Svazové státy severovýchodní Indie byly dlouho citlivou a neklidnou oblastí. Sedm malých států, před nezávislostí Indie souhrnně označovaných jako provincie Assam, leží ve výběžku hraničícím s Bhútánem, Čínou, Barmou a Bangladéšem. Po léta tak byly vystaveny vlnám utečenců, prchajících ze sousedních zemí před ekonomickou krizí a represivními režimy. Kopcovitý region je domovem četných horských kmenů, které jsou více příbuzné národům Barmy, Thajska a Laosu než Indům. Kvůli svému jednoduchému životnímu stylu se tito lidé nedokázali bránit vlivům Bengálců přicházejících z přelidněných indických nížin ani cizincům z okolních států, kteří svým počtem dnes místy převažují nad původním obyvatelstvem. V polovině osmdesátých let začaly první incidenty bouřících se etnických menšin a brzy vyústily v masové násilí namířené proti přistěhovalcům a indické centrální vládě. Vláda poslala na severovýchod tisíce vojáků, aby situaci dostala pod kontrolu a celou oblast uzavřela cizincům. Dnes jsou tři ze sedmi států po dlouhé době opět otevřeny, násilí a terorismus však zdaleka nevymizely.
ASSAM
Urvat ve třetí třídě indického vlaku místo k sezení je obdivuhodný výkon, k němuž je zapotřebí naskočit do správného vagonu ve chvíli, kdy souprava vjíždí do stanice. Podařilo se mi dostat se do volného oddílu expresu Siliguri-Guváhátí, snad až podezřele lehce. Za chvilku zjišťuji proč – tři vagony včetně toho mého jsou vyhrazeny jen pro armádu. Vojákům ale vůbec nevadím, místa je tady na rozdíl od běžné třetí třídy dost pro každého.
Projíždíme siligurským koridorem, vstupní branou do Assamu, a tím vlastně celého severovýchodu. Za časů britské kolonie se do této části země běžně cestovalo přes tehdejší provincii Východní Bengálsko, dnešní Bangladéš. Za okny ubíhá zelená krajina, v níž se střídají rýžová políčka s kopcovitými čajovými plantážemi. Assamu se odedávna říká “země červených řek a modrých kopců”. Je to jedna z nejúrodnějších částí Indie. Silný assamský čaj se na celoindické produkci podílí šedesáti procenty. Vysoce úrodnou půdu zajišťují naplaveniny mohutného veletoku Brahmaputry, proudícího z Tibetu přes Indii do Bengálského zálivu v Bangladéši, a jejích sto dvaceti přítoků. Říká se, že zdejším farmářům stačí zasít rýžové sazeničky, a pak jen o něco později přijít a sklidit bohatou úrodu. Čas mezi setbou a sklizní tráví spaním. To vyjadřuje i pověstnou povahu Assamců, charakterizovanou slovy láhe, láhe – pomalu, pomalu.
Dávám se do řeči s přátelskými vojáky. Vracejí se z roční služby v Kašmíru domů na měsíční dovolenou. Každý dostal od ministerstva obrany povolení ke koupi tvrdého alkoholu v maximálním množství sedmi láhví. Jak mi hrdě ukazují, mnoho z nich udaný limit skutečně naplnilo, a to bhútánským rumem za dumpingovou armádní cenu 50 rupií za litr. K večeru se láhve začínají otevírat a kolovat celým vagonem. Nikdo se nenapije bez pronesení přípitku – na Indii, na Assam, na armádu, na Matku Terezu i na Čechy. Do Guváhátí, hlavního města státu, přijíždíme po půlnoci ve značně povznesené náladě. Jeden vojín se nabízí, že mě s sebou vezme domů, s ostatními se na nádraží loučím. Prý mám někdy přijet na návštěvu do Kašmíru.
Guváhátí je dnes znečištěné, nevzhledné město, přecpané rikšami, vrakovitými autobusy a náklaďáky. Takový je alespoň můj první dojem. Daleko příjemnější jsou břehy Brahmaputry s vratkými loďkami rybářů a okolní kopce poseté hinduistickými chrámy. Historie města sahá až do 4. století př. n. l., kdy bylo známo jako Pragiyotišpura – “východní město světla” a centrum říše Kamrupy, často zmiňované v hinduistickém eposu Mahábháratě.
Jméno Assam může pocházet ze sanskrtského slova asom – “nemající soupeře”, nebo také “nerovný” podle rozmanitého povrchu tvořeného kopci, lesy, nížinami a řekami. Další domněnkou je, že tehdejší samostatné království dostalo jméno podle buddhistické dynastie Ahom, která zde vládla téměř 600 let, až do 19. století. Ahom nezničilo ani sedmnáct útoků muslimských dobyvatelů Mughalů, ovládajících většinu indického subkontinentu. Začátkem 19. století přišli Britové s myšlenkou pěstovat v příhodných podmínkách Assamu čaj, království dobyli a připojili ke svému impériu.
Téměř na každém rohu v Guváhátí i jiných místech Assamu, před každým úřadem, školou, na křižovatkách i v parcích hlídají po zuby ozbrojení vojáci indické armády. Všude platí zákaz fotografování všeho vojenského. Armáda tady není příliš oblíbená ani v médiích a nestojí o žádnou publicitu. Vláda rozmístila v Assamu tak obrovský počet vojáků v listopadu roku 1990. Záminkou jí byla smrt Surendra Paula, vlivného člena zdejších skupin pěstitelů čaje, kterého zavraždili bodští teroristé. Extremistických skupin etnických Bodů vzniklo v Assamu hned několik. Za nejmilitantnější je považována Bodo Liberation Tiger Force (BLTF) – Tygří síla osvobození Bodů, která požaduje vytvoření autonomie Bodoland z poloviny území Assamu. Svého cíle se domáhá častými atentáty a útoky na vojenské i civilní objekty, například ostřelováním vlaků. Další silná skupina povstalců, The United Liberation Front of Assam (ULFA) – Sjednocená osvobozenecká fronta Assamu, zaměstnává indickou armádu už dvacet let. Na rozdíl od BLTF jí nestačí jen autonomie, ale dožaduje se úplné nezávislosti Assamu na Indické republice. Její příslušníci se po každém útoku stáhnou do džungle nebo za hranici do Bangladéše, a tak je takřka nemožné celou organizaci zničit. Jistého úspěchu dosáhla rozsáhlá operace Nosorožec, kdy se armádě podařilo zlikvidovat značnou část členů ULFA. Skupina se však znovu rychle sjednotila a dnes v plné síle pokračuje ve svých útocích.
Vládou cenzurovaná média jsou dobře informována o úspěších vládních vojsk v boji proti vzbouřencům, málokdy se však objeví zprávy o rozšířeném porušování lidských práv, jehož se armáda údajně dopouští. Povstalecké skupiny se těší podpoře obyvatelstva hlavně na venkově, armáda proto často podezřívá vesničany z poskytování úkrytů a pomoci rebelům a systematicky prohledává vesnice, především ty, kde žijí etnické menšiny. Typická razie se odehrává uprostřed noci. Vojáci seřadí všechny muže doprostřed osady a vyptávají se jich na vzbouřence. Podezřelé jedince odvedou s sebou do tábora, kde probíhá důkladnější výslech. Z pozdějších výpovědí vesničanů vyplývá, jakých zvěrstev se vojáci dopouštějí. Výslech obvykle doprovází mučení – běžné je strhávání nehtů, pálení kůže cigaretou, elektrické šoky do genitálií nebo bití bambusovou holí. Výjimkou nejsou ani nezákonné popravy a znásilňování.
Armáda někdy napadá i média, která podle ní příliš zveličují zdejší problémy. Příkladem je případ novináře a aktivisty v oblasti lidských práv Čenirama Natha. V květnu roku 1997 ho vojáci zatkli a odvedli k výslechu. O dva dny později bylo nalezeno jeho mrtvé tělo s roztříštěnou lebkou a několika bodnými ranami po bajonetech. Policie oznámila, že byl zabit den předtím v potyčce s extremisty ve vesnici Komarčuburi. Tam však toho dne k žádnému konfliktu nedošlo.
Po téměř dvouhodinové jízdě přecpaným autobusem vystupuji v Hadžo, pouhých 30 km od Guváhátí, na severním břehu Brahmaputry. Hadžo je významným poutním místem pro buddhisty, hinduisty i muslimy. Někteří buddhisté věří, že právě zde Buddha dosáhl nirvány.
 Assamští hinduisté patří k sektě vajšnavitů, kteří neuznávají uctí- vání model. Přinesli však do Assamu například kastovní systém, který původní obyvatelé neznali. |
Nejvíce sem přichází hinduistů, aby navštívili chrám Hajagriba Madhab. Prostranství před chrámem zaplňují stánky s obřadním zbožím – růženci, květinami, vonnými tyčinkami a sušenkami. Těmi krmí věřící obrovské kapry v posvátném jezírku. Do templu se vystupuje naboso dlouhým schodištěm, po jehož stranách posedává pár žebráků a slepý hráč na dotaru, smyčcový nástroj se dvěma strunami. Vnitřní svatyně je plná poutníků čekajících na požehnání od bráhmana a položení obětin u oltáře. Kolem pobíhají obtloustlé kozy, vykrmené od štědrých věřících.
Assamští hinduisté patří k sektě vajšnavitů, neuznávajících uctívání model, a tak je chrám vcelku prostý ve výzdobě. Hinduisté, kteří se přistěhovali spolu s Brity z indických nížin, s sebou přinesli i svoje rozdílné náboženské tradice, jaké Assamci původně neznali. Tak se tady ujal například kastovní systém, i když ne příliš výrazně.
Nedaleká mešita Pao Mekka zeje prázdnotou, přestože dnes muslimové oslavují konec postního měsíce ramadánu. Hodně jsem jich viděl po cestě na velkých shromážděních ve vesnicích, kde seděli oblečeni v bílém na zemi a naslouchali řeči svých představených. Jméno dostala mešita podle toho, že prý obsahuje čtvrtinu – pao – svatosti velké mešity v Mekce.
Místo muslimů tady potkávám filmaře ze stanice Delhi International 1. Zahraniční turisté se severovýchodní Indii vyhýbají, a štáb má natočit dokument, jímž by se tento region představil světu jako výjimečná destinace pro všechny cestovatele. Režisér Déba využívá mé přítomnosti a natáčí se mnou rozhovor. Přitom zdůrazňuje, že bych měl mluvit co nejvíce pozitivně. Je těžké mluvit nadšeně pět minut o nevalných dojmech z jednoduché prázdné mešitky. Jsem tu dnes první a zřejmě i poslední cizinec, a filmaři si mě chtějí vypůjčit jako průvodce zdejšími poutními místy. A tak trávím zbytek dne cestováním v jejich luxusním Ambassadoru a procházením chrámů se zpoceným kameramanem v zádech.
MEGHALAYA
Meghalaya znamená “domov mraků”. Přezdívku dostal tento svazový stát po zdejším vlhkém klimatu a hornatém terénu. Městečko Mósinram patří ročním úhrnem srážek 11 800 mm mezi nejdeštivější místa světa. Jednou zde spadlo dokonce 26 460 mm za rok! Zelenavá krajina lehce se vlnících kopců skrývá neobyčejné množství řek, malých potůčků a vodopádů. Laitkorské hory v centrální části státu kdysi uctívali místní obyvatelé. Věřili, že jejich předci sestoupili z nebe po zlatém žebříku a usadili se v hustých lesích. Lesní plochy však dnes rychle ubývají v důsledku necitlivého zemědělství. Horské kmeny žijící v zalesněných oblastech totiž používají zúrodňovacího způsobu zvaného džum, kdy vypálí část lesa, aby tam pak pěstovali kukuřici a rýži. Také nekontrolovaná těžba dřeva rychle redukuje kdysi tak bohaté lesní porosty.
 Prodavačky betelových listů na trhu v Shillongu. |
Shillong, hlavní město státu Meghalaya položené v nadmořské výšce 1500 m, Britům připomínal podnebím jejich domovinu, a tak si ho zařídili po svém. Postavili zde kostely a honosná sídla ve viktoriánském stylu, pólové, a dokonce i golfové hřiště – nejvlhčí na světě. V úmorných letních vedrech se sem jezdili rekreovat z bengálských nížin nebo zůstávali natrvalo. Brzy byl Shillong znám jako “Skotsko východu”. Koloniální stavby po Britech zůstaly, většinu městské zástavby však dnes tvoří vysoké betonové domy natěsnané jeden na druhém, přeplněné ulice a živá tržiště. Trhy zabírají nejvíce veřejného prostoru. Většinou na nich lidé z okolních vesnic prodávají zeleninu, maso, tabák nebo betelové listy. Na jeden artikl zpravidla vychází jedna ulice. Tato místa jsou hlavně večer centrem malých pojízdných stánků, kde se navečeříte za pět rupií. Typickým pokrmem je vařená či smažená rýže s rybou nebo masem. Místní specialitou je pak prasečí mozeček na zázvoru. Vše se spláchne rýžovým pivem. Rikši, jinak samozřejmá součást každého indického města, tady chybějí. V kopcovitém terénu by šlapací tříkolky nemohly fungovat, a tak strmé ulice brázdí žlutočerné taxíky, autobusy a koňské povozy.
Meghalaya je jedinečná také složením obyvatelstva, 65 % z dvoumilionové populace tvoří původní národy Khasiů, Džantiů a Garů. Zatímco první dva jmenované jsou mongolského původu, Garové patří k tibeto-barmské národní větvi. Díky početní převaze těchto skupin ve státě byly úředními řečmi vyhlášeny jazyky Khasiů, Garů a angličtina. Jazyk Khasiů je jeden z mála přežívajících dialektů mon-khmerské jazykové rodiny v Indii. Pro hindštinu či bengálštinu nezbylo místo. Většina místních novin je psána etnickými jazyky v latince. Nápisy psané jinak než latinkou jsem v Meghalayi neviděl.
Typické pro zdejší etnické skupiny je praktikování matriarchátu. Ženy mají v rodinách hlavní slovo a majetek se dědí z matky na dceru. Muži jsou zpravidla malí a robustní, oblečení do tradičních barevných, často kostkovaných šatů, někdy si halí hlavy do turbanů. Muži i ženy se v kteroukoliv denní dobu oddávají svému nezdravému zvyku – žvýkání nezralého betelového ořechu se sušeným tabákem a vápnem zabalených do betelového listu. Kovovou krabičku s vápnem nosí na dlouhém řetízku na krku jako nějaký talisman. Těm starším už se kvůli jejich zlozvyku místo zubů jen červenají prázdné dásně. Původně animistické kmeny se, podobně jako v jiných částech Asie, dostaly pod vliv křesťanských misionářů a většina jejich příslušníků přijala nové náboženství za své.
Když se Bangladéš v roce 1971 osamostatnil, bengálští uprchlíci, především menšinoví hinduisté, zaplavili severovýchodní Indii. V Meghalayi je většinová kmenová společnost nepřijala s nadšením a vláda státu odmítla finančně přispívat na jejich pomoc. V Shillongu vyhradila bangladéšským utečencům jeden slum na okraji města, kde ve stísněných podmínkách žijí naskládané ve stanech z igelitu a několika hadrů celé rodiny. Potkal jsem tady sikhského sociálního pracovníka, který se snaží zdejším chudákům všemožně pomáhat. Zavedl mě za panem Kumarem Rayem, předsedou Asociace pro obyvatele bez domova. Jeho organizace se snaží najít domov asi deseti tisícům lidí, nejen Bangladéšanům, ale i lidem ze vzdáleného Paňdžábu a jiných částí Indie. Dobrovolníkům nechybí pracovní nadšení, potřebují však podporu vlády, a té se jim nedostává. “Jsme sice řádně registrovaná nezisková organizace, od vlády v Dillí jsme však od roku 1986 nedostali ani odpověď na naše časté žádosti o finanční příspěvek. To je typické pro celou Meghalayu. Pro ty v Dillí jsme příliš vzdálení a příliš nezajímaví.”
TRIPURA
Sedím v autobuse směřujícím ze Shillongu do Agartaly, hlavního města maličké Tripury. Natáhl jsem na sebe všechno své oblečení, a stejně se klepu zimou. Žena sedící přede mnou otevřela okno dokořán, aby mohl její synáček zvracet ven, a studený horský vzduch proudí celým autobusem. K ránu sjíždíme do teplých nížinných džunglí Tripury. Za hranicí státu čekáme, až se z vozidel zformuje dostatečně dlouhý konvoj. Pak se připojuje eskorta džípů s policisty v neprůstřelných vestách a se samopaly. Terorismus povstaleckých skupin se nevyhnul ani tomuto zapadlému státečku, druhému nejmenšímu v Indii. Etnickým skupinám však často už ani tak nejde o politické cíle, jako o peníze. Přepadáváním autobusů a únosy se tady dá slušně vydělat.
V Tripuře žije devatenáct původních kmenů tibeto-barmského původu, souhrnně označovaných za Tripuřany. Nejvíce zastoupení jsou Kukiové, Halamové, Tamatové, Usajové a Reangové. Většinou žijí ve vyvýšených domech z bambusu, zvaných tong. Bambus je pro tyto kmeny životně důležitou plodinou. Vyrábí se z něho předměty denní potřeby, včetně tkalcovských stavů, které živí celé rodiny. Místo uctívání určitých božstev zpravidla uctívají bambus jako symbol různých bohů. Tripuřané jsou známí svou láskou k hudbě a tanci, které odrážejí jejich emoce a přání, což se projevuje hlavně při četných svátcích. Kupříkladu samotné vyjádření touhy slovy se považuje za vulgární, a proto lidé musejí své pocity vyjádřit symboly – tanci a písněmi. Tak mají Halamové svůj tanec hai hak, Gariové tančí a zpívají za prosperitu během svátku Garia Púdža, Čakmové slaví tancem bizu konec roku a Lusaiové tancem čero oslavují narození dítěte ve své vesnici.
Tripuru skoro ze všech stran obklopuje Bangladéš. Pro bangladéšské uprchlíky se stal maličký stát pro svou blízkost a snadný přístup výhodným útočištěm, a Bengálci svým počtem brzy převýšili původní obyvatelstvo – v dějinách samostatné Indie naprosto ojedinělý případ. Etničtí Tripuřané se tak stali menšinou ve vlastní zemi. Bengálci se dostali do místní samosprávy a ovládli politiku. Obsadili města a původní kmeny pozvolna vytlačili do odlehlejších oblastí v džungli. Následkem toho vzniklo několik kmenových vzbouřeneckých skupin, které začaly napadat bengálské usedlosti. Centrální indická vláda nelenila a podobně jako v Assamu poslala do Tripury armádu. Přestože zde není vojenská přítomnost tak viditelná a útoky se zmírnily, téměř denně uvádí zdejší tisk zprávy o incidentech mezi Tripuřany a Bengálci. Šakti, mladý příslušník kmene Reangů, který se mnou přijel ze Shillongu, si stěžuje na bengálskou vládu. Tripuřané mluví jazykem kokborok psaným latinkou, ve škole se však musejí učit bengálsky. Bengálci dostávají díky své většině i lepší pozice v zaměstnání a politice. Šakti studuje na univerzitě v Shillongu, protože v Agartale ho prý kvůli jeho národnosti na školu nepřijali. Takových studentů je v Tripuře mnoho, v Meghalayi se navíc na vysokých školách vyučuje v angličtině, což je pro hrdé Tripuřany snesitelnější než vynucená bengálština.
Z královských indických států je prý Tripura nejstarší, což dokládají i zmínky v legendární Mahábháratě. Mahárádžové zde vládli bez přerušení plných 1300 let. Jejich častých válek se sousedními státy využili Britové a začátkem 19. století si tady zřídili protektorát. Mocný mahárádža Radha Krišna Kišore Manikya Bahadur se zasloužil o výstavbu hlavního města Agartaly v roce 1850. Agartala zůstala jediným velkým městem Tripury, i přesto však připomíná spíše větší vesnici než metropoli svazového státu. Jedinou důstojnou budovou je sídlo vlády – honosný palác Udžajanta, postavený v indo-saracénském slohu. V přilehlém jezírku se ráno a večer koupou dělníci a rikšové. Zbytek města tvoří nízké dřevěné domky a prašné silnice. Jako cizinec jsem tady nadmíru exotický. Tripura je totiž nejméně navštěvovaným státem Indie. Například v roce 1993 navštívili stát pouze dva zahraniční cestovatelé, roku 1995 tu bylo 72 cizinců. Vláda očekávala, že po zrušení nutnosti povolení ke vstupu do Tripury se návštěvnost zvýší, nikdo se ale do zapadlého kouta na konci Indie moc nehrne.
Pan Khagen Das, můj hostitel a předseda zdejší vládnoucí komunistické strany (CPI – Communist Party of India), mi chtěl dokázat, že jeho malé království má i své atrakce, a tak dal dohromady asi polovinu své rodiny a za stranické peníze pronajal džíp i s řidičem. Jedeme na jih od Agartaly, kolem rýžových polí, kaučukových a čajových plantáží a malých vesniček s domky uplácanými z hlíny do lesní rezervace Sepahidžala. Na ploše 18 km² se tady prohánějí zvláštní druhy žíhaných jelenů, opice a poletuje ptactvo. Pro indické výletníky, většinou rodiny s malými dětmi, je tady vystavěno příšerné ZOO, kde jsou v těsných klecích bez zeleně nebo možnosti výběhu natěsnány opice, tygři a medvědi. Více prostoru zde mají jen dva nosorožci v zahradě za betonovou ohradou. Kýčovitou atmosféru všemu dodává vláček, který nás za vřískotu všech zúčastněných dětí proveze zalesněnou částí rezervace.
Ze Sepahidžaly pokračujeme dál na jih, kde v blízkosti hranice s Bangladéšem stojí nejznámější turistická atrakce Tripury, vodní palác Nirmahal. Nádhernou mughalskou stavbu s věžičkami, temnými chodbami a zahradami si nechal postavit tehdejší mahárádža na konci minulého století, a to přímo na malém ostrůvku uprostřed jezera Rudrasagar. Na prohlídku je tedy třeba najmout člun. Malými loďkami rybářů je jezero doslova poseto. Mezi nimi poletují hejna ptáků, kteří většinou přiletěli ze severu a tady přečkávají zimu. V paláci už dávno nikdo nebydlí a jeho staré zdi pomalu začínají chátrat. Indům se z pozoruhodné architektury nejvíce líbí ta nejnovější část, která se sem vůbec nehodí – moderní fontána z modrých kachlíčků a kovových trubek. Říká se jí “tleskající fontána”, protože její čidla reagují na zvuk, a pokud návštěvníci začnou všichni najednou tleskat, vodotrysky vychrlí vysoko stříkající proudy vody. Druhý den ráno se koná průvod na počest narození indického politika Netadžiho, pocházejícího právě z Agartaly, který před svou smrtí přispěl k získání nezávislosti Indie. Dasovi mě nejdříve vezou do sídla komunistické strany, kde pod obrazy Lenina, Marxe a Engelse srkáme spolu s vedením čaj s mlékem a ostatní členové mě přesvědčují, že po pádu komunismu se v Čechách máme daleko hůře. Paní Dasová mě z té lví jámy táhne do školy, kde kdysi učila. Ta je také dějištěm příprav na veliké procesí. Snaží se mě seznámit se všemi svými bývalými kolegy, což po chvíli přestává být zábavné, protože jich tady na 1200 žáků připadá přes šedesát. Konečně se průvod dává do pohybu. Studenti, ukázněně seřazení na místním hřišti, se v pestrých kostýmech vydávají na pochod do ulic. Každá skupina má před sebou jakéhosi vlajkonoše, který nad hlavou drží ceduli s bengálským nápisem, co mají ti za ním představovat. Malí žáčci v bílých košilích, šedých vestičkách a s knírem namalovaným fixem zastupují indické politiky, holčičky v barevných šatech ověšené šperky ukazují kroje různých indických národů. Za nimi pochodují představitelé mnoha typických profesí, rikši počínaje a ministry konče. Pan Das mi ukazuje na dvojice dívek jdoucí ruku v ruce za sebou. Jedna je vždy Bengálka a druhá Tripuřanka, každá oblečená do tradičních šatů svého národa. “Symbol národnostního sbližování,” vysvětluje pan předseda, “naše strana se snaží dát původním kmenům stejnou šanci jako Bengálcům.” Na důkaz svých slov mi představuje ministra kultury, informací a turistiky státu Tripura, rodilého Tripuřana. Bude však zřejmě trvat ještě dlouho, než tripurští rebelové zahodí své zbraně a začnou se s Bengálci vodit za ruce.
