Tato ostrovní perla leží u východního pobřeží Austrálie, jako jeden z patnácti kontinentálních ostrovů mezi Inghamem a Tully. Svoji výjimečnost tvoří nejen statutem „největšího ostrovního národního parku světa“, ale především zcela zvláštní flórou i faunou. Za dobu více než 10 000 let, kdy se ostrov oddělil od pevniny, se zde vyvinuly zcela ojedinělé druhy vegetace a rovněž u některých živočichů došlo ke specifickým změnám. Již od roku 1932 je tento rozmar přírody veden v celé ploše 39 000 ha jako chráněné území.
VSTUP JEN BEZ ZUBNÍ PASTY
Obdivuhodná je především rozmanitost ostrova. Od hustých mangrovových uliček na západním pobřeží či rozsáhlých eukalyptových lesů přechází mozaika přes panensky čisté vrcholky, tvořené sopečnými horninami, k luxusním záhonům deštného lesa. Ten je tvořen propletenci mnoha druhů smokvoní, palem, cedrů a pinií, doplněnými hustou vegetací nižšího vzrůstu, dosahující až k písčitým plážím či skalnatým útesům na východním oceánském pobřeží. Také okolí Hinchinbrooku není nikterak fádní. Tvoří je mořský park kombinující skalnaté útesy, pole mořských trav i blátivá dna, což poskytuje skvělé útočiště nespočtu mořských živočichů.
A právě v tomto prostředí navozujícím představy o rajské zahradě se nabízí trasa jednoho z nejoblíbenějších a nejznámějších treků na světě.
Pod tlakem cestovního ruchu se z některých přírodních rezervací stávají „disneylandy“ lákající tisíce či miliony návštěvníků ročně. Správa australských národních parků se však i přes obrovský zájem stále nenechala zviklat a udělování permitů pro vstup na Hinchinbrook drží striktně na nízké úrovni. Limitem je stále čtyřicet osob pro celý ostrov, přičemž jedna společná skupina nesmí čítat více než šest členů. Tím je dosaženo rozptýlení do celé plochy a krajina je vystavena vnějším vlivům a zatížení jen minimálně. Vždyť vyjma šetrného značení Thorsbornovy stezky zůstává ostrov stále panenským dílem přírody.
Povinná instruktáž čeká ještě na australské pevnině každého. V městečku Cardwell, kde sídlí správa národního parku, je nutné zhlédnout krátký film demonstrující například zákaz vstupu s jakýmikoli chemickými výrobky (včetně zubní pasty), vyslechnout mnohá upozornění a vyplnit podrobný formulář.PEKELNÁ CESTA RÁJEM
Vodní taxi v podobě motorového člunu je jedinou možností, jak se dostat do zátoky Ramsay, na začátek značeného treku. Jsme „vysazeni“ a nezbývá než domluvit schůzku v cílovém bodě na druhém konci ostrova. Stáváme se opuštěnými trosečníky a podle jednoduché mapky směřujeme k bodu označenému jako Picnic Beach.
Povolení k pobytu se většinou vyřizuje na více než čtyři dny. Dvaatřicet kilometrů trasy je jen zdánlivě krátkých. Stezka skýtá mnohá úskalí a dodržet termín schůzky je naprosto nezbytné. Nedostavíte-li se včas, je po několika hodinách vyhlášena nákladná záchranná akce, za jejíž plané vyvolání nesou turisté plnou zodpovědnost.
Probouzíme se do překrásného rána. V romantickém prostředí kokosového háje snídáme ořechy napadané po noční bouřce. Slunce strmě stoupající nad obzor nás však brzy svými neúprosně žhnoucími paprsky zažene do stínu lesa. Po několika málo úvodních kilometrech, na nichž se stezka tvářila poměrně shovívavě, přichází úseky označené v průvodní mapce jako „vysoce náročné“. Šplháme po skalnatých útesech, traverzujeme kamenité stěny a chvilky odpočinku vychutnáváme pochodem po bořícím se písku rozpálených pláží. Začínáme pospíchat. Přes námitky správce parku jsme totiž v časové tísni požádali o zkrácení povolenky na pouhé tři dny a již nyní je jasné, že koupání v překrásných zátokách či dlouhé fotografování čarovné krajiny musí z našeho harmonogramu zmizet. Pod časovým tlakem se zdolání trasy stává skutečnou výzvou a „procházka“ deštným pralesem se mění ve sportovní výkon. Nemalé zdržení přinášejí brody říček stékajících z hrdě se tyčících skal k oceánskému pobřeží. Jejich překonání na dolním toku je možné pouze v době odlivu, kdy hladina výrazně klesá.
Časový přehmat nám udělal z rajského ostrova pekelnou túru, ale právě náročnost chodí ruku v ruce s prožitkem dobrodružství.
