TEXT A FOTO: MARTIN DLOUHÝ
Původním záměrem byl pohodový výlet do Innsbrucku. Jen tak bloumat po ulicích, vychutnávat si alpské panorama, občas posedět v kavárně, zajít do muzea, případně večer ochutnat místní pivo. Ale jak už to tak bývá, všechno bylo jinak.
Innsbruck je úžasné město v podhůří mohutných alpských hřebenů. Historickou částí města se dá chodit hodiny a pokud se návštěvník cítí unaven, může se občerstvit v některé ze stovek malých hospůdek. Město není pouze mostem přes řeku Inn, jak napovídá jeho jméno, je i rakouským mostem mezi Německem a Itálií. Však zde také již ve 4. století po Kristu vedla obchodní stezka, spojující severoitalskou Veronu a německé Řezno. V dnešní době je vyhledávaným místem lyžařů i pěších turistů a cyklistů, například Innská cyklostezka protíná nejen Innsbruck, ale celé Tyrolsko. Nezanedbatelnou součástí naší návštěvy v Innsbrucku měl být i prvotřídní wellness, který zde nabízejí. Sám jsem se již viděl v nějaké sauně nebo vířivce. Prostě idylka.
ZTRACENO V PŘEKLADU
Právě v tomto duchu si naše skupinka plánovala prožít několik pohodových dní, dokonce jsme měli i rozvrh aktivit, ale jeden bod programu se ukázal jako kámen úrazu. Nevěřili byste, jak malý rozdíl v písmenkách může udělat velký rozdíl v náplni dne. Kamarádka zařizující naši vyhlídkovou plavbu na kánoi zlehka zaměnila slovíčka canoeing za canyoning. Na pohled téměř žádný rozdíl, ale ve skutečnosti rozdíl značný. Canoeing je plavba na klidné vodě nejlépe s kocháním se přírodou, avšak canyoning je „Náročný adrenalinový sport vyžadující dobrou duševní i fyzickou kondici. Jedná se o zdolávání kaňonů horských potoků a říček ve směru jejich toku za použití různých outdoorových technik, jako je slaňování skalních stěn nebo vodopádů, plavání nebo brodění v prudké a chladné vodě, skoky do tůní a jezírek, v případě vhodných podmínek využití vodního koryta jako skluzavky nebo překonávání prohlubní v závěsu pod lanem.“. „No, to se ti povedlo,“ byly první reakce, když zbytek skupiny zjistil, že všechno je jinak a naše aktivita bude mít s prvním plánem společnou pouze přítomnost vody. Nakonec jsme si řekli, že to je patrně řízení osudu a měli bychom do toho jít.
VRCHOLKY HOR
Cestou v mikrobusu na start našeho adrenalinového zážitku jsem cítil takové zvláštní vzrušení. Jistě znáte ten pocit mravenčení v zátylku, knedlík v krku a brnění v břiše, když se chystáte na něco poprvé. Také jsem byl patrně první z celé výpravy, kdo se začal radovat. „Takže jdeme na to, vezměte si neopreny, neoprenové ponožky, boty a hurá do hor,“ popohání nás Harry, průvodce kaňoningem. Podle instrukcí beru nejprve ponožky, což vypadá velmi komicky, pak teprve neopren. Je to proto, aby mohla voda odtékat a neplnila nám obuv. Ještě si bereme přilbu a navlékáme sedák pro slaňování, který je v místě našich pozadí vyztužen pro sjezdy po skalních skluzavkách, a vyrážíme k vrcholkům Alp. Je neuvěřitelné, jak naše auto rychle nabírá výšku v alpských serpentinách. Cesta trvá dlouhé minuty, při kterých se každému z nás v hlavě honí myšlenky o pevnosti lan, teplotě vody, zkušenostech průvodce a vlastní zdatnosti. Byl to vůbec dobrý nápad, takhle hazardovat se životem? Nebudeme se vracet zpět vrtulníkem? Případně, vrátíme se vůbec?
BOD ZLOMU
Mikrobus přejel jeden z vysokohorských můstků a zastavil. Krátká instruktáž a míříme na můstek, je to naše vstupní brána do kaňoningu. Harry uvazuje jeden konec lana k mostnímu zábradlí a druhý ke karabině na mém sedáku. Při pohledu dolů se mi zatočí hlava, při pohledu na naši něžnou část výpravy tuším, že holky to nedají. Přece to není tak těžké, uklidňuji se, jen přelézt zábradlí a posadit se do sedáku. Pode mnou je asi 15 metrů zakončených skálou a tůňkou s malým vodopádem, přelézám zábradlí a cítím lehký třes v rukou i kolenou. To lano má snad jen centimetr v průměru, centimetr, co mě bude držet při životě. Zasedávám, ten okamžik, kdy se váha těla přenese z nohou na lano a zároveň pustíte zábradlí, je jako adrenalinová injekce. Ale okamžitě se veškeré pocity strachu lámou a já cítím jistý druh uvolnění i vzrušení. Ten první krok je nejtěžší a pocit při něm nejintenzivnější. Dva odrazy a dostávám se pod úroveň mostu. Visím tu jak pavouk na svém fibrinovém vlákně. Náhle slyším Harryho nadšené zvolání „canyoning“, lano povolí a já jsem rázem ponořen až po přilbu v horské tůňce. Voda má asi osm stupňů, velice osvěžující. Uvolňuji se z karabiny, plavu ke břehu a čekám na zbytek party. Kluci jsou dole, ale dívky nám už jen mávají se slovy, že počkají na konci. Řidič mikrobusu je tedy odveze na místo našeho srazu.
PŘÍRODNÍ AKVAPARK
Teď již není cesty zpět, jen kupředu. Adrenalin vyplavený do krve mi stále zlepšuje náladu, opravdu skvělá droga. Poskakujeme po malých i velkých balvanech, místy se brodíme. Čas od času míjíme nějaký mohutný vodopád. Když je třeba, a to je skoro vždy, procházíme skrz něj. Baví mě to víc a víc. První bod, kde je třeba opět se uvázat na lano. Jak nám říká Harry „normálně to skáčeme, ale je málo vody, skoky budou níž“. Koukám na pětimetrovou hloubku pod sebou a jsem zvědav na budoucí skoky. Nyní to je znovu o zasednutí do sedáku a slanění do zpěněné bystřiny pode mnou. Vyplouvám na hladinu, trošku jsem si lokl, Harry mě vtipně pustil plnou rychlostí. Naštěstí jsem to v pohodě ustál a voda je zde pitná. Postupujeme, další vodopád a následuje skok. Je to jen tři metry, skáču do hučícího vodopádu, proud vody se mnou pod hladinou pěkně cvičí. Jedna rána o skálu, ještě že mám přilbu. Hladina adrenalinu je zase na vrcholu a já se šplhám na mokrou skálu. Nicméně nestěžuji si, nevím, čím to je, ale celá parta si udržuje perfektní náladu. Po pár desítkách metrů následuje i první slide. Je to jako když naskočíte v akvaparku do tobogánu, jen s tím rozdílem, že v horském kaňonu nevíte, kam jedete. „Ruce zkřížit na prsa, jak je rozmotáš, máš tendenci se chytat za skálu. Za prvé se neudržíš a za druhé si ty ruce pěkně otrháš,“ instruuje mě Harry. Jedním pohybem naskakuji do přírodního koryta a nabírám rychlost. Jedna zatáčka, náraz na skálu a už mizím pod hladinou zpěněné vody.
POCIT HRDINY
Když se vydrápu na břeh, přemýšlím, jakou vzdálenost máme za sebou a jaká nás ještě čeká, přece jen začínám cítit lehce únavu, ale takovou jinou. Inu jiná aktivita, jiná únava. Běhat v kaňonu se svírajícím neoprenem plným vody je něco jiného, než to samé absolvovat s báglem. „Tak a jdeme do finále, poslední slanění a pak už jen vylezeme z koryta,“ informuje nás Harry. Dívám se do nitra kaňonu, kam mizí mohutným vodopádem i říční tok, kterým jdeme. Ještě jednou si užívám ten psychický zlom, kdy odevzdáte svou bezpečnost z rukou lanu a sjíždím nějakých 15 metrů kolem řvoucí padající vody dolů. Neuvěřitelné a perfektní. Přežili jsme, a proč vlastně taky ne, říkáme si. Nevím, jak ostatní, ale cestou k mikrobusu jsem se cítil nějak lépe, nevím, jestli za to mohl adrenalin, nebo něco jiného. Je to asi jako pocit hrdiny, který právě zdolal barikádu, rybáře s kapitálním úlovkem v ruce, nebo horolezce, který pokořil K2. Každopádně pocit, že jsem si posunul hranice možností dál, je neuvěřitelně nádherný.
