TEXT: LIBOR MICHALEC, FOTO: ARCHIV REDAKCE
Tradice mimořádných výročních dubnových čísel začala patrně v dubnu 1994, kdy Koktejl přešel z novinového na křídový papír. Na titulní straně se tehdy leskl portrét Vladimíra Žirinovského s titulkem Třetí světová válka už začala. Žirinovskij, celý v černém, to vykřikoval v Moskvě na mítinku u stanice metra Sokolniky v patnáctistupňovém mrazu a tvář mu přitom sálala horkostí. Byl obklopen „gorilami“ s jedním starým Srbem, který měl poctivé oči, místo pravého předloktí protézu a na pozdrav podával všechny tři prsty na levačce. Říkal, že je s Žirinovským dobrý přítel a zařídí nám rozhovor. Když jsme toho Srba navštívili na pokoji ve čtyřiadvacátém patře hotelu Ukrajina, měl umělou ruku odepnutou a právě telefonoval. „Vladimir?“ zeptal se a tvář nám ztuhla očekáváním. „Zítra v osm bude v kanceláři,“ řekl nám, když zavěsil. Sekretariát Žirinovského sídlil v obyčejném panelákovém bytě, kde to páchlo kyselým zelím a prodávaly se tam ocvočkované bundy a jiné metalácké pomůcky. O naší schůzce tady nikdo nevěděl, ale Pepovi se později podařilo uplatit sekretáře a rozhovor pořídit. Vrátili jsme se do Čech, připravili reportáž, a právě ve dnech, kdy se měl Koktejl s Žirinovským na obálce objevit na stáncích, probleskla médii zpráva, že má Žirinovskij přijet do Čech, což by znamenalo, že naše cesta byla zbytečná. Nakonec ale Žirinovskij nepřijel, i když na něj celý novinářský národ čekal na letišti, a navíc přesně v den, kdy vycházel Koktejl, házel ve Štrasburku vajíčka po členech Evropského parlamentu a plival na Židy. Televize to nasadila jako hlavní bod večerních zpráv. Nacionalista Vladimír Žirinovskij je dodnes poslancem ruské Státní dumy a již třikrát kandidoval na ruského prezidenta.
SETKÁNÍ S GORBAČOVEM
S Michailem Gorbačovem jsme se měli v roce 1995 setkat na celosvětovém summitu organizace Green Cross v luxusním hotelu nad švýcarským Montreux. Říkalo se tehdy o něm, že je nejznámější soukromá osoba na světě. Přijel v černé limuzíně, očekával ho aplaudující personál hotelu včetně šéfkuchaře v bílé čepici. Do hotelu kráčel uprostřed eskadry, před ním couval televizní kameraman se štábem a z obou stran ho zaštiťovali nenápadní muži se šedivýma očima. Když jsem udělal krok směrem k němu, rozpažili ruce do neprostupného koridoru a byli pryč. Po celodenních jednáních následovala slavnostní večeře, během které jsem chtěl Gorbačova kontaktovat. Když jsem dojedl polévku, jako jediný z několika stovek hostů jsem se zvedl a kráčel sálem až k světovému reformátorovi nakloněnému nad talířem a zezadu mu zaklepal na rameno. Otáčel se pomalu, s carskou majestátností, a když viděl, jak rudnu a marně šmátrám v brašně po výtisku Koktejlu, obestřela ho hrůza, že jsem terorista, který ho přišel zabít a šátrá po zbrani. Těkal očima po tvíďákách se šedivými pohledy, a ti už měli ruku na vybouleném saku, když jsem nakonec šťastně vylovil časopis a podal ho Gorbačovovi. „Koktejl, da?“ viditelně si oddychl. „O čem píšete?“ Když jsem řekl, že o cestování a o přírodě, vzpomněl si na Hanzelku a Zikmunda, jejichž Tajná zpráva č. 6 mu prý otevřela oči. Hrdě jsem řekl, že s nimi spolupracujeme a rozhovor byl u konce. Úplně na závěr summitu nejprve podepisoval reformátor světových dějin knihy a fotografie, a potom se s ním lidé houfně fotografovali. Jako fotograf se mnou jela tehdy začínající elévka a později šéfredaktorka Jana Patková, a když černoch z Burkiny objal legendu světové politiky kolem ramen, zeptala se, jestli nechci udělat také takovou fotku. „Kašlu na to,“ mávl jsem rukou a muž s jizvou na čele to zaslechl. Zrudnul, zpopelavěl a zmizel ze summitu, a jak vždycky dodávám, i ze světových dějin. Na podzim roku 1996 jej v prezidentských volbách v Rusku volilo 1 % Rusů. Slávu muže se skvrnou na čele po něm převzal Harry Potter a Gorbačov se v roce 2004 stal značkou portského vína a později i dalších nápojů.
REDAKČNÍ MOŘE
Po listopadu 1989 byl svět několik let svěží, čerstvě otevřený, nepopsaný a zdálo se, že všechno je možné. Česká společnost se jakoby vrátila do rozjásaných let květinkové éry, která všude na světě vysublimovala přirozenou cestou, jen v Čechách byla násilně utnuta ruskými tanky. V prvních cestopisných reportážích jsme možná trochu naivně znovu objevovali svět, protože jsme měli představy o něm dost popletené komunistickou propagandou. Kvalita cestopisných reportáží od těch dob ve všech směrech mnohonásobně vzrostla, snad proto mi dnes připadá unikátní spíš opojná atmosféra, která v redakci panovala o něco déle než ve zbytku republiky. Čtrnáct dní po návratu z cesty za Žirinovským jsme s fotografem Pepou Sloupem opět vyrazili – za odměnu do Tuniska. A když jsme se vrátili, odjížděla do Tuniska na týdenní „podnikovou“ dovolenou celá redakce i s rodinnými příslušníky. Zůstali jsme se šéfredaktorem a vydavatelem Josefem Formánkem v redakci sami, a on dostal jeden ze svých vizionářských nápadů – když nemůže on jet k moři, tak ať jde moře k němu! K redakčním prostorám v Alešově ulici v Ústí nad Labem patřila i velká a nevyužitá veranda plná starého harampádí. Harampádí se odklidilo, parta zedníků postavila z cihel zídku a Formánek zašel k sousedům z umělecké fakulty, odvolal předsedu komise ze závěrečných zkoušek a oznámil mu, že nutně potřebuje na stěnu verandy namalovat moře. Profesor se smyslem pro recesi mu přidělil partu studentů, která za pivo, kolik vypijou, a barvu, kolik vymalujou, zahájila práce, zatímco my jsme nakupovali umělé palmy, golfový trávník, bílé židličky z umělé hmoty, slunečník v klubových žlutozelených barvách, nafukovací bazén a do něj kachničky. Na zeď o rozměru osmkrát tři metry nakreslili studenti moře s polonahou nymfou, antickým sloupem, racky a tropickým pralesem. Když se po týdnu redakce vrátila z Tuniska, nevěřili svým očím. „Abyste viděli, že všecko jde, když se chce,“ řekl jim šéfredaktor s úsměvem všemocného indického guru.
BANKA HORIZONT
Na jedné poradě šéfredaktor oznámil, že slíbil jistému sdružení silných firem zpracovat reklamní kampaň na nově založenou banku. Pokud se dobře pamatuji, měla to být banka, do které lze vstoupit dluhy neboli pohledávkami. Protože zadluženost českých podniků byla v té době gigantická, velmi rychle by se taková banka stala jednou z největších v Čechách. Tenkrát jsme pořád ještě žili Tuniskem, takže jsme navrhli poušť a text stylizovali pro podniky, které v poušti českého podnikání objevily oázu, kde se mohou zotavit ze svých dluhů. Název banky měl být Horizont a v logu se rovná čára, symbolizující horizont, prolínala s obloukem zapadajícího slunce. Za půl hodiny byl návrh hotov a asi za měsíc vyšel inzerát na banku Horizont na dvojstránce v Mladé frontě, Ekonomu, Mladém světě a Hospodářských novinách. Neklame-li mě paměť, všechny hlavní deníky pak přinesly druhý den zprávu, že na obzoru se rodí nejsilnější česká banka, druhý den komentátoři zkoumali, jestli může někdo používat název banky, která ještě není právně ustanovena, a třetí den to ministr financí schválil. Nakonec z toho ale, jako z mnoha jiných smělých plánů té doby, nic nebylo.
PRVNÍ HOLOGRAM
Další přelomový „duben“ byl v roce 1995, kdy měl Koktejl vyjít jako první český časopis s hologramem na obálce a rozkládacími obrazovými přílohami uvnitř. Byla to doba, kdy se podle Murphyho zákonů pokazilo všechno, co se pokazit mohlo. Velká kluba s holografickými samolepkami s brontosaurem přivezli z Anglie plné vadných kusů a navíc se zdálo, že je budeme lepit na obálky sami. Nakonec se na to sice podařilo najít firmu, ale to už bylo jasné, že se to do konce dubna nestihne, takže jsme vyrobili speciální čísla pro inzerenty, které jsme jim rozváželi osobně. Do Prahy jsme jeli starou redakční škodovkou, u které někdo ztratil uzávěr nádrže, tak se tam narazil špunt. V pražské redakci, která tehdy byla naproti Mánesu, se porouchal telefon, a tak jsme si domlouvali hovory v telefonním automatu přes ulici. Mezitím ale fotograf Honza Schejbal opravil sluchátko primitivním přizvednutím kontaktního plíšku. Dívali jsme se z okna na frontu před automatem a kdosi lakonicky prohodil: „Může jim někdo říct, ať si zavolají odsud, že čekáme v budce hovor?“ „Čtyřicet let dělám u novin, ale něco takového jsem nezažil,“ komentoval to reportér Margolius. Nakonec se jako vždy na poslední chvíli vše podařilo, ale o několik dní později drama pokračovalo. Tiskárna totiž zjistila, že nejde časopis knihařit, protože nemají zařízení pro kompletaci s rozkládacími přílohami, a tak nezbývalo, než je do všech výtisků vložit ručně. Vstávali jsme v půl páté, na tiskárenském dvoře si vyrobili improvizovaný pracovní stůl z palet a pracovali až pozdě do noci. Toho dne se možná cosi změnilo. Parta až opovážlivě mladých lidí, která vyráběla časopis, si možná uvědomila, že nestačí mít jenom geniální nápady, ale mnohem důležitější je velké množství mravenčí práce. Možná tehdy na ciferníku koktejlovských dějin odbila další hodina.
