Místní farmáři se klidně mohou radovat z teplých letních dní v únoru, stejně jako je mohou zaskočit kroupy a sníh v červenci. Roční období jsou spíše dána délkou dne než čímkoli jiným. Léto je tříměsíční období téměř nepřetržitého slunečního svitu a zima je obdobím tmy, kdy jsou vesnice na dlouhou dobu izolovány od okolního světa a život se přestěhuje dovnitř příbytků.
Průměrná roční teplota je tu pouhé 4 °C, se sněhem to není ani v zimě nijak dramatické. Je totiž okamžitě rozfoukán silným a věčným větrem.
Island je docela jiný, než si představujeme.
Hlad, neštovice a mor v kombinaci s výbuchy sopek decimovaly populaci země celá staletí. Po jedné katastrofální erupci následovala druhá. K erupcím dochází v průměru jednou za pět let, kromě toho se tepelná energie dere k povrchu země také v podobě gejzírů, horkých pramenů a bahenních sopek. Za posledních padesát let se však Islanďané naučili tuto energii využívat. Z kletby se stalo požehnání. Většina islandských domů je dnes vytápěna vroucí vodou čerpanou z hlubin země a tryskající gejzíry se staly lákadlem pro turisty ze všech koutů světa.
Zeměpisná poloha a přírodní poměry země jsou příčinou toho, že zdejší obyvatelé mají silnou vůli nejen přežít v drsném prostředí, ale dokonce zde i prospívat. Od přelomu století, kdy se Island začal zbavovat dánského jha, prodělal životní styl revoluční změnu od téměř středověkého způsobu života až k moderní společnosti s vysokou životní úrovní.
Země se nachází u Severního středoatlantského hřbetu a je doslova trhána postupným oddalováním dvou litosférických desek. Široké pásmo vulkanické činnosti táhnoucí se středem Islandu vytvořilo oblast sopečných kráterů, pouště černé lávy a rozeklaných hor pokrytých ledovci. Východní a západní pobřeží je tvořeno strmými břehy fjordů a jen tu a tam se najdou úzká a úrodná údolí, která umožňují život na tomto arktickém ostrově.
METROPOLE
Z Reykjavíku je za jasných dní vidět sněhem pokrytá hora Esja. Vypadá jako obrovská ledová pyramida, příliš pravidelná na to, aby byla skutečná. Jako by byla zavěšena mezi nebem a zemí. Reykjavíčané “svou” horu Esju milují. Jednou z prvních otázek, které je zajímají při koupi domu nebo pozemku, je to, zda bude možný výhled na Esju. Hora má prý zvláštní schopnost: předpovídá, jaké bude počasí! Stačí pohlédnout z okna a můžete se rozhodnout, co si dnes obléknete. Hora se totiž halí do nejrůznějších barevných tónů od bílé přes bledě růžovou po světle modrou. Rozdíly v tónech jsou ale tak nepatrné, že nezkušenému oku cizince snadno uniknou.
Místa je na Islandu dost, nešetří se jím a hodně se staví. Domy jsou tu většinou přízemní nebo jednopatrové. Hlavní město se rozkládá na ploše větší než Praha, i když tu žije “jen” asi sto tisíc lidí. Rozvoj Reykjavíku a urbanizace Islandu vůbec, jak je na první pohled patrné, jsou velmi čerstvého data. Ještě v roce 1900 zde existovaly pouze tři vesnice, včetně Reykjavíku, které dohromady neměly více než tisíc obyvatel. Od konce druhé světové války se ale tento počet zvětšil několikanásobně. Dnes v hlavním městě a na jeho rozrůstajících se předměstích žije více než polovina celé islandské populace. Vidina lepšího zaměstnání přivádí každoročně do hlavního města stovky lidí a město doslova praská ve švech. Úhledné řady natřených betonových domků a sem tam nějaký věžák se šplhají na kopce kolem malebné “kouřové” zátoky – místa, kde se usadil Ingólfur Arnarson, uctívaný jako první osadník na Islandu. Přesto si Reykjavík stále udržuje atmosféru maloměsta. Všichni si tady říkají křestními jmény, dokonce ani úřednice za přepážkou v bance po “sousedovi” nevyžaduje průkaz totožnosti, byť by se třeba jednalo o vysokou půjčku.
Když začali na Island v devátém století přijíždět první osadníci, našli zde šťavnaté louky porostlé břízkami a horskými jasany. Lidem a ovcím se ale za období o něco delší než tisíc let podařilo úplně zlikvidovat veškeré islandské lesy. Když zmizely stromy, zmizela i většina půdy, kterou odnesl neustávající vítr. Kam oko dohlédne, zbyla jen pustina. Stromy jsou proto v blízkosti měst nově vysazovány, aby se zachránilo, co se dá.
CO VY NA TO?
Od chvíle, kdy se Island vymanil z šestisetleté nadvlády cizích mocností, uběhla doba sotva dvou generací. Snad proto byla pro 250 tisíc hrdých Islanďanů přítomnost téměř 6000 amerických vojáků na základně NATO v Keflavíku donedávna silně kontroverzní otázkou. Rozhodnutí islandského parlamentu o připojení země k NATO v roce 1949 bylo i příčinou jediných nepokojů, které Reykjavík kdy zažil. Kromě zlostné výměny názorů s Brity v 50. a 70. letech ohledně práv k rybolovu (takzvaných “tresčích válek”) Island nikdy s nikým nebojoval. Nikdy neměl vlastní armádu a dodnes nemá ani ozbrojenou policii. Dokonce i svou nezávislost na Dánsku získal, aniž byla prolita jediná kapka krve. Dnes si však Islanďané na přítomnost Američanů “zvykli”. Ti se nijak nestýkají s místním obyvatelstvem, žijí si vlastním životem za drátěným plotem. Základna připomíná spíše samostatný stát ve státě.
Islanďané však bojují na jiných frontách. Jejich dějiny jsou plné neutuchajícího boje s přírodními živly – s ledem, ohněm, větrem a mořem v jedné z nejnehostinnějších zemí světa. Důrazně bráníce svůj jazyk, který se za tisíc let takřka nezměnil, vyhlásili válku také “zápaďáckým” videoprogramům, denně útočícím na jejich starobylou kulturu. Islanďané totiž mluví téměř stejným jazykem jako jejich vikinští předkové, jazykem, v němž bylo napsáno mnoho z nejkrásnějších literárních děl středověku a který pomáhal utvářet jejich národní identitu. Islanďané všech věkových skupin ještě dnes s potěšením a s nadšením čtou staré islandské ságy.
V islandštině se vůbec nevyskytují tak zažitá “mezinárodní” slova, jakými jsou například televize nebo rádio. Při reykjavícké univerzitě byla dokonce zřízena komise jazykozpytců, která se zabývá hledáním islandských výrazů pro nově vznikající výdobytky moderní doby. Vzhledem k rychlosti technického pokroku se určitě nenudí. O Islandu si můžete přečíst také v magazínu Koktejl 7-8/1998, str. 68-86.
