NAPSAL JIŘÍ MARGOLIUS
Kráčím místy, kde dávno přede mnou zanechaly své kročeje dějiny. Kousek, co bys kamenem (nemusí být nutně z doby kamenné) dohodil, je Staroměstské náměstí se sedmadvaceti znameními, vetknutými do dlažby na památku českých pánů, kteří pro odlišný názor propadli hrdlem; hle, jaký všední příběh z dějin této země! Vpravo Karolinum, majestátní univerzita, jejíž rektorem byl muž, který v roce 1415 nedopadl o nic lépe. Hned vedle divadelní stánek, kde Pražané rozuměli Mozartovi, který tu naštěstí ztratil hlavu jen v náruči Josefiny Duškové. Pár kroků, úzká ulička, málem ji přehlédneš.
Temný jícen do průjezdu do Celetné, vedle něj olbřímí vrata. Hromada sutě, kamení, pár lidí nese košíky s jakýmisi střepy, v několika sklepech se svítí, to aby bylo dobře vidět do historie. Tady kdysi bydlel (kromě jiných měštěnínů) Mikuláš z Okoře, nejvyšší písař desek zemsk ých. Za chvíli se zamyslíme na tím, jestli holdoval hazardu, ale ruku do ohně bychom za to nedali: dotyčný písař skončil v roce 1414. Upálení univerzitního rektora v Kostnici už nestihl zaznamenat: uteklo mu o pouhý rok. · · ·
Dům číslo 553/I, dnes zvaný U Sixtů, stál dost peněz a kdo ho chtěl koupit, nemohl pocházet z Nemanic. Písemné prameny o něm poprvé hovo ří v roce 1405 jako o majetku Alberta Cameraria, český zvaného Kamerér. Ten prodal dům v roce 1410 Voršile, manželce Mikuláše z Okoře, které patřil sousední dům U srpů, za okrouhlou sumičku 350 kop grošů. Dlužno podotknout, že tehdy to byl pořádný balík. Ale na druhou stranu: dům to byl rozložitý, prostorný a festovní a navíc postavený na příhodném místě. Kdyby tehdy platil dnešní moderní nesmysl o „polohových rentách”, musela by se Voršila asi víc praštit přes kapsu: dům stál u Starom ěstkého náměstí, v srdce městského obchodního centra, kousek od Ungeltu, kde od pradávna ložírovali a obchodovali kupci z celé Evropy, ba i z arabského světa. Když uškudlili večer ždibec času, usedli na zem nebo na kupu hnoje (podnikatelská centra si tehdy na okázalost příliš nepotrpěla) a popíjejíce víno či řízné pivo, oddávali se hře zvané vrhcáby. Potřebovali k tomu jen pár peněz a kostky. Teď po staletích se skloním nad hrubě sbitým stolem (pochází z 20. století) a uchopím dva předměty. Jedním z nich je prastará mince, ještě obalená věkovitým nánosem ztvrdlé hmoty, druhým kostka s umně zaoblenými hranami, zhotovena, jak jinak, z kosti. Zkusmo si hodím. Padne šestka. Kolik bych vyhrál, nevím. Hodnotu mince odhalí až chemická analýza. Je to groš? Nebo snad vzácná cizí valuta? A kdo ji tu ztratil či zanechal? Komupak vypadla kostka z kapsy? Mikuláši z Okoře? Není to snad jedno?
Vždyť… „…význam archeologického výzkumu neurčuje zvláštnost či krása nálezu, nýbrž zisk souboru informací, posouvaj ících historické poznání o další kus dál. Jaké domy tady stály, jací lidé v nich žili, bohatí či chudí, nebylo to v těchto místech všechno jinak, než doposud tvrdí dostupné prameny?” přitaká našim myšlenkám PhDr. Michal Bureš ze společnosti Archaia, vedoucí archeologického výzkumu. Odborníci se shodují v tom, že nálezy v domě U Sixtů jsou jedním z nejvýznamnějších historických objevů na území Prahy, protože řeší dosud nezodpovězené otázky o vývoji historie hlavního města. Nejstarší předměty, objevené při průzkumu pozdě gotického domu, pocházejí ze třicátých let třináctého století, navíc některé nálezy napovídají, že zde jsou pravděpodobně lidská pohřebiště z přelomu devátého a desátého století. V budoucnu bude v těchto místech stát pětihvězdičkový hotel pro vybrané hosty. Možný, že tu bude i herna; znuděný host si dopřeje trochu hazardu, zamíchá kostkami, vrhne je na samet. Bude hrát o slušné sumy, které ale v porovnání s významným nálezem historické mince z gotického sklepení nestojí ani – z archeolohgického hlediska – za zlámaný groš. Výzkum na 1250 čtverečních metrech patří k nejrozsáhlejším u nás. Mocnost historického nadloží je kolem čtyř metrů. Doleji už je štěrkopísek, parketa nikoli pro archeology, nýbrž pro geology.
Ve 13. a 14. století tady na čtyřech parcelách stály domy s dvory i prostým zázemím. Nebyla tu pouze jediná parcela, jak se dosud tvrdívalo, ulice vedly jinudy, domy byly jinak uspořádány. Tato místa dnes zkoumá Archaia, občanské sdružení, mající ve štítě bohulibý cíl: záchranu archeologických památek! Jací lidé tady bydlívali? „I kdybychom nazanli písemné záznamy o majitelích, dalo by se s určitostí říct, že tu nežili žádní chudáci. Pozná se to podle výrobních zařízení, která najdete v domech, podle zbytků cenějších předm ětů, dovezeného zboží. Méně majetné vrstvy bydlely spíš na okraji Starého města, kde jsou nalezené soubory mnohem chudší.” Na místě, kde stojím, žili bohatí měšťanostové, bohatí obchodníci; jak by také ne, jsme přece pár kroků od Staroměstského náměstí, místa, které bývalo tím, čím dnes je pro New York burza nebo pro Brno veletrh spotřebního zboží. Dnes obchodníci domlouvají kšefty při obědech či večerních eskap ádách v nočních podnicích. Nic nového pod sluncem: kromě vrhcáb mohla sloužit k uzavření výhodného kontraktu i jiná společenská kratochvíle: pokorně, co nejopatrněji uchopím malou kamenou figurku: je to hrací kámen, umně opracovaná zvířecí hlavička s neklamnými rysy ovce, vypoulené oči jsou stvrzenkou původu – typický rys románského umění. Figurka vypadá jako miniaturní chrlič. Třeba ji vyrobil jako melouch, či pro potěchu, nějaký šikovný kameník. „Je to figurka ke společenské hře „ovčín”, něco jako dáma. Taková hra byla tehdy součástí obchodního rituálu…”
Neznám pravidla ovčínu, nevím, kudy a kam s figurkou táhnout. Koneckonců, našla se jen jediná. Třeba přinesla dávnému hráči štěstí, kdo ví… Mně nezbude než kamenno ovčí hlavičku opatrně postavit zpět na stůl, do dějin. Z první poloviny 13. století je další figurka, ohlazená časem i umnou glazurou, něco jako miniaturní Venuše Miloská, torzo bez hlavy, na rozdíl od slavnější kolegyně se vejde do dlaně, vidím sepjaté ruce na bříšku, zespoda malý otvor. Do něj se strčil klacek, a byl tu středověký maňásek, pimprle k obveselení dětiček, ví bůh, třeba i rozjařených kupců… Tyhle figurky pocházely ze Saska. Byl to dovoz, takže nákup takového pimprlového divadélka dost zahýbal rodinou kasou. A zase: jako hrací ovečka, i glazované pimprle je kouskem ojedinělým, sólovým nálezem, protože… „…ucelené soubory nacházíme většinou jen v případech, kdy dům třeba vyho řel a lidé museli vzít nohy na ramena. Většinou objevujeme věci ztraceném, odložené, zahozené do odpadních jímek, jejichž roli občas přejímali i hluboké studny… Ze studní (v areálu jsou tři) dolují archeologov é na denní světlo keramické nádoby, úlomky i celé nepoškozené kusy; tahle má krásně zdobená madla, žádná láce, popíjet z ní zjevně musel dobře situovaný předek. A tady zlomek koštěného hřebenu! Kostice jsou navršeny hustě na sobě, v dvojřadu, přesně vyřízeny jako vojáci před ztečí, čekajíce až jim pohyb dávné paní dá vejít do spleti středověkých vrkočů. Stařenka nože je náramně zachovalá, pecen chleba by se sní dodnes dal krájet.
A tu zase drobný kamenný váleček s dírkou uprostře; přeslen, jakýsi setrvačník ke spřádání vlny. Teď záhada pro laikovo oko: tohle je přece záušnice, o níž jsem se domníval, že patřívala k ozdobám krasavic nanejvýš z mladší doby kamenné! Kde se tady vzala? „V 10. a 11. století tady bylo zřejmě pohřebiště. Už před několika lety jsme nedaleko našli hrob, ve kterém měl nebožtík u sebe vědérko, podle úchytu vz 10. – 11. století, s jakousi mazanicí, zřejmě nějakou dávnou maltou…” Byl to možná malíř pokojů a dostal na cestu milodar v podobě pracovního náčiní. Jak měl u sebe nebožtík milodar, bylo jasné, že nejde o křesťanské pohřebiště. O něco později našli archeologové další hrob: tentokrát bez milodarů. Záhada? Zdá se, že nikoliv. Víme, že tehdy široko daleko nestál žádný kostel. Takže: přestože už křesťanství u nás zapouštělo kořeny, klidně mohli vyznavačí dávných bohů dál pohřbívat své blízké podle navyklých rituálů. Vedle nich pochovávali klidně křesťany a nikdo se pro to nemusel horšit. „Dnes tady nacházíme lidské kosti, které jsou svědectvím o dávném pohřebišti. Našli jsme záušnici, typickou hrobovou výbavu z té doby: žena jí měla za ušima, aby jí dobře drželi vlasy…” Tisíce keramických zlomků, desítky zachovalých nádob roztodivných tvarů, mají přestupní stanici v laboratoři. Většinou pocházejí z hlubokých středověkých studní. Jedna z nich je už zcela vykopaná. Na dno se dostal vzduch, proto v dobrém stavu zůstaly i dřevěné předměty. Kupříkladu tahle koule, kterou bezradně potěžkávám v dlani. Nikdo netuší k čemu mohla sloužit. Hráli předci kulečník? Je pravidelně soustružená, hladká, záhadný pozdrav věků zhloubi studny, která mi připadá spíš jako hladomorna, na jejíž dno nedohlédneš…
Archeolog taky nezná odpověď na záhadu středověké koule. Pro něj je důležitější poznatek, že předci uměli dokonale soustružit dřevo. Jestli uměli šťouchat tágem nebo si koulí rozbíjeli hlavy? Nechme rozluštění někomu, komu snad za sto let víc svitne v hlavě, chcete-li v kouli. V rozkopaném domě U Sixtů si mohu sáhnout i na olbřímí gotický klíč, k němuž nikdo nenašel vrata se zámkem, ale kdo ví, jejich čas možná ještě přijde. Mimochodem: studna vydala i zlomky nádherně soustružených vědýrek. Krásné talíře. A tady je hrnec, všecek očazený, jak v něm neopatrná hospodyňka připálila chutnou krmi. Na stěnách jsou ještě přiškvařené zbytky, ale nazdává se, že přicházím s křížkem po funuse, pár století po záruční době… Na dvoře pobíhali středověcí psi. Tady je důkaz: věkem a milosrdným příkrovem studny zachovalé psí lejno ze 14. století! Analýza nám poví, co psisko konzumovalo, stejně jako z nalezených pecek odborník určí, jaké ovoce lidé jedli, ze semínek zjistí kdejaký plevel, hyzdící dávné dvory. Přeskočme pár století: za komínem našli archeologové kominickou pracovní knížku. Zápisy začínají v roce 1794, poslední údaj si zapsal pečlivý mistr 4. července 1803. Možná, že kamna špatně táhla a pár set let trvalo, než se někdo rozhoupal a zavolal kominíka; to by taky vysvětlovalo zmíněný očouzený hrnec s připálenou krmí. Ještě jednou se podívám do dvanáct metrů hluboké studny ze 13. století. Její obří jícen vyhlíží jako nenasytný chřtán, v němž po staletí spočívali poklady věků. Opodál málem zakopnu o zbytky dávné zídky, rozdělující středověké parcely. Po které z nich asi běhávalo psisko, zanechavší ve studni svůj trvanlivý pozdrav? Na místě budoucího pětihvězdičkov ého hotelu uchopím naposled umně zaoblený pozdrav minulosti. Hodím dávnou kostkou po dnešním stole. Hle, zase padla šestka! Že by středověcí hráči měli cinknuté kostky? Nechme tuhle domněnku klidně spát. Nikdo jí na klou nepřijde, ba i archeolog krčí rameny.
