Historie kolem severního pólu

Historie kolem severního pólu Dne 6. dubna 1909 dobyl Robert Peary severní pól. Nadšený se vrátil do Ameriky, kde čekal, že ho budou oslavovat jako vítěze. Ale oslavy se nekonaly. Na výsluní slávy už byl lékař Frederick Cook. Dobyl údajně tento zeměpisný bod 21. dubna 1908. Zpráva zastihla Pearyho jako úder blesku. Třiadvacet roků práce, osm polárních expedic…
To všechno mělo být nadarmo? V dramatické roztržce označil Cooka za podvodníka – a nakonec získal převahu.- V poslední době se však množí hlasy zkušených polárních badatelů, kteří žádají spravedlnost pro Cooka. Řada z nich podle výzkumů a srovnání přichází k závěru, že Cookovy údaje nemohou být vymyšleny. Kdo byl první? Dobytí arktického souostroví je historií porážek a draze vykoupených bojů člověka proti chladu arktické noci, historií jeho nekonečné touhy poznat neznámé. Tuto historii psali Američané, Angličané, Rusové, Norové, Rakušané i Němci. Přicházeli do Arktidy, kde nejeden zaplatil za svou opovážlivost vlastním životem. Cílem většiny polárních expedic na přelomu našeho století byl jediný bod: severní pól.
A začala o něj skutečná bitva. Kdo tam vztyčí jako první vlajku své země? Jedním z fanatiků severního pólu byl i Američan Robert Peary, který pokládal sám sebe za vyvoleného. To je zapotřebí vědět, aby člověk pochopil, jak mohlo dojít k ojedinělému skandálu v historii arktického výzkumu: k boji dvou badatelů. Peary v něm necouvl ani před ne příliš čestnými způsoby a jeho přívrženci se nezastavili ani před falšováním faktů. Cílem jejich útoku byl Frederick Albert Cook. Americký lékař a polární badatel, který už před Pearym dobyl severní pól. ale musel tam přezimovat, takže zprávu o tomto úspěchu mohl odeslat až v září 1909. Peary obvinil Cooka z hanebného podvodu a vědeckého gangsterismu. Cook přes třicet let bojoval o uznání a dobré jméno, o něž v tomto boji přišel. Před několika lety, osmdesát roků po této události, se rozplynula umělá mlha vytvořená tehdy tiskem, a mnozí vědci začali žádat spravedlnost pro mrtvého Cooka. Cookova expedice Muž, který financoval výpravu, se jmenoval John Bradley. Proto také Cook pojmenoval svou loď tímto jménem. Roku 1907 s ní vyplul na moře. Jeho cílem byla eskymácká osada na severozápadním pobřeží Grónska. Tam strávil arktickou zimu. Devatenáctého dubna 1908 se vydal na cestu západním směrem s 11 muži a 11 spřeženími, v nichž bylo 103 psů. Postupně se rozloučil s většinou svého mužstva, zůstali u něho dva Eskymáci a 26 polárních psů. Cook věděl, že na oba Eskymáky se mlže spolehnout. Se svými znalostmi a zkušenostmi byli pro něho něco jako arktická životní pojistka.
Cesta na sever byla vražedná. Sněhové vichřice, prudké mrazy, zákeřné praskliny v ledu, vysoké ledovce. Každý krok byl utrpením. V posledních březnových dnech si však trojice povšimla náznaků pevniny. Do svého deníku, který nesl nápis „Moje dobytí severního pólu” si Cook napsal: „Nemohli jsme zjistit, zda to jsou ostrovy, nebo masiv pevniny. Na dolním konci se to podobalo ostrovu Axel Heiberg s horami a údolími. Výšku pobřeží, které bylo pokryto tenkou vrstvou ledu, jsem odhadoval na tisíc stop.” Cook nazval tyto ostrovy také jménem Bradleye. Led jim však každý den stále více ztrpčoval život, denní dávky potravin se zmenšovaly, mráz ubíral mužům sílu. Po dvou měsících úmorné pouti 21. dubna 1908 se před výpravou otevřela zvlněná ledová plocha. Frederick A. Cook stanul na severním pólu. Pak nastoupil zpáteční cestu. Počasí se zhoršilo, led začal tát. Když se muži dostali k pevnině, husté mraky jim tři týdny bránily určit přesné místo. Až 23. června, když Cook mohl stanovit souřadnice, zjistil, že je mořský proud zahnal na západ od ostrova Axel Heiberg. V mlze a vánici se Cook dostal ještě před vypuknutím arktické zimy k mysu Sparbo na Devonských ostrovech. Na ostrov Axel Heiberg, kde měla výprava sklad potravin, mohl Cook jen se závistí vzpomínat. Život mu zachránilo lovecké umění Eskymáků. Až v únoru 1909 – po polární noci – se badatel vrátil na základnu Annoatok. Chtěl se vyhnout jakémukoliv riziku a svoje zápisky odevzdal lovci H. Withneyovi, který zimoval na Annoatoku.
Začátkem jara odešel Cook jižním směrem, aby se první lodí vrátil do civilizovaného světa. 1. září 1909 telegrafoval ze Shetlandských ostrovů do světa: „21. dubna 1908 jsem dosáhl severního pólu.” Expedice Pearyho V únoru roku 1909, tedy téměř rok po Cookovi, se vydal na cestu do „studeného pekla” země Peary. Byl to zkušený polární badatel. Výpravu tvořilo pět skupin skládajících se z 26 mužů, mezi nimiž bylo 7 Američanů. 140 psů tahalo 26 párů lyží. Peary šetřil svoje síly a do boje o získání severního pólu zasáhl teprve tehdy, když už mu byl cíl na dosah ruky. Útok na severní pól ještě nikdy nepodnikla tak dokonale vyzbrojená expedice. Když u mysu Columbia ještě jednou překontrolovali výzbroj, vydala se skupina 1. března k pólu. Cestu lemovaly chatrče a sklady potravin, určené pro zpáteční cestu. Ale Arktida stále připravuje překvapení. Při teplotě minus 50 stupňů se dřevo tříštilo jako sklo. Čím dál postupovali na sever, tím byl a cesta obtížnější. Dvacátého března dosáhl Peary 85. stupně a 23 minut severní šířky, druhý den si poznamenal: 86 stupňů, 38 minut… Za ním šla ještě záchranná skupina, které velel R. Barlett, kapitán lodi Roosewelt. Od svého přítele Barletta se Peary oddělil 30. března 1909. Severní pól byl již na dosah ruky a Pearymu se nechtělo dělit s někým o těžce vybojovanou slávu. Ponechal si jenom sluhu, černocha Jensona, a pět Eskymáků. Od severního pólu ho dělilo už jen šest kilometrů…
Dne šestého dubna 1909 stanul v cíli. Zůstal na místě třicet hodin. Pak se vydal na zpáteční cestu. Už 23. dubna dosáhl mysu Columbia a po dvou dnech se lodí Rooswelt vrátil do USA. 6. září překvapil svým telegramem: „Dobyl jsem severní pól. Peary.” Kdo bude první? Cook se jenom krátce radoval ze svého štěstí, že je nejoslavovanějším člověkem na světě. Pak na něho Peary vystřelil první jedovatou kulku. Peary, kterého hnala trochu marnivost, nemohl spolknout, že někdo jiný před ním severní pól překonal. Nemocný zklamáním se pustil do boje. Obvinil Cooka z podvodu. Ten se o tom dozvěděl v Kodani, kam připlul z Grónska na své lodi. Spěchal do Spojených států. Peary od něho požadoval důkazy, že byl na mysu Svartevoeg, který leží na severním pobřeží ostrova Axel Heiberg. Peary tam zanechal kamenný sloup se záznamem a zkoušel Cooka, co na něm bylo napsáno. Cook však tuto kamennou pyramidu nenašel (Roku 1914 ji nalezl Pearyho pomocník W. McMillan, ale na jiném místě). Ale i bez tohoto záznamu Artic Club uvěřil, že se Cookova skupina zdržovala na mysu Svartevoeg. První Pearyho útok tedy byl odražen, ale jeho styl a způsob byly charakteristické pro další historii sporu o prvenství. Tak například muži z Pearyho skupiny vyslýchali Eskymáky, kteří doprovázeli Cooka na severní pól. Právě tak se chovali k Withneyovi, kterému Cook svěřil svůj deník. Když se Withney v srpnu 1909 se svými věcmi objevil na palubě lodi Roosewelt, aby se vrátil, Peary ho vyzval: „Dejte mi čestné slovo gentlemana, že neberete s sebou nic, co by patřilo dr. Cookovi.” Withney se dostal do křížové palby. Po tomto přivítání ukryl všechno, co mu Cook svěřil na tajném místě na břehu, ale v přítomnosti R. Barletta, kapitána lodi Roosewelt a Pearyho důvěrníka.
V roce 1910 se v grónských vodách objevil parník Bootik. Na palubě lodi byli Bradley, který financoval Cookovu polární výpravu, a několik dalších osob, kteří chtěli najít Cookovy materiály. Čtvrtého srpna loď zakotvila u Annoatoku. Poznámky však nalezeny nebyly. Z toho Cookovi přívrženci usoudili, že byly ukradeny. V zrcadle dnešních poznatků se dá přesně určit, zda Cook byl na severním pólu či ne. Nejsilnějším mezi mnoha argumenty je popis tvorby některých ledovců, jejichž charakter se podařilo teprve nedávno prozkoumat. Cookova cesta na severní pól byla pro vědu velmi cenná. Poprvé se mu podařilo popsat celou řadu úkazů, které vědci neznali. Proč však byly jeho zásluhy tak dlouho a tvrdošíjně odmítány? Příčiny jsou pravděpodobně v tom, že Peary se více hodil do pózy vítěze, svým původem, statky, úspěchy v armádě… Víc vyhovoval představám tehdejší americké společnosti o hrdinovi. Proto musel Cook padnout. Ale Cookovy zásluhy o vědu žádají jeho dobrého jména. Uveďme alespoň dva názory kompetentních vědců z posledních let. John Fletcher, vedoucí americké polární stanice na ledovém ostrově T 3: „Nedovedu si představit, že by Cook lhal. Za žádných okolností si nemohl své údaje vymyslet,” Ruský výzkumník A. F. Trjašnikov: „Je vyloučeno, že si člověk, který nebyl v Arktidě, mohl vymyslet a popsat nejrůznější přírodní důkazy, charakteristické pro tato místa.” A hlas mnoha světových vědců: „Zásluhy Fredericka Alberta Cooka jako polárního badatele vyžadují historickou spravedlnost.”