A potom to přišlo! Soutěska se prudce zúžila. Slunce zůstalo kdesi v nenávratnu. Před námi se objevil úzký průchod mezi skalami zatopený vodou. Oblékáme na sebe neoprény. Jeden náš společník si vzal pouze oblek s krátkými nohavicemi, nyní je jeho tvář plná obav. Z vody je cítit chlad. Čekají nás “los oscuros” – temné úzké průrvy mezi skalami, které lze často pouze proplavat nebo v lepším případě přebrodit. První lagunu máme zdárně za sebou, okamžitě však následuje další. Z oblohy je vidět čím dál míň, až najednou není vidět vůbec – jsme v podzemí!
Východně od Zaragozy směrem na Barcelonu se v Sierra de Guara nacházejí skvosty španělské přírody. Pohoří je jižní součástí Pyrenejí. Nevyniká výškou, která se pohybuje kolem dvou tisíc metrů, ale asi patnáct řek a říček stékajících z hor vytvořilo překrásné divoké kaňony a soutěsky vyhloubené ve vápencích a slepencích. Každá z těchto říček má několik bočních přítoků, které se ostře zařezávají do terénu a vytvořily boční soutěsky. Celkem je v Sierra de Guara na sedmdesát kaňonů a soutěsek. Tyto hory se tak staly jednou z nejkrásnějších oblastí Evropy vhodných pro provozování dobrodružného sportu, pro který se vžil anglický název canyoning, což je průstup kaňony nezpřístupněnými veřejnosti pro běžný pěší průchod. Nejsou tam železné žebříky, betonové schody či vytesané tunely ve skalách. Příroda je tam ponechána ve své divokosti.
RIO VERO
Soutěska říčky Rio Vero byla poprvé prostoupena Francouzi v roce 1967. Dnes je průstup tímto kaňonem považován za klasický. Zpočátku se šlo poměrně mělkým skalnatým údolím. Pak se řeka začala víc a víc zakusovat do terénu. Skalní stěny nabíraly na výšce a jejich barevnost byla stále pestřejší. Nad hlavami kroužily desítky dravých ptáků. Množství nejrůznějších děr bylo pro ně ideálním hnízdištěm. Náhle se soutěska prudce zúžila. Před námi byl úzký průchod mezi skalami zatopený vodou. Oblékáme si neoprénový oblek. Po první laguně následují další. Rio Vero zde vymlelo ve skalách nádherný tunel. Jeho stěny jsou ohlazené vodou a na dně protéká jen potůček, který se na jaře proměňuje v příval vody. V dálce několika set metrů vidíme světlo. Na konci tunelu si oči pozvolna přivykají na prudký sluneční jas, zato prokřehlé tělo dychtivě vstřebává životodárné teplo španělského slunce. Jsme v samém nitru kaňonu. Na dně soutěsky se klikatí říčka vytvářející nádherné azurové tůně, z nichž voda přepadává do druhé malými vodopády.
Objevuje se úžasný převis La Gran Visera, což v překladu znamená něco jako “velký kšilt čepice”. Tento “kšilt” je tvořen stropem přečnívajícím nad řeku o více než 40 metrů. Nikde jsem neviděl tuto přírodní raritu dobře vyfotografovanou. Ani mně se to nedaří. Žádným širokoúhlým objektivem se to nedá zcela zachytit, není kam ustoupit.
Posledním větším problémem je kamenný “chaos” – obrovské nakupení kamenů, balvanů, a dokonce i skal velkých jako rodinný domek. Tímto opravdovým chaosem prolézáme, proplouváme, přeskakujeme z kamene na kámen. Při jednom proplavávání vymletými “hrnci” se ocitám na dně kamenné amfory. Je vysoká šest metrů, nahoře má zúžený otvor, dole se rozšiřuje. Pokouším se fotit, ale připadám si jako brouk procházející se po dně šálku na kávu a pokoušející se ten šálek vyfotografovat.
V jednom místě se Rio Vero žene proudem do podzemí. Váháme. Vypadá to nebezpečně. Napůl vlézáme, napůl jsme vtaženi dovnitř. Podzemními prostorami se dostáváme až k úzkému hrdlu, za kterým je vidět denní světlo. Ale v úrovni hladiny je místo tak úzké, že se jím nedá protáhnout. Nejdříve je nutné prostrčit batoh, potom se ponořit a místo podplavat. Dalibor se k tomu však neodhodlal a v zúžení se vzpříčil. Nemůže ani tam, ani zpátky, přitom je v hluboké vodě, není pod ním dno! Nakonec se mu jakýmsi cukáním daří dostat se ven. Obrovsky se mu uleví. Následuje další laguna a za ní je již vidět starý most postavený Římany – Puente Romano de Villacantal.
ČERNÝMI SOUTĚSKAMI
Gorgas Negras – “černé soutěsky” – jsou zaříznuté do nejvyšších partií pohoří. Převýšení ode dna soutěsek na vrcholky okolních hor dosahuje až 1400 metrů.
Zpočátku se jen brodíme říčkou Río A?lcanadre. Ta dokázala vyhloubit ve vápencích a slepencích hned několik kaňonů. Konečně přichází tůň, přes kterou musíme plavat. V té chvíli netušíme, že budeme plavat několik desítek dalších minut. Je to velmi náročné. Neustále přelézáme z tůně do tůně, přepadáváme malými vodopády z hrnce do hrnce. Stěny jsou velmi kluzké, mnohdy se nepodaří přes slizkou hráz přelézt. Tak se stává, že místo aby člověk přelezl do další tůně, ujedou mu ruce i nohy a spadne do původní laguny. Černé soutěsky jsou doopravdy černé. Kolmé skalní stěny jsou od sebe vzdáleny jen několik metrů, vysoké jsou ovšem i několik set metrů. Sluneční paprsky sem těžko hledají cestu. Voda je proto mimořádně chladná. I přes neoprén cítíme zimu. Asi po dvou hodinách konečně dosahujeme k úzkému pruhu ozářenému sluncem.
Barvy skal hýří všemi možnými odstíny. Objevují se i různé druhy zelené. Některé stěny jsou porostlé mechy. Nejpůsobivěji vypadají mokré ohlazené stěny, které se na sluníčku krásně lesknou. Najednou se ozve rána. Nedaleko ode mne spadne velký kámen. Uskočím stranou a dívám se nahoru. Ve stěnách soutěsky vysoko nad námi se pasou zdivočelé kozy. Rychle pryč!
Konec soutěsky je stále v nedohlednu. Jako naschvál se v druhé polovině průstupu objevují velmi dlouhé laguny. Na konci jedné z nich konečně uvidím malinkaté kůzlátko. Ty jsi sem určitě nedoplavalo. Pokud tě sem nedopravil dravý pták jako svou kořist, máme vyhráno! A opravdu, po chvíli se soutěska rozšiřuje a přechází v široké údolí.
VŠECHNY SLASTI CANYONINGU
Dnes je většina kaňonů v Sierra de Guara prostoupena a popsána. Místa pro slaňování jsou zabezpečena slaňovacími kruhy, nýty i jiným způsobem. K překonávání vodních úseků je vhodný neoprénový oblek používaný pro windsurfing. V každém případě jsou nutné dlouhé nohavice i neoprénové ponožky. Nohy se vyplatí obout pevnějšími lehkými sportovními botami. Pro nejtěžší “barrancos” jsou nutná i dvě stometrová lana. Na klasické kaňony stačí však délka 40 až 50 metrů. Nejvhodnější je lano s vodoodpudivou úpravou – tzv. everdry. Často se slaňuje do vodních tůní a lano se ve vodě smotává. Ke slanění je běžná slaňovací osma, nějaké karabiny, smyce a sedací úvazek. V západní Evropě se vyrábějí speciální batohy pro canyoning z vhodných materiálů a ve dně s otvory pro odtok vody. Věci v batohu se doporučuje mít zabalené v nepromokavých sáčcích. Obtížnost průstupů kaňony závisí na stavu vody protékajících řek. V letních a podzimních měsících je nutné dávat pozor na zvraty počasí, během nichž může při bouřkách voda v kaňonech rychle stoupnout a z “pohodovky” se může stát boj o život.
