Obklopovaly mě hory Vysokého Atlasu. Stoupal jsem vzhůru soutěskou Todra a voda v potoce se postupně ztrácela. Pomalu se smrákalo a já byl sotva v půli cesty. Zabivakoval jsem tedy na skalní římse. Když jsem usínal, slyšel jsem štěkot psa a nějaké hlasy. Ráno jsem za těmi hlasy vyrazil. Asi po půl hodině jsem stál a nevěřil vlastním očím. Nad kolmou skalní stěnou na sto metrů vysoké římse byli lidé. Uslyšel jsem nádherný zpěv berberských žen. Čistý a svobodný, jako by vycházel ze samého srdce hor. Dotáhl jsem popruhy na batohu a začal šplhat vzhůru.
Knihy hovoří o 40 % Berberů v současné marocké populaci. Vzhledem k tomu, že jde o původní obyvatele, to není moc. Jak se jejich život dnes liší od arabské části populace?
Čekal jsem dvě rozdílné kultury. Místo toho jsem ve městech našel téměř identické, kulturně se prolínající obyvatelstvo. Jen tetování na bradách a čelech některých žen napovídalo, že jsou to Berberky. Také zdobení řemeslných výrobků se trochu lišilo. Jinak se však tito urbanizovaní Berbeři úplně ztráceli mezi jinými Maročany. Proto jsem se za nimi vypravil do hor, kam část z nich zatlačili Arabové v době islamizace Maroka.
Označení pro Berbery vzniklo ze slova barbar. V Řecku se slovem barbaros označovaly všechny národy a kmeny žijící vně území Řecka a Říma. Berbeři jsou hamitského původu a první doklady o nich jsou z 5. a 4. tisíciletí před Kristem. Přestože obývají celou severní Afriku, žije jich dnes nejvíc z celkového počtu asi 12 milionů v Maroku. Kromě takzvaných vlastních Berberů patří mezi ně kočovní Tuaregové ze Sahary a také již neexistující národ Guančů z Kanárských ostrovů. Dodnes většina Berberů v Maroku kromě arabštiny hovoří některým ze tří berberských dialektů.
Když v 7. století začaly arabské nájezdy, vyznávali mnozí Berbeři křesťanství nebo pohanské kultury. Téměř celé století se bránili Arabům a islamizaci, časem se ale islamizovali i ti nejbojovnější z nich. V náboženství i v rodovém životě si však zachovali řadu osobitých prvků. Například na rozdíl od Arabů nikdy nezatlačili ženu do poníženého postavení. Berberky stály vždy po boku mužů. Často nejen při poradách, ale i v bojích. Nikdy si také nezahalovaly tvář.
Berbeři, na které jsem narazil na úpatí Vysokého Atlasu, patřili ke skupině Ait Atta. Stál jsem pod skálou a nechápal, jak se ti lidé dostali až tam nahoru. “Bonžúr, mesijé,” volaly na mě dolů ženy. Nakonec, když viděly moji marnou snahu vylézt nahoru, mi posunky poradily, kudy vede cesta. Asi po půlhodině jsem stál nahoře nad údolím a oddechoval. Berberky se mi smály a dýchaly jako já. V rukou měly malé krumpáčky, kterými dolovaly ze skal trsy horské trávy. Při tom stále zpívaly. Trávu pak v obrovských nůších snášely dolů k cestě. Skákaly po skalách jako horské kozy. Kolem pasu měla každá omotaný kus lana pro případ, že by někde na skále uvázla. Trávu prodávají za pár dirhamů dole ve vesnici, a mají tak peníze alespoň na základní potraviny.
Muž, který hlídal stádo koz o pár skalních pater výš, mě nedůvěřivě pozoroval, když jsem šplhal po skále nahoru. Byl to regulérní lezecký terén – řekl bych tak stupeň IV horolezecké klasifikace. Když jsem Rašídovi, jak se mi představil, nabídl cigaretu, objevil se mu na tváři úsměv. Nahoře, kde tráví celý den, měl pouze krumpáček, vlněnou přikrývku a starý kanystr s kalnou vodou.
Celá rodina bydlí na zastrčeném místě v údolí. Večer jsme tam sešli spolu se stádem koz. Na úzkých skalních chodnících se zvířata pohybovala s daleko větší jistotou než lidé. Osadu obehnanou kamenným plotem tvořily dva tmavé stany typu Tuareg z plstěné látky z velbloudí vlny. Kolem běhalo několik psů – hlídačů. Vnitřní vybavení stanu tvořily nízké postele s přikrývkami a pec na vaření. Několik kusů měděného nádobí, hrnec na tajine, tradiční marocké jídlo, a kanystry na vodu. Dřevěná bedna a zavěšený pytel sloužily k uskladnění potravin. To bylo vše.
Tady v horách nejsou mešity ani vyvolávači, a tak čas na modlitbu je až před večeří. Nechal jsem Rašída o samotě a vyšel před stan. Dva malí, asi osmiletí kluci se tu honili se psy. Dopoledne byli dole v civilizovanější vesnici ve škole. Už po poledni ale bývají zpět a pomáhají hlídat kozy nebo dováží na mule vodu od pramene vzdáleného asi tři kilometry. Nádherné byly jejich hračky – autíčka upletená z palmových listů.
Škola jim ukazuje i jiný svět, než jaký znají tady v horách. Až vyrostou, odejdou nejspíš do města, jak mi složitě jeden z nich vysvětloval. Povečeřel jsem s nimi hustou polévku a placku a vyspal se na přikrývce ve stanu. Ráno jsem musel zpět – jejich vodu můj žaludek nezpracuje a jiná zde není. Sem nahoru jde civilizace pomalu. Ještě několik let mají čas, než je zasáhne tak jako jejich lidi ve vesnici Aroumd. Ti žijí v téměř stejných podmínkách v domech uplácaných z hlíny a kamení. Na trávě u potoka pasou krávy a ženy perou v průzračné vodě prádlo. Ale k nim do hor přivedli elektrický proud. Jediné spotřebiče, které si všichni nakoupili, byly televize a satelity. Ženy tedy každý večer usednou a sledují krásné lidi z Beverly Hills a Dallasu. Já jsem večer pozoroval okolní hory a západ slunce. Ve vesnici byl klid a za okny blikaly obrazovky.
LIDÉ
Původním obyvatelstvem v Maroku jsou Berbeři. V 7. století, když arabští nájezdníci přinesli do Maroka islám, vytlačili Berbery do horských oblastí. I přesto však dnes Berbeři tvoří téměř 40 % marocké populace. Úředním jazykem je arabština, ale udržují se stále i tři berberské dialekty. Jedním z berberských kmenů jsou také kočovní Tuaregové žijící v pouštních oblastech jihozápadu. Díky svému typickému modrému oblečení si získali přezdívku “modří muži”. Indigo použité k obarvení látky totiž částečně pouští a barví jejich kůži. Narazíte však i na obyvatele úplně tmavé barvy. To jsou potomci otroků – haratínové.
Dnešní Maročané, zejména ve městech, chodí stále více oblečeni evropsky. U žen už téměř vymizely obličejové roušky a zůstaly pouze šátky skrývající vlasy. Na sobě nosí ženy buď dlouhé šaty, nebo volné kalhoty a haleny stejné barvy. V pouštních oblastech na jihovýchodě se však dodnes setkáte i s postavami úplně zahalenými do černé látky. Oblečení žen a zdobení šatů se zde může měnit od vesnice k vesnici. Muži preferují džalabu – dlouhý šat s kapucí, v chladnějších měsících z teplé vlněné látky s dlouhými rukávy a v létě kratší bez rukávů.
Moc v zemi je v rukou krále Hasana II., kterému jsou obyvatelé bezmezně oddáni. Není jen králem a nejvyšším zákonodárcem, ale i vrcholným představitelem církve. V zemi, kde je 99 % muslimů, to znamená neomezenou moc. Lid ho miluje, a proto nesou všechny hlavní třídy a náměstí ve městech jeho jméno. Vlastenectví je další výrazná vlastnost Maročanů, neexistuje pro ně lepší místo na zemi než Maroko.
Maroko je země dětí. Podle průzkumů má každá žena v průměru čtyři děti. Na ty dnes čeká povinné základní vzdělání a po něm často umělecká škola řemesel.
V této islámské zemi je stále povolena polygamie. Muž však může mít nejvíce čtyři manželky a to jen za předpokladu, že se chová ke všem stejně spravedlivě. Pro muslimy není rozdíl mezi náboženskou a civilní činností. Vše je rovnocennou službou Alláhovi. Na tom je postaveno i cechovní rozvrstvení, které v medinách částečně přežívá dodnes. Členové jednoho cechu se sdružují kolem svého mistra a ten celou činnost řídí po technické, hospodářské i duchovní stránce. I zvyky společenského bontonu mezi muži se zde oproti Evropě liší. Běžné je líbání na tváře při setkání nebo držení za ruce.
