Ostrovy lávy, ohně a zvířat, která jinde na světě nenajdete – takové jsou Galapágy. Pro zoology představují přirozenou laboratoř, v níž mohou pozorovat, jak se nejspíš vyvíjely živočišné druhy. A všechno v přímém přenosu.
Zekvádorského Guayaquilu na galapážský ostrov Baltra jsou to necelé dvě hodiny letu. Přistání trochu zvedá hladinu adrenalinu v krvi, letadlo se neuvěřitelně rychle blíží k vodní hladině a až zvuk kol dává jasně najevo, že jsme se dotkli pevniny. Brzdná dráha končí na druhém břehu ostrova. Povedlo se.
Vysušený ostrov Baltra není ničím zajímavý a slouží jen jako odbavovací a přestupní stanice. Zde v úmorném vedru poledního slunce vyřizujeme všechny vstupní formality a poplatky za vstup na ostrovy. My, kteří jsme přilétli z vysoko položeného Quita, kde bylo o 30 stupňů chladněji, odkládáme svršky a hledáme, čím bychom naopak ochránili své hlavy. Člověk si teprve zde uvědomí, jak nedostatkové jsou na rovníku stíny.
Souostroví Galapágy je od roku 1978 zapsané na seznamy UNESCO a veškerý turistický ruch reguluje správa zdejšího národního parku. Ročně sem může přijet nejvýše 60 tisíc lidí, přičemž každá skupina má předem schválený program a je jí přidělen průvodce. Ten jednak zná zdejší prostředí, ale hlavně dohlíží na dodržování přísných ekologických pravidel. Po ostrovech se můžete pohybovat pouze po vyznačených cestách, aby nedocházelo k jakémukoliv rušení zdejší fauny. Když nás průvodce Fabián s těmito omezeními seznamoval, byli jsme jakožto zapálení fotografové divočiny samozřejmě dost zklamáni. Vždyť jsme zvyklí ve svém úkrytu v klidu vyčkávat na ten nejvhodnější okamžik k zachycení plaché zvěře. A on na nás s nějakými chodníčky. Jak se však záhy ukázalo, fotografování divočiny na Galapágách má úplně jiná pravidla než jinde ve světě. Homo sapiens zde není pro ostatní zvířata predátorem a ona to tak vnímají. Pro fotografa s dlouhým sklem je větší problém dostat se od zvířete na takovou vzdálenost, aby se do hledáčku vešlo celé. Důležité je sledovat kam šlápnout, aby zvířata, která jsou všude kolem vás, nepocítila na vlastním těle, že člověk je přeci jen pánem tvorstva.
POD SVÍCNEM JE TMA
Z ostrova Baltra vedou, kromě té vzdušné, kterou máme právě za sebou, pouze dvě možnosti přepravy. Cestování dle připraveného plánu na přistavených lodích, nebo převoz „trajekty“ na ostrov Santa Cruz a následně autobusy do 40 km vzdáleného centra Puerto Ayora. Tady se můžete individuálně ubytovat a hledat příležitosti k dalším výletům na vzdálenější ostrovy.
Současný stav ostrova Santa Cruz a hlavně městečka Puerto Ayora je ale v přímém rozporu s tím, co se deklaruje v různých příručkách a co se vyžaduje od návštěvníků. Mám pocit, že rčení o svícnu, pod kterým je největší tma, zde má své opodstatnění. Spousta různých vraků, nepořádku a odpadků nás překvapila víc než přítomnost pelikánů a leguánů v samotném městě. Osobně se domnívám, že turisté se zde chovají mnohem ohleduplněji než obyvatelé ostrova. Puerto Ayora tak určitě nedělá velkou čest endemickému vývoji Galapág, ale spíš připomíná turisticky hojně navštěvovaná středozemní letoviska.
Budiž ke cti tomuto městu, že se zde nachází výzkumná stanice Charlese Darwina, která se mimo jiné stará i o záchranu druhů želv sloních, kterým hrozí vyhynutí. Dokonce je zde opatrován i poslední žijící samec jednoho poddruhu, který již čtyřicet let čeká na tu pravou partnerku. Jmenuje se Georg a jak nám bylo řečeno, tak má ještě dostatek času, protože želví věk dvojnásobně převyšuje věk člověka. Nechtěl bych však poměry ve městě zevšeobecnit na celý ostrov. Turistických zajímavostí je tady dostatek. Lze tu například navštívit dva kilometry dlouhý a až deset metrů vysoký lávový tunel. Zajímavé jsou i zelené krátery sopek s bujnou vegetací. V místních rezervacích žijí až dva tisíce želv sloních.
ZÁZRAK ZROZENÍ
My jsme ale neletěli tisíce kilometrů, abychom si užívali bujarého života ve městě, ale hlavně kvůli fotografování. A proto rychle na moře. Jsme ti šťastní, kteří jsou ubytováni na lodi, a tak můžeme za skutečnou krásou Galapág vyrazit ihned. Volíme celonoční plavbu neklidným Tichým oceánem na 150 kilometrů vzdálený ostrov Genovesa. S labilními žaludky, ale plni očekávání se scházíme na horní palubě ještě před svítáním. Samozřejmě vybaveni technikou pro fotografování východu slunce. Zkoušíme přijít na to, jak nejlépe fotit z houpající se lodě. Už nejsme doprovázeni pouze hejny lovících fregatek, ale svými ploutvemi na sebe upozorňují i žraloci, nenápadně proplouvající kolem našeho plavidla. Ostrov Genovesa turisté kvůli jeho vzdálenosti opomíjejí, ale milovníci ptáků si zde přijdou na své. Na ostrově žije většina terejů červenonohých, terejové maskoví, rackové vlaštovčí a lávoví, fregatky, faetóni, buřňáci a buřníci. Tento ptačí ráj se stává rájem i pro fotografy divočiny. Přejme si jen, aby to tak zůstalo zachováno.
Další nádherný svět se nám otevřel při odpoledním slunci, když jsme se ponořili pod vodní hladinu. Svět plný korálů, korálových ryb, lachtanů, ale i nebezpečných žraloků a rejnoků. Přesvědčili jsme se, jaké krásné barvy vybrala příroda pro své podmořské obyvatele. Unaveni, ale plni dojmů uleháme večer do svých kajut, abychom se vydali na kratší a podstatně klidnější noční plavbu k ostrovu San Salvador, známému také pod názvem Santiago nebo James.
Za ranního úsvitu přistáváme v kotvišti Puerto Egas. Již při pohledu na ostrov se nám zdá, že jsme se přesunuli v čase do jiné vývojové epochy. Neskutečné tvary černé provazové lávy dodávají krajině ostrova měsíční vzhled. Příbojové vlny tryskají z tunelů v černé lávě až desítky metrů od břehu. V této scenerii se líně pohybuje velké množství temných leguánů mořských a svým prskáním slané vody nám připomínají, že jsme se dostali do prehistorického světa. Barevnost tohoto ostrova zachraňují jen červenožlutě vybarvení krabi galapážští a krásně zbarvení ústřičníci. Volavky lávové poctivě dodržují místní odstín, a tak je lze spíše nalézt podle barevného kraba, který skončil v jejich zobáku. Byli jsme také svědky narození malého lachtáněte. Od prvních vteřin jeho života, až po napití mateřského mléka. Jak nám náš průvodce Fabián vysvětlil, nesmí se mláděte v tomto okamžiku nikdo dotknout, protože by se narušil jeho pach a matka by ho odmítla.
LEGUÁNI NEUTEČOU
Krátkým přesunem jsme se dostali k ostrovu Bartolomé. Je to asi nejznámější a nejfotogeničtější galapážský ostrov. Hlavně pro svou nádhernou zátoku, ze které vyčnívá dominantní skalnatá jehla Pinnacle Rock, která se objevuje na většině upoutávek cestovních kanceláří. Na pobřeží tohoto ostrova, jako na jediném místě souostroví, žijí tučňáci galapážští. Nejvyšší bod Bartolomé ve výšce 114 m n. m. poskytuje pohled na měsíční krajinu tvořenou černými skalami a oranžovou lávou. Ta v odpoledním slunci žhne, jako by ještě nestačila vychladnout. Kromě nás jsou tu živé snad jen oranžové kaktusy, které bojují o přežití na rozpáleném lávovém prachu. Uděláme pár vrcholových snímků na památku a už se těšíme na chladnou vodu v zátoce. Život na tomto ostrově není bohatý, ale zato je zde názorně vidět, jak náročná a dlouhodobá je přeměna galapážských ostrovů ze sopečné krajiny v zelený ráj.
Při zpáteční cestě na ostrov Santa Cruz ještě zakotvíme u ostrova Seymour s nadějí, že uvidíme suchozemské leguány galapážské. Po chvíli focení terejů modronohých objevujeme na několika místech vyhřívající se plazy. Jak už jsme si na Galapágách zvykli, není kam spěchat. Nic vám neuteče a lze se v klidu soustředit na ten správný úhel záběru. Na nejvhodnější stín a světlo, na vhodné pozadí, a dokonce i na to, aby nechyběl ten správný reflex v oku. Leguáni si žijí svůj galapážský život a vůbec je nezajímají nějací fotografové z České republiky. Jsme nadšeni.
Své cestování po Galapágách končíme opět v Puerto Ayora. Tentokrát ale vydatná večeře a ekvádorské pivo na pevné půdě pod nohama přijde vhod. Na zpáteční cestě je pak dostatek času na to, aby se člověk vzpamatoval z úžasných zážitků, které Galapágy nabízejí. Skutečným milovníkům nedotčené přírody bych ale doporučil, aby volili cestu po vzdálenějších galapážských ostrovech, kam ještě nedosáhl tak čilý turistický ruch.
