Prásk, prásk, ozvalo se několik výstřelů a my se vmáčkli do hlubokého příkopu. Tu a tam švihnou někde kolem nás do křoví broky nebo nám nad hlavami proletí svištící kulka. Válka dole u řeky se nás netýká. Potřebujeme se ale dostat na druhou stranu, a tak čekáme, jak to dopadne. Připletli jsme se do jedné z místních třenic, u kterých se jako cizinci jen těžko odvážíme určit, o co jde, kdo má pravdu, jaký to má smysl. Civilisté s loveckými puškami na obou stranách se tu právě rozhodli vybojovat si svá domnělá nebo i skutečná práva.
 Horní Svanetie |
Ve Svanetii, bohem zapomenutém koutu Gruzie, jsme už byli několikrát a zažili jsme tu vždy úžasná dobrodružství i setkání. Je to už hodně dávno, kdy jsem se poprvé na pár hodin ocitl v Mestii, kulturním a společenském centru Svanetie. Byla to spíše náhoda a já byl zcela nepřipraven na to, co mě čeká. Všechny dosavadní zážitky potlačil jeden obrovský dojem, který ve mně zanechaly svanské obranné věže společně s kamennými komplexy rodových sídel. Ten obraz, zarámovaný do úžasné velehorské přírody, mě utvrdil v přesvědčení, že jsem navštívil kavkazský Tibet, kde se zastavil čas a kam se určitě musím vrátit. Vracel jsem se mnohokrát, ale nikdy to nebylo tak obtížné jako v současnosti. Dole v podhůří panuje vratké a dusné příměří mezi Abcházci a Gruzíny. Cestovat tudy znamená překročit něco, co se dost podobá frontové linii. Další možnost nabízí “pravidelná” linka vrtulníkem z Tbilisi. Létá denně, ovšem pouze pokud je dobré počasí, náhradní díly a pohonné hmoty. Třetí možností je překročit pěšky ze severu Hlavní kavkazský hřeben. Znamená to ovšem slušný horolezecký výkon, nutnost zdolat několik ledovců a načerno po vzoru pašeráků překročit státní hranici mezi Ruskem a Gruzií. Vysoko, těsně přimknuta k Hlavnímu kavkazskému hřebenu, leží Horní (nebo také Svobodná) Svanetie, země s dvoutisíciletou historií. Vždy byla těžko přístupná. První trochu sjízdnou silnici tu postavili teprve v roce 1937. Dodnes zde platí přísloví: “Špatná cesta je ta, kde se poutník zřítí a jeho mrtvola se nenajde. Na dobré cestě cestující sice taky spadne, ale jeho tělo je nalezeno a může být pohřbeno.” Dnes ovšem brání návštěvě tohoto koutu Země spíše válečné rozbroje zmítající celým Kavkazem, a tak je Svanetie nyní odříznuta od světa snad ještě více než jindy. MŮJ DŮM, MŮJ HRAD… Země klidu a země ticha tak prý nazval Svanetii v roce dvě stě padesát tři před naším letopočtem gruzínský král Saurmag. Kam se člověk podívá, tam je fotogenická. Každý sám musí vychutnat tu neopakovatelnou atmosféru panující v údolích pod stále zasněženými vrcholy Kavkazu nebo v úzkých průchodech a tajemných zákoutích mezi starými svanskými domy. Ty zaujmou každého návštěvníka. Architektura svanských obydlí vychází z potřeb rodového uspořádání. Stavby se skládají z několika mohutných částí. V první řadě je to velký kamenný dům. Přímo u něj stávala neméně důležitá věž spojená s domem průchodem. Vše doplňovala řada nejrůznějších přístavků a malý dvorek. To vše obehnáno kamennou zdí. Stačí přimhouřit oči a defilují před námi neuvěřitelné obrazy. Není k tomu třeba ani příliš velké fantazie. Místní dědové se ještě dobře pamatují na doby, kdy se rodina ukrývala třeba celé měsíce před nájezdníky nebo krevní mstou. Mnohdy stačilo křivé slovo nebo šlápnout psovi na ocas, a už padla rána. Po takovém zásahu vstoupili muži do věží, vzali s sebou ženy, děti, uzené maso, munici a naplnili veškeré věžní nádrže vodou. Místní auly, roztroušené v údolích Svanetie, stále dýchají životem. Není to mrtvá přehlídka stavařského umění předků, není to skanzen ani opuštěná zřícenina hradu. Na ulici chodí Svanové v typických čepičkách a ženy v černých šatech. Lidé tu stále ještě žijí svým tempem, nepříliš narušeným civilizačními proměnami. SVANSKÉ ZVYKY Nechali jsme si svansky vyprávět a pak gruzínsky přeložit různé obyčeje a zvyky. Nikolas Gudžidžiany vypráví, jak to vypadá, když se narodí malý Svan. Narodí-li se syn, je to obrovská sláva, střílí se, aby celá vesnice věděla, že je na světě dědic. Svanové říkají, že se narodil nositel čepice. Děvčata svanské čepičky nikdy nenosí, jsou odznakem mužů. Když se narodí děvče, je sláva o něco menší, ale sláva je to taky. Od Chaiši, první svanské vesnice v údolí řeky Inguri, až po Ušguli je to něco kolem 120 kilometrů. Dopravit rodičku včas do nemocnice nemusí být jednoduché. Cesta není ani zdaleka pokaždé sjízdná. Zaprší, někde se sesune kus stráně a silnici zasype kamení. Nebo napadne sníh… Proto jakmile lékaři odhadnou, že by budoucí maminka mohla během týdne porodit, okamžitě ji pošlou do porodnice v Mestii. Také svanská svatba je velkolepá záležitost plná tradičních obřadů. Oslavy trvají tři dny. Pro odpověď, jak je tomu ve Svanetii s rozvodem, jsme zašli za etnografkou Cialou Čartolany. “Ve Svanetii jsou rozvody velice řídké. Možná, že je to také způsobeno tím, že žena, kterou opustí muž, se nepovažuje za plnohodnotnou ženu. Ostatně muže se to týká taky,” řekla nám a pozvala nás na křtiny. KŘTINY Přijali jsme pozvání k oslavám křtu v usedlosti Kala. Vstoupili jsme do obrovského stanu osvětleného čtyřmi na drátech se houpajícími žárovkami. V hloučku uprostřed vířilo s rukama nad hlavou několik postav. Tančily za doprovodu tahací harmoniky a bubnu, do kterého vytloukala strhující rytmus asi třicetiletá žena se skleněným okem. Dostali jsme místo u dlouhého, z nehoblovaných desek sbitého stolu, plného jídla a pití. Tři takové stoly s lavicemi po obou stranách vedly po celé délce stanu. Na oslavy se sem sešlo snad tři sta lidí. Zabili se tři voli, desítky prasat a spousta slepic. Silná pálenka odporné chuti i víno se nosily v plechových kbelících. Rozlévalo se do hliněných džbánů, odtud do sklenic, ze sklenic do hrdel stejně snadno, jako se vody veletoků vlévají do moře. U slavnostního stolu se tu nevystačí s lakonickým “skol” nebo “prosit”. Správný přípitek podle zdejších zvyků musí potěšit srdce naslouchajících a vtisknout jim pocit dobré pohody. Proto musí být dlouhý a barvitý. I mluví se o všeličem: o rodičích, přátelství, rodné zemi, o horách, o odvaze. Ze slov hostitelů prýští hluboká víra, že člověk je bohatý pouze svými přáteli a svou zemí a jen skrze ně dochází naplnění. Bohatý člověk bez přátel je nuzák. Je jako větev odříznutá od stromu: ještě chvíli může nést zlatá jablka, ale nikdy na ni neusednou ptáci. Rituál slavnostní hostiny je všude v Gruzii součástí národní tradice. Odvěká pravidla se stala nepsaným zákonem, nad kterým u stolu bdí tamada. Existuje prý starý dekret, v němž si král Gruzie vyhradil právo předsedat u každého stolu. Jelikož však nemohl být všude, volil se místo něj tamada. Ten měl u stolu královská práva. Tamada musí být člověk zkušený, musí umět bavit a nesmírně mnoho vydržet. Traduje se historka, že když vybírali tamadu kdesi v Kachetii, posadili kandidáty na úzkou, metr a půl vysokou zídku a podávali jim víno. Tamadou se stal ten, který vydržel nejdéle sedět na zdi a neustále pronášet přípitky, řečnit, být veselý a neopakovat se. Jedním z prvních počinů Gorbačova poté, co se dostal k moci tehdy ještě v Sovětském svazu byla ohromná protialkoholická kampaň. Ve městech i kolem silnic se objevila spousta plakátů a hesel. Ptal jsem se v té době svých gruzínských přátel: “Co s tím budete dělat? To bude Gruzie bez vína?” “Málo si všímáš, jenom se dobře rozhlédni,” vytkli mi. Nevěděl jsem, na co se mám dívat. Pak mi to najednou došlo. Všude byly protialkoholické plakáty všechny v ruštině. Gruzínsky ani jeden. To prostě nebyla jejich věc. Taková hostina, to je skvělá příležitost seznámit se s lidmi. Přítel Onise nás představil svému otci. Ten si ještě pamatuje mnohé z toho, jak vypadal život prostých lidí ve Svanetii, než se tu vybudovala silnice a do Mestie přijelo první auto. Tomuhle čilému staříkovi by jistě nikdo nehádal sto let. S mladistvým humorem vyprávěl, jak se vydávali na dlouhou a nebezpečnou cestu se sýrem k mořskému pobřeží. Tam sýr prodali, nakoupili sůl či jiné nezbytnosti a týden zase stoupali po zrádné stezce kolem řeky Inguri zpět k domovu. UŠBA Pěšky putoval do Svanetie i český zoolog Julius Komárek, jehož vzpomínky jsem našel v knihovně. Byl odvážný, protože ani období před první světovou válkou nebylo nijak příhodné pro cestování v těchto krajích. Už roku 1913 ale jako jedenadvacetiletý student o Svanetii napsal: “Mohu vás ujistit, že Svanetie z turistického a krajinářského hlediska je země překrásná a jsem skoro přesvědčen, že jednou, až svět se zase uklidní, bude se nekrásnějším krajům Švýcarských Alp říkat švýcarská Svanetie. Zatím se ale něco podobného nemůže stát, neboť v celé Evropě bude stěží sto lidí, kteří tuto zemi viděli.” Od té doby jich několik přibylo, ale ta slova platí stále. Mezi prvními Evropany, kteří sem zavítali, patřili angličtí horolezci. Přivedla je hora jménem Ušba. Ta se stala vedle věží neméně slavným symbolem Svanetie. Je krásná i hrozná, opředená bájemi i dlouhou historií krutých neúspěchů při pokusech vystoupit na některý z jejích dvou vrcholů. Název Ušba pochází ze svanského slova “uš” bída, neštěstí a slova “ba”, jež označuje horu. Kdykoli se nad Ušbou nahromadily mraky, očekávali Svanové vichřici nebo průtrž mračen. To ovšem znamenalo pro kraj s nouzí o půdu a zemědělstvím na velmi nízké úrovni vždy velkou pohromu. Svanové se dlouho báli Ušby jako domoviny zlých duchů. Žádný z nich neriskoval výstup na tuto horu ze strachu, aby se nestal obětí ďábla. Lidé však mají duši nepokojnou, a tak konec minulého století a začátek století dvacátého byl ve znamení mnoha pokusů alpinistů o slezení Ušby. Výstup se nakonec podařil anglické expedici vedené W. R. Rickmersem. Účastnila se jí i C. Fickerová, jíž tehdejší svanský kníže Tarchan Dadeškeliani jako výraz obdivu celou horu s orientální obřadností věnoval. To se psal rok 1888. První Svan vystoupil na Ušbu v roce 1906. Svanové nechtěli věřit, že se jejich krajanovi jménem Muratbi Kibolani výstup povedl. Kibolani vzal proto otep dřeva a vystoupil na Ušbu znovu. Zapálil oheň. Temná božstva hory byla poražena. Signál pro nástup výborných svanských horolezců…
 Pro každého Svana je kůň a typická čepička neodmyslitelnou náležitostí jeho osobnosti |
Svanetie, to je symbol svobodomyslnosti, svět ledovců, úzkých údolí a dravých bystřin, maličká titěrná země uprostřed vysokých hor na severozápadním okraji Gruzie. Kraj dávné historie, legend, věží a nepředstavitelného kulturního bohatství. UŠGULI V roce 1967 vyťukaly dálnopisy neuvěřitelnou zprávu o záplavě sněhu v horách Gruzie. “Nejhorší situace je v horské Svanetii, kde sněhová přikrývka dosahuje asi pěti metrů. Laviny se sesouvají v nejneočekávanějších místech a ničí lesy i stavby. Přes 7000 lidí už bylo evakuováno vrtulníky a další na evakuaci ještě čekají. Lavina zavalila vysokohorskou osadu Ušguli, kde ze čtyřiceti dvou domů zůstaly zachovány jenom čtyři.” Četl jsem to tehdy se svíravým pocitem kolem srdce a vzpomínal na chvíle, kdy jsme do Ušguli dorazili poprvé… Byl už podvečer, když jsme zahlédli první z věží Ušguli, bývalé východní pohraniční usedlosti Svanetie. Zůstali jsme stát, zcela ohromeni fantastickým panoramatem, které se před námi otevřelo. Ten podvečer překonal všechna naše očekávání. Tmavé siluety domů a věží se rýsovaly proti stříbřitě zářící hradbě kavkazských pětitisícovek. Obraz jako vytržený ze záběrů vědeckofantastického filmu. Vesnické společenství Ušguli vytvářely tři samostatné usedlosti. Později se ukázalo, že laviny zničily jen jednu z nich. Ke svatyni v Čažaši, stojící na návrší mezi starými domy, laviny nedosáhly. Tady jsou soustředěny všechny cennosti i z ostatních chrámů stojících na území Ušguli. Ušguli bylo proslaveno svou nepřístupností daleko za hranicemi Gruzie. Po mnoho staletí bylo toto maličké společenství Svanů posledním útočištěm poražených a svržených králů i úschovnou cenností celé Gruzie v dobách válek. Vždy, když Gruzii hrozilo nějaké nebezpečí, byly ty nejcennější ikony, knihy, vzácné klenoty i roucha posílány sem, do této horské pevnosti. Nesmírné bohatství zaplňovalo napohled ubohé kostelíky… Prohlížím si údolí a vzpomínám na naši první návštěvu před mnoha lety. Zastavili jsme tehdy mezi prvními domy. Téměř okamžitě nás obklopil houf zvědavých dětí s velikýma černýma očima, ženy v důstojných černých šatech a muži s typickým knírem a v plstěných čepičkách. Konečně si kdosi z nás vzpomněl: “Chočalade”. To je svansky “dobrý den”. Vystoupili jsme z aut a pozdravili dav. Není divu, že náš příjezd vyvolal rozruch. Po krkolomné cestě nad řekou Inguri tu tehdy za týden dorazil jen pásový traktor a v celé tisícileté historii to byla první zahraniční auta, která dojela až sem. Ušgulané pozdravu porozuměli a rázem byl navázán přátelský kontakt. Všech Svanů je dohromady asi čtyřicet tisíc. Mluví svansky, a to i Gruzín z údolí nechápavě kroutí hlavou, jak se řeč horalů ničím nepodobá gruzínštině. Na ulici jsme potkávali hlavně typické svanské saně. Ty jezdí stejně dobře po sněhu jako po trávě nebo blátivé ulici. Pro vůz na kolech neměli Svanové vlastně donedávna použití. V kraji bez silnic se na prudkých srázech uplatnily smyky mnohem lépe. STŘEDOVĚKÉ POKLADY Ptali jsme se Meraba, jednoho z mladých restaurátorů z Tbilisi, jestli se mu chce pracovat tak daleko od civilizace. Ohromil nás svou bleskurychlou reakcí. Co si vlastně představujeme jako civilizaci? On sám její největší a nejkrásnější plody nachází tady v horách. Není jednoduché byť jen nahlédnout do svanské svatyně, zvláště pro cizince. I když jsme vybaveni ověřeným povolením i souhlasem vyfotografovat několik unikátních předmětů ochraňovaných v kostele, bylo třeba zdlouhavého vyjednávání, než se před námi odemkly všechny zámky na dveřích, než byla zlomena i poslední pečeť. I pak jsme měli povoleno udělat jen pár záběrů a v té krátké chvíli, která nám zbyla na prohlídku, jsme se ani nestačili potěšit pohledem na všechny ty nádherné a unikátní předměty, kterými byl celý kostelík doslova přeplněn. Ikony malované, stříbrné a zlacené, kříže a nádoby vzácné kovotepecké práce, vyšívaná roucha, zašlé fresky na stěnách, unikátně zdobené zbraně. Proniknout do svanské svatyně bylo odjakživa složité. Každý chrám byl opatrován některým z rodů. Do kostela v Horní Svanetii neměl právo vejít bez svolení ani kněz. Klíče také nebyly u něj, ale ochraňoval je klíčník vybraný společenstvím. Ten dodnes rozhoduje o tom, koho vpustí do chrámu. Všechny ty úřední listiny, kterými jsme vybaveni, jsou jen předpokladem k jednání. O konečném výsledku rozhodují představitelé rodu, který kostel ochraňuje. Odedávna bylo nejsložitější proniknout do Lagurky. Tento klášter s kostelem Kvirike a Ivlity stojí vysoko na skále nad usedlostí Vičnaši, na okraji srázu, snad tři sta metrů nad řekou. Jen za vstup mezi jeho hradební zdi se od nepaměti vybíral poplatek, jehož výše se pohybovala od ovce po býka. Vyprávěli nám, jak sem ještě za cara přijel nějaký badatel zkoumat jeden z nejstarších opisů evangelia. Byl vyzbrojen listy od gubernátora a carského ministra, ale do samotné svatyně ho stejně nepustili. Směl studovat knihu pouze mimo chrám. Z obou stran nad ním stála ozbrojená stráž a oka z něho nespustila. Mnoho z té opatrnosti zůstalo Svanům dodnes. Snad jen díky této až žárlivé ochraně se v tomto zapadlém koutu dochovalo tolik jedinečných historických památek. “Raději půjdu také nahoru, aby po vás snad strážný nestřílel,” řekl muž, se kterým jsme si právě dohodli návštěvu Lagurky, a zvedl se. “Je tam stálá ozbrojená stráž, kdyby snad někoho napadlo něco tam ukrást,” dodal ještě, když viděl naše překvapené obličeje. Areál kláštera není svými rozměry větší než tenisový kurt. Hradební zdi, dvě strážní věže, refektář a kostelík. Celý klášter je vystavěn na stupních. Na horním stojí chrám a věž viditelná ze soutěsky. Na nižším je refektář, věž a kamenný koridor, kterým se do kláštera vchází. Mezi stavbami jsou zelené paloučky a na nich puklý zvon i kameny, které o slavnostech zvedají svanští muži, mládenci i ženy, aby dokázali svou sílu. Práh chrámu Kvirike a Ivlity jsme překročili s tlukoucím srdcem. Kdo by také při dotyku s touto staletou, ale stále živou legendou nepocítil vzrušení. Vnitřní prostor kostelíku je malý. Přítmí, prach, pavučiny, posvátné oděvy, nádobí, starobylé ikony. Nevelká apsida je oddělena od ostatní místnosti dřevěnou oltářní přehradou. Ve středu chrámu stojí na kamenném podstavci kříž se zlacenou přilbicí, jejíž přítomnost neumí nikdo uspokojivě vysvětlit. Ve středu kříže jsme v přítmí zahlédli legendární kámen serdoli. Nové zážitky jsme zapili čačou, domácí kořalkou, proti níž je i petrolej lahůdkové pití. V duchu starobylé tradice jsme i my předali klášteru dary. Nad Svanetií zazněly svým mohutným hlasem zvony z Lagurky. Mohutným bim-bam odzvonilo našemu pobytu ve Svanetii. Setmělo se, u řeky ještě suše prásklo pár výstřelů, a pak se chlapi na obou stranách vytratili. Hodinu nato jsme přešli most a vydali se do dalšího údolí.
