TEXT A FOTO: IVAN BREZINA (Magazín Maxim)
Na thajských plážích můžete každou noc sledovat bizarní představení. To, co na první pohled vypadá jako „mystická asijská tradice“, je ve skutečnosti novodobá atrakce pro turisty. Ale co na tom? Vypadá to efektně a hlavně to živí lidi, kteří by jinak možná měli hlad.
Pláž Hat Sai Kaew na ostrově Ko Samet se pomalu noří do tmy. Číšníci z nedalekých hotýlků už při západu slunce rozmístili řady nízkých stolečků osvětlených svíčkami a roztopili grily. Romanticky kýčovitá večeře pod hvězdami, podmalovaná šploucháním vln, může začít. Zatímco si objednáváme barakudu na rožni, grilované chobotnice a kraby se sladkokyselou omáčkou, vynoří se ze tmy několik polonahých postav. Tři kluci v rozmezí asi osm až patnáct let nesou podivné předměty. Muž, zřejmě jejich otec, má na zádech plechový kanystr. Pár metrů od první řady stolků se skupinka zastaví a začne instrumenty z kanystru polévat jakousi tekutinou. Otec škrtne sirkou.
Pak vypukne ohnivé peklo, známé pod mezinárodním výrazem fireshow. Proč ho popisovat, když si vše můžete prohlédnout na fotkách, i když z nich neuslyšíte temné hučení, se kterým plameny prorážejí vzduch. Neucítíte vůni hořící nafty a nebudete muset uhýbat, aby vám její rozstřikující se kapičky nepropálily triko a nezacákaly objektiv foťáku. Nath, jak se mi otec rodiny špatnou angličtinou představuje, postupně střídá celou řadu nástrojů. Po dvou koulích na řetězech zapálí tyč, která hoří na obou koncích, takže se s ní dají dělat výpady proti imaginárnímu nepříteli. Roztočí obruč, na jejímž obvodu jsou upevněny řady menších plamenů. Žongluje ve vzduchu několika pochodněmi. Většina těchto nástrojů vznikla speciálně pro fireshow a dnes už si je můžete běžně koupit v plážových obchodech. Na ostrově Phi Phi funguje i první škola. „Naučte se tancovat s ohněm pod vedením domorodých profesionálů!“ hlásá její reklamní stránka.
GLOBÁLNÍ PLAMENY
Fireshow byla původně dost obskurní záležitost. Poprvé jsem ji spatřil na jaře 1997 při příležitosti buddhistického svátku Perahera na Šrí Lance. Noční tmou metropole Kolomba kráčely děsivé zástupy maskovaných démonů, hrajících si s ohněm. Žonglovali s ním, plivali ho, metali kolem sebe… Místní lidé mi tehdy říkali, že je to relativní novinka, která prý přišla z Indie. Značná část obyvatel Šrí Lanky jsou etničtí Tamilové s indickým původem. Vazby fireshow na indické fakíry, pro které jsou nejrůznější cvičení s ohněm součástí spirituálního hledání cesty k absolutnu, proto vypadají docela logicky.
Když jsem začátkem 90. let poprvé přijel do Thajska, fireshow tu ještě nikdo neznal. Objevila se až někdy na přelomu tisíciletí a během několika měsíců se rychlostí požáru rozšířila po všech plážích na pobřeží Thajského zálivu i Andamanského moře. Zajímavé je, že jde o čistě novodobou záležitost, která s etnickými tradicemi souvisí jen velmi volně. Jedna teorie odvozuje fireshow od cvičení poi, které Maorové z Nového Zélandu používali k tělesnému posílení, zvýšení postřehu a dalším bojovým a loveckým dovednostem. Poi se po staletí cvičí s těžkými koulemi na provaze, ale ty se nezapalují. Před rozšířením motorových paliv by to ani nešlo.
Druhá teorie spojuje fireshow s tzv. mečovým tancem ailao z ostrova Samoa. V roce 1946 prý samojští domorodci s tímto bojovým uměním vystupovali v San Franciscu. Když muž jménem Uluao Letuli na zdejším festivalu spatřil indické polykače ohně, napadlo ho obalit svůj meč starým ručníkem, namočit do nafty a zapálit. Efektní varianta ailao měla takový úspěch, že to ostatní domorodci okopírovali a začali do nafty namáčet i další instrumenty. První fireshow jako turistická atrakce se pak prý objevila kolem roku 1950 na Havaji.
Někdy kolem roku 1990 se začala šířit v USA jako součást klubové scény, rocko¬vých koncertů a technoparty. Účastníci těchto akcí si uvědomili, že míhající se plameny mají na člověka magický vliv. Vyvolávají změněné stavy vědomí, přinášejí trans a zesilují tak účinky hudby a drog. Proslulost si získal i specializovaný „ohňový“ festival Burning Man. Zdá se tedy, že do Thajska se fireshow dostala zprostředkovaně se západními turisty – tedy s těmi, pro které je dnes určena.
UMĚLCI, NE ŽEBRÁCI
Ale zpátky na pláž Hat Sai Kaew. Zatímco z Natha tančícího uprostřed plamenů stříká pot, jeden z jeho synů popadne odhozenou vyhaslou tyč. Její konce obalené bavlnou ponoří do nafty a přidá se k otci. Postupně tak na pláži tančí najednou čtyři ohnivé postavy, které v nočním vzduchu kreslí přízračné zářící obrazce. Docela příjemná a zábavná obživa, říkáte si v duchu, než vám dojde, že tihle tanečníci každou noc dýchají jedovaté a rakovinotvorné výpary.
Když plameny vyhasnou, obejdou kluci stolky s kasičkou, na které je nápis „Tips for fireshow“. Tváří se důstojně – nejsou přece žebráci, ale umělci. „Dáš? Dobře? Nedáš? Taky dobře…,“ říkají jejich pohledy. Pak popadnou vychladlé instrumenty a zmizí ve tmě směrem k další plážové restauraci.
Druhý den ráno potkám Nathovu rodinu na pláži. Zatímco kluci se koupou, otec kolem hlavy roztáčí nezapálenou tyč. Trénuje. Postupně si od něj půjčím všechny jeho ohnivé instrumenty a s překvapením zjišťuji, že to není až taková hračka, jak by se mohlo zdát. Nemám správný rytmus ani cit pro balanc a mé pohyby nevypadají dvakrát ladně. Kdybych si hrál s ohněm, asi bych se ošklivě popálil. Takhle prý mimochodem skončí většina alkoholem rozjařených západních turistů, kteří se fireshow rozhodnou vyzkoušet. Na proslulých thajských full–moon party, kde jsou všichni pod vlivem extáze a dalších taneční drog, organizátoři někdy zapálí lano polité benzinem. Když se roztočí ve vzduchu, řada tanečníků ho přeskakuje. Kdo se netrefí, kulhá druhý den po pláži se zavázanou patou.
