Podesáté na jednom místě! Slije se můj další pobyt v Namibii do otravného nicnedělání, kdy si budu nudou kousat nehty? Na první pohled to tak vypadá. Já ale vím, že v zemi Himbů nemám kam spěchat.
Celý nekonečně dlouhý den čekám, až se přiblíží pozdní odpoledne a slunce zabarví palmovou oázu rudé nehostinné krajiny vodopádů Epupa do teplejších barev. Porost okolí řeky Kunene netypicky narušuje jinak velmi rázovitý půdorys krajiny. Hory, kopce, skály a kameny se předhánějí ve tvarech a barvách a tvoří spolu nehostinnou krajinu. Běloch by tady v severozápadním cípu Namibie, na dosah angolské hranice, nepřežil ani týden. Mezi jedovatými kaktusy, ostny pokrývajícími kůru keřů, jedovatými hady a ostrým slunečním zářením by jen stěží bojoval o holý život. Nejsme na to již vybaveni. Pro bělocha bez výdobytků doby nemyslitelné, pro Himby domov.
Navštívit stejné místo po několikáté má i druhou tvář. Tu důmyslněji propracovanou a připravenou mě odměnit za velkou trpělivost. Dnes nevybíhám jako mladý hřebeček na novou pastvu v touze oběhnout ji úplně celou, nejlépe dvakrát a co nejrychleji spást všechnu šťavnatou zeleň. Vím už, kam jít a kde najdu to, co chci fotografovat. Prvotní zběsilý úprk za každým pohybem v křoví či mrsknoucím se ocáskem agamy, vystrašeně mizící za rozpáleným kamenem, se mění v poklidnou přípravu. Při zvažování, co můžu uvidět, přiložím širokoúhlý objektiv a s docvaknutím bajonetu se v duši vždy pousměji. Příjemný zvuk pro fotografa.
Bosou nohou vykročím směrem k nedaleké himbské vesnici. Nějak jsem se naučil kličkovat mezi trny a ostrými střepy, které jako nešvar civilizace jsou u každého většího kamene. Dopad 21. století se odráží i na bohem zapomenutém kraji. Rudí lidé pouště objevili láhvové pivo a důmyslní výrobci zdokonalili velikost láhví z půllitru na téměř sedmičku. Trochu tak vytvořili dojem, že kupující dostává více. Zdarma.
Bílý podivín
Himbové nejsou zvyklí po sobě uklízet. Jsou to kočující pastevci a údolí, pohoří, řeky či hranice pro ně nejsou překážkou. Vždy šli za voláním vody, potravy pro dobytek, za kamenem nezbytně nutným pro výrobu masti Aka, za hlasy bohů, za odvěkou touhou najít ráj, za ozvěnami duše. S láhví piva v ruce se těžko cestuje a není nic lepšího, než ji kdekoliv odhodit, a nejlépe takovou silou, aby se roztříštila na tisíc kusů. Dílo zkázy dokončí malí kluci, kteří v zápalu tréninku přesného hodu na cíl – láhve, které tak přežily dopad na kameny, končí dobře mířenou palbou prudce letících šutráků.
Šlápnout bosou nohou na ostré hrdlo, které jsem minul jen taktak, měl bych asi vystaráno. Po dvou stech metrech se musím stejně vrátit, protože jsem zapomněl nezbytnou vstupenku k otevřenosti Himbů. Mám na přípravu celý den, ale i tak z několika základních věcí zapomenu tu nejdůležitější. Přestal jsem vozit hračky, tužky, propisky, trička a jim podobné dárečky. Ostrý zavírací nůž přivítá každý chlap, ženy mi utrhnou ruce za korálky. Doma jsem oběhal všechny obchůdky a nachystal balíčky s různobarevnými kuličkami. Táhnu se s nimi přes půl světa a málem bych je nechal v autě.
Když po dvaceti minutách opět mířím k vesnici, nad kterou slunce stále září v plné síle, střep pivní láhve mi připomene zkontrolovat obsah kapes. „Nožíky, korálky a fotoaparát na krku, mám,“ mumlám si pro sebe, zatímco míjím dva kluky v roztrhaných žlutých tričkách mobilního operátora Cetelem, které dostali pravděpodobně darem při reklamní kampani v naději operátora, že získá další „pacienty“ svého telekomunikačního monopolu. Hleděli na mě s otevřenými ústy. Museli si říct, že ten běloch se asi náporem sluníčka zbláznil.
„Panebože!“ plácnu se do čela. „Já jsem ale idiot! Peníze!“ Kluci mě minuli, ale jejich hlavy se kroutily mým směrem. Otočil jsem se čelem k nim a už podruhé se vracel zpět do kempu. „No, chápete to, borci?“ mluvím k nim česky, protože angličtina u těchto možná sedmiletých kluků je na takové úrovni, jako u devadesáti procent Čechů po sametové revoluci. „Jsem to ale idiot, že?!“ a úmyslně si zarážím prst do prsou a ukazuji na sebe, protože slůvko značící určitý stupeň inteligence je celosvětově známé a nechci, aby si tyto ještě nevinné tváře pomyslely, že je tak nazývám. „Peníze! Zapomněl jsem peníze, víte? Asi na mě padla tady ta vaše nekonečná pohoda a nicnedělání, že už fakt na ně nemyslím!“
Kluci mě doprovodí až k autu a celou dobu nepromluví ani slovo. Asi si myslí své o tom podivném a k sobě mluvícím bělochovi, který se nazývá idiotem. Takovým je třeba se vyhnout, myslí si a raději mne opouští. Již potřetí míjím tmavě zelený střep piva Windhoek a dělám, že jej raději nevidím. Nerad bych si opět připomněl, jak jsem zvlčil a pravděpodobně si vědomě vypnul skryté tlačítko ovládající hmotu ukrytou hluboko pod upocenými vlasy.
Damarská láska
Vedle mě se posadí mladá žena kmene Damara a zazubí se nádhernými bílými perličkami. Dentista by zajásal. Damarka má krásné zuby. Vlastně je kočka. Rysy evropské ženy se světle hnědou pletí, velké tmavé oči a mírně širší nosík. Štíhlá a vysoká žena s pevnými ňadry, nad kterými by mohl žasnout plastický chirurg v obdivu nad prací matky přírody. Upravená, čistá a velká parádnice. Jako všechny Damarky si potrpí na barevné korálky, které si s mušličkami vplétají do hustých kudrnatých černých kadeří, dlouhých jemných dredů. Úzký štíhlý krk musí šlechtit desítky náhrdelníků. Čím více barev a tvarů, tím jsou Damarky pyšnější a krásnější. Pokouším se s ní mluvit, ale její odpovědí je jen krásný široký úsměv. Nahmátnu v kapse největší sáček se stovkou různobarevných korálků a pytlík jí podám. Oči se rozzáří a žena začne radostně výskat, jásat a plácat se po stehnech.
„E!“ „E!“ „E!“ přikyvují souhlasně další ženy, tak trochu závistivě. Himbský výraz poněkud výsknutého, ale ostrého E má desítky významů a Himbové ho používají v každé větě. Je to souhlas i údiv, pokývnutí i nepochopení, otázka a mnohdy i odpověď.
„E!“ zopakoval jsem ženský výraz a Damarka se začala řehtat na celé kolo jako smyslu zbavená. Asi jsem to nepochopitelné E vyslovil se špatným důrazem na koncovku a spolknul jej zbytečně brzy, nebo mi možná nepřísluší. Některá slůvka, úmysly, zvyky nám zůstanou ještě dlouho utajeny a do té doby se budeme dopouštět mnohdy fatálních kolapsů či úsměvných přestupků. Před rokem jsem hrdě nosil kožený náhrdelník, na jehož konci byla mezi kusy ručně vybroušených želez připomínajících matky také jedna mušle – zavinutec. Celý ornament měl vlastně uvnitř bílý střed s dlouhou černou čárkou. Smáli se mi muži, hihňaly se ženy a děti se uculovaly. Já chodil jako páv a smál se s nimi. Až po několika dnech se jeden Himba nade mnou slitoval a pošeptal mi do ucha: „Víš, to nosí jen mladé panny a naznačují tak, že jsou volné a připraveny pro muže!“ Málem jsem se propadl hanbou. Ale další kamarády, kteří se mnou do Namibie přicestovali, jsem okamžitě škodolibě nabádal, aby si od žen koupili nějaký suvenýr, třeba nějaký náhrdelník. Je pěkný a líbivý a i když se mladé dívky divily, proč chceme koupit zrovna tento talisman, prodaly jej. A frajeři jej nosili s patřičnou hrdostí.
Damarce se vrátil pytlíček s korálky, který zatím koloval mezi všemi ženami posedávajícími okolo. Hererky se šátkem na hlavě ve tvaru připomínajícím rohy krávy, Himbky ve sporém rudém hávu, Owambky v upnutých vyšisovaných džínách. Všechny znalecky hodnotily dárek. Damarka byla tak nadšená, že zapomněla na všechny přirozené zábrany, vrhla se na mě a vlepila mi dlouhý polibek na vousatou tvář. Rozdal jsem ženám ještě několik balíčků s korálky. Byl jsem na ně připraven a můj opakovaný návrat do kempu se vyplatil mnohonásobně. Dokonce jsem ještě jeden dárek s ručně barvenými oválnými korálky vyšetřil pro „svou“ Damarku. Zůstat zde i po setmění, obávám se, že bych se musel ve vesnici Epupa oženit.
Ťu
„To jsou sestry,“ vysvětluje mi postupně můj anglicky hovořící pomocník postavení některých žen a představuje mi i jejich muže. Já jejich jména nechtěně komolím a oni mi to oplácejí. Své jméno jsem dostal ještě před narozením, kdy se otec, fanda Richarda Nixona, rozhodl, že kdo vyhraje v roce 1969 volby, toho jméno ponesu. Pro Himby jsem ale byl „Liča“, „Rišár“ a nakonec mi zůstalo „Ličár“.
Himbské sestry mě úplně fascinovaly. I když jsem chtěl fotografovat krásy vodopádů, baobabů a u nich posedávajících žen, nafotil jsem téměř celou paměťovou kartu tady pod jednacím stromem. Všichni se uvolnili a dary udělaly své. Nakonec i těch pár kyselých moštových nápojů, které Himbové hrdě nazývali domácím pivem, uvolnilo napětí. Tabák, který jsme svorně šňupali, z nás udělal kamarády. Nikdo nikomu téměř nerozuměl a já po nich opakoval slova, která mě učili.
„Jak se řekne himbsky ahoj?“ utírám si slzy, protože starší Himba, pyšná na své tradiční ozdoby, pochopila, že když udělá jakoukoliv grimasu a já ji vyfotím, může se na displeji znovu na sebe podívat. Úplně jsem brečel, protože tato sedmdesátiletá dáma se tak pitvořila a ksichtila, že jsem měl co dělat, abych udržel těžkého nikona. Vykulila oči, zkroutila mohutné rudé rty a čekala, až ji jemný výboj blesku ozáří. Pak se okamžitě vrhala s elánem náctileté na fotoaparát a chtěla vidět snímek. A samozřejmě se o něj podělit se sestrou a kámoškami. Najednou jsem nebyl cizinec. „Ťu!“ zaznělo z úst překladatele hodně neanglické slovíčko.
„Cože? Co to je?“ nechápu.
„No, ptal ses na to, jak se řekne ahoj,“ vysvětluje. „A to se řekne ťu.“
„Ťu?“ opakuji a opět se dali všichni do šíleného smíchu, protože jsem ťu samozřejmě neřekl jako ťu, ale jako ťu. Stará Himbka nahnula hlavu mírně dozadu až celý obličej zakryly dvě černé nosní dírky hluboké jako studny, otevřela ústa až se zaleskly její dva přední úmyslně vykřivené zuby a vytvořila ze rtů ruličku. Z ní vykouzlila správné ťu. Všechny ženy mě začaly tahat za tričko či ťukat do nohy, aby mi sami ukázaly, že do toho kornoutku vytvořeného ze rtů musím prostrčit trochu jazyk a pak jen říct ťu. Tak běžné slůvko bylo snad jednoduše vyslovitelné, ale Himbky jsem přiváděl v pravidelný smích, až si jedna z nich ukázala na mezeru mezi svými zuby a pak na mé dva řezáky. Ty jí chyběly. Asi jsem nemohl docílit dokonalé výslovnosti, protože mi mé dva přední zuby zkrátka překážely.
Krvavý rituál
Upil jsem kyselého piva a zaradoval se, že netrpím opary, protože kolující nádoba šla z ruky do ruky a od jedněch úst ke druhým. „Jesusi,“ obrátil jsem se na svého překladatele, „Proč všechny starší ženy nemají přední zuby?“ Hledal jsem odpověď na tuto otázku několik let, ale vždy jsem se potýkal s tím, že lidé neměli zájem zasvětit mě do svých tradic nebo chyběl překladatel. Jesus na chvíli odběhne a vrátí se s drobnou dívkou, které odhaduji sotva patnáct. Něco jí poručí a dívenka se na mne zazubí – místo dvou řezáků krvavé dásně po chybějících zubech.
„Co se jí stalo?“ děsím se a hlavou se mi honí možná rána pěstí nějakého opilého neurvalce či snad i něco horšího. „Vůbec nic, to je tradice,“ usmívá se Jesus. Dívka mi má vysvětlit, co se stalo. Moc jí ale nerozumím a Jesus jí podává kámen. Dívka jej bere do rukou a naznačuje prudce rány do obličeje, přímo na horní dva zuby. „On jí někdo vyrazil zuby kamenem?“ nestačím se divit. „Né,“ pořád se usmívá Jesus, „To ona sama! Když dospěje do věku dvanácti let, musí si je vyrazit. Když to neudělá, rodina jí nedá najíst. Dokud bude mít zuby, nejbližší s ní nekomunikují a můžou se jí i zříct. Této dívce je právě dvanáct a připravuje se na to, že bude brzy ženou, bude mít muže a děti,“ vysvětluje Jesus a já, i když se dovídám hrozné věci, jsem za to rád. Jesus je mým velkým pomocníkem v pochopení života kočovných Himbů.
„Je pravda, že dnešní mladé dívky už nechtějí žít podle našich tradic a utíkají do měst. Nosí džíny a stydí se za to, že jsou Himbky,“ dodává poprvé se mračící Jesus a je znát, že odliv žen k nám tak známé civilizaci jej příliš netěší. Muži kmene Himbů, i když sami tradice ctít nemusejí, nosí kalhoty, košile a hodinky, ale po svých ženách velmi striktně požadují dodržování všech tradic. I těch bolestivých, kdy ty nejortodoxnější navíc další dva zuby vedle těch vyražených ohýbají nožem do stran a k tomu všemu ještě zabrušují do špičky.
Chudší o korálky a nožíky a mírně opivený podivným mokem se za tmy vracím ke svému autu. Být po tolikáté na jednom místě je prý nuda. Já ale vím, že čím častěji se na něj vrátím, tím více se mi otevřou srdce přátel a já se více dozvím o jejich mizejícím způsobu života. Děkuji bůžkům Epupských vodopádů za všechny Dirky, Nicolause a Jesuse, protože bez nich bych věděl o národu rudých lidí kočujících pouští jen minimum.
