TEXT A FOTO: Tomáš Nídr
Proč lidé ve východní části Demokratické republiky Kongo trpí podvýživou? Otázka, která se zdá být bez odpovědi. Přitom v tamní půdě vyroste a dá plody cokoliv, co do ní zarazíte.
Vůbec se mu nelíbí, že ho fotím. Mračí se a vyzáblými ručičkami se na nemocniční posteli křečovitě drží matky. Rachidovi Ntambovi jsou skoro dva roky, přesto váží jen 6,9 kilogramu. Ale ve srovnání se stavem před dvanácti dny, kdy měl podle záznamů pouze 5,7 kilogramu, už je cvalík. Klučina je jedním z mnoha podvyživených dětí, které rodiče v konžské provincii Jižní Kivu nezvládají správně krmit kvůli chudobě, kterou zapříčinily především boje mezi různorodými místní milicemi.
Podvyživený chlapec z vesnice nedaleko Lulingu měl štěstí, že ho matka k ošetření přinesla včas. Sestry do něho začaly lít minerály nabité mléko z prášku. Mají ho vedle jiných léků z dodávek Člověka v tísni, který v oblasti kolem Lulingu z peněz od českých dárců a od ECHO (Úřad Evropské komise pro humanitární pomoc) podporuje zdravotní střediska. Podvyživené děti jako Rachid dostávají ošetření a pobyt v nemocnici zadarmo. Nafouklé bříško, které se rýsuje pod Rachidovým kdysi bílým tričkem, je známkou špatného stravování. Na venkově vypadají všichni kluci a holky do deseti let, kteří se vždy seběhnou při příležitosti bělošské návštěvy jejich osady, jako by pozřeli balon bez rozkousání. Některé mají na břiše nalitý čudlík, který je u jejich vrstevníků v Evropě schovaný v prohlubni coby pupík.
Chudé menu
Děti i dospělí tu jedí pravidelně jedenkrát denně – vždy před spaním. Jen sporadicky slyším, že si zbytky od večeře nechají i na ráno. Jediným chodem je foufou (čte se fufu) – tedy ve vodě uvařená mazlavá koule z nadrceného sušeného manioku. Nejenže nemá žádnou chuť, ale co hůř, ani žádné pořádné živiny. Konžané ho však milují. Od hroudy si odtrhávají malé kousky, v dlani si z nich nacvičenými pohyby vytvarují kuličku a po namočení do oranžové omáčky je vkládají do úst. Kručící žaludek sice umlčí, ale tělu nic nedá. Takovou večeři tady mají den co den, občas vylepšenou o vysušené rybičky nebo zeleninu odporné chuti, která se na pohled podobá špenátu. A opravdu výjimečně se na talíři objeví kousek tuhého hovězího. V takových podmínkách dotaz na oblíbený pokrm působí jako z jiné galaxie.
V bohatších rodinách je také jednoznačným základem tabule foufou, ale přeci jen ho občas doplní rýže, vařené banány, kukuřice nebo ovoce, jejichž konzumace má na organismus blahodárný účinek. „Snažíme se lidem vysvětlit, aby jedli pestřeji, protože to pomůže jejich imunitě. Podvyživené děti jsou mnohem náchylnější k průjmům a dalším nemocem. Hodně by pomohlo, kdyby jedli více fazole nebo kdyby více používali kukuřičnou mouku. Jenže z ní vyrobené foufou jim moc nechutná,“ objasňuje ve zdravotním centru ve vesnici Lukala ošetřující Daniel Lutete Byangozi.
Hladová idylka
Při pohledu na zeleň okolo to vypadá, že když do trávy zarazíte pravítko, vyroste z něj strom. Půda je tu úrodná a deště vydatné. Nejsme v Sahelu, kde je každý klásek vykoupen rolníkovou dřinou. Ale i tady v zemi, která by mohla být vzorem pro rurální idylku, běhají obyvatelům střeva na prázdno. „Nominálně je Kongo hned po Indii nejpostiženějším státem planety. Hlad tu smrtelně ohrožuje na 1,4 milionu osob,“ říká v Bukavu Jean-Christophe Tapin, šéf pobočky nevládní organizace ACF (Accion contre la Faim – česky Akce proti hladu). Dodává, že v rozvojovém světě může podvýživa a s ní spojené problémy za polovinu všech dětských úmrtí.
„Nejvíce na hlad umírají v provinciích Katanga a Maniema,“ doplňuje jeho místní kolega a nutriční specialista Geoffrey Kasesi. „Je to proto, že ve válkou nejpostiženějších provinciích Severní a Jižní Kivu už působí řada zahraničních humanitárek, které dokázaly nejtragičtějším dopadům zabránit. Ale s dlouhodobým plíživým hladem, který zabraňuje dětem ve fyzickém růstu, snižuje jejich intelektuální kapacitu a naopak zvyšuje jejich náchylnost k nemocem, se neumíme vypořádat,“ vysvětluje.
Zatímco globálně počet podvyživených procentuálně klesá, ve středoafrickém státu je trend obrácený. Hlavní příčinou této zoufalé situace je nekonečný ozbrojený konflikt. Před jeho vypuknutím trápily Kongo mnohé problémy, ale masově nafouknutá bříška k nim nepatřila. Válka východ republiky sužuje od té doby, co se sem v roce 1994 přelila rwandská genocida. Pro účely tohoto textu nechme rozebírání komplikované situace stranou. Stačí, když si řekneme, že se bojů bez jasně vymezených front účastní čtyřicítka vzájemně znepřátelených skupin, jejichž hlavními zbraněmi jsou kalašnikovy a mačety. Svoji dominanci na dobitém území dokazují hromadným znásilňováním žen.
Vstup zakázán
Lidé před bojůvkami, které jim vybrakují spíže, často opouštějí domovy a přestanou se starat o svá pole. Uprchlíci se buď schovají v lese, nebo se přesunou o několik desítek kilometrů dál do obydlí svých příbuzných, kteří však pro ně ale nemají dostatek zásob. Ve vesnici jsou uprchlíci cizí a proto si mohou nové políčko vyklučit až daleko od ní. To představuje denně dvě až tři hodiny chůze jedním směrem a velké riziko, že vás v džungli někdo přepadne.
Přitom spousta nevyužitého terénu je ale i na dohled od chýší z nepálených hliněných cihel. Ale místní zvyklosti je často nedovolují obhospodařovat. Luca Fontana z malé neziskovky Hnutí za boj proti světovému hladu uvádí konkrétní příklad ze svého působiště Katana 50 kilometrů na sever od Bukavu. „Většina blízké půdy patří kostelu, jenže jeho představitelé zakazují, aby se na tom terénu cokoliv pěstovalo. Obyvatelé se nebouří, protože církevní představitelé mají mezi hluboce věřícími Konžany velkou autoritu,“ stěžuje si mladý Ital. Jeho plán, jak s hladem v Kongu bojovat, je rozšířit chov místních hlodavců, připomínajících přerostlá morčata, jejichž maso by rolníkům poskytovalo dostatečné množství proteinů. „Jenže nyní to nemohu udělat, kdybychom rychle se rozmnožující zvířata rozdělili podle plánu do rodin, lidé by je hned snědli,“ krčí rameny s tím, že nejdříve je nutné přemoci akutní podvýživu a teprve pak se věnovat prevenci.
Jeho plán však naráží na základní úskalí, kterými jsou kulturní vzorce. Přesvědčit místní, aby chovali savce, kterého jsou navyklí lovit v džungli, nemusí být vůbec snadné. Návštěvník se diví, proč na venkově, kde všude pobíhají kozy, mají děti nafouklá bříška. „Kozy slouží jako směnný prostředek. Platí se jimi třeba za nevěstu nebo pokuty v komunitních sporech,“ rozkrývá tradice ve vesnici Mela zdravotník Watelaninua Witandayi. „Výjimečně se nějaká zabije, když se koná velká oslava, ale většinou se prodají do města,“ dodává.
Nu, dobrá. Proč se tedy alespoň nepodojí, když živiny z jejich mléka dětským organismům evidentně chybí? Witandayi se na ten dotaz zašklebí, jako bych mu navrhoval spolknout živou žížalu. Nekruťme nad tím hlavou. Měnit stravovací návyky není jen tak.
Populační exploze
Problémem je také to, že se přes zoufalé podmínky nesnaží Konžané regulovat velikost svých rodin. Na omezené zdroje tak připadá stále více kručících žaludků. Například vyhladovělý Rachid z úvodu článku je ještě tak malý, že by mohl stravu čerpat z matčina prsu. Jenže u bradavky ho už nahradila jeho sestřička.
Jejich osmnáctiletá matka žije se svými dvěma nemanželskými potomky u rodičů. Ptám se jí zda si při svých velice omezených ekonomických možnostech pořídí další syny a dcery. Ještě dříve, než je otázka z francouzštiny přeložena do jazyka etnika Rega, říká doprovázející zdravotní sestra Apoline Munangi povzbudivě: „Jak by neměla? Podívejte, jak je mladá. Ta přivede na svět ještě spoustu pěkných dětí.“ Dotazu k čemu to ale je, rodit další a další mimina, když ani pro jejich sourozence není co do úst, se ošetřovatelka jen směje. Plánování rodiny často v Kongu bere jako bělošskou pošetilost i zdravotní personál.
S tímto přístupem je bohužel velice pravděpodobné, že se Rachid do nemocnice s akutní podvýživou dostane znovu. Těšit ho může alespoň to, že tou dobu už bude k dispozici lék Plumpy´Nut, který milují všechny konžské děti. Aby také ne, když jedno balení obsahuje více cukru než kolik v dosavadním životě spotřebovali.
Text vznikl s podporou organizace Člověk v tísni.
