Sedm let hojnosti v egyptské zemi skončilo a nastalo sedm let hladu, jak řekl Josef. Ve všech zemích byl hlad, ale v celé egyptské zemi měli chléb. Když všechen lid egyptské země začal hladovět a křičel k faraonovi o chléb, pravil farao celému Egyptu: “Jděte k Josefovi a učiňte, cokoli vám řekne.” Hlad byl po celé zemi. Tu Josef otevřel všechny sklady a prodával Egyptu obilí, neboť hlad tvrdě doléhal na egyptskou zemi. A všechny země přicházely do Egypta, aby nakupovaly u Josefa obilí, protože hlad tvrdě dolehl na celý svět.
(Bible, Písmo svaté Starého a Nového zákona, První kniha Mojžíšova)
Slzami zalité velké smutné oči se apaticky dívají do kamery v Súdánu, Etiopii, Somálsku, Severní Koreji, Sahelu… a obrazovkami vstupují na chvíli do obývacích pokojů. Zástupy dětí s pavoučíma nohama a vypouklými bříšky čekající na pomoc, na balíček rýže, skleničku výživy. Polomrtvá maminka kojící své již dávno mrtvé dítě. Vojáci zasypávající hromady čokoládových mrtvých bílým vápnem. A mezi tím vším uhynulý dobytek. Obrazy, na které si “civilizovaný” svět zvykl, na které vlády a humanitární organi zace reagují organizováním potravinové a lékařské pomoci. Pohroma, jež je popsána už v Bibli a jež provází lidstvo na každém jeho kroku v čase.
Hladomor je věrný druh, neopustil lidi, jako to udělala většina epidemií. Právě naopak. Jak varuje Univerzita J. Hopkinse z Washingtonu, již v první polovině přicházejícího století přesáhne světová populace únosnou mez – do roku 2025 se podle propočtů zvýší počet lidí na 8 miliard, a tak výroba potravin nebude schopna uspokojit poptávku. Má-li se tedy svět vyhnout katastrofě, musí v následujícím čtvrtstoletí vzrůst zemědělská produkce v Africe o 300 %, v Latinské Americe o 80 % a v Asii o 70 %.
HLADOMORY NAPŘÍČ STALETÍMI
Příčiny hladomoru mohou být přírodní nebo civilizační. Příroda se podílí na zničení úrody velkými vedry, bouřemi či potopami, tajfuny, chorobami i škůdci. Nejčastější příčinou hladomorů jsou extrémní sucha. Mnohdy sucha v jedné části země mohou způsobit hladomor v části vzdálené. Tak došlo k prvním zaznamenaným hladomorům, které se udály ve čtvrtém století před Kristem ve starém Egyptě a na Středním Východě. Tyto přírodní hladomory způsobily řeky, které vyschly už u pramenů, a nepřivedly tak vodu do zavlažovaných oblastí.
Od roku 1700 byla hladomory postižena nejvíce Asie, kde již tenkrát mnoho hladomorů zapříčinil prudký populační nárůst a tím vzniklý nedostatek jídla. Nejpostiženějšími zeměmi byly Indie a Čína. První historická zmínka o hladomoru v Indii byla napsána inkoustem již ve 14. století a indičtí kronikáři nepřestávali zaznamenávat tento druh katastrofy až do století dvacátého. Jak strašné byly hladomory v Čínském císařství, vypovídají tyto údaje: v letech 1876-1879 zemřelo jen v severní Číně 12 000 000 lidí. V Číně se později k hladomoru přidal ještě mor, a tak roky 1928-1929 znamenaly smrt pro 3 000 000 lidí.
Kromě přelidnění lidé přivolali hladomory také politickými rozhodnutími. Kruté a dlouhotrvající nedostatky jídla přecházející chvílemi v lokální hladomory způsobila v dobách Římského impéria politická neochota dodat potraviny do strádajících oblastí: části impéria, jež trpěly nedostatkem potravin, totiž nebyly politicky ani vojensky činné. Nakonec však byl roku 436 před Kristem hladomorem zasažen samotný Řím. Tehdy se tisíce lidí dobrovolně utopily v řece Tiber, aby unikly před bolestivým hladověním a pomalým umíráním.
Hladomory v Evropě by mohly nést název “kulturní”, protože ve středověku se k výkyvům počasí přidával notnou měrou feudální systém. Docházelo k podvýživě obyvatel, kteří potom velmi lehce podléhali epidemiím, například černé smrti. Britské ostrovy byly jen ve středověku černou smrtí a hladomorem zasaženy devadesátpětkrát, Francie více něž sedmdesátpětkrát. Svou hladovou daň si vybraly také války. Zřejmě největší “válečné” hladomory zasáhly Maďarsko a Rusko.
ČERNÝ SYMBOL HLADU
V posledních letech jsou hladomory spojeny s rozvojovými zeměmi – symbolem hladomoru ve dvacátém století se stal černoušek – Afričan. Hladomoru v Somálsku se podařilo obrátit světovou pozornost na problém rozvojové Afriky. Krize současné Afriky má kořeny v minulosti, v době kolonizace. Před příchodem Evropanů byli Afričané lovci, drobní zemědělci a obchodníci. V porovnání s evropskou civilizací byla Afrika zaostalá, ale relativně soběstačná. Zavedení nových zákonů a poplatků z obdělávané půdy odvádě ly úrodu pryč z černého kontinentu. Ve dvacátém století se v Africe začaly pěstovat plodiny převážně na vývoz – minimum obilí, naproti tomu množství čaje, kávy, kakaa, bavlny… Jen polovina Senegalu byla oseta burskými oříšky určenými západním továrnám na margarín. Z poslední doby jsou známé naftové kauzy, kdy mezinárodní naftařské společnosti spojí své síly s vládnoucí vojenskou chuntou, těží v dané zemi ropu, ale nedodržují ani nejzákladnější ekologické normy, a unikající ropa kontaminuje půdu. K zemědělským a ekonomickým problémům se připočítávají ještě politické a národnostní. Pak už známe jen dech beroucí fotografie z hladomorem postižených oblastí.
POMOC?
Reakcí nepostiženého světa na hladomory je organizování humanitární pomoci, která bohužel většinou přichází velmi pozdě, v době, kdy už lidé umírají, jak se stalo při hladomoru v Etiopii. Většina vědců zabývajících se právě fenoménem hladomorů varuje před tendencí “civilizovaného” světa zavírat oči před začínajícími problémy a odmítat zodpovědnost. Nelze si koupit svědomí dodatečnými pytli mouky a krabicemi kondenzovaného mléka. Zdá se, že jediné řešení nabízí tolik odmítané slovo globalizace. Ekono micky silné státy a světové organizace musí nabídnout strádajícím zemím účinný program – ekonomický, politický, sociální.
Již dnes se mnohé státy brání před přistěhovalci, uprchlíky. A to se populační nerovnováha bude jen zvyšovat. Porodnost ve vyspělých státech klesá, v zemích rozvojových prudce stoupá. Jak dlouho se ještě bude hladová a nemocná většina světové populace dívat na nasycenější menšinu?
ZAOSTŘENO NA SEVERNÍ KOREU
Že právě snídáte, obědváte nebo večeříte? Nenechte si kazit chuť, v Severní Koreji také zrovna jedí – byl to dědeček, maminka, nebo snad sestřenka? Pieta je krásná věc, láska ještě krásnější, ale hlad je hlad a jíst se musí, obzvlášť, když jste včera na ulici potkali smrt.
Pouhých sto kilogramů rýže na osobu a rok má Severní Korea na konci dvacátého století. Poslední stalinistický režim světa přivedl svou politikou zemi k naprosté bídě, bezmoci, beznaději a hlavně hladomoru. Z celé země přinášejí agentury katastrofické zprávy. V horách na severu umírají v koncentračních táborech desetitisíce lidí. Lidé vyžívají se sedmdesáti gramy rýže, jedí kořínky, listí, kůru stromů. Mnohdy klečí na trávníku a z posledních sil se cpou trávou. Mezinárodní červený kříž, jenž byl zpoč átku katastrofy jednou z mála organizací, kterým režim povolil v zemi působit, zjistil dokonce, že jsou místa, kde živí jedí své mrtvé. A hladomor se stahuje i do velkých měst.
Dostatek potravin nemá 23 milionů Severokorejců, mnozí z nich jsou ohroženi přímo hladomorem. Špatná výživa snížila tělesnou váhu a výšku obyvatel Severní Koreje, některé lékařské týmy dokonce varují před snížením IQ u budoucích generací. Příčinou přicházejícího hladomoru ale nejsou mohutné záplavy z let 1995 a 1996, na vině je politika “čučche” (soběstačnosti), jež byla prosazována vládou pod taktovkou velkého, již zesnulého Kim Ir-sena. Vidina soběstačnosti a politika Severní Koreu dokonale izolov aly. Jediné, co v době, kdy se ve městech vypíná elektřina, kvete, je export zbraní.
S mezinárodní humanitární pomocí dělal od počátku krize Pchjongjang potíže. Došlo dokonce k obviňování Jižní Koreje, že nenabídla konkrétní pomoc. Pokud se nějaká pomoc do země přece jen dostala, skončila v rukách armády. Dnes už se situace postupně zlepšuje, potravinová pomoc se dostává k civilnímu obyvatelstvu.
Analytici světových organizací hledají varianty možného vývoje na severu Korejského poloostrova. Jediné, na čem se všichni shodují, je, že tento režim dlouho nevydrží a že jistě nedojde ke sjednocení celého poloostrova, jak se domnívají mnozí Severokorejci, když poukazují na sjednocení Německa. A tak svět spekuluje a nabízí zhrouceným a hladem umírajícím lidem potraviny. Co nás může těšit je, že Česká republika se do humanitárních akcí zapojila také.
HLADOMOR
Extrémní a dlouhotrvající nedostatek jídla, který způsobuje permanentní pocit hladu, vychrtlost zasažené skupiny, resp. populace, a podstatný nárůst úmrtnosti. Hladomor může být klasifikován podle toho, jakou skupinu zasáhl, a podle lokace postižených. Obecně hladomor zasahuje všechny vrstvy populace v zemích s nedostatkem potravy, samozřejmě ne všechny vrstvy postižených jsou na stejném stupni hladomoru. Místní hladomory jsou koncentrovány pouze v určitém regionu země, nedostatek potravy se však pr ojevuje v zemi celé. Hladomor je klasifikován jako stav, kdy určitá skupina populace trpí z celé země zasažené nedostatkem jídla největší bídou.
Stav vyvolaný nedostatkem potravy. Pocit hladu je řízen hypotalamem a většinou jej provází peristaltika prázdného žaludku. Pokud nepřijímáme potravu dvanáct hodin, lačníme, pokud déle, hladovíme. Faktorem ovlivňujícím dobu, po kterou vydrží člověk hladovět, je zásoba tuku v organismu. Přežít hladovění lze při uchování přísunu tekutin do ztráty max. 50 až 60 % tělesné hmotnosti.
Přehled hladomorů (do roku 1985):
3500 př. Kr. Egypt, první psaná zmínka o hladomoru.
436 př. Kr. Řím, tisíce hladovějících lidí se dobrovolně utopilo v řece Tiber.
310 Británie, 40 000 mrtvých.
917-18 Indie, Kašmír, obrovská úmrtnost. Koryto řeky Jhelum naplněno mrtvými těly.
1064-72 Egypt, záplavy na Nilu trvaly 7 let. Objevil se kanibalismus.
1069 Anglie, normanská invaze. Kanibalismus.
1235 Anglie, 20 000mrtvých v Londýně.
1315-17 střední a západní Evropa, vydatné deště. O 10 % vyšší úmrtnost.
1333-37 Čína, 4 000 000 mrtvých.
1347-48 Rusko, deště a mrazy zapříčinily hladomor na Volze.
1594-98 Indie, kanibalismus. Přidal se mor.
1600 Rusko, 500 000 mrtvých. Mor.
1630 Indie, válka, sucho a poté povodně. 30 000 mrtvých.
1650-52 Rusko, povodně.
1677 Indie, Hyderabad, déšť, vysoká úmrtnost.V každé vesnici přežili dva až tři lidé.
1693 Francie, hladomor popsal Voltaire.
1769 Francie, 5 % populace zemřelo.
1769-70 Indie, nepřesný údaj: zemřelo 3 000 000 až 10 000 000 lidí.
1770 východní Evropa, 168 000 mrtvých v Čechách, 20 000 v Rusku a Polsku.
1790-92 Indie, kanibalismus.
1803-04 západní Indie, sucha, válka. Tisíce mrtvých.
1837-38 Indie, sucho. 800 000 mrtvých.
1845-49 Irsko, velký bramborový hladomor. Milion mrtvých. Emigrace.
1866 Indie, 1 500 000 mrtvých.
1868-70 Indie, sucho. Po hladomoru následovala horečka.
1874-75 Asie, Minor, 150 000 mrtvých.
1876-78 Indie, sucho. 5 000 000 mrtvých.
1892-94 Čína, sucho. 1 000 000 mrtvých.
1896-97 Indie, sucho. Více než 5 000 000 mrtvých.
1899-1900 Indie, sucho. 3 250 000 mrtvých.
1920-21 severní Čína, sucho. 20 000 000 hladovějících, 500 000 mrtvých.
1921-22 Rusko, Ukrajina, povodí Volhy, sucho. Počet mrtvých od 1 250 000 až 5 000 000.
1928-29 Čína, 3 000 000 mrtvých.
1932-34 Rusko, Ukrajina, kolektivizace vyvolala odplatu zemědělců – vybíjení dobytka. 5 000 000 mrtvých.
1941-43 Řecko, válka. 450 000 mrtvých.
1941-42 Varšavské ghetto, válka. 43 000 mrtvých.
1941-44 Leningrad, válka. 1 000 000 mrtvých.
1943 Rwanda, Urundi, 35 000-50 000 mrtvých.
1943-44 Indie, Bengálsko, 1 500 000 mrtvých.
1947 Rusko, obilí vyvezeno do zahraničí, nezbylo pro vlastní lidi.
1960-61 Kongo, válka.
1965 Indie, Bihar, sucho. Tisíce mrtvých.
1967-69 Nigérie, Biafra, válka. 1 500 000 mrtvých.
1968-74 Sahel, sucho. 500 000 lidí mrtvých.
1973 Etiopie, sucho. 100 000 mrtvých.
1974 Bangladéš, záplavy.
1974 Somálsko, sucho. Rusko pomohlo přesídlit strádající nomády na jih země.
1975-79 Kambodža, 1 000 000 mrtvých. Politika genocidy Rudých Khmerů.
1983-85 Sahel, sucho. Hladovělo 22 000 000 lidí.
Zpracovala Adéla Knapová (Podle zdroje Encyclopedia Britannica)
SPASITELŮ BYLA SPOUSTA
ROZHOVOR S PROFESOREM MUDr. JIŘÍM DUNOVSKÝM
Jiří Dunovský se zabývá sociální pediatrií, je konzultantem UNICEF. S jeho jménem jsou u nás spojeny projekty vesniček S.O.S. a krizových center pro týrané děti. Je lékařem, který v roce 1984 zažil hladomor v Etiopii.
. . . . .
Hladomor na stránkách novin a hladomor viděný přímo v terénu. Je to rozdíl?
Je to šok a zdrcující zkušenost. I dnes obtížně hledám vhodná slova. Pro mě to byla především ta zdrcující zkušenost.
Šok, není to pro lékaře zvyklého na ledacos silný výraz?
Není. Už začátek stál za to. Jeden den jsem byl doma, v bytě s plnou ledničkou, a za dva dny jsem se pohyboval oblastmi, kde se už druhý rok nic neurodilo, kde se lidé soustřeďovali kolem měst do záchytných táborů a vymíraly celé vesnice. Do toho se navíc promítla bezmoc mého postavení, protože já jsem se sice do Etiopie dostal jako člen delegace UNICEF za Československo, ale rychle jsem zjistil, že nemůžu pomoct tak, jak bych chtěl. UNICEF tehdy měl jen koordinovat a ovlivňovat rozdělování pomoci o bětem hladomoru.
Jak funguje takový záchytný tábor?
 Krůček od smrti, nebo byla již hranice mezi žitím a nežitím překročena? Přežít hladovění lze při uchování přísunu tekutin do ztráty maximálně 50 až 60 % tělesné hmotnosti. |
Základem je, aby se v něm k lidem dostala nezbytná strava a zdravotnická pomoc za přijatelných hygienických podmínek. To je ovšem jen přání. Byl jsem třeba v táboře o 60 000 lidech, kde ti, kteří se už nemohli slabostí hýbat, jen bezmocně leželi a pomalu umírali. Zdravotnická služba nestačila odnášet mrtvoly.
Dá se vůbec ještě v takové situaci věnovat zvýšená péče dětem?
Teoreticky vzato – měla by se. V praxi je to ale obtížně proveditelné, protože děti jsou skupinou, která je vždy hladem zasažena nejvíce. Problémem je už porod. Narodí se matce, která je vyhladovělá, sama nemá dostatek potravy, natož aby dítě slušně živila. Trpí deficitem železa, bílkovin a mnoha dalších látek potřebných pro holou existenci. Číhají na ni řady infekčních onemocnění, kterým ona snadno podléhá. Dítě se tedy narodí, je špatně opečováváno, protože matka to v takových podmínkách neumí a hladomor jí navíc ještě rozbil klasický systém, podle kterého funguje kmen a vesnice. S hladomorem přijdou infekce – hlavně z nákazy kontaminovanou vodou, která je v obrovských táborech hladovějících lidí zcela běžná.
Zažil jsem dětský tábor, který byl otřesný už tím, že všechny děti v něm byly sirotci. Nikdo z vedení tábora mi nebyl schopen odpovědět na otázku, co s nimi bude dál.
To už narážím na širší problém celé černé Afriky. Africká rodina není nijak zvlášť silná. Civilizační faktor ji velmi snadno rozbíjí, a když zemřou rodiče, tak většinou není nikdo, kdo by se o dítě postaral. To je rozdíl od arabského světa, kde třeba neexistují sirotčince. Tam je rodina tak silná, že se v takových případech o dítě postará. Tam ano. V Africe ne.
Tady jsem zkrátka najednou viděl pět tisíc dětí na jednom místě a nikdo nevěděl, co s nimi bude dál. Tříleté, pětileté nebo dvanáctileté, to není podstatné. Musíte je nějak nakrmit, zabavit, a při tom je jisté jen jedno. Že sedí, hrají si, pláčou a čekají na jídlo. Dvakrát denně se rozdávala krupicová kaše s mlékem.
A je zde ještě jedna věc, která vám na spánku nepřidá. Problém infanticidy – zabíjení narozených dětí, jež není možné uživit. Prakticky v každém záchytném táboře to bylo stejné. Novorozené děti se vyhazovaly za plot, který ráno obcházela stráž. Dítě, které ještě žilo, odnesla na středisko, kde stejně zemřelo a bylo pohřbeno.
Je v takové situaci rozdíl mezi táborem a okolím?
Na první pohled hladomor z jedoucího auta nepostřehnete. Ale jen z jedoucího auta.
Když jsme poprvé zastavili, že se najíme, tak se v okamžiku kolem nás seskupilo asi dvě stě lidí. Nic neříkali. Jen se dívali, jak jíme rybičky z konzervy. Co jsme mohli, to jsme rozdali, a rychle odjeli. Trapnost a bezmoc. Za dva dny nám při podobné zastávce jedna matka vstrčila do auta svoje tříleté dítě, ať ho vezmeme s sebou. Že tady nemá šanci na přežití. Dala ho na klín kolegyni z Německa, která zrovna seděla vedle řidiče. Ta se z toho naprosto zhroutila. Mně prodával manžel svoji mladou ženu i s dítětem. Chtěl ji zachránit a zoufale řval, ať si ji koupím, že ji prodá levně, že to není fér, když ji nechci.
Afrika je k hladomorům “náchylnější” než ostatní světadíly. Důvody?
Ony se dají poměrně rychle vysledovat v několika oblastech. Jednak je to neustále postupující poušť, dále neproduktivní hospodaření a potom nefungující vzdělávání lidí – jakýsi pozůstatek kolonialismu – tehdejší minimální snaha kolonialistů vzdělávat místní obyvatelstvo se nám dnes vrací spolehlivěji než australský bumerang. Největším problémem ale asi zůstává kmenový systém. Neustále v něm doutnají válečné konflikty – i když se vám na první pohled zdá, že všude vládne klid. Do toho zasahuje širší v ztah politiky, elity a vzdělání. Vzdělání zde spolehlivě umožňuje být elitou, ale vzdělaná elita, to jsou většinou vojáci, kteří jsou u moci. Aspekt vojenské síly spojené s politickou silou a korupcí, která z toho vyrůstá, je spolehlivě kontraproduktivní.
A výsledek? Lidské zdroje se tady většinou spotřebovávají pouze k tomu, aby se vládlo a válčilo, a ne aby se tvořilo.
Proč tedy na tom není tak špatně Jižní Amerika, která je v tomto Africe v mnohém podobná?
Tam jsou většinou diktatury, které se udrží u vlády podstatně déle. V Africe ne. Tam je situace – “My jsme kmen a kdo je víc?” V každém konfliktním africkém státě je takových “kdo je víc?” několik. Tak máte zaděláno na neustálé nebezpečí války uvnitř státu.
Mají hladomory ve světě podobný průběh?
Prosím vás, když už všechno kolabuje a člověk je na hranici života, protože nemá co jíst, tak to asi bude všude stejné. Odlišnost je v tom, jak k hladomoru přistupuje postižený stát a nakolik o něj projeví zájem mezinárodní organizace. Přesněji, nakolik se postiženému státu podaří zájem vzbudit. Hladomor se totiž pokaždé stává politickým problémem, protože postižená země se nerozkládá jen ekonomicky, ale především politicky.
Budeme mít vůbec někdy šanci zárodky hladomorů nebo už probíhající hladomory zvládat?
K našim šancím zvládat hladomory – to je otázka související s uspořádáním světa. Stále je tu bohatý a chudý svět. Bohatý svět spotřebuje 80 % energie a rozvojový 20 %. Přitom z hlediska počtu lidí je to 1 miliarda v rozvinutém světě a 4 miliardy v rozvojovém světě. Domnívám se, že pokud se z rozvojových zemí bude převážně “cucat” a nebudou vedeny k soběstačnosti a stabilitě, tak naše šance na zvládání hladomorů budou o pořádný kus nižší. Státy, do kterých zasahuje tzv. sahelská zóna, hraničící už se saharskými polopouštěmi, jsou a budou na tom nejhůř. Jak přírodně, tak sociálně a politicky. Dnes se tam vedou řeči o zastavení postupu Sahary, o jejím osídlování. Jenom řeči, a přitom je kam spěchat, protože podle výsledků měření při takzvané rychlé desertifikaci, za velkého sucha, jen v období 1970-1974 postoupila Sahara k jihu o 150 km. Já si myslím, že pokud to jednou bude možné všechno zvládnout, tak určitě ne dary. Pomáhat tak, že tam budu vozit obilí, není řešení. Řešením je otázka zavádění programů boje proti hladu.
A osvěty.
…samozřejmě osvěta. Hezké zaklínadlo, ale spasitelů už byla spousta. To říkal i Kristus, že si musíme pomáhat. Uvádět tady osvětu je moc pěkné, ale prvotní bude ustálení politické situace. Stabilizovat regiony politicky tak, aby mohly obnovit ekonomiku. Tomu je třeba pomáhat a hned potom podporovat a rozšiřovat vzdělání – dětí především.
Hrozí nám daleko drastičtější hladomory než dosud?
Může to být horší. Pokud se potvrdí globální oteplování atmosféry, další zvětšování ozonové díry atd… Na druhé straně jsme zkušenější. Poučenější. Organizace, jako třeba UNICEF, hledají pro postižené oblasti laciné a prosté metody, které zvládnou všichni. Je třeba, aby došlo ke zlepšení zdraví populace a lidé se začali o sebe starat aktivně. Ono to vyznívá na první pohled divně, ale tady je nutno začít apelem na základní hygienické návyky.
Musím vědět, že nemohu jít na velkou někde uprostřed vsi, že musím na záchod, že si po stolici musím umýt ruce. Všechno jsou to zdánlivě nejprimitivnější věci, ale tak začíná uvědomění, životní styl a zdraví.
Když mám naději dožít se více než pětatřiceti let života, tak už je to strašný pokrok.
Co je podle vás klíčové pro existenci jedince v takových oblastech?
Bída a hlad. Jednoznačně. Bída je rozsáhlý fenomén, který prostupuje vším. Jde společně s hladem, ale bída je širší. Hlad je, když mám hlad a potřebuji se najíst. Bída, to už je nedostatek oblečení, vzdělání, možnosti začlenit se do společnosti – například psychická bída, nebo duševní strádání. Bídu může pociťovat i najedený člověk. Hlad, ten mi definuje limity bídy. Když nemám co jíst, přestávám existovat.
Jaký byl tehdy návrat do sytého světa?
Do té doby byl hladomor pro mě něco, o čem jsem věděl, že existuje, a najednou jsem si na něj poprvé sáhnul. Byl to ale příšerný dotek. Totálně mě rozbil. Po návratu jsem z toho byl úplně frenetický. Navíc se k tomu ještě přidala lhostejnost úřadů. Těm tu bylo úplně jedno, co jim říkám. Úředníkům jsem popsal, jak to tam vypadá, navrhl projekt, že tam pojedu znovu a budu prakticky pomáhat, že dám dohromady skupinu lékařů se stejným cílem. Nestalo se nic. Nezájem.
VODA A ČAS
Průměrná spotřeba vody ve venkovských oblastech Afriky činí 8 litrů na člověka. Průměrná vzdálenost sídel od vodního pramene je kolem 3 kilometrů. Sedmičlenná domácnost potřebuje v takových podmínkách každý den 56 litrů vody, což jsou tři cesty k pramenu a 18 kilometrů chůze. Dohromady 5 pracovních hodin, které musí někdo z domácnosti obětovat pouze na tuto práci.
Jestliže se vodní zdroj nachází do 500 m od lidských sídel, spotřeba vody okamžitě naroste až na 20 litrů na osobu, tedy 140 litrů na domácnost denně, což znamená 7 cest pro vodu, 7 kilometrů chůze a 2 ztrátové hodiny. V průměru tak každá venkovská domácnost obětuje na zabezpečení vody pro sebe asi 3 hodiny práce.
V uvedených podmínkách dnes jen v Africe žije podle odhadů asi 258 mil. lidí. To je 37 milionů domácností, které denně ztrácejí ony 3 hodiny. Za 365 dnů v roce už je to 40 miliard hodin času obětovaného na práci, která je nutná, ale neproduktivní. Na práci, kterou většinou vykonávají ženy a děti. Neuvěřitelný potenciál 40 miliard hodin se v Africe každoročně rozplývá bez možnosti využít ho na péči o děti, vzdělávání, výchovu a produktivní práci.
