Text a foto Aleš Horáček

Když se setmí, lucerny ozáří mohutné hradby starého opevnění, výletní lodě odvezou mraky turistů a kamenná dlažba osiří, objeví se Dubrovník. Už ne ten, kde dav klopýtá za průvodcem a okupuje kdejakou památku.

Tenhle Dubrovník vám rozbuší srdce jako uličky Foglarových Stínadel. Příběh o založení Dubrovníku se většinou vypráví tak, že počátkem sedmého století se na skalnatém ostrůvku Lave (Lause) usadili uprchlíci z nedalekého antického města Epidauru (dnes Cavtat) zničeného avarsko-slovanskými barbary, a založili tu osadu Ragusium. Problém je v tom, že archeologové již nějakou dobu odkrývají v podzemí dubrovnické katedrály zdi monumentální, třicet metrů dlouhé byzantské baziliky s mimořádně cennými freskami. Její vznik datují do doby nejméně sto let před příchodem těchto uprchlíků. Historie Dubrovníku je tak podle všeho mnohem košatější.

VYKOUPENÁ SVOBODA

O jakém ostrůvku je řeč? musí napadnout každého, kdo dnes Dubrovník navštíví. Pokud stojí na promenádní třídě Stradun, může si to snadno představit. Právě v místech této výstavní ulice dlážděné bílým mramorem byl původně mořský průliv. Odděloval ostrov s románským sídlištěm od pobřeží, na kterém později vznikla slovanská osada Dubrava, pojmenovaná podle okolních dubových lesů. Ve 12. století obyvatelé úžinu zasypali a osady spojili. Lepší místo aby v té době člověk pohledal. Jako nejjižnější jadranský přístav při plavbách ze severozápadního Jadranu na jihovýchod se Dubrovník stal vyhledávanou křižovatkou obchodních cest. Jeho obyvatelé dokázali chytře využívat změn na politické mapě světa a zajistit si náklonnost nejsilnější mocnosti. Formální nadvládu Byzantské říše vystřídala v roce 1205 svrchovanost Benátské republiky, v roce 1358 ochrana Uher a v roce 1669 spolupráce s Osmanskou říší. Nebylo to zadarmo. Například Turkům Dubrovničané platili ročně částku okolo patnácti tisíc zlatých dukátů. Kdyby však Dubrovník po staletí dobové výpalné neplatil, těžko by se stal bohatým městským státem s obrovskou lodní flotilou a vlastní samosprávou – Republikou Ragusa.

PATRICIJSKÁ REPUBLIKA

Od 15. století tu získali rozhodující moc šlechtici, jinak byl ale Dubrovník na svou dobu poměrně demokratický. Například kníže byl volen jen na jeden měsíc. Na čas, kdy úřad vykonával, se musel odloučit od rodiny a žít v Knížecím paláci, aby jej nikdo nemohl rušit a ovlivňovat. Kolorit politického života v tehdejším Dubrovníku dokresluje i příběh, který se váže k nenápadnému památníku umístěnému právě v atriu Knížecího paláce. Připomíná dubrovnického občana Miha Pracata. Ten se z chudého chlapce vypracoval na majitele lodní flotily a ve službách španělských králů dosáhl i diplomatického postavení v Holandsku a Mexiku. Republice Ragusa pak v roce 1607 odkázal obrovské jmění 200 000 španělských dublonů. Tím ovšem dubrovnické senátory postavil do prekérní situace. Tak pohádkový dar státu nikdy nikdo neposkytl, a tak by se slušelo dárci z vděčnosti postavit památník. Na druhou stranu Miho Pracat nebyl šlechtic, a jak by to vypadalo, kdyby ve státě řízeném šlechtici s dlouhými rodokmeny stál pomník plebejce? Po mnoha průtazích nakonec senát vyřešil problém šalamounsky – památník štědrému dárci postavil, ale umístil jej do areálu tehdejších úřadů, aby nebyl lidem na očích.

O KROK PŘED OSTATNÍMI

Náměstíčku za branou Pile dominuje podivná kopule. Je to fontána z roku 1438. Na první pohled nic výjimečného, jenže ve zdejší horké kamenité oblasti se v té době přetékající fontána rovnala malému zázraku. A v Dubrovníku nebyla jediná. Město mělo již tehdy celý vodovodní systém, do kterého přivádělo vodu ze studny vzdálené dvanáct kilometrů. Podobně dodnes před branou Ploče stojí budovy městské karantény, kde námořníci trávili povinnou čtyřicetidenní izolaci, aby do města nezavlekli choroby. V Dubrovníku byla již ve 14. století zavedena bezplatná zdravotní péče, zajištěn odvoz odpadků a fungoval tu dokonce baby-box v podobě okénka s otáčecím kolem, na kterém bylo možné anonymně předat dítě nalezinci. V roce 1317 tu také vznikla třetí nejstarší lékárna v Evropě. Navzdory bohaté historii města je dnes většina domů v Dubrovníku barokních. Románské, gotické a renesanční paláce a kostely totiž, až na výjimky, vzaly za své při ničivém zemětřesení v roce 1667. Zahynulo při něm pět tisíc lidí. Význam dubrovnického přístavu v té době navíc klesl, protože teritorium Středozemního moře již bylo pro obchodníky malé a mořeplavba se soustředila na Atlantik. I když se město po zemětřesení podařilo obnovit, již nikdy nedosáhlo své bývalé slávy, a v roce 1808 Napoleon skomírající existenci Dubrovnické republiky definitivně ukončil.

PROKLETÍ VÝLETNÍCH LODÍ

Dnes jsou bolestí Dubrovníku výletní lodě. Na první pohled je to báječný byznys. Obrovské plně vybavené kolosy brázdí Středozemní moře a vozí movité turisty od jednoho atraktivního místa ke druhému. Evropská komise spočítala, že každý účastník plavby při jednom krátkém přistání utratí na pevnině 50 až 60 eur. Skutečnost je ale taková, že největší příjem z tohoto byznysu mají města, odkud lodě vyplouvají, například odvěký konkurent Dubrovníku – Benátky. Dubrovník pro takové podnikání nemá podmínky. Chybí mu jak kapacita přístavu na předměstí Gruž, tak letecké spojení se světem. A tak převládají zápory. Lodě každý den vychrlí tisíce pasažérů, kteří město zaplaví tak, že jejich pohyb musí řídit policie. Vstup do hradeb je ucpaný, na prohlídku se stojí stametrové fronty. A zisk pro Dubrovník? Převážně jen ze vstupného – ubytování a stravu mají pasažéři zajištěné při plavbě k další atrakci. Pak se ani nelze divit, že město ke smůle ostatních návštěvníků zvedlo před třemi lety vstupné na hradby na padesát kun.

ŽIVOT MEZI HRADBAMI

Na starém Dubrovníku je úžasné, že to není pouhá mrtvá památková zóna. Pokud si chcete odpočinout od mumraje hlavních prohlídkových okruhů, stačí zajít do některé z úzkých bočních uliček. Většinou vás dovede někam, kde je skutečný život. Kluci kopou míčem o zeď staletého chrámu, mezi muškáty se vyhřívá kočka, na tržnici místní nakupují zeleninu a pršut. Otázka je, jestli to takto vydrží. O Dubrovníku se sice píše jako o městě s více než čtyřiceti tisíci obyvateli, naprostá většina jich ale bydlí v nových čtvrtích mimo hradby. „Před válkou na začátku devadesátých let žilo ve starém městě nastálo asi pět tisíc lidí, dnes to odhaduji tak na tisícovku,“ říká Petra Žeravica, Češka, která ve starém Dubrovníku našla svůj domov. Pokušení je příliš velké. Metr čtvereční obytné plochy ve starém Dubrovníku se už dnes dá prodat cizincům za 4000 eur. A upřímně řečeno, pokud nejde o pár dnů dovolené, život tu není žádná selanka. Auto musíte nechat daleko za hradbami, cokoliv přivézt je problém, všude mraky turistů a podle toho vypadají i ceny. Kdyby tedy šlo jen o čistě racionální úvahu, musel by se odsud každý dávno odstěhovat. Dubrovník má v sobě ale naštěstí zvláštní kouzlo. Je tak silné, že dokáže všechny racionální argumenty rozcupovat. Obzvlášť, když se setmí… Text a foto Aleš Horáček Když se setmí, lucerny ozáří mohutné hradby starého opevnění, výletní lodě odvezou mraky turistů a kamenná dlažba osiří, objeví se Dubrovník. Už ne ten, kde dav klopýtá za průvodcem a okupuje kdejakou památku. Tenhle Dubrovník vám rozbuší srdce jako uličky Foglarových Stínadel. Příběh o založení Dubrovníku se většinou vypráví tak, že počátkem sedmého století se na skalnatém ostrůvku Lave (Lause) usadili uprchlíci z nedalekého antického města Epidauru (dnes Cavtat) zničeného avarsko-slovanskými barbary, a založili tu osadu Ragusium. Problém je v tom, že archeologové již nějakou dobu odkrývají v podzemí dubrovnické katedrály zdi monumentální, třicet metrů dlouhé byzantské baziliky s mimořádně cennými freskami. Její vznik datují do doby nejméně sto let před příchodem těchto uprchlíků. Historie Dubrovníku je tak podle všeho mnohem košatější. VYKOUPENÁ SVOBODA O jakém ostrůvku je řeč? musí napadnout každého, kdo dnes Dubrovník navštíví. Pokud stojí na promenádní třídě Stradun, může si to snadno představit. Právě v místech této výstavní ulice dlážděné bílým mramorem byl původně mořský průliv. Odděloval ostrov s románským sídlištěm od pobřeží, na kterém později vznikla slovanská osada Dubrava, pojmenovaná podle okolních dubových lesů. Ve 12. století obyvatelé úžinu zasypali a osady spojili. Lepší místo aby v té době člověk pohledal. Jako nejjižnější jadranský přístav při plavbách ze severozápadního Jadranu na jihovýchod se Dubrovník stal vyhledávanou křižovatkou obchodních cest. Jeho obyvatelé dokázali chytře využívat změn na politické mapě světa a zajistit si náklonnost nejsilnější mocnosti. Formální nadvládu Byzantské říše vystřídala v roce 1205 svrchovanost Benátské republiky, v roce 1358 ochrana Uher a v roce 1669 spolupráce s Osmanskou říší. Nebylo to zadarmo. Například Turkům Dubrovničané platili ročně částku okolo patnácti tisíc zlatých dukátů. Kdyby však Dubrovník po staletí dobové výpalné neplatil, těžko by se stal bohatým městským státem s obrovskou lodní flotilou a vlastní samosprávou – Republikou Ragusa. PATRICIJSKÁ REPUBLIKA Od 15. století tu získali rozhodující moc šlechtici, jinak byl ale Dubrovník na svou dobu poměrně demokratický. Například kníže byl volen jen na jeden měsíc. Na čas, kdy úřad vykonával, se musel odloučit od rodiny a žít v Knížecím paláci, aby jej nikdo nemohl rušit a ovlivňovat. Kolorit politického života v tehdejším Dubrovníku dokresluje i příběh, který se váže k nenápadnému památníku umístěnému právě v atriu Knížecího paláce. Připomíná dubrovnického občana Miha Pracata. Ten se z chudého chlapce vypracoval na majitele lodní flotily a ve službách španělských králů dosáhl i diplomatického postavení v Holandsku a Mexiku. Republice Ragusa pak v roce 1607 odkázal obrovské jmění 200 000 španělských dublonů. Tím ovšem dubrovnické senátory postavil do prekérní situace. Tak pohádkový dar státu nikdy nikdo neposkytl, a tak by se slušelo dárci z vděčnosti postavit památník. Na druhou stranu Miho Pracat nebyl šlechtic, a jak by to vypadalo, kdyby ve státě řízeném šlechtici s dlouhými rodokmeny stál pomník plebejce? Po mnoha průtazích nakonec senát vyřešil problém šalamounsky – památník štědrému dárci postavil, ale umístil jej do areálu tehdejších úřadů, aby nebyl lidem na očích. O KROK PŘED OSTATNÍMI Náměstíčku za branou Pile dominuje podivná kopule. Je to fontána z roku 1438. Na první pohled nic výjimečného, jenže ve zdejší horké kamenité oblasti se v té době přetékající fontána rovnala malému zázraku. A v Dubrovníku nebyla jediná. Město mělo již tehdy celý vodovodní systém, do kterého přivádělo vodu ze studny vzdálené dvanáct kilometrů. Podobně dodnes před branou Ploče stojí budovy městské karantény, kde námořníci trávili povinnou čtyřicetidenní izolaci, aby do města nezavlekli choroby. V Dubrovníku byla již ve 14. století zavedena bezplatná zdravotní péče, zajištěn odvoz odpadků a fungoval tu dokonce baby-box v podobě okénka s otáčecím kolem, na kterém bylo možné anonymně předat dítě nalezinci. V roce 1317 tu také vznikla třetí nejstarší lékárna v Evropě. Navzdory bohaté historii města je dnes většina domů v Dubrovníku barokních. Románské, gotické a renesanční paláce a kostely totiž, až na výjimky, vzaly za své při ničivém zemětřesení v roce 1667. Zahynulo při něm pět tisíc lidí. Význam dubrovnického přístavu v té době navíc klesl, protože teritorium Středozemního moře již bylo pro obchodníky malé a mořeplavba se soustředila na Atlantik. I když se město po zemětřesení podařilo obnovit, již nikdy nedosáhlo své bývalé slávy, a v roce 1808 Napoleon skomírající existenci Dubrovnické republiky definitivně ukončil. PROKLETÍ VÝLETNÍCH LODÍ Dnes jsou bolestí Dubrovníku výletní lodě. Na první pohled je to báječný byznys. Obrovské plně vybavené kolosy brázdí Středozemní moře a vozí movité turisty od jednoho atraktivního místa ke druhému. Evropská komise spočítala, že každý účastník plavby při jednom krátkém přistání utratí na pevnině 50 až 60 eur. Skutečnost je ale taková, že největší příjem z tohoto byznysu mají města, odkud lodě vyplouvají, například odvěký konkurent Dubrovníku – Benátky. Dubrovník pro takové podnikání nemá podmínky. Chybí mu jak kapacita přístavu na předměstí Gruž, tak letecké spojení se světem. A tak převládají zápory. Lodě každý den vychrlí tisíce pasažérů, kteří město zaplaví tak, že jejich pohyb musí řídit policie. Vstup do hradeb je ucpaný, na prohlídku se stojí stametrové fronty. A zisk pro Dubrovník? Převážně jen ze vstupného – ubytování a stravu mají pasažéři zajištěné při plavbě k další atrakci. Pak se ani nelze divit, že město ke smůle ostatních návštěvníků zvedlo před třemi lety vstupné na hradby na padesát kun. ŽIVOT MEZI HRADBAMI Na starém Dubrovníku je úžasné, že to není pouhá mrtvá památková zóna. Pokud si chcete odpočinout od mumraje hlavních prohlídkových okruhů, stačí zajít do některé z úzkých bočních uliček. Většinou vás dovede někam, kde je skutečný život. Kluci kopou míčem o zeď staletého chrámu, mezi muškáty se vyhřívá kočka, na tržnici místní nakupují zeleninu a pršut. Otázka je, jestli to takto vydrží. O Dubrovníku se sice píše jako o městě s více než čtyřiceti tisíci obyvateli, naprostá většina jich ale bydlí v nových čtvrtích mimo hradby. „Před válkou na začátku devadesátých let žilo ve starém městě nastálo asi pět tisíc lidí, dnes to odhaduji tak na tisícovku,“ říká Petra Žeravica, Češka, která ve starém Dubrovníku našla svůj domov. Pokušení je příliš velké. Metr čtvereční obytné plochy ve starém Dubrovníku se už dnes dá prodat cizincům za 4000 eur. A upřímně řečeno, pokud nejde o pár dnů dovolené, život tu není žádná selanka. Auto musíte nechat daleko za hradbami, cokoliv přivézt je problém, všude mraky turistů a podle toho vypadají i ceny. Kdyby tedy šlo jen o čistě racionální úvahu, musel by se odsud každý dávno odstěhovat. Dubrovník má v sobě ale naštěstí zvláštní kouzlo. Je tak silné, že dokáže všechny racionální argumenty rozcupovat. Obzvlášť, když se setmí…