V angličtině a němčině dostal roháč jméno jelení brouk: Stag Beetle, Hirschkäfer. Létajícím jelenem – cerf-volant, cervo volante a ciervo volante – se zase nazývá ve francouzštině, španělštině a italštině. Slovanské jazyky se drží rohů – rogač, roháč. A čím se krásní roháči vyznačují? Mimořádnou rozmanitostí tvarů, výrazným teritoriálním chováním a nevraživostí samců.
Rozdíly mezi samci a samicemi jsou u většiny druhů roháčů výrazné a charakteristické, i když to ovšem neplatí vždy. Někdy totiž malí samci připomínají samice. Náš roháč obecný má pohlavní dvojtvárnost dokonale vyvinutou, pohlaví se liší kusadly, barvou krovek, tvarem hlavy a velikostí těla.
Samec roháčka kovového je například zvláštní tím, že má na rozdíl od samičky růžek jako nosorožík.
A rozmanitost tvarů pokračuje: u některých druhů jsou samci hladcí, samice vroubkované (například rod Dorcus), a velmi zajímavý je i takzvaný sexuální dichroismus, kdy jsou samci jednobarevní a samice pestré a pruhované (např. Homoderus mellyi a Odontolabis gazella). U roháčů se také vyskytuje v přírodě vzácný genetický jev – takzvaná ginandromorfie – napůl samec, napůl samice. Tělo takového roháče je doslova napolovic rozděleno na levou (samčí) a pravou (samičí) část. Každé kusadlo má pak jiné (např. u druhu Allotopus moseri).
Když je bratříček obr
Roháči mají zcela mimořádné postavení mezi brouky právě ve variabilitě. Rozdíly velikostí a tvarů jsou nejen u různých druhů (délka 5–110 mm), ale dokonce i mezi jedinci druhu jednoho. Například náš roháč obecný může měřit od čtyřiceti pěti až do osmdesáti pěti milimetrů.
Velcí samci mají většinou i velká a silná kusadla. U rodu Odontolabis dokonce mohou mít různě velcí roháči všechny typy kusadel, která jsou sama o sobě velmi rozmanitá.
Mimořádně různorodým druhem je roháč Dorcus titanus z jihovýchodní Asie. Na filipínském ostrově Palawan měří největší jedinci úctyhodných 10,7 centimetru, zatímco nejmenší jedinec téhož druhu z Japonska má pouhých 23 milimetrů. Další roháč, tentokrát ze Sumatry (Hexarthrius mandibularis), měří od 48 do 112 milimetrů! Velikost roháčů Cyclommatus imperator z Nové Guineje může být 30 milimetrů, ale také třikrát větší.
A tipnete si, jak velká mohou mít roháči kusadla v poměru k tělu? Největší kusadla vzhledem k tělu mají rody Cyclommatus a Chiasognathus. Osmicentimetrový Cyclommatus metallifer má kusadla dlouhá 4,3 centimetru, což je padesát tři procent z celkové délky děla. Osmicentimetrový chilský Chiasognathus granti má zase čtyřcentimetrová kusadla, tedy je to polovina jeho těla.
U rodu Dorcus je velmi zajímavá různá šíře hlavy, u Dorcus titanus se pohybuje od 8 do 33 milimetrů!
Téměř celý život larva
Roháč, stejně jako všichni brouci, patří mezi hmyz s proměnou dokonalou. Znamená to, že ve svém vývoji má klidové stadium kukly, kde dochází k zásadní proměně. Larvy dospělé brouky přitom příliš nepřipomínají. Mají nápadně velkou hlavu s kusadly. Jsou to klasické ponravy, jejich tělo má tvar písmene C a pohybují se někdy svisle, opřené o zadní část těla, zatímco hlavou a končetinami staví komůrku. Po několika měsících se z kukly vylíhne brouk, ale zůstává v kokonu. Opouští ho až po dalších měsících a zpočátku nepřijímá potravu, po pár týdnech je schopen páření. Délka vývoje trvá od jednoho do dvou let a u některých druhů to jsou tři roky a více.
Celkově vzato, většinu života prožije roháč jako larva. U našeho roháče obecného žije dospělec pouze tři až čtyři týdny, zatímco larvou je 3–6 let.
Souboje na život a na smrt
Roháč je impozantní brouk a tak dokonce patří i k domácím mazlíčkům jako třeba kočka nebo pes. Chovatelství brouků se stalo poměrně populární záležitostí. Především v Japonsku, USA a západní Evropě, ale dnes i v České republice, existuje mnoho nadšenců. Nejde přitom jen o to držet v zajetí krásného brouka, ale i rozmnožit ho a vychovat následující generace.
S Japonci se naši chovatelé zatím nemohou srovnávat, protože tam je chovatelství dotaženo až do takových detailů, jako jsou speciální obchody s potravou pro larvy či dospělce, se substráty, s umělými kokony.
V Česku se chová několik desítek druhů hmyzích gladiátorů, kdo má trochu představu o jednotlivých druzích, ten ví, že úspěchem je třeba to, že byl odchován roháč Odontolabis siva z Taiwanu, Homoderus mellyi ze střední Afriky, Lamprima adolphinae z Papuy, Prosopocoilus occipitalis z Malajsie a několik dalších. Většina roháčů v chovech v České republice pochází z Asie.
Málokdy je možné chovat v jednom teráriu velkou skupinu. Agresivní chování samců a boj o samičku téměř jistě skončí smrtí slabšího jedince s méně vyvinutými kusadly, nebo se oba zápasníci těžce zraní. Velcí, dominantní samci bývají agresivní i k samicím, a jsou dokonce někdy schopni zabít i všechny samice v teráriu.
Chování tropických roháčů v přírodě je zatím neprozkoumané. Dá se předpokládat, že nejsou limitováni malým prostorem jako v zajetí, mohou létat v teritoriu a využívat chemické signály a určitou feromonovou snášenlivost mezi „kompatibilními páry“.
Stejně velcí miliony let
Roháči žijí na naší planetě přibližně sto padesát milionů let. Ve zkamenělinách se našlo hned několik druhů. Česko se může pochlubit zkamenělým třetihorním roháčem Dorcus (Eurytrachelus) primigenius, nalezeným ve vrstvách v Kučlíně u Bíliny v severních Čechách na konci 19. století. První roháči žili již v dobách jurských ještěrů. Ale na rozdíl od plazů byli obdobně velcí jako dnes.
Roháč obecný je téměř symbolem ochrany přírody, je považován za ohrožený druh. V Evropské unii je chráněn v soustavě NATURA 2000, a tak je mu i ČR je povinna zajistit patřičnou ochranu. Nevhodné lesní hospodaření ho ale ohrožuje dál. Potřebuje totiž k vývoji rozsáhlejší listnaté lesy s dostatkem starých stromů, pařezů a trouchnivějících kmenů. Jenže původní doubravy a smíšené lesy byly nahrazeny jehličnatými monokulturami. Na jižní Moravě také likviduje po stovkách larvy a kukly černá zvěř. Samozřejmě roháčům neprospívá ani aplikace různých insekticidů a konečně v některých oslabených lokalitách mohou populaci roháčů ovlivnit i neukáznění sběratelé.
V ČR je ještě chráněný kriticky ohrožený roháček Ceruchus chrysomelinus. Ten žije ve starých padlých kmenech jedlí a smrků v podhorských a horských oblastech.
Známá Washingtonská úmluva CITES chrání pouze jihoafrický rod Colophon, ale roháče chrání samy některé země. Například v Thajsku je chráněn Prosopocoilus giraffa. Bohužel řada roháčů žije v mizejících tropických pralesech, s těžbou mohou zmizet i druhy, které věda ani nezná.
Kde žijí roháči
l Roháči jsou především tropická skupina brouků. Na sever a jih od rovníku pak počet druhů klesá. Zato se najdou i ve výšce až tři tisíce metrů nad mořem – například v Himálaji.
l Z necelých 1500 druhů (ve 110 rodech) se více než polovina vyskytuje v Asii. Nejbohatší je její jihovýchodní část.
l Na ostrovech žije více druhů než na kontinentech. Nejbohatší je Borneo, Sumatra, Celebes, Jáva. Dokonce i Taiwan má více druhů než kontinentální Čína.
l Fauna celkem severně položeného Japonska je asi dvojnásobně bohatší než evropská. Severně položené Rusko má pouze 18 druhů roháčů, zeměpisná délka nemá na druhovou rozmanitost příliš vysoký vliv.
l V Evropě žije 14 druhů, v České republice 7 druhů. Vedle nejznámějšího velikána, roháče obecného (Lucanus cervus), se zde vyskytují malé druhy (5–25 mm): roháček kozlík (Dorcus parallelipipedus), roháček bukový (Sinodendron cylindricum), roháček Ceruchus chrysomelinus, roháček Aesalus scaraboides, roháček kovový (Platycerus caraboides) a Platycerus caprea.
l Další evropské druhy jsou Lucanus tetraodon z Itálie a Francie, kavkazský Lucanus ibericus žije také v Řecku a Albánii, ve Španělsku žije navíc Pseudolucanus barbarossa, Platycerus spinifer, Platycerus pseudocaprea. Na Sardinii je Dorcus musimon.
Roháči ve zkamenělinách
l Nejstarším druhem je asi druhohorní Paralucanus mesozoicus (svrchní jura, Shara-Tag, Mongolsko), jehož stáří lze datovat na 135–180 milionů let.
l Roháči Succiniplatycerus berendti, Paleognathus succini, Dorcasoides bilobus nebo Protognathinus spielbergi se uchovali také v třetihorním baltském jantaru.
l Ze starších třetihor (před 25 až 70 miliony let) byly dále popsány druhy Lucanus fossilis (Florissant, USA), Platycerus sepultus (Porýní, Německo), Platycerus zherichini
(Pozhar, Rusko), Ceruchites hahnei (Rott, Německo), Ceruchus fuchsii (Florissant, USA).
l Z mladších třetihor byl popsán miocenní druh Miocenidorcus andancensis (Andance, Francie).
Jak chovat roháče
l Chovný substrát je tvořen z většiny různě rozloženou dřevní hmotou. Používá se dub, buk, ale i bříza, habr, vrba, líska apod. Dřevo jehličnanů bývá většinou nevhodné. Výjimkou jsou např. roháči rodu Ceruchus, kteří se dají chovat ve smrkovém nebo jedlovém dřevě.
l Vteráriu může být část dřeva shnilého, část rozdrceného a část tvrdého, do kterého si s oblibou některé druhy vykousávají komůrky a kladou vajíčka.
l Vylíhlé larvy se pak živí ztrouchnivělým dřevem.
l V chovech se objevuje u většiny druhů silný kanibalismus. Larvy se proto osvědčilo chovat zvlášť v litrových PET nádobách.
l Stavba kokonu je delší a energeticky náročná záležitost. Klidové stadium je nejzranitelnější částí života brouka.
l Dospělce je vhodné chovat vpárech nebo mít jednoho samce k více samicím. Větší samec je schopen zlikvidovat menšího samečka během chvilky.
l Insektárium by mělo být co nečlenitější, nemají chybět kořeny, větve i kusy kůry. Ke krmení jsou vhodné plátky banánu, popřípadě jiného sladkého ovoce, ale i med, pivo, marmelády apod.
l Brouci jsou aktivní v noci, některé druhy i ve dne.
