Provází nás celým dnem. Přestože jsou neviditelné, jsou všude. Vzdušný prostor křižují tisíce hlasů, záleží jen na tom, na kterou stranu otočíme knoflíkem svého rádia. Zvykli jsme si na hlasy a málokdy si uvědomujeme, že někomu patří. Rádio FREKVENCE 1 je právem nazývané “rádiem osobností”. Jací jsou tedy ti, kteří propůjčují hlasy našim radiopřijímačům?
BLUDIŠTĚ Bludiště Mirky Všetečkové, tak se jmenuje hodinový páteční pořad a jméno jeho autorky a moderátorky je obsaženo již v názvu. Mirka Všetečková je známou osobností televizní obrazovky. Kvůli své postižené dceři z televize odešla a osud matky nemocného dítěte byl také hlavním popudem vzniku pořadu, který řeší velké i malé problémy posluchačů. Lidí, kteří si nevědí rady.
“Pořad vyrostl z mojí osobní zkušenosti. Já v okamžiku, kdy jsem se se svým problém svěřila, pochopila, co je soudržnost. Protože moje cesta šla taky cikcak, přesně jako je moje Bludiště: tady zavřené dveře, tady žádná informace, tady depresivní informace…”
Lidé píší Mirce Všetečkové o svých trampotách a ona během týdne obtelefonovává nedobytné úředníky, interpeluje na poslance a shání informace, aby ve svém pořadu mohla navrhnout řešení, ukázat cestu. Pohlazením na duši pro ni je, když narazí na člověka, který je ochotný sám od sebe, ne proto, že jde o rádio.“Jsme neustále přesvědčováni o apatii jednoho k druhému a já v našem pořadu zjišťuji, že to není tak úplně pravda. Čím níž jsou lidé na společenském nebo finančním žebříčku, tím jsou ochotnější pomoci.”
Zato s úředníky je to prý většinou jinak. Sama za sebe není Mirka Všetečková schopná vyřídit ani obyčejnou obsílku. A když s ní úředníci jednají tak, jak většinou úředníci jednávají, rozklepe se jí prý brada. Ale baví ji dělat to pro někoho jiného. “Bojuji za nějakého člověka a mám za sebou dva miliony posluchačů. To mi dává obrovskou sílu.” Je typem, který rád bojuje ale za druhé. Tvrdí, že člověk musí někdy dělat to, co mu spraví duši. “Pracovala jsem v televizi, získala jsem nějakou tu cenu, byla jsem na titulních stránkách časopisů. Najednou jsem si uvědomila, že ona polní tráva sláva je v mém případě dána lidmi, kteří mě měli rádi a poslali mi své hlasy. A tohle já lidem teď vracím.”
Problémů mají lidé víc, než stačí Mirka Všetečková vyřešit. Přesto se snaží. Připadá si uhnaná?“Já si myslím, že je to dáno mojí hektickou povahou. Já asi musím mít pocit, že nestíhám. Každá hektičnost je dána člověkem samotným když se naučí čas organizovat, tak prostě hektický není. Nebo je zorganizovaně hektický,” tvrdí žena, která přiznává, že i jí samotné Bludiště často pomáhá.
ZPRAVODAJSKÝ RUBIKON“Já jsem s rádiem nikdy nechtěl začít,” říká Michal Petrov, který má drobnou vadu řeči a je líný se ji odnaučovat. Je jedním z tvůrců ranního zpravodajského bloku Zpravodajského maratonu a k jeho dalším pořadům patří Press-klub a S týdnem v zádech.
“Moje vada byla velkým handicapem při rozhodování do jakého média nastoupit. Takže mně vyhovovala televize, do které jsem už během studií nastoupil. Něco jsem napsal a někdo jiný to přečetl.” Michal Petrov nijak netouží být slavný, ani nechce skrze média sdělovat velké pravdy. Má prostě rád informace.
“Já se rád věci dovídám a když už se něco dovím, rád to sděluji ostatním.” Vždycky rád četl a to, že se ocitl na vysoké škole ekonomické, prý vůbec nevypovídá o jeho charakteru. V televizi nejprve dělal odpovědného redaktora zahraniční části tehdejšího Deníku, pak odcestoval jako zahraniční zpravodaj do Bonnu. Strávil tam 16 měsíců, ale strašně se mu stýskalo. “Asi jsem domácký typ, byť je můj otec námořník. Špatně jsem se potatil,” směje se, když vysvětluje, proč dnes není v Bonnu, ale ve Frekvenci 1. Někdy se mu strašně chce být subjektivní, ale nemůže. I když proti němu sedí třeba doktor Sládek, musí se tvářit nezávisle, což považuje za jistou formu sebetrýznění. Zato s chutí hlásí zprávy, které se nějakým způsobem dotýkají II. světové války, protože ta ho baví. Jestli má ještě nějakého koníčka?
“Bokem mám koníčka, který se jmenuje rodina, která degradovala až na toto postavení právě díky tomu, že jsem se pustil do bigamie s rádiem. Závidím svým svobodným kolegům, že nemusejí mít tak velké výčitky svědomí vůči těm, které mají rádi.” Michal Petrov spolu s Vaškem Moravcem a Pavlem Prouzou jsou muži, kteří se svým rádiem hodlají překročit zpravodajský Rubikon. Když se všechno povede, měla by se Frekvence 1 alespoň v ranních hodinách stát zpravodajskou jedničkou na vlnách českých frekvencí. Od páté hodiny ranní do půl deváté nabídnou posluchačům kompletní přehled událostí, nerušených ve dvou čtvrthodinových blocích v hodině ani jednou vteřinou hudby. Ve zbývajících dvou čtvrthodinkách budou nabízet regionální servis, maličko zábavy a drtek reklamy. Vše bude podřízeno potřebám informací chtivých posluchačů, kteří si přejí především přehlednost a zasvěcenost.
“Naše priorita je domov. U zahraničních zpráv jde pak o to, podat konflikt či událost v souvislostech. Budeme podávat zprávy podložené krátkou analýzou, pokud budeme mít zvukový záznam události, posluchači ho pustíme. Zprávu obecně je nutné podat tak, aby lidé vycítili, že je důležitá,” vysvětluje Michal Petrov svou vizi, se kterou se budeme moci na Frekvenci 1 již brzy seznámit. Vašek Moravec chtěl odmalička být kameramanem, pak učitelem. Až na gymnáziu to prý propuklo. Psal hezké slohové práce a umínil si, že bude buď novinářem, nebo spisovatelem.
“To nebylo kvůli slávě, mě bavilo pohrát si s událostí. První článek, který mi vyšel v okresních novinách byl o tom, jak jsme byli na brigádě na Kralickém Sněžníku.” Spisovatelem se nestal a za rok bude promovat na žurnalistické fakultě. Ovšem za sebou už má sedm let rozhlasové praxe. Začínal ve veřejnoprávním rozhlase a také ví, že tam nejspíš v budoucnu skončí. Zatím si ale libuje, že si může při publicistické a zprávařské práci sáhnout až na dno svých sil. “Protože komerční rádio to potřebuje. Nemám tu tým osmdesáti lidí za sebou, zato větší tvůrčí svobodu. Sám si mohu natočit telefonát, sám si ho mohu postříhat. Soukromá rádia učí kreativitě…” Vašek Moravec si hýčká jeden velký zpravodajský sen, ke kterému se alespoň nepatrně přiblíží novým pojetím zpravodajství. “Chtěl bych rádio podobné britským nebo americkým zpravodajským stanicím. Nepřetržité zprávy. Jenže: vedl jsem stovky hodin hovorů s odborníky a psychology o tom, zda je český posluchač vůbec schopný takové rádio mít. Není. Ale co mě opravdu vadí na zpravodajství? Když je prokládáno písničkami.”
Vašek Moravec bydlí v Letohradu, kam se každý víkend vrací. Jinak spí přímo v rádiu: “Já nechci nikde jinde bydlet, mně se tady líbí. A mám tu i gauč.” Všechny Vaškovy záliby se týkají jeho profese, které úplně propadl baví ho dělat si doma archiv, číst noviny, poslouchat zprávy a číst literaturu o masové komunikaci. Po pracovním týdnu je podle svých slov tak unavený, že doma přijímá potravu, vyměšuje a spí. Jeho rodiče si přejí, aby se ‘konečně’ oženil a měl děti, Vašek si ale myslí, že není kam spěchat: “Já prostě chci dokázat, že se dá dělat zpravodajství pro lidi a chci proto obětovat všechno.” Pavel Prouza je třetím mužem zpráv. Po gymnáziu zkusil čistě náhodou konkurz do rádia v Pardubicích a čistě náhodou mu to vyšlo. Bydlí dosud v Pardubicích, odkud denně dojíždí do Frekvence. Vstává ve tři čtvrtě na šest, a tím pádem jsou pro něj zatím zapovězené ranní zprávy. Během dne pak hlásí to, co podle jeho soudu posluchače nejvíc zajímá.
“Zprávy vybírám hlavně podle citu, posluchače zajímá, kdy pojedou vlaky a kde se něco děje. Snažím se seriózně informovat, ale lehčí formou.” Jako oba jeho kolegové, i Pavel Prouza během dne přelouskne snad všechny noviny, které u nás vycházejí. Na sport nemá čas vůbec a beletrii čte ve vlaku. A co nejraději dělá ve volném čase?
“Mám sedmiměsíčního syna, věnuji se jemu, aby si mě alespoň trochu pamatoval, když jsem doma.”BLÍŽENEC V POHYBU
Pořad Svět v pohybu Standy Berkovce prý částečně odráží jeho vlastní mentalitu. “Pořad má ale pevně dané mantinely, které musím respektovat. Kdyby to měla zcela odrážet mou osobu, byl by to šílený pořad a třeba by ani nebyl v rádiu.”Svět v pohybu byl původně z valné části motoristickým magazínem, ale protože rychlá kola, která Standovi učarovala, mu již nestačí, v jeho relaci se létá, horolezuje, skáče… Vyučený tiskař, posléze grafik a výtvarník, se v rádiu cítí být především reportérem. Snaží se být tam, kde se něco děje, a? natáčet. “Rádio je báječné, je to droga, baví nás to, ale nešlo by to dělat pořád. Nechtěl bych skončit jako vyšeptalý bezzubý stařeček, který bude někde šišlat a bude tam jenom proto, že kdysi cosi… Za pár let tě tohle opotřebuje.”
Teď se trochu vrací k výtvarničině, nedávno měl ve Slaném výstavu koláží a linorytů. Je pro něj velkou ctí, že před ním ve stejné síni vystavoval pan Zábranský. “Tohle má myslím větší smysl než rádio, rádio vyšumí do éteru a když umřeš, za měsíc už o tobě nikdo neví.” Všechny výtvarné práce jsou inspirované Nepálem. V Nepálu byl několikrát s lezeckými expedicemi, jeho další “já” je totiž cestovatelské. Zná Afriku, Mongolsko, Koreu, Borneo…
Nedokáže odpovědět na otázku, zda je spíš novinářem, cestovatelem či výtvarníkem. “Jsem blížencem. Blíženci rádi poznávají a to všechno s tím souvisí. Nebezpečí mě apriori nepřitahuje, spíš mě láká poznávání věcí, které mohou být i nebezpečné.” Blíženec Standa Berkovec žije v domečku ve Slaném, který si sám opravuje a staví, což ho strašně baví. Všechno, co dělá rukama, dělá rád. Těší se, že už brzy půjde na měsíc kácet na Šumavu dřevo, prý aby se z toho rádia nezbláznil. Co si vůbec o rádiu myslí? “Rádio má obrovské kouzlo rychlosti, bezprostřednosti, je kontaktní. Je pro lidi s fantazií. Nepředžvýkává věci tak dokonale, jako televize se svými obrázky. Lidé si obrázky mohou představovat v hlavě a to je báječné.”
