěstí nemá. Azuma netrpí žádnými příznaky nemoci z ozáření, vychoval dvě zdravé děti a dnes si užívá důchodu horskou turistikou a okopáváním zeleniny na malé farmě za městem. Jeho společnost v místech, kde se začala psát historie atomového věku, dodává procházce městem neobyčejný rozměr. Jako kdyby mě Kristián z Anhaltu provázel po Bílé hoře. AŤ DUŠE ODPOČÍVAJÍ V POKOJI Procházíme „Parkem míru“ protkaným pěti desítkami monumentů, soch a památníků; každý z nich má ve svém názvu zakotveno slovo „mír“. Pokračujeme ke stěžejnímu bodu parku a potažmo celého města, ke kenotafu obětem atomové bomby. Komplex betonových formací uprostřed umělého „Jezírka míru“ – symbolické dlaně směřující k nebesům svírají „Plamen míru“, který bude hořet, dokud nebude zničena poslední atomová zbraň na světě. Kenotaf obsahuje soupis jmen těch, kteří zemřeli na následky výbuchu. Dnes má seznam 6 svazků a na 180 000 jmen. Do kamenného podstavce jsou vytesána slova: „Ať všechny duše odpočívají v pokoji; takové zlo už nebudeme opakovat.“ Míjíme kovovou sochu mladé dívky „obkvetlou“ tisíci miniaturními jeřáby poskládanými z barevných kousků papíru. Sadako Sasaki bylo šest roků, když byla ozářena atomovou bombou, a v šestnácti letech byla hospitalizována s leukémií. Na nemocničním lůžku skládala papírové jeřáby ve víře, že když jich složí tisíc, uzdraví se. Složila jich 600. Na její památku byl postaven „Dětský monument míru“. „Toto je náš nářek, to je naše modlitba. Za mír na tomto světě,“ napsali zde studenti střední školy. Opodál je „Fontána míru“ zasvěcená těm, kteří umírali s prosbou o vodu na rtech, „Pamětní věž“ k poctě mobilizovaným studentům, „Hodiny míru“, „Zvon míru“… Z mostu Aioi, předpokládaného terče při svržení bomby, už je to jenom pár kroků k symbolice města, k takzvanému A-dómu. Dóm byl postaven v letech 1914–15 v secesním stylu stavební společností českého architekta Jana Letzela jako komerční výstavní síň. Ze stavby, nacházející se téměř v hypocentru výbuchu, se zachoval pouze konstrukční základ. Město Hirošima se rozhodlo trosky dómu konzervovat jako symbolické memento a jeho tmavá silueta se stala logem světového boje proti jaderným zbraním. Procházka parkem osázeným mírovými monumenty vybízí k dalším a dalším otázkám – „A jaký byl tvůj život po válce? Jak žije takový hibakuša?“ „Já měl štěstí v neštěstí,“ vzpomíná Azuma. „Válku jsem přežil ve zdraví, po válce jsem sehnal práci, dotáhnul to na ředitele školy, oženil jsem se, mám děti, vnoučata, všichni jsou zdrávi. Ale mnozí, kteří přežili, to měli těžké; společnost je izolovala. Ve fabrikách je kvůli pravděpodobným nemocem nechtěli přijímat, ze stejného důvodu se s nimi nikdo nechtěl ženit nebo vdávat. Hodně jich skončilo pod mostem či sebevraždou. Vláda se o nás nijak nepostarala, jediný benefit je snad jenom bezplatná zdravotní péče.“ Na Azumova slova mám příležitost si vzpomenout o několik měsíců později na kjótském nádraží, kde jsem se ocitnul v hloučku bezdomovců. Byl mezi nimi i hirošimský hibakuša, špinavý, zarostlý, se znaveným pohledem a koženou brašnou kolem krku. Šťastný, když jsem se na něj usmál, ještě šťastnější, když jsem ho chtěl vyfotit. Neustále mi podával ruku a ani jednou mě nepožádal o peníze. HIBAKUŠA – VYVRHEL SPOLEČNOSTI Akiko Uedová (jméno jsem na žádost Akiko pozměnil) je druhým hibakušou ochotným podělit se se mnou o svůj příběh. Bylo jí 12 let, když byla zasažena jaderným výbuchem ve vzdálenosti 1,5 kilometru od hypocentra. „Toho dne nás tam bylo skoro 9 tisíc studentů. Když jsem se po výbuchu probrala z bezvědomí, moje šaty byly sežehnuté, tvář, ruce a nohy oteklé, kůže se loupala a visela ze mě v cárech. Krvácela jsem snad z celého těla. Cítila jsem obrovskou touhu utíkat domů. Abych trochu zchladila popáleniny, skočila jsem do řeky – ve vodě už byla spousta těl. Některá zoufale křičela o pomoc, většina se už jen bezmocně vznášela na hladině.“ Akiko byla čtyři dny na hranici života a smrti, její tvář a končetiny byly znetvořené těžkými popáleninami. Jizvy na těle se změnily v nehojící se keloidy, jizvy na duši byly trvale rozdrásávány japonskou společností. „Po několika měsících jsem se vrátila do školy. Z původních dvou set padesáti studentů tam zbyla asi pětina. Přes všechna zranění jsem školu dokončila a chtěla pracovat v bance. Ale kvůli mému zdraví mě odmítli. Zkoušela jsem i jiná zaměstnání, ale vždy jsem dopadla stejně – byla jsem hibakuša, vyvrhel společnosti.“ „Po deseti letech, to mi bylo 22, jsem musela s hořkostí překonávat způsoby, jakými se mnou lidé jednali. Třeba ve vlaku by si ke mně nikdo nepřisednul, nikdy se nenašel muž, který by se se mnou oženil – byla jsem prokletá.“ V roce 1953 podstoupila Akiko v rozmezí několika měsíců 12 operací, k čemuž dodává: „Operace se zdařily a to pro mě znamenalo, že jsem opět mohla zavřít oči a narovnat pokřivené prsty. Hned následující rok jsem začala pracovat v ústavu pro děti postižené výbuchem a vrátila se tak trochu do společnosti, třebaže společnosti mentálně zaostalých nebo fyzicky zdeformovaných dětí. V této době jsem také začala vážně přemýšlet nad atomovou bombou a uvědomila si, že tím nepřítelem není Amerika, ale válka a atomová bomba jako taková.“ Akiko se aktivně zapojila do hnutí za odstranění jaderných zbraní z povrchu Země a se svým poselstvím procestovala mnoho zemí světa. Studentům přijíždějícím do Hirošimy vypráví svoje zážitky a hrůzy, kterými v životě prošla, ale neopomíná zmínit ani válečné zločiny Japonců, které dost možná ke svržení atomové bomby vedly. Po skončení druhé světové války se rozpoutala nekončící diskuse o tom, zda byly atomové výbuchy nad Japonskem nutné. Ptám se Akiko na její názor; byla to skutečně jediná možnost, jak zlomit samurajskou doktrínu japonských vojáků a ukončit válku v Pacifiku, nebo to byla pouze demonstrace vojenské síly a prostředek k zastrašení Sovětů? „Nic nemůže ospravedlnit použití atomové bomby! Nic na světě! Ale před válečným běsněním Japonců nezavírám oči.“ „Řekni Hirošima, a uslyšíš Pearl Harbor, řekni  Hirošima, a uslyšíš znásilnění Nankingu, řekni Hirošima, a uslyšíš ženy a děti z Manily naházené do příkopů, polité benzinem a upálené zaživa, řekni Hirošima, a uslyšíš ozvěny krve a ohně.“ Tak zní první verše básně Sadako Kurihary, kterou mi Akiko útržkovitě přibližuje. Vypráví o tom, že válka nebyla jenom o dvou atomových bombách svržených na Japonsko v samém závěru. Svět často zapomíná (snad s výjimkou útoku na Pearl Harbor) na hrůzné činy Japonců během válečných konfliktů, pro které je prezident Truman neváhal označit jako „válečné bestie“. Jenom masakr v čínském Nankingu v letech 1937–38 si dle různých zdrojů vyžádal sto až tři sta tisíc životů nevinných žen a dětí. Japonská vláda to však nikdy nepřiznala a údaje v japonských učebnicích dějepisu zůstávají zamlžené. Závěrečná slova básně vyhledávám s odstupem několika měsíců v jedné anglické knihovně: „Ach, Hirošimo, prvně musíme smýt krev z našich vlastních dlaní.“