TEXT A FOTO: DAVID ŠACHL
Kdybych řekl, že se nebojím, lhal bych. V následujících několika dnech bude má krev notně ředěna adrenalinem. Před námi je totiž šest set kilometrů letu přes himálajské velikány a hluboká horská údolí.
Naše výprava se setkala v indické vesnici Patnitop. Dva Francouzi, dva Američané, dva Češi a indický pilot Adie Kumar. K tomu několik řidičů a samozřejmě naši strážní andělé, kteří celou tuhle bláznivou akci koordinovali – Anita a Anna. Počasí se kazí, a tak čekáme dva dny v horském hotýlku, kde je zima jako v márnici. Kousek nad námi leží sníh a Indové chodí oblečeni jak v létě, jen si navíc omotali tělo kusem takové té kousavé deky do psí boudy. Máme dost času na seznamování a domlouvání strategie letu i přesunu doprovodu po zemi. Máme v plánu přeletět na paraglidu celkem šest set kilometrů přes vrcholky Himálaje.
Dva tisíce metrů nad mořem v horském turistickém centru Jot Pass leží v sevření zelených hor nádherné jezírko. Indové zde provozují spoustu atrakcí, například kutálení v průhledných zorbokoulích nebo fotografovaní v místních krojích s živými králíky na ramenou. A samozřejmě paragliding. To je ovšem pro nás – vlastníky pilotních licencí – ta nejbizarnější atrakce, protože zde se pod křídlo upoutávají děti, a když přifoukne, pouštějí je tu na laně jako papírové draky. Samozřejmě se to neobejde bez odřených kolen a loktů, to ale v Indii nic neznamená. Rodiče se určitě nebudou soudit s majitelem provozovny, který stejně vypadá, že mu není ani čtrnáct let.
ZEMĚ PLNÁ DRÁTŮ
Místo startu naší vzdušné expedice leží ve výšce 2450 m n. m. Po několika mlhavých dnech se udělalo konečně jasno a jak se pak ukázalo, tak slunečné počasí nás už neopustilo. Pod námi se rozprostírají terasovitá horská políčka v těch nejkrásnějších zlatavých barvách a obloha nad námi je natolik temně modrá, že to snad není ani možné. Neskrýváme nadšení, a tak honem do vzduchu!
K himálajským kopcům přistupuji s velkým respektem. Já i kamarád Štěpán si osaháváme nové Vegy i místní termiku. Poprvé si také prohlížíme zaříznutá údolí, ve kterých zhola není kde přistát. Zvedáme se a vydáváme se na první, devadesátikilometrovou etapu do místa jménem Biru, které proslulo konáním závodů světového poháru v paraglidingu. Letíme trochu rozpačitě, zvlášť mně se povede jednou pěkně zaseknout a nabrat tak pár kilometrů ztrátu. Termika je dost hravá, ale přitom nikterak silná. Po přistání úplně měním názor na českou krajinu, o které jsem tvrdil, že je zadrátovaná až hanba. V Indii nevede snad jediný kabel zemí, takže si můžete představit, jak to tam vypadá.
V KŮŽI PTÁKŮ
Rána jsou tady krásná. Kolem dokola se barví sněhové hory do ruda a vzduch je jak sklo. Vstávám snad před šestou a pozoruji tu nádheru. Vedle stanů rostou stařičké rododendrony. Celé stromy jsou obaleny červeným květem a od rána bzučícími čmeláky, kteří mají velikost úměrnou k himálajským kopcům. Po snídani se celá skupina zvedá a vyráží na dlouhý přeskok údolí Kullú. Ten se však ukáže jako problémový. Jeden z Američanů se po přeskoku nechytá a získává černého Petra v podobě jízdy autem. Další z letců se vydal sám nepochopitelným směrem, a tak ho ztrácíme i z dosahu vysílačky. Společně s Francouzi nalézáme údolí s velkou osadou, kde to všude stoupá, a tak se zde dá pohodlně čekat. Já se Štěpánem využíváme času a konečně se slétáváme, abychom natočili parádní záběry do filmu, na což jinak není v nastaveném tempu čas. Pod námi probíhá nějaká slavnost v místním chrámu a zpěvy se nesou po celých horách. Poprvé stoupáme pod bílou vatou do výšky 4600 metrů! Na přeskocích je klid, a tak konečně pořizujeme záběry bez obav, že nám kamera vypadne z rukou. Pohybujeme se od dvou a půl do čtyřech a půl tisíce metrů, takže teplota lítá nahoru dolů a hlava mě začíná bolet z dehydratace a změn tlaku. Trať měří 100 km a večer se s radostí společně se Štěpánem slétáváme poblíž cíle.
STOUPAT JAKO DÝM
V následujících dnech jsme si vyzkoušeli jak krásné přelety, tak i úmornou jízdu autem, k níž jsou odsouzeni ti, kterým se nepodaří ani na několikátý pokus vzlétnout. Anebo ti (jako v mém případě), kteří si zapomněli dobít baterie ve vysílačce. Po tomto pozemním martyriu mě ale čekal asi nejzajímavější let expedice. V této části Indie vzniká od jara kvůli suchu velké množství lesních požárů, při nichž hoří jen podrost a menší stromky. Vysokým starým borovicím ohoří jen v dolní části kůra. Jeden takový mohutný požár mi zviditelnil stoupák uprostřed údolí. Kluci měli výkonnější éra a nechali mě daleko za a pod sebou, ale já jsem si držel své tempo. Po chvíli jsem v dálce spatřil kouř. „Proč tím nezkusit aspoň proletět?“ řekl jsem si. A ejhle – začal jsem krásně stoupat. Po chvíli jsem byl obsypaný sazemi, ale to mi vůbec nevadilo. Podle mé teorie byl požár tak rozsáhlý, že vytvořil stoupání, které prorazilo zádržnou vrstvu, a dostal jsem se tak o tisíc metrů výš, než by se v těch místech normálně dalo. Katapultovalo mě to tak před kluky, na které jsem už původně dost ztrácel. Konečně jsem viděl Himálaj jako na dlani. Po několika silně termických dnech se dostavila stabilita a dál se pokračovalo velmi obtížně. Jsme už jen několik posledních desítek kilometrů od cílového města Pithoragarh, kde sídlí místní klub padáčkářů, a tak si s ostatními vysílačkou domlouváme místo setkání a noclehu. Když je najdeme, čeká nás překvapení v podobě dvou ozbrojených mužů. Zjišťujeme, že o naší akci se teprve teď dozvěděli místní vojenští hodnostáři. Celá naše cesta vedla přes indické státy Kašmír, Himáčal Pradéš a Uttarákhand, a jak už to tak bývá, ne vše, co je v jenom státě povoleno, platí i v druhém. Vojáci nás ale naštěstí nepřišli zatknout ani pokutovat – jednalo se o eskortu, která nás měla doprovázet do doby, než se celá záležitost vyřeší…
DO CÍLE AUTEM
Druhý den padlo rozhodnutí, že těch posledních pár kilometrů přece jen poletíme. V cíli nás má čekat přivítání tamějšího klubu padáčkářů a pár novinářů. Získali jsme povolení odstartovat z místního letového terénu, což nám ale není nic platné. Využívá se totiž jako svahovací terén na severní proudění, což v současném stabilním počasí příslib zachycení do termiky skoro vylučuje. Jedeme tedy do cíle auty. Na místě je nám pak velmi líto, že nepřilétáme. Páska by ležela na sportovním stadionu uprostřed malebného městečka o několika tisících obyvatelích. Rozhovory se starostou, padáčkáři a také s novinářem jsou příjemné, méně už několikahodinové čekání na uzavření všech formalit na místní vojenské posádce. Před ulehnutím si uspořádáme závěrečnou party, kde ze všech čiší uvolnění a radost, že se většinu tratě povedlo uletět. Američan Bred Sanders nám ukazuje svá videa z přeletů sedmitisícových hor a mě hned napadá, že to přece musíme napřesrok také vyzkoušet. Bred navíc v Nepálu provozuje sport zvaný parahawking (viz box str. 76), tedy létání na paraglidu za doprovodu ochočených dravců. Večírek utichl a nás čekala jen čtrnáctihodinová cesta autem do Dillí v pekelném vedru nadcházejícího léta.
